Osmašedesátý

Jedenadvacátého, přesněji dvacátého srpna pozdě v noci roku 1968,
obsadili skoro všichni soukmenovci z našeho „Tábora míru a socialismu“, jak v dobové novořeči avantgarda dělnické třídy a společnosti, komunistická strana, „Varšavský pakt“ nazývala, naši zem.

V tomto roce, nebo možná rok před tím, jsem se naučil jezdit na kole. Proti dnešním dětem to bylo dost pozdě, ale byl jsem dítě nešikovné, a dětská kola s výjimkou těžko dostupného, „Pionýru“ neexistovala. Zvládl jsem dovednost, která podstatně zformovala celý můj život.

Začal jsem jezdit na kole dost podivném, které přestalo zajímat mého staršího bratra. Parkovalo na chodbě před dveřmi našeho bytu, a k zábradlí jsem ho zamykal lankovým zámkem FAB, který mi bezvadně slouží dodnes.

Nepamatuji si tanky, pamatuji si transportér, který mě v srpnových, nebo zářijových dnech, ve kterých ještě krátce, neplánovaně pokračovaly prázdniny, míjel slušnou rychlostí, s minimálním bočním odstupem. Drncal jsem po tehdy kameny dlážděné krajnici, kam jsem mu uhnul, a dodnes si pamatuji strach, který jsem zažil. Řidič, který asi ani nevěděl ve které je zemi, mě jistě zabít nechtěl. Bojová vozidla ale neposkytují příliš dokonalý výhled, a možná na něj zrovna řval nervózní velitel.

Když rodiče viděli, že můj zájem je trvalý, máma mi v Liberci koupila první nové kolo.

V Liberci proto, že v jediných dvou brněnských obchodech kola zrovna nebyla. S koly, stejně jako s většinou spotřebního zboží, to fungovalo tak, že bylo nutno denně se ptát. Po dvou, třech týdnech se většinou zadařilo. A já jsem s mámou zrovna jel za strýcem do Liberce. V Liberci byla asi kola zrovna na stranickém sjezdu. V malém obchůdku, v uzoučké ulici, kde přesto projížděla jedním směrem úzkorozchodná tramvaj, jich bylo ubytováno nevídaně!

Obchod si pamatuji, i to jak jsem kňoural, abych dostal „galuskáč“ F12 za 1500 Kčs s „pětikolečkem“! Byl tuším zelený, ale hlavně to byl „závoďák“.

Na galuskách to jelo samo, a když jste nové, balené po dvou, vytáhli ze světle zelené krabice, omamně voněli.

Musel mi ale stačit modrý cesťák se „čtyřkolečkem“ na obyčejných pláštích, za 950 Kčs.

Sloužil velmi dlouho, prošel mnohými přestavbami a mnoho jsem s ním zažil.

V roce 1973 kola z obchodů zmizela.

Na západě vypukla ropná krize, a lidé tam znovu kolo objevili. Kola Favorit rozhodně nebyla světová špička, ale na druhou stranu ani totální průser, jako sovětská kola Ukrajina. Pravděpodobně celá produkce šla na export, ve snaze získat co nejvíc deviz, bez ohledu na takovou nicotnou verbež, jako je domácí sháněč.

Kdo chtěl jezdit a nedostal se na západ, nebo nebyl vrcholový závodník, musel si součástky stále dokola opravovat, nebo vyrobit. Tak jsem činil i já. Nechal jsem si dělat převodníky, středové hřídele a jiné díly, samozřejmě včetně výrobních a servisních přípravků, a stal jsem se docela zdatným opravářem kol a konstruktérem, i když tyto profese mě nikdy neživily.

Vlastně trochu ano. Za opravy kola mi občas dával hoch, jehož máma pracovala v Tuzexu, bony, a v rámci socialistického, jedině fungujícího, směnného obchodu jsem lidem kreslil výrobní výkresy a většinou i načerno zařizoval výrobu všeho, co potřebovali.

Zvláštní bylo, že některé náhradní díly na kolo se sehnat daly. Bohužel ne ty klíčové, jako třeba ráfky. Hliník, přesto že ho Maďaři vyráběli dost, byl pro velo průmysl těžko dostupnou, strategickou surovinou. Nebo se jen odstěhoval do Humpolce?

Místo plánovaného vybírání snubních prstýnků jsem jel do sousedního města s demontovanými, naraženými ráfky, protože známý, který je rovnal, aby se daly znova použít, nastupoval večer na noční směnu, kdy měl k práci klid.

Škoda, že jsem tyto památníky podivně pokroucené doby všechny vyhodil, a jeden si nenechal. Protože dnes se tomu naštěstí dá jen těžko uvěřit.

Na služebních cestách jsem vždy zašel do obchodů „Jízdní kola a šicí stroje“, kde jsem skupoval všechny náhradní díly, které byly.

Jednou jsem v prázdné prodejně dychtivě přelezl pult a sám si drobné součásti vybíral z regálu. Prodavačka mi nebránila a pobaveně mě sledovala. Možná proto, že se v sortimentu příliš nevyznala, a já ji usnadnil práci.

Transportér mě minul, a tak jsem mohl s kolem prožít i to další co zmiňuji.

Nebylo to díky pozdějšímu útěku za hranice, nebo vyhození velké části schopných lidí, kteří drželi slzialismus v chodu, vždy úplně veselé a jednoduché, ale díky i za to.

Protože mnozí, takové štěstí neměli.