PRÁZDNINY

PRÁZDNINY

         Bylo mě deset let, toho roku sedmašedesátého. Je to už moc dávno …..

 

CAR

     Měl jsem svou skrýš v rákosí rybníka Nebáku, na té vzdálenější straně od vesnice. Dnes už tam dávno není ani skrýš ani rákos. Zato se tam každoročně pořádají mistrovství republiky, Evropy a jednou dokonce i mistrovství světa v závodech motorových člunů. Byl to takový malý plácek, dvakrát dva metry naplavené hlíny. Vyztužil jsem to suchými větvemi a chodíval tam téměř denně.

     Vysoké rákosí kolem dokola poskytovalo dokonalou ochranu, takže místo z pevného břehu nebylo vidět. Našel jsem je náhodou, při jednom podzimním honu na kachny.

     Nikdy jsem tam nenechával nic, co by náhodnému objeviteli signalizovalo, že je to moje. Všechno, co jsem opravdu potřeboval, jsem nosil u sebe. A jedinou věc, kterou jsem opravdu potřeboval, ale neměl, byl dalekohled. Toužil jsem po něm celé dětství, ale byli jsme příliš chudí, než aby mě rodiče mohli koupit takovou hračku. Když už jsem si ho mnohem později dovolit mohl, bydlel jsem zase ve městech, kde jsem potřeboval jiné věci. Na které jsem pohříchu také neměl. Nějakou dobu jsem uvažoval o tom, jestli by nestálo za to, udělat si tam z několika vlnitých plechů alespoň provizorní stříšku proti dešti, ale zavrhl jsem to. Částečně z lenosti, částečně z nešikovnosti. Jsem naprostý neumětel, a pokud jde o zručnost, dokonale levý.

     Poslední srpnový týden toho roku byla třicetistupňová vedra. Všude se vznášel prach už od žní a dráždil ke kýchání. Rozhlasem vyhlásili zákaz zalévání a mytí aut. Ale to léto měli lidi úplně jiné zájmy.

     Hned po obědě jsem odešel z domu a cestou potkal několik známých, vesměs starších spolužáků. U rybníka polehávalo pár lufťáků, podle espézetek jejich aut všichni z Brna. Jinak bylo ticho a klid, jaký už dlouho nebyl. Restaurace Rybník byla zavřená, ale nějaké židle a stolky zůstaly venku. Seděl tam Car s jednou holkou z deváté třídy. Kouřil a něco jí vyprávěl. Dělal jsem, že ho nevidím, ale když jsem došel za zátočinu, otočil jsem se a horní cestou se vrátil do sadu, který byl ve stráni nad restaurací. Vylezl jsem do koruny jedné jabloně, aby se na vlastní oči přesvědčil, kam až to Car s tou holkou dotáhne.

     Carovi bylo osmnáct a peněz měl jako šlupek. Všichni věděli, že je magor a hodně kluků se ho bálo. Když byl dítě a neměl ještě takovou sílu, podle které mu později začali říkat Car, tak ještě před tím mu říkali Tupan. Malinkatá hlavička se špatně střiženým ježkem. Velké, plandající uši a u nosu věčně sopel. Ten střídal barvy podle ročního období od kanárkově žluté až k lahvové zeleni.

     To, jak se na něm příroda vyřádila, byla jedna věc. Tehdy měli všichni kluci jeden druh účesu. Holič Zach dělil klienty celkem přirozeně na ženy a muže. Těm prvním dělal na hlavě beránka úzkými natáčkami z perforovaného plechu. A na ty druhé zůstal ježek. Světový trend mániček dorazí do vesnice až za pár let, takže Zach má zatím co dělat.

     Když byl Car v první třídě, sehnal někde štěně neurčité, pouliční rasy. Kus prádelní šňůry používal jako vodítko i obojek současně a pyšně, jako profesionální psovod se poflakoval po dědině za doprovodu skákajícího štěněte. Myslím, že to bylo poprvé, co měl někoho opravdu rád a kdo mu to upřímně vracel. Když jsem po mnoha létech v Paříži spatřil haitské pasáky hrdě korzující po Piqalle s párkem afgánských chrtů, první obrázek, který se mě zjevil, byla notně vybledlá pohlednice Cara a jeho štěněte.

