Husák

Husák

Husák neboli Husův sad. Je jistým středobodem, nejen tím dopravním, ale také středobodem ostravského centra města. Kdo se chce přiblížit našemu centru městskou dopravou, povětšinou skončí tady. Slangové pojmenování není úplně šťastné, uznávám, ale co je vžité, špatně se mění. V tomto městském sadu ač je malý, máme díky bývalému účelu, což byl hřbitov, mnoho vzrostlých stromů. Zůstala tady také kaplička onoho hřbitova, která se celá musela podkopat, nadzvednout a přesunout trochu jinam aby nezavázela dopravnímu uzlu. Máme tady vodotrysk a dvě sochy, jednu kontroverzí či ne úplně povedenou, a to sochu naší paní Věrky Špinarové, a druhou od Mariuse Kotrby, velice zdařilou, jeho typické dílo, dvě postavy objímajících se válcových figur z bronzu. Bohužel oba naši slavní rodáci, ač se jeden narodil kousek od Brna a druhý v podhůří Beskyd, již nejsou mezi námi. Park plný zeleně s trochou toho umění, ovšem s lidmi v něm, je oživením města. Lidé, kteří tady zůstávají přes noc, jsou pak subkulturou daného města. Naštěstí nežijeme ve městě natolik velkém a divokém, aby se musel park zamykat na noc. Chodím tak přes náš Husák často i v noci. Kousek odsud máme naší hospodu. Tím jsem na sebe prozradil, jak často chodím do hospody. Některé poklesky ve svém věku, předcházejícímu věku starců, už neřeším natolik přísně. Pršelo a já se krčil pod kapucí mezi svými rameny a těšil se do tepla a přítmí naší hospody. Kousek od Kotrbovy sochy v parku, byla jedna z mála nepřehlédnutelných postaviček našeho města. Říkáme ji s mojí dcerou paní ¨igelitka¨. Má jich mnoho, možná dvacet či třicet, a pořád je přenáší. Vezme dvě, možná více, zřejmě co unese, pak s nimi ujde dvacet metrů, pak další a další, až je má přemístěné do vzdáleného bodu B z bodu A, pořád dokola. Dcera se mě nejednou ptala, co že v těch svých taškách nosí. Nedokázal jsem ji odpovědět. Zřejmě jsem ji odpověděl něco vtipného, jako že v nich nosí poklad či zlaté cihly, ano vím needukativní a navíc trapné. V hospodě bylo páteční rušno, obvyklá sestava kamarádů u stolu dávala tušit plodnost hovorů všeho druhu. Ne nadarmo pak z hospody odcházíme vždy všichni řádně ochytřeni i ochmeleni. Bavíme se o všem možném. Kupodivu i o tom, kdo co má zrovna na srdci, a nejen na jazyku. Začíná hovor povětšinou ten, kdo zrovna přišel a nebyl po delší dobu přítomen, nebo ten kdo sedí již delší dobu. Ten kdo sedí ale příliš dlouho, se do hovorů již nezapojuje, snaží se souhlasně usmívat či tvářit přítomně, může i přikyvovat hlavou. Témata hovorů jsou různá, pravidla daná, neskákat si mnoho do řeči a zbytečně nezvyšovat hlas. Ostatně v naší hospodě se to ani nenosí, snažíme se být společensky slušní, kultivovaní, vycházeje z předpokladu, že se budeme těšit na sebe i příště. Nejsme, ale povznesená intelektuální společnost, sednout si může tak kdokoliv, jen ne k našemu stolu, ten je štamgastů. Každý se však může stát štamgastem, za sebe bych to nikomu nedoporučoval, je to podobné stigma ve společnosti jako například alkoholik. Páteční debata se od fotbalu stočila k nové dominantě města. Tou se stala nová lávka přes řeku Ostravic směrem k Důlní oblasti Vítkovic. Lávku navrhl jako mnoho povedených věcí v místě, významný český architekt Jozef Pleskot. Lávku a její provedení, tak nikdo nezpochybňoval, všem se líbí, ale umístění či její napojení se stalo třaskavým tématem pátečního večera. Pro jednoho logické spojení Důlní oblasti s centrem města, pro druhého zcela nesmyslným přemostěním od nikde nikam. Na nic nenavazujícím, jen pouhým prodloužením stávající cyklostezky. Most vždy spojuje, a to minimálně dva břehy řeky, vždy tomu tak bylo a bude. Dle mého, ozval jsem se polohlasem. Ale měl by spojovat lidi, a ne břehy řeky, a tam že žádní lidé nechodí a ani nejsou. Namítal jsem, že jsou, jezdím tudy často i přes onu novou lávku. Je pravdou, že na kole, pěšky je to opravdu trochu na okolo, teda bez kola na okolo a daleko, myslím tím do centra města. Navíc chybí tam větší návaznost, chodníků a cest, k tomu laviček či právě trocha té parkové zástavby, uměním, udržovanou zelení se záhony či nějaký ten stánek s pivem a párky. Debata skončila třaskavě! Jedni že celou lávku po změně vedení města vyhodí do povětří, jiní na její obranu, že přestřihnou dráty k náložím, jak to udělal Miloš Sýkora na mostě o kus dále, po sobě dík tomu pojmenovaném. Vracel jsem se zpátky pozdě večer znovu Husovým sadem. Silně pršelo a paní ¨igelitka¨ tam stále seděla vedle svých igelitových tašek pod deštníkem. Měl jsem paní s igelitovými taškami chuť oslovit, zeptat se ji jestli něco nepotřebuje, a proč, že to musí sedět právě tady v parku tak