POHÁDKY ZE SKŘÍTČÍ STEZKY - Rozoumek a dřevo

POHÁDKY ZE SKŘÍTČÍ STEZKY

Pohádky ze skřítčí stezky byly mnou napsány k zahájení Naučné skřítčí stezky v Růžďce v roce 2023. Jednotlivé postavy pohádek jsou převzaty z původní knihy "Zahrada štěstí" autorky Aleny Suchánkové, z jejíž knihy vycházel vznik stezky, vše zvěřejňuji s jejím souhlasem.

Rozoumek a dřevo

Rozoumek se procházel zahradou a přemýšlel, když tu si najednou všiml v koutku zahrady záhadného malého mužíčka, který pronikavě hleděl přesně jeho směrem. „Můžu ti nějak pomoct?“ zavolal, protože se domníval, že mu něco chce.  „Nemůžeš, pokud mi tedy nechceš říct, že máš u sebe paličku na buben." zahudral mužík apak trochu smířlivěji dodal " Já mám bubínek, ale bez paličky. Tahle byla poslední.“ ukázal kus zlomené paličky. „Vydal jsem se bubnovat na skřítčí pochod, ale bez paličky to bude stát za starou belu.“

Rozoumek se zájmem pohlédl na kus paličky a vzal je do ruky „No jasně! Ani se nedivím, že se Ti zlomila, byla z balsy. To je měkké dřevo. Není určené na takové věci! Balsa se hodí tak na špachtličku, lodičku pro skřítky nebo třeba letadýlko na hraní.“ Malý mužíček už se chtěl rozčílit a pak máchl rukou „Co je mi platné, že vím, že je ze špatného dřeva, když teď nemám žádnou paličku, kterou bych mohl hrát“. Rozoumek se ale pousmál „Nevěš hlavu. Jak se vlastně jmenuješ? Já jsme Rozoumek“. Malý mužíček se zatvářil všelijak „Říkají mi Svéhlavička, bubeník Svéhlavička.“. 

„Mám nápad!Jako vždy" prohlásil jistě Rozoumek. "Znám někoho, kdo by mohl mít paličku! Pojď, zavedu tě tam.“ řekl a už pelášil. Svéhlavičkovi nezbylo, než pádit za ním. Nejdřív byl ticho, ale pak začal nadávat, že cesta trvá příliš dlouho a vede do kopce, když ho ale přivedl Rozoumek k chaloupce Dřevizuba Mlaskavce, který měl doma plno dřeva, hudbeních nástrojů a jiných dřevěných předmětů, vrátila se mu radost.

„Vítám vás!“ zahalekal Dřevizub a hlasitě mlaskl. „Ahoj, Dřevizube. Potkal jsem tady Svéhlavičku a představ si, zlomila se mu palička na bubínek a tak mě napadlo, jestli nějakou nemáš?" sypal ze sebe Rozoumek a nedal se zastavit. "Mohl bys mu ji půjčit, cestuje totiž na skřítčí pochod a bez paličky se na takovýto bubínek dost těžko hraje.“ ukázal Rozoumek na Svéhlavičku a posléze na jeho bubínek, který měl překrytý pláštěm. „ Rád ti paličku půjčím, mám tu jednu javorovou, Svéhlavičko. Ale až půjdeš zpátky, potřebuji ji vrátit, protože jsem ji vyrobil pro kamaráda z jeho oblíbeného stromu, který porazila vichřice“.

A tak se dohodli a Dřevizub paličku Svéhlavičkovi půjčil, ale ještě předtím, než odešel provedl ho chaloupkou a Rozoumek vyprávěl „Podívej, tady má Dřevizub dřevo na plácačky a tyčky, nejčastěji na ně používá toto světlé dřevo, to je javorové, vhodné je ale i toto dubové a tady habr, to je dřevo nejtvrdší a tyčky z takového dřeva jsou velmi pevné.“. Když si vše prohlédli a rozloučili se s Dřevizubem, vydali se každý svou cestou – Svéhlavička na skřítčí pochod a Rozoumek zpět do zahrady a protože měl žízeň, vydal se k řece. Jakmile k ní pomalým krokem přišel, napil se a pokračoval pomalu po jejím proud dolů. „Zajdu do lesa na borůvky“ zašeptal si skoro pro sebe a chtěl přejít na druhou stranu přes mostek, ale najednou uviděl bědující Vodaříčky. „Mostek uhnil a vzala ho voda, Rozoumku.“ zavolal jeden, který ho už z dálky poznal.

