Dvacáté první patro

Část I. Vyhnání z Ráje

          V jeho očích se zračila moudrost, klid a láska snad celého světa – také dvě zapadající slunce, která se od počátku věků společně pomalu noří za štíty vzdálených hor pokrytých sněhem. Jedno z nich bylo zlaté jak nejjemnější písek a maličké jako zrnka v něm. Druhé, rudé jako krev, ho svou velikostí téměř požíralo. Stál majestátně na kraji zelené louky a hrdě a vznešeně shlížel na daleké vrcholy. Prohlížel moře zeleně, ve kterém jaro v nejkrásnějším rozpuku provonělo a prozářilo i ten sebemenší kvítek. Díval se pyšně na svou říši, ale hlavně svůj domov.

          Jeho sivě hnědou, tisíci plameny spálenou tvář přikrývaly dlouhé havraní vlasy. Hleděl v míru na obě slunce, na věčné milence, kteří, jak dvě duše navždy sobě patřící, spolu ode vždy plují oblohou. Nemohl a nesměl se ani pohnout, stál jistě a pevně jako vzrostlé břízy za ním a každý sval jeho těla vnímal pohyb celého vesmíru a plynul s ním jak vánek. Nedýchal.

          Ten okamžik než vystřelil trval přesně jednu celou věčnost a šíp se nesl nejméně dvakrát déle. Jelen stojící na obzoru se nejprve jen zlehka zachvěl, jako by ho štípla moucha. Dál nehnutě stál, ale pomalu, až hrozivě pomalu otočil svůj dlouhý krk a díval se teď přímo na něj, až se jejich pohledy střetly. Láska, moudrost a klid snad celého světa z jeho očí pomalu prchaly a z jeho krásného těla zel, do boku vražený vražedný šíp. Poklekl na zem a naposledy vydechl.

           Lovec ukrytý v břečťanu prorůstajícím březovým hájem si pomalu nasadil luk na rameno a vydal se ke kořisti. Cestou odhodil zbytky zpuchřelé kůže, která bývala jeho oděvem a kterou kruté zimy zbavily schopnosti ho chránit a stala se mu tak zbytečnou přítěží.

           Dvě slunce zapadla a místo nich se z černoty noci zrodily sluncí miliardy. Vyšly hvězdy.

           Když došel na místo, kde padla k zemi jeho oběť, našel jen svůj vystřelený šíp. Bez jediné kapky krve.

…

          Konec léta byl nejteplejší, jaký pamatoval. V horkém vzduchu nebyla žádná voda a každé nadechnutí jej pomalu zapalovalo zevnitř. Konečně však došel k průzračnému potoku a pár dní sledoval jeho běh a nabral z něj mnoho sil. Věděl ale, že musí jít dál a oddělit své kroky od dráhy živé vody. Západní směr, kterým se potok stáčí vede do mrtvých ledových krajů, kde vládnou zuřivé bestie a on musí najít svou trofej na zimu. Bez ní nepřežije. Musí se znovu obléknout do teplé kůže a sušené maso jej zasytí nejméně po sto západů sluncí.

          Pokračoval v úmorné chůzi, když tu náhle uslyšel řev, při kterém se mu srdce téměř zastavilo. Byl to křik, který neznal – nepodobal se ani ptákům či divé zvěři, ba ani chrapotu mužů, kterých ve svém životě již několik potkal. Rozeběhl se k místu, ze kterého se ten hlas ozýval a za hromadou kamenů, pečlivě vyskládaných do nebetyčné výše, uviděl krutou bitvu. Bytost nesmírné nádhery ležela bezmocná a její alabastrová kůže byla pokryta potoky krve. Z posledních sil však svírala v obou rukách obrovský placatý kámen, kterým se jako štítem chránila před dalšími a dalšími útoky rozzuřeného býka.