pozdě v noci na dešti. Uvědomil jsem si ale, že jsem mírně opilý, a ptát se pozdě v noci ženy na cokoliv v parku není zcela moudré. Probudil jsem se brzo ráno, jak to u mě po lahodném plzeňském moku bývá, a musel si odskočit. Ráno bylo nasyceno jistou výčitkou, pro onu paní ¨igelitku¨, že jsem se nakonec nezeptal, nic pro ni neudělal. Uvařil jsem si kávu a vytáhl k tomu z lednice skvělý zákusek od mé milované. Umí péct stejně dobře jako milovat, to se musí nechat. Jednám v impulsech, a ten ranní byl, udělej čaj a kávu do termosky i pro paní ¨igelitku¨ v parku. Chodím Husákem brzo ráno se dvěma termoskami a se zákuskem v pod paží hledajíc onu paní ¨igelitku¨, hlavně ať nepotkám někoho známého. Paní tady není. Nebude daleko, přemítám si v duchu pro sebe a zároveň uvažuji, jestli nejsem ještě opilý, takové věci totiž nenadělám běžně. Vezmu to ještě tady těmi dvěma ulicemi, nebude daleko, a pak půjdu raději domů, říkám si zbaběle. Po dalších dvou, třech ulicích a deseti minutách, vidím paní ¨igelitku¨. Sedí v podloubí domu, kousek od naší hospody. Přes své nohy má přehozenou hrubou hnědou deku, v uších sluchátka od malého rádia položeném na svém klíně. Říkám ji dobrý den, a trochu se zastydím, cítím jistou nervozitu. Tuším, že se bavím s člověkem, který nese své břímě narušené psychiky jako své igelitové tašky. Paní vytáhne sluchátka z uší, a milým hlasem odpoví dobrý den. Začnu ze sebe překotně drmolit, že ji tady nesu čaj a kávu se skvělým zákuskem. Paní se na mě dívá, její tvář s brýlemi je jiná než jsem si představoval. Nevypadá nijak strhaně či utrápeně, ač minimálně jednu předchozí noc strávila na dešti venku. Ba co víc, její tvář je sympatická a milá. Já nic nechci, odpověděla a usmála se. Měl jsem znovu impuls, nechat to tady všechno co nesu u jejich nohou a utéci, snažím se překonat ostych a svojí zbabělost. Opravdu nic nechcete? Zeptal jsem se znovu, naléhavěji ale s úsměvem. Snad aby přestalo pršet a já mohla jít do obchodu. Chvíli jsem stál a mlčel. To aby přestalo pršet, nesvedu, ale jestli si chcete odskočit do toho obchodu, můžu tady počkat a pohlídat vám ty vaše věci. Nebo vám můžu do toho obchodu zajít, jestli chcete. Teď mlčela pro změn paní ¨igelitka¨. A vy byste chtěl? Zeptala se. Klidně odpověděl jsem bez rozmyslu. Ale co? Mám vám pohlídat ty vaše věci, nebo skočit do toho obchodu? Moje mysl jela naplno v jediné myšlence, řekni, že chceš, abych ti zašel do obchodu! Stojím vedle igelitových tašek a dělám, že nejsou moje. Naštěstí je sobota brzo ráno a moc lidí nechodí. Přece jenom pár lidí projde, naštěstí si mě nikdo nespojuje s naší ostravskou paní ¨igelitkou¨, i když stojím kousek od jejich pokladů. Igelitové tašky ve mně vzbuzují zvědavost. Ale ještě raději bych ukojil svojí touhu jít domů. Čas se prodlužuje a já tak usrkávám z termosky čaj, a pak i kávu z druhé. Nakonec dojídám i přinesenou buchtu, a paní ¨igelitka¨ pořád nikde. Držím slovo, jsem chlap. Mám pár mentálních či myšlenkových pomůcek když je zle. Držím slovo, jsem chlap, buď prostě chlap! Trápí mě kolena a zem je všude okolo mokrá, i v podloubí domu. Musím si sednout, bolest je velká. Sedím na židli od paní ¨igelitky¨, myslím na štěnice, svrab a jiné zvířátka či nemoci. V duchu po předchozích motivačních větách už jen nadávám, kde je sakra ta baba! Přece neodejde od těch svých igelitek jen tak. Slušnost mi nedovolí podívat se alespoň do jedné z nich. Snažím se nasávat nosem, jestli nezachytím pouhý pach, který by naznačoval skrytý obsah. Dívám se kolem sebe a vidím velký nákupní vozík a v něm objemný černý kufr. Ten mě začal fascinovat víc než igelitové tašky. Co asi skrývá? Mrtvolu bývalého manžela, nebo některé ztracené dítěte tady z okolí? Zaháním hloupé myšlenky a myslím na včerejší hospodskou debatu o nové lávce a hlavně o spojování lidí. Po necelé hodině se objeví na rohu paní ¨igelitka¨, s další igelitkou od nákupu v ruce! No konečně, zaraduju se s úlevou. Bylo ještě zavřeno, musela jsem počkat a nechtěla se vracet, denně toho hodně nachodím, bolí mě nohy. Omlouvala se udýchaně. Zvedám se z jejího křesílka a loučíme se, děkuje mi a podává mi svojí otevřenou ruku s mincí, dvacetikoruna. Užasle se na ni dívám a s díky odmítám. Vy je nechcete, diví se a kroutí hlavou, nikdo nechce peníze, mně je tady každou chvíli někdo cpe, i když je od nikoho taky nechci. Odcházím domů, aniž bych se otočil. Nezeptal jsem se paní ¨igelitky¨ na jméno, zamrzelo mě to ani nevím proč, mohli jsme se třeba pozdravit, až se někdy potkáme, nemusel bych ji říkat s dcerou paní ¨igelitka¨, ale vlastně proč ne. Ostrava je i brzo ráno v dešti fajn, i s novou  lávkou od nikud nikam.