Nicol

Bylo hodně věcí, které se Nicol na současné situaci nelíbilo. To, že byla nacpaná 
v miniaturním úklidovém kamrlíku za falešnou stěnou ložnice bylo to nejmenší. Stála hned vedle něj, když uslyšela rámus jak někdo vtrhnul do bytu a instinktivně sem zapadla.

Horší bylo to, co se momentálně dělo Georgovi. Zamaskovaní muži, kteří do bytu  vtrhli si nebrali servítky. Ptali se George na něco, neslyšela přesně co, a když jim opakovaně odmítl odpovědět, tak ho začali mlátit. Momentálně ležel zkrvavený na zemi a nehýbal se.
„Tak ty nebudeš zpívat, sráči?“ kopl do něj jeden.
„Omdlel,“ zkonstatoval druhý.
„Hovno vydrží.“
Druhý vyndal z kapsy malou krabičku a pečlivě s ní proskenoval všechny kapsy na Georgově obleku.
„U sebe to nemá,” řekl nespokojeně.
„On nám to řekne,“ usmál se znova první. „Vezmeme ho sebou.“
„Nemůže to mít ta jeho čubka? Kde vlastně je?“
„Má někde nějaký závody. Tý by to nedal.“

Odnesli tělo, ale hned se zase vrátili a krabičkami skenovali každou krabičku, poličku
a skříňku v celém bytě. Nicol strachem ani nedýchala, když šli okolo falešné stěny, za kterou se ukrývala. Byli velmi důkladní a trvalo jim několik hodin, než byli hotovi.

„Není to tu.“
„Neboj, máme způsob, jak to z něj vytlouct!“

Konečně odešli.

Nicol ještě čekala několik minut, které jí přišli jako věčnost, než se odvážila vysoukat ze svého úkrytu. Byla celá ztuhlá a rozlámaná. I když byla drobounká, měla pouhých sto padesát pět centimetrů, a hubená, komora měla na výšku sotva sto čtyřicet. Snažila se nedívat na zkrvavenou postel. Byla k smrti vyděšená a zmatená. Ona tu vlastně vůbec není. Je na závodech. Přece to sami říkali. Teda je tu, protože si zranila kotník, tak se vrátila dřív, ale to nikdo nemusí vědět. Není tu. Je na závodech. Rychle si sbalila pár věcí, které u George nechávala a utekla pryč. Dřív než se oni, ať už je to kdokoli, vrátí.

Chvíli utíkala nazdařbůh. Kam půjde? Hlavou jí kmitalo, že musí jít na policii. Že to je ta správná věc, co udělat. Nedokázala se k tomu donutit. Měla obrovský strach. Domů? Nechci být sama! Nejraději by šla k Lence. Jenže Lenka odjela pryč. Co Petr? Zavolala Petrovi, ale byl nemocný a měl mizernou náladu.

Nezbylo jí než jet domů. Zamkla se. Bojí se a nechápe. Co se to stalo?

Přišli druhý den. Čtyři. Nebyli ani maskovaní. Tvářili se skoro přátelsky.
„Slečna Nicol, že?“ řekl jeden ve dveřích a ona poznala hlas muže z Georgova bytu.
„Ano. Co si přejete?“
„Pozvete nás dál?“ a vešli, aniž čekali na odpověď.
„Kdy jste viděla George naposled?“
„George? Já znám Georgů něko…“ Plesk. Dostala facku než dořekla větu.
„Nehrajte si s náma. Víte, koho myslím.“
„Předevčírem,“ řekla pokorně.
„Hodná,“ usmál se. „Nedal vám George v poslední době něco uschovat? Nebo nějaký dárek? Šperk?“
„Ne. George zrovna nerozdával!“
Chlap se usmál. „Není to rozdavačnej typ, co? Podívej se, George má něco, co my chceme. Nebude ti vadit, když se tu rozhlídneme, že ne?“

Nečekal na odpověď, jeden zůstal u dveří hlídat Nicol a ostatní tři začali krabičkami šmejdit po bytě.

