Vnitřní hlas postavy k popírání

...cítím, jak jsme se s přítomností chytli za ruce a moji druhou okamžitě chňapnul život...najednou se rozplynul cynismus vůči bezstarostně šťastným lidem. Teď vidím, že jsem na ně vždy koukal skrz sebe: maskují svůj smutek a úzkost úsměvem. Není tomu tak – žijí v objetí přítomného okamžiku a nemají čas malovat si na obličej masku falešného optimismu. A to se dnes poprvé od dětství stalo i mně. Pochopil jsem, že radost není přetvářka a nelze ji získat usilováním. Je něco jako horkost a vedro při sexu – vedlejší produkt oddávání se spojení sebe a přítomného okamžiku. Nemusí přijít, ale častěji přijde; znak poddání se aktivitě, ve které je člověk ztracen a nevnímá nic jiného...