A opravdu, uhnil a spadl do vody, proud ho pomalu unášel a už byli v dálce vidět jen jeho obrysy. Po čem teď bodu skřítci chodit? Rozoumek zvedl ze země kousek, co z mostku odpadl a zakroutil hlavou „Vodaříčci, ten mostek jste nechali udělat z lipového dřeva, takové dřevo Vám moc dlouho nevydrží, není moc odolné ve vlhku, na mostek se nejlépe hodí dubové dřevo, vydrží ve vodě, snese mráz i déšť, dokonce i slunce a horko. Takový mostek může být i z akátu, buku nebo modřínu, ale dub je prostě nejodolnější“. Vodaříčci spráskli ruce „To jsme nevěděli! Děkujeme Rozoumku.“. A tak nechali vyrobit mostek z dubu.

Nebyli to jen tyto dvě události, ale ještě jedna třetí, díky kterým začali chodit za Rozoumkem pro radu, skřítci z celého okolí a to zdaleka nejen ohledně dřeva, ale Rozoumek, jak mu je vlastní, radoval se z toho a poradil rád každému, protože ledasčemu rozuměl a když náhodou nerozuměl, hned si o tom něco zjistil. 

Tak tedy ještě předtím, se do třetice, udála věc, ve které figuroval učeň Tesaříček, Bába Ježi a její hůl, kterou Tesaříčka hnala od své lesní chalupy až k řece. Mistr Tesaříček totiž onemocněl a tak poslal k Bábě Ježi za sebe učně. Tento mladý učeň ctěné Ježi udělal, místo rozpadlých schůdků do chaloupky, krásné nové a k nim ještě zábradlí. Jenže… Schůdky udělal z tenkých jasanových latěk a zábradlí k němu z vrby. Bába Ježi je hned chtěla řádně vyzkoušet a jelikož jí byl pořádný kus, schůdky se pod ní prohnuly, jako luk a jak se lekla, chytila se zábradlí, které bylo ale ještě pružnější, než schody a tenké pruty, které ho tvořily, ji spolu se schody, doslova vymrštily na zem. Ježi se těžce zvedala a nadávala, pak popadla hůl a hnala učně Tesaříčka až k řece, kde se právě procházel Rozoumek. „Jejdanánky, copak se to děje?“ zvolal a bába mu hned vypověděla, co se stalo a učeň přidal svoje. „ No tedy, Tesaříčku, máš se ještě hodně co učit!“ zvolal Rozoumek „Na schody jsi použil jasanové dřevo, které vyniká pružností. Používá se dokonce i na lyže nebo luky! Takové dřevo na schody není moc dobré. A na zábradlí vrbu, která je ohebná? Ani to nebyl dobrý nápad. Pokud jsou schody venku, můžeš použít dřevo dubové, které je tvrdé a odolné v různém počasí, podobně kvalitní i odolné, jen trochu měkčí, je dřevo modřínové. Na schody doma ale můžeš klidně použít i smrkové dřevo.“ usmál se Rozoumek. Pak ještě chvíli bábu a učně usmiřoval a nakonec šel s nimi a pomohl mladičkému Tesaříčkovi udělat nové schůdky i zábradlí, takže nakonec byli všichni spokojení.

Rozoumek když odcházel od chaloupky Báby Ježi, obtěžkán poděkováními, sušeným babím uchem a lesním ovocem si pomyslil, že každý by měl vědět, než se pustí do práce se dřevem, že každé má jiné vlastnosti a hodí se k jinému účelu, právě proto některé dřevo má zvuk, jiné je lehoučké, některé těžké, další zas pružné nebo tvrdé a proto je dobré vědět, co a jak.

Když se dostal přes řeku, dal se do kopečka k zahradě a po cestě si básnil.

„Akát je tvrdý, akát je pružný,

Rozoumek poradí, je totiž družný.

Buk ten je tvrdý, skoro jako dub,

na tom však tolik nehlodá Časomíra zub.

Habr je nejtvrdším ze všech dřev,

je také skvělý na ohřev.

Hrušeň a lípu hýčkají si řezbáři,

z jasanu luky se mistrně podaří.

Javor je výborný na hudby nástroje,

lípa se ve vlhku celičká rozchvěje.

Ořech rád při schnutí praská,

olše je tmavá a výrazná kráska.

Topol má dřevo řídké a měkké,

tak ať už to nikdo nepoplete!“