„Není to tu!“
„Hodná holka, nelhala,“ zazubil se zase ten muž. Vytáhl malou průhlednou krabičku
s něčím uvnitř. „Víš, co to je?“
Podívala se a udělalo se jí špatně.
„Ano, poznala, chytrá,“ utahoval si z ní. „Je to Georgův prstík. Konkrétně malíček. Ale neboj. George ještě žije. Ty taky ještě žiješ. Važ si toho. Jenom cekneš, že jsi nás viděla
a buď si jista, že budeš mrtvá. A nebude to krátká a rychlá smrt, ale dlouhá a pomalá. Chápeš?“
Ani teď nečekali na odpověď a odešli. Nicol se svezla na zem a asi hodinu jenom koukala do zdi.

Zazvonil telefon. Georgova sekretářka. Jestli o něm něco neví, že se neukázal na jednání. Ne, neví. Ne, včera ho neviděla, byla přece na závodech. 

Koukala z okna. Co vlastně věděla o Georgovi? Věděla, že je bohatý. Vlastnil jakousi firmu na bezpečnostní audity, která hodně pracovala i pro policii a armádu. George byl trochu šedá myška. Ano, měl perfektní ručně šité obleky, drahé auto, luxusně zařízený byt. Ale to měla vlastně spousta lidí. Jak strašně moc je bohatý jí došlo teprve, když ji před pár měsíci vzal do vily na ostrově v tropickém ráji. Chvíli to nechápala, ale pak jí došlo, že to opravdu není pronajatá vila na ostrově. Je to Georgova luxusní vila na Georgově ostrově. Dlouho nedokázala přijmout, že soukromá osoba může vlastnit ostrov. 

Prohlížela si pak fotky z bezpečnostních konferencí a dalších jednání. Prezidenti, premiéři, ministři a další figurky, které se střídali jak apoštolové na orloji; na fotkách s nimi George nebýval. Ale někde za nimi bývala vidět mnohem stabilnější skupina vlivných, a tam se George zahlédnout dal.

Vzpomněla si na Johna. John byl kamarád, který pracoval pro George. Třeba by něco věděl. Zašla za ním do jeho bytu, jeho doupěte plného počítačů a různých přístrojů. Nejdřív se jenom opatrně vyptávala, ale John otevřel láhev sladkého dezertního vína,
a ona se už, sakra, potřeba někomu svěřit. Vyklopila mu, co všechno za poslední dva dny zažila a neskutečně se jí ulevilo.

John se zamyslel. „Ty krabičky, zjevně skenery. Něco hledali.“ Natáhl se pro nějakou věc na poličce. „Vypadalo to takhle?“ a ukázal jí malou krabičku.
„Úplně přesně!“
„Hm. To je na hledání mikrozáznamů. To se data laserem vypálí na superpevný materiál, prakticky nezničitelný. Je u toho malé, čistě pasivní zařízení, aby se to dalo najít
a identifikovat. Samo to nevysílá, ale když na to vyšleš speciálně tvarovaný impuls, tak ho to odrazí a ty poznáš, že jsi to našla.“
„Jak je to veliký?“
„Miniaturní. Maximálně milimetr, i menší. Proto se to tak blbě hledá. Navíc ten skener od toho musí být nejvýš deset čísel, aby zareagoval.“
„Takže to může být kdekoli.“
„Jo, dá se to schovat do oblečení, běžných věcí, můžeš to mít samozřejmě i na těle. Ani bys nemusela vědět, že to máš u sebe!“
„Jakto?“
„Snadno. Nebylas třeba teď někdy na nějaký operaci?“
„Já? To opravdu nebyla… vlastně počkej, chirurg mi odstraňoval pihu. Je to Georgův kamarád, má vlastní kliniku, kdybys viděl tu nádhernou vilu…“
„Jasný, jasný, tak si tě oskenujem! Kde jí máš? Teda měla?“
Nicol zčervenala, napila se vína, vstala, povolila kalhoty a vystrčila na Johna zadek
s malou jizvičkou. „Tady!“
„Krásnej zadek! To má George štěstí!“ John vzal krabičku a projel s ní nad kůží. Krabička zapípala a displej se zaplnil. „Je to tam!“ vykřikl John.
Nicol se překvapeně posadila. „Ale co?“
„No to je těžko říct. Tohle jenom pozná, že to tam je. Navíc to máš zašitý pod kůží.“

