Motory

Tady jsou andělé z kovu, z řitě jim šlehají plameny a jako šílení boxeři lámou kosti, jezdci jsou nažhavení jak pekelní andělé, silnice rozkošnicky vrní a motorky se při velkém závodu honí jedna za druhou, zatímco je z tribun sledují obézní dědci s pivem v ruce, a tyhle dědci pozorují chtivým výrazem Katku, co má obličej jak filmová hvězda, ve svém věku se za jistou perverzi nestydí, a tak hloupě čumí a popíjí, protože nic jiného jim nezbylo, ale nám ano, procházíme se kolem, sledujeme ďábelskou rychlost, všude zní nedozírné vžuuuum, motory běsní, připomíná mi to staré dobré časy, kdy jsem taky jezdil, ale stroj se prodal, máma se bála mě pouštět na projížďky, a nedivím se jí, vyboural jsem se bůh ví kolikrát a po jedné nehodě mi zbyla neustála bolest v zádech (kompresní zlomenina obratle), jizvička v šedé kůře (součást otřesu mozku) a srostlá žebra (zlámal jsem jich sedm), týden v nemocnici a měsíc doma na lůžku, kdy byl můj mozeček neustále sjetý silnými analgetiky, fajn zážitek. Všichni milujeme rychlost, ten pocit blízké smrti, adrnalin pumpuje v žilách, svět je rozmazaný kus čehosi, a kosti křičí zastav, je to nádherný pocit, chybí mi, a tady je jedna z tisíců dočasných svatyň rychlosti, ustrašení senioři jí obdivují, v bezpečí za slaměnými zátarasy, navlečení buď v levných hadrech anebo luxusním oblečení, mám raději ty první, nesnáším luxusní oblečení, luxusní auta, luxusní věci, luxusní cokoliv, nenávidím to, nejde o nějaký dementní marxismus nebo jiné ideologie, ne, jen po celém těle cítím pološílené, paranoidní, hadí pohledy, které mě odsuzují, a vím, že žádné takové pohledy neexistují, ale můj mozeček realita nezajímá, a ty samé pohledy vidím i na ostatních.  

Pološílení jezdci se ženou za vítězstvím, za svou dávkou serotoninu, je to jejich zběsilá droga, ale já věřím, že jsme nebyli stvoření k vítězství ani porážce, ne, byli jsme stvoření k tanci v ledových vichrech pekla, k nekonečnému šílenství v nekonečné cestě, k smíchu a rozšířeným zorničkám, tohle je naše poslání, porazit harmonii, protože harmonie je jediný skutečný nepřítel, a možná tohle není štěstí, ale je to víc, než můžeme žádat, jelikož o to jde, proskočit ohnivou obručí, jenže i tohle blázniví závodníci splňují. Říkám to Zuzce a Katce, a ony se na mě koukají jako bych dočista zešílel, možná mají pravdu.  

Všude stojí stánky s jídlem s dlouhými frontami, na místě přešlapují dočasní fanoušci, protože si to dneska můžou dovolit, dneska nezáleží na zdravotním riziku z oleje ani finanční ztrátě, jde tu jen o ten zážitek, chtějí si pamatovat tenhle kus života, aspoň něco, a tak dál přešlapují z místa na místo a čekají, zatímco se pořád ozývá to velkolepé VŽUUUUM.  

Občas se některý jezdec rozseká a v davu se ozve to typické, já zažil horší věci, všichni si myslíme, že naše utrpení je lepší než ostatních, že naše bolest je výjimečná, a v tom je ten problém, utrpení nás dělá arogantními, v bolesti jsme našli pýchu, ale ne sílu, našli jsme vztek, který tě dostane dál než cokoliv jiného, ale nikdy to nejsou hezká místa, a jezdec se jen oklepe a jede dál, zběsilejší než kdy předtím.