          Chvíli s chladným zájmem sledoval ten nerovný boj. Pak vytáhl z toulce ohnivý šíp, který mu jako poslední zbyl, zamířil – a prvně ve svém životě minul. Letící šíp místo býkova oka dopadl na kamenný štít, kterým se bránila ta překrásná bytost. Okamžitě vzplanuly jiskry a vše zahalil hustý dým. Zahlédl ještě, jak jeden z nejvyšších kamenů zvláštní hory, před kterou se celý obraz odehrával, se rozkymácel a padal dolů. 

          Ozvala se rána a bolestný sten. 

          Pak vše ustalo a přišlo zlé ticho.

          Trvalo přesně jednu celou věčnost než se kouř rozplynul. Úlevou zhluboka vydechl všechen prach a popel z plic. Na zemi leželo zvíře s roztříštěnou lebkou a pod ním ona tajemná bytost. Polomrtvá, ale dýchala a snažila se zpod něj vysoukat.

           Jak ve snách šel těch několik kroků. Přistoupil blíže, podal jí ruku a pomohl jí do bezpečí.

           Poprvé ve svém životě viděl ženu.

…

          Leželi vedle sebe nazí ve spadaném listí a tiše se dívali na šedivou oblohu ze které na jejich těla dopadal měkký teplý déšť. Neměla jméno, ale její krása jí dávala jmen nespočet. Propletení se zlehka dotýkali špičkami prstů na nohách. Prohlížel její jizvy, již zcela zahojené, až ho upoutala jedna maličká a vkusně vyvedená. Připomínala půlměsíc a vypadala, že ji má na svém těle od narození. Ukázal na ní. Přikývla. 

           Nevěděli to, ale stejně jako dvě denní hvězdy, schované za mraky, tak i oni patřili k sobě. Navždy.

…

          Stál na vrcholu pečlivě vyskládané kamenné hory. Pod sebou sledoval bitvu zvířete s plavovlasou dívkou. Chtěl pomoci, ale když sáhl pro šíp, našel jen klubko hadů v místě, kde míval rameno. Rozhodl se tedy, že odvalí nejvyšší kámen a zabije jím býka. V pekelné vřavě však minul a kámen zasáhl slonovinovou krásku a roztříštil jí lebku. Z mohutného šutru se odštípl malý zlatý kousek a odkutálel se daleko do trávy.

          S hrůzou se probudil a ve tmě nahmatal svou milovanou. Dlaň měl náhle vlhkou a lepkavou. 

          Měsíční svit ozářil její mrtvou tvář.

…

           Beze slz ji pochoval a vydal se k místu, kde se před mnoha úplňky oddělil od toku potoka. Ponořil se do něj a konečně se rozplakal. Slzy naplnily vyschlé koryto a z potoku se stala řeka, která jeho bezvládné tělo, neschopné a neochotné k odporu, odnesla až do zimní říše.

           Proměněn v jediný kus ledu sledoval, jak se k němu blíží stovky žlutých očí a tisíce ostrých dýk.

…

          Její hrob do rána pokryla oblaka pestrobarevných kvítků a ptáci i další zvěř se tomu místu chodí dodnes poklonit a s perlami v očích uctít její památku. 

          Pod nedalekou borovicí se v kapradí jak zlato třpytí drobný kamínek.

 

Část II. Dvacáté první patro

          Stavba to měla být velkolepá. Posuďte sami, celých jedenadvacet pater! Noviny se předháněly ve vymýšlení chytlavých titulků, a zatímco v redakci Chicago Tribune se drželi ještě téměř při zemi a dovolili si jen celkem vkusné „Chicagský Olymp“ či „Okna do vesmíru“, Timesy psaly rovnou o „Hotelu na Měsíci“, či dokonce bez uzardění „Bydlení s anděly“. Nic z toho pochopitelně nebyla pravda, ale unavení kameloti ocenili, že se pro tentokrát nemusí namáhat s vlastními reklamními žvásty.

