Osmero křídel

Za dob, kdy byli lidé moudřejší než dnes a lidem, zvířatům, ba i věcem nepřisuzovali přebytečná jména, létal světem zcela jedinečný motýl. Však jen díky dnešní mluvě a jazyku ho vám mohu tímto slovem připodobnit, dříve totiž obyvatelé našeho světa nazývali vše okouzlující a půvabné krásou a tomu ostatnímu prostě neříkali nijak. Zlo tu nebylo a pokud se něco nepěkného objevilo, nikdo si toho nevšímal.

Tento motýl ke kráse dozajista patřil, ale bohužel či bohudík byl jediným svého druhu na kouli zemské. Možná se Příroda ve své tvůrčí činnosti poněkud unáhlila, snad to byl její záměr. Ať tak či tak, rozhodně toto stvoření spatřilo světlo světa a kdo ho spatřil, tomu srdce pookřálo štěstím a hřejivým blahem.

Pojem motýl však jest jí, jelikož byla rodu samičího, blízký jen do pramalé míry. Dlouhé útlé modravé tělo se sice honosilo jedinečnými překrásně zbarvenými křídli, ale krom těchto letek šatila jí i křídla blanitá. Pravděpodobně to zní z dnešního úhlu pohledu poněkud nezvykle, ale tomuto stvoření tento přídavek slovutné Matky Přírody krásu vpravdě umocňoval.

Představivost je všemocná stvořitelka, a tak sněte o jejím vzezření a čtete neb poslouchejte její životní příběh.

Bylo by chybou domnívat se, že mysl tohoto krásného omylu přírody naplnila pýcha. Opak byl pravdou, snažila se rovnocenně přistupovat ke každému tvoru, rozdávala vlídnost a pohodu a za den vykonala stejné množství práce jako ostatní.. Létala z květu na květ a se vší něhou se otírala svými křídly o pylové tyčinky a pestíky a umožňovala tak vzniknout dalším generacím všemožných rostlinných druhů.

Od chvil, kdy oba v sobě nalezli cit z nejkrásnějších a poznali, že jest opětován, trávili celé dny i noci společně. Od úsvitu k západu slunce vykonali toliko práce, až oči přecházely. V opylování květin se jim nevyrovnaly ani ty nejpilnější včelky. Láska to způsobila. Naplnila je do takové míry, že v celičkém těle ani u jednoho z nich nezbylo ni místečka pro únavu, smutek či jiné chmury.

Přestože osmerokřídlá motýlí kráska našla pána svého srdce, nepřestávala býti obletována stále novými a novými obdivovateli. Ona každého z nich brala pouze za přítele a i on jejich manýrů, jak si získat přízeň jeho vyvolené, zprvu nikterak nedbal, ale zponenáhlu v něm vyklíčilo zrnko pochybnosti. Jeho hlavu počala naplňovat nepříjemná vnuknutí snad slovutného pána pekel. Ztrácel víru sám v sebe. Co když on není on ten pravý, vždyť vedle své lásky vypadá jistě jak rozervanec, nezaslouží si býti milován takovou osobností...

Nedlela by v ní opravdová láska, kdyby nepoznala, že cosi není v pořádku. Svého běláska neustále konejšila a přísahala,, že jedině on může naplňovat její duši a srdce. Vše však marno, bělásek byl snad smyslů zbaven a den za dnem se choval podivněji.

Mezi těmi, kdož soupeřili o náklonnost podivné krasavice, figurovala i hrstka běláskových přátel. Zvláště k jednomu cítil obrovskou důvěru, a tak není divu, že se mu stal zpovědníkem. Popravdě vyřkl vše, co koluje v jeho nitru, jaké pochybnosti ho trápí a proč. Jeho přítel ho bedlivě vyslechl a následně opáčil, že by o jakémsi řešení věděl. Chce to jen dostatek odvahy a krapet zručnosti. Bělásek neváhal ani vteřinku, byl schopen učiniti vše, co by bylo ku prospěchu a zbavilo by jeho mysl trýznivých myšlenek.

A jaká že to rada měla napomoci šťastnému soužití ojedinělého motýlího páru? Nuže, jelikož Matka Příroda obdarovala běláskova přítele o něco barvitějšími křídly, navrhl výměnu. Zní to sic jednoduše, ale provésti takový čin není jen tak. Jen si představte sebe samého, milý čtenáři, jak si kupříkladu odřezáváš ruce, abys je nahradil jinými. Motýlí křídla totiž nejsou obyčejným svrchníkem, který lze bez problému svléci a vyměnit za lepší. Tvoří s tělem jednotu a činí motýla motýlem.

Bělásek nedbal rizik spojených s tímto úkonem, ani smrti, jenž by mohla nastat. Myslel jen na to, že by svoji lásku jistě učinil šťastnější a spokojenější, když by alespoň drobátko mohl konkurovat její sličnosti a nedělat jí ostudu.

Za hluboké noci uběhlo vše, jak líčí řádky následné. Může se však státi, že kapka lži či pravdy ukápla do příběhu. Kdo ví, vždyť jsou si někdy obě podobné až k nerozpoznání...

