Okno za mřížemi 8.díl

Okno za mřížemi 8.díl

Tohle byl ten nejhorší nákup v mém životě. Nejen, že na mě koukali jako na blázna, když jsem se snažil porovnat velikost šatů pro Janu v dámských oděvech. Pořád jsem je držel na sobě a zkoušel si to představit, i když jsem Janu skoro neviděl. Pak jsem slyšel slovo uchyl a okamžitě to zaplatil a vycouval.  Další následovalo spodní prádlo. To mi naštěstí napsala Marta na lístek i s velikostí. Prodavačka byla velice ochotná a dala mi jak klasické, tak s krajkou. Potom vytáhla podprsenky a já byl celej nesvůj. Pomalu jsem to přetrpěl s rudým obličejem a nechal jí vybrat za mě, ale největší pivku jsem schytal v drogerii. Jedna ženská mě u regálu pochválila, jak jsem starostlivý muž a pečuju o svou ženu, když jsem vzal do ruky balíček vložek, ale u jedněch jsem neskončil.  To nevěděla, co vše mám na seznamu a nakonec mě bouchla deštníkem a uraženě odešla. Rozhodně příště vezmu Martu sebou, ať si to zařídí sama, kdybych to měl ještě někdy absolvovat, tak bych to nemusel přežít.

Uběhlo několik hodin, když jsem měl konečně všechno a auto mi doslova drhnulo o zem pod váhou masa a zásob, které stejně moc dlouho nevydrží. Nechápal jsem, kam to Tom všechno dává. Přitom byl hubený jako tyčka. Zavřu kufr, který chvíli odporoval a okamžitě se napasuju do auta vedle dalších tašek, abych nebyl vidět. Určitě to byli jeho lidi. Nenápadně pozoruji dva chlapy jdoucí na protější straně ulice po chodníku. Instinkt mě nikdy nezradil a já čekal, kam mají namířeno. Zastavili u jednoho honosnějšího domu. Hned bylo poznat, že tam bydlí vdova. V oknech byli pěkné záclonky, ale okrasné keře na zahradě byli neupravené a u vchodu byla rozbitá poštovní schránka. Mužskou práci neměl kdo udělat, takže tohle musela být další z jeho budoucích obětí.

Čekal jsem co by mohl udělat dál, ale vůbec mě nenapadlo, že by tak rychle hledal náhradu, když by měl držet smutek. Budu se na to muset víc podívat. Vyndám si deník a zapíšu adresu. Zmizím dřív, než si mě stihnou všimnout a mířím domů. Pořád mi to vrtá v hlavě a nakonec šlápnu na plyn. Auto trochu zaprotestuje, ale nakonec se rozjede plnou rychlostí. U domu prudce zabrzdím. Marta leknutím povyskočí od záhonu s bylinkama a nechápavě se na mne dívá. Nechám nákup v autě a spěchám do svého pokoje.

Jana se krčila pod stolem a když mě uviděla začala sebou cukat a celá se chvět. Nebyla schopná ani křičet a na prázdno otevírala pusu. Možná to nebyl nejlepší nápad, takhle jí vyděsit, ale potřeboval jsem to vědět co nejdřív. Sednu si na zem kousek od ní a chvíli jsem ticho, aby mohla akceptovat mojí přítomnost. Přestala sebou házet a křečovitě se držet nohy u stolu. „Já ti neublížím, ale potřebuju se na něco zeptat.“ Dívala se směrem do zdi. Absolutně se snažila skrýt svoji přítomnost před mužem. „Budu tě chránit, ale musíš se mnou mluvit.“ Dodám a vidím, že je o něco klidnější. V tom přiběhla do pokoje Marta. Byl to ten okamžik, kdy se snažila promluvit, ale nečekaný  příchod všechno zhatil. „Co děláš mojí holčičce? Chceš jí vyděsit?“ Chytila jí za ruku a postupně vytáhla z pod stolu, aby si mohla sednout na postel. „To je pan Mark Holter. Nemusíš se ho bát. Pomáhá lidem víš. A pomůže i tobě.“ Marta jí uklidnila víc, než nějaký psychiatr.

Konečně se podívala na mě. Přímo do očí jako by tam chtěla vyčíst, jestli jsem zlý nebo ne. Měla krásné oči plné smutku, ale i tak jsem se musel zeptat. „Co se tam dělo po pohřbu tvojí matky?“ Ukápla jí zbloudilá slza, když se odvážila promluvit. Její hlas byl stále chraplavý. „Zavřel mě. Zamknul a… a a pořád mě mlátil, když jsem se nemohla hnou snažil se mě ..“  nedořekla a chytila se za pohmožděnou ruku. „Kolik ti je?“ Špitla. „Za pár dní osmnáct.“ Právě toho jsem se bál. Je to přesně tak, jak si myslím.

„Marto. Od teď budete neustále s Janou. Nesmíte jí nechat samotnou. Já se pokusím najít další informace. Než se vrátím nikdo neopustí dům ani na vteřinu.“