     Jeho fotr se jedné zimní noci vrátil po několika denní alkoholické nepřítomnosti domů. Všichni už spali. Carova matka s jeho mladším bráchou v nevytopené světnici, kde smrděly staré hadry a zatuchlé peřiny, plné zaschlých fleků. Car spal na kanapi v kuchyni, štěně v boudě na dvorku.

     Když se fotr napotřetí trefil do branky, štěně se probudilo a chtělo přivítat pána domu. Vyběhlo z boudy a skákalo kolem fotra, možná i po něm. Dnes už nikdo nezjistí, jestli mu skočilo rovnou na nohu nebo i kousek víš, nebo se jenom motalo pod nohama. Každopádně fotr sklopil zrak a to mu neudělalo dobře. Snad ztratil na vteřinu rovnováhu, dostal závrať nebo se mu hlava zamotala z toho chlastu a sněhových otisků psích tlapek na jeho kalhotách. Každopádně se strašně nasral.

     Dopotácel se do kůlny, kde sebral kus silného, rezavého drátu, na jednom konci udělal oko, nasadil je pořád ještě rozdováděnému štěněti na krk a utáhl. Druhý konec omotal kolem hřebíku na vratech, kde stahoval králíky a srpem odsekl tělo od hlavy. Ta zůstala v drátěné smyčce vyset na vratech až do rána, kde ji zmrzlou na kámen objevil rozespalý Tupan, když šel na hnůj čurat.

     Fotr odřízl zadní nohy štěněte, opižlal kůži, stehna pečlivě zabalil do starých novin a teprve poté se vpotácel do baráku. Balíček nechal v kuchyni na stole a tak jak byl, smradlavý, špinavý po několikadenní chlastačce se zasychajícími skvrnami od krve na hadrech se svalil do manželské postele a ve vteřině usnul.

     Ráno si Car výslužky na stole ani nevšimnul. Prdící, smradlavou hromadu, která chrápala za vysklenými dveřmi parádního pokoje, registroval jen letmo, protože jak s oblibou říkával, není nad ranní vychcání. To si člověk štráduje fofrem na to své místečko na hnůj, na tu svoji dlaždici, která se sice viklá, ale my už víme, jak udržet balanc, rychle pindíka ven, což kolikrát není tak snadné, hlavně v zimě, kdy všechno je jaksi menší a menší. Zkrátka je to několik komplikovaných činností, které je nutno provést koordinovaně a hlavně rychle, ale potom ta odměna! Blahoslavená úlevo! Připadáte si jako Pán Veškerenstva, jako King Kong stojící na střeše nejvyšší budovy světa, lokáte plnými doušky ranní vzduch, dosud tak svěží a chladivý, sledujete okem dobrého hospodáře okolní krajinu, která se probouzí z nočního spánku, tu paletu rozjasňujících se barev a ranní zpěv ptactva, držíte se toho svého a občas spočinete zrakem na lomivém oblouku horké moče, která vytváří důlek v místě dopadu, odkud se kouří jak z miniaturní Etny. Nacházíte se vážení na prahu věčnosti.

     Car se v onom rozpoložení ocitl asi tak na pět vteřin, protože když vnímal tu krásu vůkol, nemohl opominout vrata od stodoly. A na vratech drátěnou smyčku. A v té smyčce hlavu svého štěněte. Na kost zmrzlou, krvavou kouli s vyceněnými zoubky. A na hromadě písku železnou palici. Tehdy přestal být Tupanem a stal se Carem.

     Stal se tak nejtvrdším a nejostřejším klukem ve vesnici. Nebyl zlý, nemusel terorizovat obyvatele a strašit malé děti. Stačila jeho pověst. Potom, co rozmlátil na kaši fotrovu hlavu železnou palicí, zmizel na nějakou dobu lidem z očí. Šly řeči, že je v pasťáku, v kriminále a úplně nakonec, že je na vojenské škole.