          „Kupte si květiny!“ mísil se jemný hlas s křikem noviny prodávajících pacholků v bavlněných vestách a kostkovaných bekovkách. Na krku měla už čtyři křížky, ale cítila se nejméně na sto krát sto let. Vypadala však stále nevinně a žádoucí. Byla drobná jako kvítek, blond, oděná do blankytných šatů s krajkou a v decentním, byť možná poněkud příliš rozměrném klobouku s bílou stuhou sepnutou broží, kterou zdobil malý, jak zlato třpytící se kamínek. Byla bledá jako sníh, ale nikoliv nezdravě jako chudokrevná, ale spíše tak nějak záhadně a tajuplně bledá.

…

          „Nevyrušovat!“ hlesl a začetl se znovu do ranních novin. Učil přírodovědu v církevní škole pro bílé chlapce. Nesouhlasil sice s rozdělováním podle barvy pleti a v nitru tento zlý nešvar odsuzoval vskutku pekelně, nahlas však neřekl nic. Nebyl zbabělec a pro svou pravdu by i zemřel – a mnohokrát se viděl před spaním hořet na hranici jako slavný Giordano Bruno. Byl však příliš mírný k tomu, aby se za ni šel rvát třebas jen jako starý pes.

          Přesto žil sám v malém domku na okraji vykřičené čtvrti. Dostal ho namísto prvního ročního platu při nástupu do školy, a měl dokonce malou zahrádku, kde rád pěstoval bylinky a kam se mu z jen pár minut chůze vzdáleného lesíka občas zatoulala k večeru všemožná zvířena, se kterou pak po sklence portského vedl sáhodlouhé rozhovory. A i když někdy zaklel, neměla jeho osobnost vskutku mnoho kazů. 

           „Tfujtajksl!“ odplivnul do vkusně tesaného plivátka ve tvaru pítka pro ptáčky, vyvedeného pochopitelně i s malým pijícím jestřábkem. To plivátko dostal poslední vůlí od otce, který jej zas dostal darem od potulného indiána, který ho prý vyměnil za ždibec šňupacího tabáku s irským přistěhovalcem, který přísahal, že jej neukradl. Kde k němu přišel neprozradil, ale byl prý rád, že se plivátka zbavil. Není se čemu divit. Bylo vyrobeno z plochého kamene, kterým jak lidské tepny plné rudé krve prorůstaly žíly železa. Plivátko bylo v pravdě masivní a vláčet se s ním celý den, jak velí lidská slušnost, aby ulice zůstaly čisté a nezaplivané, je velká dřina a daň za ten ždibec morálky.

           „Prý Hotel na Měsíci, pche! Bydlení… s kým že? S anděly? Snad mě šálí zrak nebo trefí šlak!“ zarýmoval ještě a opět se začetl do toho bulvárního plátku. Chlapcům dal za úkol opisovat učebnici a jeho zrak létal divoce z jednoho písmene na druhé.

           Noviny neměl na stole náhodou. Kluci každé ráno skládali centy dohromady a kupovali mu je ze svého. Věděli, že jim to oplatí, a mohli se tak při jeho hodinách věnovat různým nezbednostem. Mezi jejich nejmilejší kratochvíle však patřilo civění na stranu dvanáctou, učebnice biologie, kde byl umně vykreslen rozmnožovací akt a následný vznik nového života, za což byli v hodinách jiných kantorů řezáni na holou a kniha byla ve škole později dokonce zakázaná, což po vlně ostrých protestů až z ministerstva vyřešil ředitel tím, že osobně, z každého jednoho vydání, stranu dvanáctou vytrhl.

           Ozval se zvon. Čas oběda, po kterém chlapce čekala dřina až do večera. Přestože zaštítěna mocí černoprdelníků, to byla škola moderní, vedená dle nejnovějších manuálů, vypracovaných pro názornou výuku a praktické použití v životě. Stála blízko jatek a čtvrthodinu jízdy na kole byl mlýn, kde chlapci rovněž vypomáhali.

