Za svobodu oblékání

Máme-li se vůbec bavit o módě a oblékání, měli bychom nejprve alespoň stručně zabrousit do historie, do samého zrodu módy jako takové, abychom se dozvěděli tehdejší původní význam, mohli ho porovnat s dnešním významem pro člověka a mohli z těchto zjištění činit závěry ohledně práv jednotlivce volit si styl vlastního oblékání podle vlastního posouzení.

Není pro vás jistě žádnou novinkou, že oblékání jako takové mělo svůj vznik již před velice dávnými časy a za čistě racionálních podnětů. Původně nešlo o nic jiného, než zamezit smrti prochladnutím. Nevím přesně, kdy se začali lidé, pokud se tak tito naši dávní předci dali označovat, začali oblékat, je ovšem zcela jasné, že to muselo být za jejich ranného vývoje, neboť k tomu, aby si člověk uvědomil chlad a fakt že pokrytím těla pokrývkou se chlad omezí nepotřebuje nijak zvlášť vysoké IQ. A tak se lidstvo obléklo. Bylo jim teplo a pro určitou dobu šaty zůstaly čistě zahřívacím artefaktem. Jak je ovšem známo, lidstvo se rozvíjelo dál. Rozvíjela se řeč, inteligence a rozvíjelo se i výtvarné nadání. Jistě znáte známé malby zvěře na zdech jeskyní, pravěké ozdoby žen i mužů. Umění se prostě stalo fenoménem tehdejší doby a lidé ho uznávali. Tedy platilo pravidlo, že pravěké ženy, které měly nejhezčí ozdoby těla a nejhezčí model kůže použitý na oděv si tak získávaly největší obdiv u pravěkých mužů, stejně to fungovalo i obráceně. Šlo prostě jen o čistý pud zachování rodu výběrem vhodného partnera, dále bez komentáře jelikož bychom zde měli téma na další samostatnou úvahu.

A tak se dostáváme až do přítomnosti, do velice zmatené a barevné přítomnosti co se oblékání týče. Neexistuje žádný univerzální typ vkusného oblečení, každému sluší něco jiného, ne každý je ochoten cokoliv nosit, jsou lidé, kteří se tvrdohlavě drží svého stylu i když objektivně vzato je jejich vkus strašný. Jsou zase jiní lidé, jenž na sebe dokáží hodit ten nejextravagantnější model, čímž se mohou buď totálně zesměšnit nebo tímto udat nový styl oblékání. Existuje móda pánská, dámská, dětská, móda středoevropská, móda americká, britská, móda blízkého východu, dálného východu, africká, mexická atd., je to nepřeberné množství tvarů a barev, prakticky nekonečný výběr, ale proč tolik?

       Zastávám totiž názor, že nejen podle oblíbené barvy poznáš člověka, ale i například podle oblíbené hudby, podle jeho oblíbených knih nebo oblíbených filmů, ale i podle oblečení. Zkráceně řečeno : Každý člověk jako jedinec má svůj nezaměnitelný charakter, dalo by se říct duši. Duši, která v něm přebývá a určitým způsobem ho ovlivňuje. Když posloucháte svou oblíbenou hudbu, cítíte, jak dokonale souzní s vaší duchovní podstatou, berete jí jako kus sebe, jako velice osobní kus sebe. Stejně tak šaty. Pokud se obléknete přesně podle svých představ, potom cítíte, že ty šaty dokonale vystihují vaší duševní podstatu, zkráceně řečeno, ty šaty jste vy. Cítíte zadostiučinění z toho, že vaše já v podobě vašich šatů teď mohou poznávat všichni jen pouhým letmým pohledem. A o tom to všechno je. V dnešní uspěchané a tak neosobní době je tohle dokonalý způsob seznamování se. Jdete například po ulici a proti vám jde dívka, shlédnete její vnějšek z větší části tvořen jejím ošacením a uděláte si obrázek. Řeknete si třeba : ta je zajímavá, neobléká se jako tisíce ostatních s cílem zapadnout, má svůj styl což znamená, že bude v životě zřejmě cílevědomá a dokáže si prosadit své názory. Má-li ovšem fungovat tento způsob poznáváni, musí být každému jednotlivci povolen neomezený výběr oblečení podle jeho vlastního vkusu, protože například oblečení, které vám nadiktovali třeba rodiče samozřejmě nevystihuje duši vaší nýbrž duši vašich rodičů.

A zde bych chtěl udělat poslední zastávku. Chtěl bych totiž zkritizovat společenský diktát stylu oblékání. Mít tu moc tak označím veškeré omezování oblékací svobody za protiprávní a omezující názorovou svobodu jednotlivce. Například bych odsoudil organizace pro styk s veřejností, které dávají svým zaměstnancům podmínky co se oblékání týče. Ale proč? Jestliže například firma přijme člověka, přijme ho přece pro jeho schopnosti a jeho charakter, jehož neoddělitelnou součástí je jeho styl oblékání. Tím, že takového člověka navlékneme do jemu nepohodlných šatů zabíjíme jeho část, děláme z něj jen slaboduchou loutku. Stejně tak i různé společenské akce vyžadující společenský oděv. Tyto akce jsou určeny k zábavě a poznání lidí mezi sebou. Zde ovšem nastává krize. Existují totiž lidé, které nechci nikdy poznat jen kvůli stylu jejich oblékání. Vím totiž, že bychom si určitě neporozuměli a tak je nechci zbytečně iritovat. V místnosti plné lidí ve společenských oblecích však člověk tyto jemu nesympatické lidi nepozná na první pohled čímž se vystavuje možným nepříjemnostem názorových odlišností.

Náš svět se vyznačuje svobodou vyznání, názorovou svobodou, vlastně svobodou vůbec. Pokud chceme dosáhnout úplné svobody, pak musíme zdůraznit i svobodu oblékání. Tedy pokud řeknu budu si nosit co chci já, říkám tím vlastně, budu mít svůj vlastní názor. Není v ničí pravomoci, aby mi můj názor bral, stejně tak jako není v ničí pravomoci, aby mi nařizoval jak se mám oblékat.