     A pak se jednoho dne objevil znovu ve vsi. Šinul si to po asfaltce směrem k rybníku, jakoby se nechumelilo. Vysoký, svalnatý chlap s lesklými vlasy a dlouhými kotletami. A za ruku se vedl s neznámou blondýnou se slunečními brýlemi, velkými jako talíře. Větší poplach způsobil jen ústup Němců na konci války.

     BREJLA

     Seděl jsem na větvi té jabloně už skoro hodinu a tělo mě začínalo dřevěnět. Car se evidentně k ničemu neměl. Pořád jenom kecal, občas se zasmál, napil piva, zapálil další cigaretu sobě i slečně. Přestalo mě to bavit. Někdo zatřásl kmenem stromu. „Co je?“, lekl jsem se.

     „Zdar Jeno“, soukal ze sebe uštvaný hlas, kterému se evidentně nedostávalo kyslíku. Opatrně jsem slezl ze stromu a dole stál Brejla. Potil se jak prase, brýle měl tak upatlané, že nemohl vidět a z účesu, který měl být napodobeninou paruky jednoho populárního zpěváka, zůstaly mokré pramínky, nalepené k lebce.

     „Ty vole“, lapal po dechu. „Už si to slyšel?“

     „A co jako?“ zeptal jsem se.

     „Počké až vydechnu. Letím ze hřbitova.“

     „No to určitě“, zapochyboval jsem, protože Brejla vážil už v páté třídě asi osmdesát kilo a z tělocviku se pravidelně omlouval stylem: „Chcu sa omluvit, bo su po nemoci.“ Popřípadě obligátním „bolí mňa břuch“.

     Normálně užíval oslovení soudružko, jako všichni, ale loni mu ta kráva Marvanová vynadala, jak to s ní mluví, když není ve Straně. Brejla nečte noviny a ze světové politiky ho zajímají jenom pohřby. A tak netušil, že někteří soudruzi nasáli nový vítr obrodného procesu, no a Marvanová je jedním z nich. Nešlo mu na rozum, že včerejší soudruh už dnes soudruhem není a tak raději oslovení vynechával.

     „Ty vole, tomu nebudeš věřit.“ Rukama si otřel zpocenou hlavu a sesul se do trávy.

     „Tak co je“, řekl jsem nedočkavě.

     „Vinklerové to utrhlo nohu“, vykřikl skoro fistulí.

     „Komu?“ zeptal jsem se, i když jsem slyšel dobře, a věděl, o koho se jedná, protože ve vsi bydleli jenom jedni Vinklerovi.

     „Neser vole. Dyť víš. Vinklerové z Kopca. Na polu ju chytl čert a urval jí to až u prdele.“ Na Brejla tváři se zjevil blažený výraz, vyjadřující pocit zadostiučinění a spravedlnosti. „Deš na funus, vole?“

     „A čeho ty vemeno? Na funus nohy?“

     „No jasně, to se běžně dělá“, řekl Brejla hlasem protřelého pohřbívače údů. „Četl jsem o tom v jedné knížce od báby.“

     Brejla miloval kromě jídla a spolužačky Evy, pohřby a knihovnu své babičky. Tu tvořilo několik desítek titulů z dob Rakouska-Uherska. Byly tam skvosty typu: „Šička Růženka a revírník Hans“, „Vražda v kobkách kláštera Jansenitského“ nebo jeho nejoblíbenější „Půlnoční dostaveníčko Rózy z hájovny.“ Jeho babička se kdysi v mládí zamilovala do syna z místního statku, který se ale nevrátil z italské fronty. Zato se narodila Hýblova maminka. Byl tedy už třetí generace, která se sytila láskami chudých služek a majitelů fabrik.

     „No a kde je teď?“ zeptal jsem se. Ale moc mě to nezajímalo.