          „Jedenadvacet pater! Taková volovina!“ Když zvedl oči z poslední stránky, třída byla prázdná a venku lilo jako z konve.

           Celý zmáčený sáhl na kliku nálevny „U Tančícího Býka“, kterou měl cestou domů. Byla to sice trasa dvakrát delší než kdyby šel přímo rovně, ale zato byla parádně rozkopaná, že co chvíli uklouzl na kývající se dlažební kostce. Slíbil si, poté co ztropil minule za ostudu, že už se nenapije a sem už nikdy nepáchne, ale lijavec a vichr jej donutily tuto přísahu porušit již druhý den. Se sklopenou hlavou skrytou promoklými novinami se posadil do rohu k hajzlíku a objednal si čaj.

           „A já vám říkám, že to vypadá jako hromada, šutráků, kterou vysral tenhlencten ko-ko-kopytník!“ hulákal na celou hospodu a cpal neznámému chudákovi před nos pomuchlaný jídelní lístek, který zdobil obrázek býka v sukénce, kterou nosí kankánové tanečnice. „Měl byste jít, pane učiteli, zapřísahám vás! Jsou teprve tři hodiny po poledni a vy jste ožralej jako vůl, vy kopytníku,“ smál se hostinský. „A kromě toho, mně se ten barák líbí. Tak vypadnete už?“

          Největší déšť ustal. Šel pomalu a nakřivo. Jeden krok dopředu, dva dozadu. Dvaačtyřicátou ulici měl celou v barevné mlze. Procházel kolem jatek, kde se právě jeden z jeho studentů chystal k odpornému činu.

          V jeho očích se zrcadlil klid, láska a moudrost snad celého světa, když dostal ránu bouracím kladivem. Mohutný starý jelen se nejprve jen zachvěl, jako by ho štípla moucha, kterých bylo
i po bouřce všude plno. Poté se skácel k zemi a ze spánku mu stékal malý červený potůček.

          Vyzvracel se z toho hrůzného přeludu až doma a hned usnul. Když se ráno probudil, ihned si nafackoval a před rozbitým zrcadlem si hlasitě vyhuboval. Jeho jindy pěkně opálená tvář byla teď do fialova napuchlá a jeho husté černé vlasy byly oslintané a plné špíny. Z toho pohledu se mu chtělo blít a hned tak učinil. Pak se umyl a oholil, k snídani si připravil černou kávu s mlékem
a cukrem a oschlý loupák namazaný máslem.

           Ze schránky vytáhl nedělní Timesy a chystal se do čtení předposlední části vědeckofantastické povídky, když tu náhle se mu udělalo mdlo. Vzpomněl si totiž na potrhané noviny v zadní kapse zablácených kalhot. Spěšně vstal, až uviděl tmu a hvězdičky.

          Kvapně listoval a ještě vlhké stránky se mu drolily pod rukama. Konečně našel, co hledal. Na páté straně noviny tehdy zkoušely horkou novinku v podobě, světe drž se, seznamovacích inzerátů! Opravdu bylo za nevelký poplatek možné poptávat nebo nabízet prostřednictvím potištěného papíru lásku. „Zvláštní doba,“ pomyslel si nahlas a četl černé na zažloutlém papíře:

          „Ona hledá jeho.“

          Hlava se mu z těch několika písmen zatočila jako ve víru, ale to připisoval pouze odcházející kocovině. Jako člověku vzdělanému a při zkoušení žactva dbajícího na přesné a jasné vyjadřování, mu velice imponovala ta konkrétní strohost inzerátu. „Opravdu zvláštní doba, a jak asi musí být ta ženská ošklivá, když nemůže najít chlapa, tfujtajksl!“ odplivl si do svého vzácného plivátka tento téměř padesátiletý starý mládenec a zapálil si cigaretu. 

          Poté vzal pero a začal sepisovat odpověď.

