Alfa, Beta, Gama

Endy byla unavená, rozladěná a pořád si v duchu pokládala otázku, zda má tohle za potřebí.

Její mobil drnčel v pěti minutových intervalech, v práci ji čekala hromada nepřečtených mailů, nemluvě o tom, že od ní stále někdo něco potřeboval. Navíc nestíhala plnit úkoly od šéfa. Bylo to náročné a Endy se cítila absolutně vyhořele. Měla chuť vykašlat se na všechno, nic jí nedávalo smysl a zlobila se na celý svět.

Když brala kolem osmé hodiny večer za kliku francouzské restaurace, měla plnou hlavu starostí a snažila se zklidnit představou tichého místa pod starým stromem a nebem plným červánků. Šla uličkou mezi stoly a vůbec nevnímala. A tak si ani nevšimla svého kamaráda, který na ni mával. Vrátila se do reality, až když ji jemně uchopil za paži. Zahleděla se do jeho modrých laskavých očí a okamžitě ji napadlo, že vypadá stále stejně mladě, zatímco ona na sobě pozoruje změny pokaždé, když se vidí v zrcadle. Asi za to může ten stres.

„Jak se máš Endy?“ zeptal se s úsměvem a vedl ji k volnému stolu. Teprve teď se Endy vrátila do reality a uvědomila si, jak je restaurace krásná. Obklopovalo ji příjemné přítmí, z kterého vystupovala zelená a oranžová světla. Navíc se k nim dveřmi z kuchyně linula příjemná vůně vybraných pokrmů.

„Jsem úplně vyčerpaná z práce, jestli to chceš vědět a cítím se naprosto bez energie.“

Endy si povzdychla a přinutila se k mírnému úsměvu, protože ke stolu přišla obsluha. Ať se snažila sebevíc, trochu ji mrzelo, že ztratila veškery optimismus, a že se neusmívá častěji. Její kamarád, s kterým se před dvaceti lety seznámila ve škole, vypadal na rozdíl od ní skvěle.

„A co ty, Tome? Máš něco nového?“ zeptala se, a přitom ji to vlastně nezajímalo. Tomáš byl spisovatel s hlavou v oblacích. Dokázal hodiny mluvit o něčem, co jí nedávalo smysl. Ale co, řekla si nakonec, nemůže to být horší než poslouchat kolegy v práci. Sebrala poslední zbytky sil a soustředila se.

„Víš, chtěl bych napsat příběh našeho světa. Mám několik nápadů, ale pořád nevím, jak to přesně uchopit.“ Řekl Tom a Endy se na něj zvědavě podívala. Nemohl si nevšimnout jejího výrazu, tak honem pokračoval. „Tentokrát to bude jednoduché. Představ si období, kdy byl náš vesmír velmi horkým, hustým a symetrickým zárodečným embryem.“

Endy vyvalila oči a Tomáš se hlasitě zasmál. Trochu se k ní naklonil a zašeptal. „Je to jen příběh, Endy! Ať ti nevypadnou oči z důlků.“ A pokračoval ve vyprávění. „V našem vesmíru je stále čas 0 a my jsme pečlivě konzervování v polévce multiversa. Nejsme tu však sami. Mladé mnohodimenzionální stvoření, kterému říkám Alfa, dostane během studií za úkol vymyslet nějaký hezký vesmír. Navíc by Alfa ráda udělat radost sestrám Betě a Gamě. Krása světa je dána prvotním narušením symetrie. To je akt, který rozhodne o vlastnostech vesmíru, počtu subatomárních částic a množství interakcí. Jemnou manipulací lze vytvořit vesmír s více druhy záření, nebo třeba prvky, a tedy i složitějšími strukturami DNA živých bytostí.“

Tomáš se odmlčel a zadíval se na Endy, která mezitím stihla vypít skleničku vína, a teď byla celá červená v obličeji. Vzdychla, ale přemýšlela o Tomově představě. Byla na podobné historky zvyklá.

