Bohnice

Procházíme s Niki bohnický bludný čtverec, 

nad kterým se vznáší kouř, 

vpletený do korun stromů, 

vedle domů, 

co vypadají jako velkolepé zámky 

z pohádek dvacátého století, 

a mířime zpátky do pavilonu jedna, 

který je strašidelný dům, 

kde se velké hodiny zasekly uprostřed října 

a kde v návštěvní místnosti 

visí obrázek Alenky v říši divů 

s desítkami dalších, 

které nedokážou skrýt 

bílou prázdnotu na zdech. 

Ta cesta, 

kdy jsem se několikrát ztratil 

a přišel si jako při dětském hledání pokladů 

a projížděl metrem, 

kde se všichni bojí všech 

a utíkají před cizím pohledem, 

stejně vyděšeným jako ten jejích 

a které vede k hlavnímu nádraží, 

rozehraného bezdomovci 

u truchlivého piána, 

zahánějící absťák, 

těsně před tím než se pokusí 

vyloudit poslední drobák, 

a které má sedačky 

jako žebra obří bestie, 

co nás spolkla postranními průduchy, 

stála za to. 

Uvnitř si sedneme, 

schovaní před láskyplným žárem slunce, 

a okolo si posedají další, 

co mají smutné příběhy 

a jasné duhovky 

a Niki mezi nimi září 

jako jediná funkční lampa na kolonádě. 

Odcházím 

a kolem projíždí bohnická střela, 

které by slušel jeden z těch bílých pásku, 

co dostávaj v léčebně. 

---