Přátelé se rozhodli pro osamělé místo u malého rybníčku a pomocnicí jim měla býti nehmotná temnota. Ukryje je ve svém černém hávu a oni budou moci nepozorováni vykonati svůj plán. Ozařovala je jen luna se svou hvězdnou svitou. Snad ze zvědavosti, možná proto, aby nenapáchali více škody než užitku.

Bělásek nemusel čekat dlouho, jeho druh přiletěl ve smluvený čas. Ihned pustili se do díla, nebylo radno otálet. Mohl je překvapit nějaký nezvaný noční dravec, a to by se mohlo státi oběma osudným. Bělásek měl býti tím prvým, jenž opustí svá typická křídla a vzdá se jich pro vyšší cíl, svou lásku. A tak zaklínil svou nenáviděnou ozdobu mezi dva laskající se oblázky, jeho přítel je k sobě přimknul tak, že by mezi nimi nepronikla ani ta nejminiaturnější částečka bytí a on celou svou silou, jakou v nitru dokázal v tu chvíli naspořit, trhnul...

Bolestí a únavou padl v tom okamžiku jako podťatý, avšak stačil pronésti ještě větu: „A teď je řada na tobě, předrahý příteli.“.Tomu zablesklo v očích cosi prazvláštního. Ten pohled zabolel více, než předchozí čin. „Byl bych přec rozumu zbaven, kdybych sám ti odevzdal svá křídla. Tys věřil, že bych kvůli tvé maličkosti chtěl trpět? Ach, ty hlupáčku! Nyní mám volné pole a tvá kráska bude od této chvíle mojí. Na tebe poznenáhlu jistě zapomene. Řeknu, žes padl v ústrety pavoučí sítě a chtíc se zachránit, utrhl fis křídla a zabil ses. Útěchu ona pak najde v mém náručí. V takovémto stavu tě tu v mžiku jistě něco zhltne a nic mi již nebude stát v cestě.“

Jeho nejvěrnější přítel ho ležíc v bolesti opustil ponechav osudu a lesní zvěři...

Za brzkého jitra dokonal to, co zosnoval. Plán nadmíru odlišný od toho běláskova. Stal se poslem smutné zprávy o běláskově skonu.

Srdce motýlí krasavice málem puklo žalem a velké hoře zaplavilo duši svými ničivými peřejemi. Cit k běláskovi však nikterak neutuchl, jak předpokládal zrádný dobrodinec, láska s vyhaslým životem totiž neodchází.

Osmero křídel vzneslo motýlí samičku a tělo s bystrými zraky jalo se hledat svého pána. Chtěla ještě naposledy spatřit toho, koho vroucně milovala a zachránit ho od lačných mrchožroutů. Marně ji podlý běláskův druh zrazoval, že tělo jeho již jistě dlí v zažívacím ústrojí kdovíjakého ptáka. Modlil se tedy alespoň, aby nebyl opravdu mezi živými. Snad bude v této chvíli spočívat v království mrtvých.

Ladnými svými křídly létala sem a tam jek tělo bez duše, ale nepřestávala doufat. A najednou opravdu spatřila svého milého. Ležel nehnutě skrytý mezi stébly trávy. Ale duše mu ještě nevyhasla. Poznala, že není pozdě, nevěděla však, co učinit. Tu zaslechla v srdci hlas slovutné Matky Přírody, jenž jí dala život.

„Stvořila jsem Tě k obrazu svému, jelikož mi cosi napovídalo, že ve správné chvíli bude zapotřebí tvých okouzlujících křídel. Daruj dva páry svému běláskovi a já učiním zázrak. Zacelím Tobě i jemu Vaše rány a oba budete žít. Jen nemeškej a pospěš, času není nazbyt!“

Jak však zbavit tělo křídel? Střemhlav se vrhla vstříc nedaleké pavoučí síti a záměrně do ní zapletla své překrásně zbarvené letky, ty blanité se šikovností sobě vlastní provlékla a oddělila tak tělo od své pýchy. Jistě cítila bolest, ale nestačila si ji uvědomit. Ihned sebrala stržená křídla, přiložila je běláskovi k tělu a věřila, že vnuknutí bylo správné. A vpravdě bylo. Všemocná Příroda zahojila jejich těla, a tím ožila i jejich srdce. Spojila se v jedno jediné, přestože každý tělesný korpus stále nosil to své.

Z běláska se stal ten nejkrásnější motýl a lidé mu postupem času začali říkat Otakárek fenyklový neboli papilio machaon. Jëho kráska svůj půvab nepozbyla, ztráta barevných křídel jen podtrhla její šarm. Matka Příroda dobře uvážila svůj čin a od té doby již každému motýlu darovala jen dva páry letek, ale z úcty k lásce dovolila, aby nyní již čtverokřídlý tvor zrodil své obrazy. A ty člověk nazval vážkami.

Mýlil by se ten, kdo by pomyslel, že podlý přítel zůstal nepotrestán. Ztratil přátele a to leckdy zasáhne víc, než dobře mířená rána. A to věřte, že v úplné samotě jakékoliv stvoření dlouhého života nedožije...