Žádný cíl

Všechno začalo rychle, žádné zdržování, sešli jsme se já, Mája a Adam pod sochou sv. Václava, kde jsou vidět detailní koule koně, a hned se šlo pryč, i když nikdo nevěděl kam, bylo to jedno, cíl není důležitý, aspoň se to říká, a tak jsme bloudili Prahou, ale bylo to profesionální bloudění, při kterém se objevovaly a znovu mizely zapadlé kusy městě, staré snad jako Babylon. Žádná ztráta času, jen hromada vtipů a pohyb, a v tom pohybu jedeme autobusy (jeli jsme i metrem, ale chytly nás revizoři, a kdo by se obtěžoval s placením?), kde nezbili peníze na klimatizace, kde se řidič vyhne jinému řídící vždy jen tak tak, rovnou ke Starbucksu, kde už peníze na studený vzduch měli, a kde si sedneme na zahrádku, hned vedle paní, o které jsem přesvědčený, že jí znám z dokumentu o prostitutkách, a při popíjení sladkého symbolu materialismu se za mnou objeví Tyler Durden, s rukama hluboko, hluboko v koši, jakoby chtěl být anatémou všeho, a já ho pozoruju skrz dým luxusní, čínské cigarety, kterou jsem vyžebral na rohu, a je mnohem lepší než ty české. Miluju každou minutu, každou vteřinu, kdy Adam prohodí nějakou náhodou poznámku, kdy Mája ukáže úsměv a zatřepe pekelnými vlasy, miluju to všechno a jsem šťastný, tohle potřebuju, cestu a lidi na ní, nic víc, ale i tohle musí skončit, a tak Adam odjede ke své šílené matce a Mája taky, zatímco já odjedu k anonymním alkoholikům, kde si sednu mezi pírka mrtvého ptáka, a začnu psát první slova a přemýšlím nad tím, že příliš mnoho lidí čte Harry Potter a příliš málo Zločin a trest, což mě poprvé napadlo v knihkupectví, ve kterém jsme se zastavili a já si tam koupil další dílo od Thompsona, protože byl ujetý génius, a možná byl jen geniálně ujetý, ale já v tom nepoznám rozdíl, pokud tam je. Při čekání žvýkám šestkové lifty, které jsou moc silné a je mi po nich akorát špatně a ani se mi nemotá hlava, takže vlastně nemá vůbec smysl si je brát, nejspíš tím jen utěšuju svoji závislost, odpornou v každé podobě, ale absťák je mnohem horší, co na tom, že jen u dementního tabáku? Konečně to začne a já si můžu sednout ke kulatému stolu, jak kdyby měl přijet Artuš, ale on nepřijede, místo něj dostaneme jen hubenější verzi Fredyho Mercuryho, který to tu vede, usazený v neexistujícím čele dřevěného kruhu, zatímco ho obdivně pozoruju, jelikož zvládá kompletní abstinenci, žádný chlast, žádná tráva, nic, jen příčetnost. Za oknem létají holuby. Jsem tu jen tři, Petra vidím poprvé, a celá skupina se začíná rozkládat, rozpadá se, jenže nikdo s tím nemůže nic udělat, přihlížíme úpadku a zkáze, a při tom se snažíme zjistit kde se to v našich životech posralo, co byl ten bod zlomu. Všechno je neskonale smutné, když se bójky začnou potápět, když poslední plavčík vdechne vodu a klesne ke dnu, a tohle všechno vidím, vidím ty ztracené záchvěvy, bolestnou touhu, ale je to jen důsledek platných zákonů, zákonů entropie a pomalého šílenství, takže proč jsem vlastně smutný? Nemám k tomu jediný logický důvod, ale já vždy logikou pohrdal, nic ve snu ve snu neznamená, je tohle pochopení první krok k nirváně? Už slyším to věčné ohmmmm….

Tenhle text je jak urvaný ze řetězu, konec zápisu.