     „Zabalená do režného plátna a střeží ju Talíř s Kocourkem za svitu voskovic.“

     „A do prdele si vrazili ty voskovice nebo tu haksnu, debile?“ Brejla tedy nebyl žádným akademikem a universita u nich doma rozhodně nebyla konversačním tématem číslo jedna. Ale když tak mluvil, a to dělal často, po vzoru svých hrdinů z milostných románů své babičky, měl jsem co dělat abych udržel.

     LEPČEK

     Toho dne byl Lepček na poli se svojí matkou. Měl bych asi hned říct, že pokud byl Brejla magor z četby milostných románů, tak Lepček neměl šanci ani u přijímacích pohovorů na kandidáta Strany. Jo, a ještě bych měl objasnit, co dělal Lepček toho posledního, prázdninového víkendu na poli.

     Před pár lety, když chodil do první třídy, narazil v křoví na mezi, kde končí pole na cikánku, když zrovna rodila. Od té doby se tomu místu říká „porodní brázda“. Moc tomu nerozuměl, o co vlastně šlo, protože cikánka hrozně řvala, ale pochopil, že se musí jednat o něco naprosto výjimečného. Dřepnul si tedy pár kroků od ní a celý porod zaujatě sledoval. Když bylo po všem, cikánka se postavila ale Lepček si to vyložil tak, že mu chce dát přes hubu a utekl.

     Letěl domů, aby o svém zážitku řekl matce, ta mávla rukou a šla si po své práci. Pak to řekl ve třídě nám klukům, co spolu chodíme do kostela a Brejla se ho zeptal: „Ty vole a spatřil jsi její bránu cti?“

     Lepček řekl, že jí mezi kýty pořádně neviděl, protože tam byl jakýsi krvavý ranec.

     Brejla mu vynadal do kreténů, protože „jsi měl jedinečnou příležitost popást se na semeništi hříchu, ty vole.“

     „Copak su kráva vole, abych se pásl?“, logicky namítl Lepček a nasadil Brejlovi dvojitého nelsona.

     Za pár dnů se na to zapomnělo. Později se vyrojily zaručené zvěsti, že ta cikánka své dítě uškrtila na pupeční šňůře a mrtvolku někde zahrabala. Brejla nakukal Lepčekovi, že jakákoliv část těla z nekřtěňátka je zázračný elixír, který již při pouhém doteku hojí střelné i bodné rány, zastavuje krvácení i horečky a že by měl ten vůl jít a to zahrabané děcko najít, protože by to byla větší výhra než ve Sportce.

     Lepček si na hygienu moc nepotrpěl a o zubním kartáčku slyšel jen ve zdravovědné přednášce ve škole. Proto měl už ve třetí třídě problémy se zuby a dásněmi. A tak si představil, jak přiloží kus mrtvého cikáněte na čelist a často se vracející bodavá bolest zázračně zmizí. Pak vzal v kůlně motyku a letěl na pole kopat.

     Snažil se najít to nekřtěňátko a kopal a kopal. Nejdřív přímo na tom místě, kde viděl cikánku rodit. Nic. Tak o pár metrů dál. Také nic. No a od té doby to zkouší. Teď půjde do šesté třídy. Tedy podruhé. Takže už tři roky kope.

     Je tím úplně posedlý. Brejla mu ještě čas od času dodá energii nějakým novým způsobem, jak zužitkovat tělíčko a pak už jenom vidíme Lepčeka, jak maže ulicí kolem kostela a táhne za sebou motyku. Význam té relikvie za tu dobu samozřejmě vzrostl. V současnosti by už neodstraňoval pouze individuální bolesti jednotlivých trpících a přirozeným způsobem nezhojitelné rány. Dnes už by se soudruzi v Moskvě k relikvii jen přiblížili a rázem by byli sto let před Američany.