…

          V životě měla mnoho mužů. Nebyla to však děvka, jak o ní závistivě vykládala po okolí domovnice, a už vůbec nebyla pravda , že by za to vybírala peníze. Je pravda, že dveře s nočními návštěvami se u ní netrhly, ona však všechny ty muže do jednoho vroucně milovala, dokud jí její naivita a především touha po nalezení opravdové lásky znovu a znovu nezlomila srdce.

          Chystala se jako do opery, ve které coby chudá prodavačka květin nikdy nebyla. Lacinou pudřenkou se marně snažila zakrýt malinkou jizvičku ve tvaru půlměsíce, kterou nosila od narození na čele. Nakonec si jako vždy nasadila hluboko svůj jediný klobouk a vydala se vstříc svému osudu.

           Vítr byl toho dne tak silný, že jí klobouk několikrát skoro odlétl. Jinak ale svítilo pozdní slunko a spadané listy, hrající všemi barvami začínajícího podzimu, byly pod jejími obnošenými, spěchajícími botami jako mech.

…

          Nervózně přešlapoval v parku nedaleko jednoho z prvních chicagských mrakodrapů, za který se právě ukládalo ke spánku zapadající slunce a kousek opodál vycházela luna v úplňku. Komáři z blízkého jezera mu nedali chvilku a on marně přemýšlel, proč ho jen probůh napadlo setkání na místě tak pitomém. Najednou uslyšel křik, při kterém se mu tělo proměnilo v kámen
a propadl se do mrákot.

          Když ho okolo běžící výrostci s chutí profackovali, za což jim slušně poděkoval a každého odměnil po dolaru, doptal se jich, co že se to stalo.
„Z věžáku spadl obrovský balvan a nikdo neví, odkud se tam vzal, a dokonce prý někoho zabil!“ hulákali zadýchaně jeden přes druhého. Ani jindy by se nejspíš nešel na tu tragédii podívat, zrovna dnes na podobné senzace nebyl zvědavý ale vůbec.

          Měl to být jeho, pardon, jejich velký den. Po nekonečných dvou letech dopisování, kdy si týden co týden na vrátnici novin vyzvedávali odpovědi na svá psaní, po předlouhé době, kdy jeden nebo druhý schůzku pod různými záminkami a jen z pouhého strachu odkládali, se dnes měli setkat tváří v tvář. Ani ne za půl hodiny tu měla být.

…

          Toho dne však nepřišla a na další a další dopisy, které jí psal po zbytek svého osamělého života, mu nikdy neodpověděla.

 

Část III. Adam a Eva

 

           Zazvonil budík. Byla středa, šest hodin ráno. Otočil se na bok a nevrle tu řinčící plechovou věc praštil. Vstal a šel připravit dvě silná černá kafe, bez cukru, jak je ráda pila ona. On sice dříve sladil, a dokonce dochucoval mlékem, ale po jejích opakovaných monolozích o bílém jedu toho krátce po svatbě raději nechal. Podíval se do kalendáře a hrůzou se otřásl.

          Přinesl jí kávu a loupák namazaný máslem až do postele, jak to ostatně dělal každý den od prvního rána, kdy se u něj před lety probudila. „Že tam dneska nemusím?“ dívala se prosebně
a smutně jako koťátko na Adama. Její muž byl sice, bez čtyř centimetrů, dvoumetrový obr, ale nejen oproti němu byla Eva malá jako dítě a její krátce střižené světlé vlasy a pihatá tvář jí dodávaly skoro až klukovského vzezření.

          Oblékli se a nakrmili rybičky. Láska ke zvířatům byla jen jedním z mnoha, co měli společné. Akvárium bylo velké, že zabíralo celou jednu stěnu ložnice v jejich útulném bytečku v osmém patře sídlištního paneláku – a oni rádi dávali k dobru historku o tom, jak ho celé dopoledne opatrně táhli po schodech a když konečně dofuněli až nahoru, zjistili, že neprojde dveřmi! Tak se zas nesli dolů a taxíkem nechali akvárko odvézt ke sklenáři rozebrat a doma ho pak znovu sestavili.

