Bludiště

Hledám věci dávno ztracené

v hloubi srdce schvácené,

kde stárnou a hnijí dál

se snem, co jen se smál.

Jednou však našla mysl má,

životem tak pochroumaná,

směr, co řád do nesmyslu vnáší,

co naději na světlé zítřky snáší.

Pocit pro mě naprosto cizí,

že snad strasti a bolesti zmizí,

že nebloudím v bludišti ztracen,

že svou myslí procitnu spasen.

Cíly slepě já jdu naproti,

všichni se smějí, idioti,

slepec bez hole, důvěřujíc,

chci dojít k cíli, nic víc.

Přes trny a bolest sám,

prošel jsem, nevím kam,

někam, kde šťasten já být měl,

kde v představách ptačí zpěv mi zněl.

Stojím tu, stojím, čekám,

stále nic, jdu dál, hledám,

konečně vidím, vidím čiře,

vidím však, že jsem v díře.

Z ideálů a snů díra je,

v ní zakopané naděje,

spolu se mnou, s člověkem, co cíl našel,

co bez slasti v strastech pošel.

Hledat smysl v nesmyslu,

v ubohém mém úmyslu,

šťastně se smyslem žít,

skončil, zničen bloudit a zevnitř hnít.