     Jestli byl Brejla fanatickým čtenářem červené knihovny, Lepček se zamiloval do filmu. Pravidelně dvakrát do týdne loudil po otci korunu na kino. To bylo zřízené v panském dvoře, kde byla za dřívějšího režimu výrobna a sklady bylinného likéru Macocha. V temné chodbě byly na zdech černobílé plakáty oblíbených herců. Václav Voska, Dana Medřická, Jana Dítětová. O všech něco věděl, znal několik jejich filmů a s oblibou uváděl různé repliky, aniž by si všimnul, že to nikoho z nás nezajímá. Byla to taková kopie Brejly. Jen místo archaické češtiny z milostných románů ze sebe sypal filmové hlášky.

     Většina spolužáků vůbec nechápala, co to mele, protože v kině viděli jenom Vinetua nebo Laurera s Hardym a televizi mělo pár rodin. Pokud u toho byli dospělí, kroutili hlavou nad jeho filmovými citacemi, jelikož jim repliky nedávaly žádný smysl vzhledem k tématu konverzace, kterou vedli. Lepček zkrátka házel hlášky od boku a naprosto neomylně úplně mimo.

     Dnes ráno vstal jako obvykle o prázdninách. Snědl chleba se sádlem, vzal motyku a šel na pole. Když došel až na mez, uviděl, že tam ženské už jednotí řepu. Svalil se na zem a chvíli počkal, až budou dál v poli. Nějakou dobu kopal, pak si lehnul, aby si narovnal záda, ale usnul. Probudil ho pekelný jekot, a když zaostřil, viděl někde uprostřed pole shluk pobíhajících a křičících ženských. Nechal motyku motykou a rozběhl se k nim.

     Když nám to později popisoval, říkal, že měl dojem, že se připletl k dalšímu porodu.

     „Rychle ženský, děléte. Rychle, dochtora“, řvala jedna přes druhou. „Co fčil, co dělat?“ hulákala zase jiná.

     „Hovno“, reagoval jediný chlap mezi nimi. „Tady už se nedá nic dělat“, dodal rezignovaně a vypadalo, že to s ním sekne. Traktorista ještě udělal několik zmatených kroků, naučeným pohybem hmátnul do kapsičky u blůzy, vyklepal z pomačkané krabičky partyzánku bez filtru, zapálil si a svezl se na zem k zadnímu kolu.

     „Něco na zaškrcení, kdo má pásek nebo tak něco“, křičela Kadlecová a snažila se zastavit krvácení vlastní zástěrou.

     „Slyšels, ty lemple?“ rozkřikla se další na kouřícího traktoristu a v hysterickém záchvatu ho nakopla do žeber. „Pásek, dělej a za volant. Musíme ji odvézt k dochtorovi.“

     Lepček s vyvalenýma očima sledoval ten zmatek a křik, viděl traktoristu, jak pomáhá nakládat ženu na valník, leze do kabiny a odváží všechny do vesnice, kde je zdravotní středisko. Na poli zůstaly poházené motyky, jakýsi zkrvavený hadr a část nohy od kolene, ještě obuté do nízkého gumáku. Vzal jednu motyku a obráceným koncem do utržené části strčil jako by zkoušel, jestli je živá nebo mrtvá. Později s nadšením vyprávěl, že čekal, až se noha postaví a sama odhopsá za její majitelkou.

     „To si pleteš s Meresjevem,“ přerušil ho Holas. „Akorát ten to měl opačně.“

     „Víš kulový,“ nenechal se Lepček. „Já tam byl osobně, a co sem viděl, to mě nikdo nevezme.“

     „Ty vole nemel. Ještě řekni, že se ta haksna sama postavila.“

     „Sama ne, ale sem do ní strčil, trochu jí pomohl. Pak se normálně narovnala, stópla si a šla.“

     „To víš že jo ty hňupe,“ uzavřel debatu Holas a povalil Lepčeka na zem, aby mu nasadil válečky.

     Od té události trápila Lepčeka záhada zmizelé nohy. Šel na mez, aby pokračoval v hledání nekřtěňátka, a když se ztahaný a propocený vrátil na pole, noha už tam nebyla. Jakmile zjistil, že se neobjevila na středisku ani ve špitále u svaté Anny, kam Vinklerovou převezli, logicky usoudil, že musela sama odejít, bůh ví kam. Že by mohla zamířit rovnou na hřbitov, ho napadlo až poté, co Brejla šířil svá moudra ohledně pohřbívání údů oddělených od těla.

