Ve jménu té, co hřeje

kdysi

jakoby sem tam můj dech

 klopýtl o zpocenou 

křečí zohyzděnou ruku

bosa na střeše

táhla jsem prádelní šňůru mezi komíny

vzduch oprýskaný meluzínou

kolik průvanu třeba

aby člověk usnul nahý? 

každou noc 

kolíček za kolíčkem 

věšela jsem noční můry

do svého panoptika 

kde má obloha jedno velké oko

kde kohout vrátka hlasem nezavře

 

vysoko nad lidmi 

oběšené nestvůry škrábaly o střešní tašky 

kolik času dáš myšlenkám

aby se zahojily?

 

-

pak

jsem si dovolila usínat s kyticí levandule u nosu

čichala skrz otevřená okna osudy a války sousedů

kde hučí město

 tam hlava tolik nekřičí 

je tolik rukou co by mě zvedly

měl hnědé oči a mluvil jako kněz

proč se chce člověk nejvíc dotknout těch

kterým nikdy nesmí říct, že je miluje? 

 zahrada kostela  

u hrobu našla jsem 

rezavé nůžky

šňůru na střeše přestříhla

můry vypustila k tisíci lucernám tančit blues

 

a pak se zjevila

málem bych ji nepoznala 

když na mě vykoukla v boční ulici

táhla se za ní 

vůně šeříku a teplo z očí 

tišilo na dálku 

vážně se známe? špitla jsem k ní

 

svět najednou běží rychleji

cítím jí schoulenou mezi žebry

dýchám a čekám co všechno mi dovolí

křehká a odvážná

 jakoby přišla z jiného světa 

taky se najednou bojíš, jak moc tě uvnitř změní?

když vydechneš jméno:

radost

---