Tóny z hlubin

Na obzoru vznešených nových dějin světa

vymýšlím způsob, jak dojít pravdy

pro sebe i pro ostatní,

sádra na mozku již opadává, však stimul

veřejnosti a okolí mi říká,

jestli neměl držet mnohem déle.

Nic z toho, co jsem si jako kluk přál,

zatím nepřišlo, nebo jen v překroucené formě,

proto se snažím tyto informace narovnat 

občasnými výkřiky do tmy, a to i tehdy,

když už svítá.

Projděme se ještě jednou řekou dějin

našich otců a dědů, uvažujme kriticky,

zda to všechno nebyla jen velká bublina,

která pod vlivem informací praská,

zamysleme se nad tím, jestli naše demokracie,

tak, jak ji známe, není jenom odvar toho,

co by zde mohlo být.

Hlavně přemýšlejme, a to pokud možno svobodně

a bez nátlaků okolí, ať už jsou jakékoli,

přemýšlejme o tom, co demokracii můžeme

dát, čím ji zušlechtit,

protože lakmusové papírky doby již začínají

poukazovat na hrozbu vlády teroru či snad

naprosté blbosti.

Proto tento článek, umění možná vzdálený,

chtěl bych jej zakončit přáním

pevných nervů a vůle,

vůle k tomu dělat to dobré,

ať už se nám za to smějí nebo ne,

protože jednou budeme česat sladké ovoce

ze stromů, které jsme sami zasadili.