     ŠPÁREK

     Na hřbitovním smetišti u zdi už dobrou půlhodinku prohrabával Špárek hřbitovní bordel. Hledal vypálené kelímky od svíček, zbytky vosku a na zvláštní hromádku si ukládal květy z povoskovaného papíru. Ty poničené potom používal jako palivo do kamen, ty ještě dobré znovu osazoval do menších věnců a věnečků ze smrkových věnců, ozdobených šiškami a stužkou. Pokoutně je nabízel ženským, co šly na hřbitov zalévat květiny nebo si jen tak splknout.

     „Zdar Špárku“, halekal už z dálky Brejla. Špárek se narovnal, otočil se po hlase a černým prstem si srovnal brýle, jejichž umolousané nožičky měl pro jistotu vzadu spojené kouskem gumy do tepláků. Na té hromadě odpadků vypadal jak bezprizorní sirotek z Kalkatského slumu. „Je tam někdo?“ zeptal se zadýchaný Brejla a trhnul hlavou ke hřbitovní bráně.

     „Baže, pár bab je u pumpy“, říkal Špárek s nažil se vyhrabat z toho bordelu na pevnou zem.

     Hřbitov bylo místo, kam se uchylovaly postarší až staré ženy za účelem kulturního vyžití, jak říkal školní ředitel Tyl. Ale on nemyslel na hřbitově. Jak ženské zalily svoje hroby, sdružovaly se kolem staré, rozvrzané pumpy. Posedávaly na lavičkách, postávaly opřené o hrábě nebo motyky a klevetily. To, co pro mužskou část vesnice představovala hospoda, to byl pro ženy hřbitov.

     To byla chvíle pro Brejlu se Špárkem. Motali se kolem bab v uctivé vzdálenosti, ale tak aby všechno slyšeli. Dělali, že sbírají konve a snáší je k pumpě, shrabují spadané listí ze staleté smuteční vrby nebo si chodili napumpovat vodu do hřbitovní vázy a prodlužovali to, co nejvíc to šlo. O získané informace se potom dělili s námi ostatními. Něco přibarvili, něco domysleli a něco si úplně vymysleli, když se jim zdálo, že získaná zpráva nemá potřebný náboj.

     A tak mimo jiné vyslechli, že včera Karla zase zmlátila toho svého bičem na koně. Honila ho po dvorku jak nadmutou kozu, Zdena, ten její řval a prosil, aby ho nechala, ale kde pak. Některé ženské přidaly svoje zaručeně pravdivé informace, že ho řeže nejenom bičem, ale i sukovicí nebo ho mlátí kýblem. Karla Zelinková je místní mlékařka, ke které všichni chodíme pro mléko.

     Přiváží ho vždycky brzy ráno ženich Diviš. On není žádný ženich, ale pořád střídá ženské, tak se mu tak říká. Karla je stará, tlustá špindíra, má jen pár zubů, takže pořád mele pantem jako koza i když nic neříká. Věčně jí teče sopel, který si utírá do rukávu. Když nabírá mléko a nemá volné ruce, tak si ho neutírá. Nikdo na vesnici ji nemá rád, ale všichni potřebují mléko, tak se k ní chovají slušně a zdraví ji.

     Ale říká se, že brzy postaví na náměstí samoobsluhu a tím Karla skončí. Mléko se bude prodávat v lahvích, jak je to v Brně a nebude ho vozit Diviš v konvích. Jenže to nikdo netušil, že Karla skončí ještě dřív, než se ta samoobsluha postaví. Někdo jí podržel hlavu v sudu s okurky a ona se v tom láku utopila. Ale to předbíhám.

     To že Karla svého muže mlátí je známá věc. Nikdo z nás nechápal proč, až nám Brejla vysvětlil, že jeho bába má knížku o jakémsi uherském grófovi, který si na svém hradě každý večer zval do ložnice sluhu, aby ho mlátil stočeným, mokrým ručníkem. Sluha grófa, ne naopak. Gróf u toho řval blahem a sluhu vždy spravedlivě odměnil.