„Pointa příběhu je následující. Alfa má vizi, záměr a motivaci stvořit nádherný vesmír, doslova svět plný zázraků. Její plán se ale nepovede.“

„A proč se to nepovede?“ zajímala se Endy a nalila si další sklenici vína.

„Řekněme třeba, že se pohádá s otcem a v rozčílení po něm mrští zárodkem našeho prostoročasu, anebo se třeba vrátí v podnapilém stavu z večírku a omylem na náš svět upadne. Ať je to, jak chce, důležité je, že nenávratně naruší počáteční symetrii, a proto vysokoenergetická horká pralátka projde prudkou expanzí a postupně se ochlazuje. Neprůhledné plazmatické období skončí asi po 400 000 letech našeho času, kdy je vesmír natolik chladný, aby se mohlo elektromagnetické záření oddělit od látky. Všechno je nyní temné a musí uplynout ještě několik miliard roků, než se rozžehnou první nukleární ohně hvězd a vesmír se rozsvítí, ale Alfa to celé promešká.“

„Co Alfa dělala? Jak mohla promeškat něco tak zásadního? Tomu nerozumím.“ Rozčílila se Endy.

„Víš, Alfa je unavená z hádky se svým otcem, nebo z večírku, to ještě přesně nevím. Když se konečně probere a zjistí, co se stalo, je velmi nešťastná. Nový svět se nepovedl tak, jak ho plánovala. Jistě za něj dostane velmi špatnou známku ve škole. Na pár místech vinou černých děr prostor připomíná ementál a neustále tudy uniká energie, kterou Alfa musí uklízet, aby se na ni rodiče nezlobili.“

Tomáš přestal s vyprávěním a koukal se zamyšleně někam do prázdná. Endy si uvědomila, jak ji to baví. Cítila se daleko uvolněněji, a dokonce několikrát dostala záchvat smíchu. „A jak to všechno dopadne?“ zeptala se tentokrát s opravdovým zájmem.

„Alfa si dříve nebo později ve svém vlastním vesmíru všimne naší planety a přítomnosti člověka. Po krátkém studiu obou velmi posmutní. Začne se obávat, že ji za tento výtvor učitelé vyhodí ze školy. Protože pro Alfu čas plynoucí v našem vesmíru nic neznamená, v krátké době vidí, jak se na jedné straně kulatého světa válčí, zatímco na druhé straně žijí lidé v přepychu. Nebo si všimne chudých a hladovějících, přestože se za několika kopci odehrává nechutné obžerství, plýtvání zdroji a hromadění majetku. Zdá se, že zatímco se někteří lidé modlí k Bohu a prosí ho, aby jim pomohl najít smysl jejich vlastní existence, jiní lidé nahradili obřady spotřebním způsobem života a rozhodně se po ničem neptají. Vnitřní prázdnota se maskuje alkoholem a drogami, nebo společenským statusem.“

Tomáš se srdečně zasmál. „Endy, musíš uznat, že bys byla zklamaná taky, to mi věř. Teď od tebe potřebuji, abys mi poradila. Má Alfa zasáhnou a náš svět zničit, nebo počkat na přirozený zánik vesmíru. Vodík jednou dojde, nukleární fúze se zastaví a hvězdy vyhasnou. Vesmír to má tak jako tak spočítané, ale jestli Alfa nezasáhne, je tu jisté riziko, že si ho někdo všimne a Alfě se zkomplikují studia. Navíc by se jí mohly vysmát sestry Beta a Gama, kdyby u ní tento svět objevily. Co mám udělat?“

Endy se zamyslela. Zničit svět? Bylo to hodně radikální, ale na druhou stranu byla hodně unavená, znechucená a vlastně na celý svět naštvaná. Asi by jí něco takového udělalo radost.

„Dám si ještě jednou skleničku a uvidíme!“ Řekla a už se necítila tak špatně.