poznámka k neznámé knize

Volná, umělecká práce, vyžadující soustředění a souhru rukou se všemi smysly mě baví a naplňuje, přináší mi klid a pocit smysluplnosti. Po jejím skončení se však téměř vždy dostaví pocit zklamání, nedostatečnosti výsledného díla. Proto pokud jsem s to, ztotožňuji dokončení s darováním, završení tvůrčího procesu s vysláním díla na další cestu, neřkuli jeho odvržením. Hřebíčky se mi však vrací jako bumerang. Jde o psaní, které se zcela míjí se svou současností. Nepředstavují ucelené dílo, ale stále se větvící, přeskupující a proměnlivý organismus. Nevztahují se přímo k politické realitě našeho světa, ani neposkytují útočiště světa fikčního. Nenabízí pointy, vyústění, jednoznačnost. Jsou však přesto jakousi knihou, která přesahuje každé dokončení, které se jí snažím vtisknout a která mě patrně přeroste jako strom opouští komické vymezení pozemku. 

Jestliže však selhává konec, chyba nejspíš stojí na začátku. Odkud hřebíčky vzešly? Pokud vynechám nahodilé biografické okolnosti, jde o tělesně subjektivně pociťovanou otázku smrtelnosti. Jedná se tedy o existenciální sbírku veršů, jak by mohlo také příslušet k věku jejího autora? Možná. To by ale nesměla stát na tak výrazném odosobnění. Jedná se tedy o další slepé rameno modernistické, hermetické a v našem kontextu žalostně apolitické poezie, která v současné době nemá téměř žádné čtenáře? Možná. Odpovídalo by to jejímu paradoxnímu východisku v přítomné nepřítomnosti a fenomenologicky nastavené optice popisu. Jednotlivé texty jsou ale příliš symbolistní a zároveň ukotvené v jakémsi naivním, možná až magickém vnímání světa, příliš často se uchylují k zaříkadlům, ukolébavkám na jedné straně, na druhé straně k črtě a kompozičně prostým výstavbám… Snad se v nich tedy ozývá jednoduché epigonství halasovsko-holanovského smrtipění, které vrhá neblahý stín na moderní českou poezii? Možná. Přesto se nezdá, že by se měly vyčerpávat v konkrétní stylizaci. Směřují sice k určitému typu symbolismu, ale není jim cizí ani ironie, ani koncepční pojetí metafory přesahující její ornamentální funkci. 

Tyto náčrty nicméně otázku spíše zatemňují. Povaha hřebíčků je pro mě složitá a nejasná, protože jsem je silně propletl s vlastním prožívám, projektoval do nich události a city, které mnou procházely v tom dlouhém období, kdy jsem se jim (hřebíčkům, citům i událostem) snažil dát tvar. Poněkud mě nicméně znervózňuje jejich křesťanské ladění. Dovedu si vysvětlit, že křesťanský mýtus a jeho obraznost jsou v našem prostředí velice silně zakořeněné a zároveň vyznačují jisté uprázdněné místo, které jsme nuceni zaplnit v osamění podobné práce, jakou jsem vykonal v hřebíčcích. Jakou povahu však měla tato práce, proč je v ní tolik témat – od vykořeněnosti, přes některé aspekty interrupce až k environmentálnímu žalu a podobám vyrovnávání se smutkem – tak zastřených a těžko přístupných, to pro mě patrně zůstane záhadou.