Opilost

Dávno tomu.
Jednou po cestě odkudsi domů, v noci od tramvaje se mi v opilosti zdálo, že jsem pevným středem vesmíru a svoji chůzí roztáčím Zemi. Země se pod mýma nohama otáčela proti směru, kterým jsem šel. Bylo léto a já jsem si dojem umocnil tím, že jsem se zul. Pochodoval jsem bos teplou nocí a hýbal jsem světem svým směrem. Hezky jsem si to vychutnával a domů jsem se nevracel tou nejkratší cestou, abych si opojný pocit co nejdéle užil.

Nikdy později je mi to již nestalo.
Možná proto, že jsem příliš často nepil, nebo že jsem se málo snažil.
Nesnažil jsem se hýbat světem svým směrem.
Především ale nevím, pokud by se mi to skutečně podařilo, bylo-li by to nakonec pro svět dobře, nebo špatně.