     „A to všechno za svitu voskovic, že jo?“ dodal Špárek, protože jsme všichni znali Brejlovi bláboly.

     „Nechápu, kdo koho mlátil?“, dotázal se udiveně Lepček, protože tomu se muselo říct všechno třikrát, než pochopil.

     Brejla strčil do Lepčeka, aby dal jasně najevo, co si myslí o jeho inteligenci, ale ten měl postavu zocelenou neustálým kopáním v lese a na mezích při hledání cikánského nekřtěňátka. Strčení mu oplatil a Brejla upadl na čerstvý hrob. K jeho smůle zadní částí na smrkový věnec, kde na černé látce stála zlatým písmem přání: „Spi sladce“. Dopadl přímo na voskový květ, drátem připevněný na dřevěnou špejli ale navzdory své nadváze mrštně vyskočil a třel si postiženou část.

     Špárek se chvíli lačně díval na zdevastovanou ozdobu, pak ji vytáhnul se slovy, že je už stejně po ní a zastrčil si ji za tepláky. „Viděli jste od pohřbu starého Hédla? Já teda ne.“

     „Pré sedí doma a chlašče. Říkala bába“, dodal Brejla a přestal se drbat na pozadí.

     Starý Hédl byl čerstvým vdovcem, protože se jeho žena oběsila v kůlně na dřevo. A ten hrob, na kterém se Brejla vyválel, byl její. Tedy přesně řečeno, nápis na desce zní: Rodina Hédlova. Jenže večer už se šuškalo, že ho našli mrtvého někde za rybníkem na kraji lesa. Také kdosi viděl policejní auto, jak jelo tím směrem a v hospodě U Zubatýho se o ničem jiném nemluvilo.

     Druhý den ráno bylo srocení žen i děcek u Karly před jejím krámkem. Všichni sice drželi konvičky s mlékem, ale nikdo se neměl k odchodu. Bylo to největší shromáždění vesničanů od Prvomájové manifestace. A to už byl srpen. Všichni řešili nález lehce zdevastované mrtvoly, kterou doktor Polčák označil bezpochyby za ostatky Štefana Hédla. Největší záhadou byla příčina smrti. Prý se uchlastal, říkali jedni.

     „Normální chlap se neuchlašče za tédeň. Ani za dva“, oponovala Jandourková, která to musela vědět. Ten její chlastal od svatebního dne, a protože už měli dva vnuky a její muž stále žil a stále pil, měla svoji teorii podloženou praxí.

     „Ale pré tam bylo nejaké znamení, nebo co. Že umře Klanica. Měl to tam napsané.“

     Ženské se začaly překřikovat, děcka stály s otevřenou pusou a občas si srkly mléka z konvičky. Jak se objeví náznak tajemna nebo čehosi nadpřirozeného a nevysvětlitelného, okamžitě to zavdá příčinu k dalším spekulacím a teoriím. Vznikne příběh, který se bude vyprávět při každé příležitosti, bude košatět a bobtnat, dokud ho jiná, podobně nezvyklá událost nenahradí a neodsune do pozadí.

     Mezi ranními odběrateli mléka byl i Brejla, takže jsme si jeho teorie vyslechli odpoledne u hasičárny.

     BREJLA

     Za týden vyčenichal pes hajného Klanicu v křoví za skálou částečně okousanou mrtvolu muže. Jezevci a lišky tělo dostatečně zohavily ale ne tolik, aby přivolaný MUDr Polčák nepoznal, o koho jde. Četník našel blízko mrtvého pár listů pravděpodobně vytržených ze školního sešitu. Většina textu byla vlivem počasí nečitelná. Snad nějaká data a jména. Nakonec se mu podařilo rozluštit jedno.

FRANTIŠEK KLANICA  12. 8. 1975 - 30. 6. 2022

Hajný, v lese Blučina

 

---