           Toho rána bylo to nejopravdovější jaro, jaké pamatovali. Slunko svítilo ještě jemně a teplé bylo také tak akorát, tráva byla vlhká a lehký vánek jen opatrně nesl vůni růží, vysázených uprostřed pískem pokryté cesty, po které šli.

           V tom parku, správně se mu říkalo „Sady neznámého generála“, se před lety poznali. Byla to říjnová sobota, ale stále ještě panovalo, toho roku obzvláště krásné, babí léto. V ulici, která začínala na konci sadů, tenkrát právě dostavěli nemocnici a pod ní protiatomový kryt. Čtrnáct pater pod zemí, sedm nad zemí. Obludné betonové monstrum, na kterém se tehdy Adam jako hlavní architekt ke své hanbě podílel, a dokonce měl uvnitř vedle výtahu malou památeční cedulku s jeho jménem. Byla menší než krabička cigaret, ale ostudu mu způsobovala ohromnou. Považoval se totiž za jednoho z posledních inženýrů, kteří mají sny. Z politických důvodů však tenkrát stavbu nesměl odmítnout a dodnes si vyčítal, jaký byl tenkrát zbabělec.

…

          Pomalu otevřela dveře. „Paní Eva, jaká to vzácná návštěva,“ překotně ze sebe koktal mladý a věru pohledný doktor, se slunečními brýlemi nasazenými ledabyle na čele. Pamatoval ještě, jakou mu před čtyřmi týdny ztropila paní Eva show. „Nechte si to,“ odsekla odevzdaně, a pak jízlivě, přesto však neodolatelně mile, dodala, „můžu si laskavě sednout?“

          Trpěla zvlášť krutou formou přeludů. Mívala děsivé sny, ba co hůř, denní představy, které nelze ani přibližně popsat slovy, ve kterých se viděla tisíckrát umírat. Mnohokrát byly projevy její nemoci tak náhlé a intenzivní, že nešťastní kolemjdoucí hned běželi pro strážníky nebo volali sanitku, když ji viděli děsivě se zmítat a křičet na ulici.

          Tři ze zdí bíle natřené místnosti byly, až na nejnutnější zásuvky a vyskládané krabice plné papírů, prázdné. Na poslední se však vyjímal malý chemlonový obraz, na kterém byl, ve stylu dosti kýčovitém, vypleten velký jelen, který, otočen zády ke střelci ukrytému v břízách, sledoval západ velkého rudého slunce a vedle něj východ drobného měsíce. Všiml si už před lety, kdy k němu začala docházet, že jí ten obraz znervózňuje a tak jej časem začal zakrývat záclonkou nebo dokonce sundavat. Dnes ale zapomněl a rychle omluvně mával rukama a chystal se jej ze stěny sundat. 

          „Nechte to být, pane doktore, mně už nevadí,“ vydechla, sama nad sebou překvapená. „Vlastně mi asi nevadil nikdy, jenom mi přišlo vždycky zvláštní, proč jsou na něm dvě slunce.“ „Vždyť to je přeci…“ ale mladý lékař už větu nedokončil. „Já vím, pane doktore,“ usmála se Eva.

          Naposledy za sebou zavřela dveře ordinace, ve které tolik let dostávala co měsíc elektrošoky, takzvanou terapii na potlačení mučivých a život ohrožujících myšlenek.

           Toho dne přišla domů v dobré náladě, dokonce přinesla krabici kostkového cukru, kterou vesele hodila na stůl. Tak šťastnou ji popravdě neviděl snad nikdy. Jako by jí doslova spadl ze srdce veliký kámen.

          „Bude to dobré,“ zašeptala mu jemně do ucha a něžně jej políbila na tvář. Potom ho chytla za ruku a kráčejíc po špičkách odvedla do ložnice.

…

           Mezi rybkami, prohánějícími se v bublinkách akvária, odrážejícím jejich milující se těla, se jak zlato třpytí drobný kamínek.

---