Modrá knížka

Aneb:
Povídání starého zbrojnoše.

Nemám rád vojáky.
Přiznám se, že na pochody a pozory jsem dřevo, ale i jinak, celé to fakt nemusím. Toto snadno vypozoroval také podplukovník, který nám velel v průběhu některého letního semestru studia na civilní vysoké škole, kdy jsme si celý jeden den v týdnu, nedobrovolně hráli na armádu. Svoji nechuť se tento muž snažil zúročit na měsíčním prázdninovém soustředění u dělostřeleckého útvaru, tím, že bych jako absolvent VŠ nenastoupil na vojnu jen na půl roku, ale odkroutil bych si celé dva.
Inu, nepodařilo se!
Moje znalosti kanonu, u kterého jsem měl sloužit, byly natolik masivní, že ostatní slušní členové zkušební komise nepřipustili, aby křečovitá snaha zmíněného trpaslíka, došla ke svému cíli.
Vše bylo nakonec ale stejně trochu jinak.

To, že jsem si po revoluci, nakonec já, spoluautor mnoha technických norem v oboru Zbraně a střelivo pro civilní potřebu, držitel Zbrojního průkazu, člen Klubu vojínů a důstojníků v záloze, a v neposlední řadě také hrdý vlastník Modré knížky, vystřílel první výkonnostní třídu v mířené střelbě z velkorážní pistole, by tento vyšší, na zpáteční cestě vlakem, v poblité uniformně se potácející a hajlující důstojník ĆSLA, asi nerozdýchal.

Ale, no jo. Ano, ještě existuje nejvyšší, mistrovská výkonnostní třída.