—————————

„Kreténi!“ zařval. „Měli jste z něj vytáhnout informaci, ne ho zabít!“
Muži klopili zraky. Jeden se nakonec odhodlal: „Jenže on nechtěl nic říct! Tak jsme ho museli mučit!“
„Mrtvej nám teprve řekne hovno!“ Velitel se odmlčel. „Takže znova, všechno prohledat. Byt, vilu, pracovnu, auto, všechno! Nějaký příbuzní, kamarádi?“
„On byl spíš samotář. Vydržoval si akorát tu holku. U tý to taky není.“
„Znova prohledat její byt! Ji osobně jste proskenovali?“
„Zatím ne.“
„No, vy se mi snad zdáte!“
„Ale sledujeme ji.“
„Kde teď je?“
„V práci. Dělá ve fitku v jednom z těch velkejch nákupáků.“
„Dobře, počkáme si na ni.“

—————————

Nákupní dům byl skutečně velký, čtyřicet pater obchodů a služeb. Stál na kraji útesu
a jedna jeho strana sloužila jako otevřený parkovací dům. Fitness studio zabíralo nejvyšší dvě patra. Nicol vyšla na parkoviště, kde už na ni čekali.

„Ahoj Nicol, to je náhodička, že se zase vidíme, co?“
„Co chcete? Nic nemám!“
„Ale máš. Nebo aspoň víš.“
„Nic nevím! Vůbec nevím, co hledáte!“ Nicol se podlomila kolena a musela se podržet betonového zábradlí. Zafoukal vítr. Mimoděk se podívala dolů, na hloubku, která se pod ní otevírala. Čtyřicet pater a pod nimi rozeklátá stěna útesu s mnoha vystupujícími ostrými výčnělky okolo kterých skučel prudký vítr a někde hluboko pod tím se moře tříštilo o skály.
Muž se na ni pátravě podíval a usmál se: „Máš to u sebe, viď? Nebo spíš na sobě? V sobě?“
Nicol se málem rozbrečela. Jak to mohl tak snadno poznat? Nikdy neuměla lhát.
Muž pokračoval: „Jasně, že jo. A vidím, že to víš. Měla bys taky vědět, že George ti nepomůže, už není mezi živými.“
Nicol chvíli mlčela. „Řekněte mi aspoň, co to je!“ rezignovala.
„Říká ti něco Aliance pro osvobození Travanů?“
„Jistě, jsou jich plné zprávy. Teroristi!“
Muž zařval: „Žádný teroristi, holčičko! To si pamatuj!“ Uklidnil se. „Bojujeme za svou věc! Aktuálně chceme propuštění našich bojovníků z Aldeonu!“
„Vždyť ti tam vyřadili generátor atmosféry a vyhladili celou planetu! Třicet milionů lidí!“
„Ano. Strategicky nutná akce. To bys nepochopila, jsi na to moc blbá!“
Nicol spolkla urážku. „Jak to souvisí s tím, co hledáte?“
„Tahle planeta,“ zakroužil prstem ve vzduchu, „má skoro dokonalý bezpečnostní satelitní systém, který vysílá obranné pole. Ale jenom skoro. Tvůj ctihodný milenec – pardón, vážně míněná známost,“ provokoval ji, když viděl, jak se zatvářila na slovo milenec. „Tedy, tvůj o dvacet let starší, neskutečně bohatý, nepříliš věrný, a nyní bohužel mrtvý frajer, který s tebou jistě plánoval rodinu, má firmu, vlastně měl firmu, která ten systém nedávno prověřila. A našla chybičku. Jistě, už se pilně pracuje na opravě, ale to nejde tak rychle. Máme ještě tři dny, než opravu dokončí. Tři dny na to, vyřadit obranný systém.
A pak buď vláda propustí naše lidi, nebo planeta finito.“ Usmál se. „Vlastně kecám, planetu nakonec zlikvidujeme tak, jako tak.“
„Ale to umře spousta lidí!“
„Omyl, kočičko! Umře jenom spousta podřadnejch kreténů, jako jsi ty a George, kteří si to do jednoho zaslouží!“

Nicol polkla. Znovu se podívala přes zábradlí do hlubiny. Viděla, jak se na svahu uvolnil velký kámen, který popadly silné vzdušné proudy, omlátily o skálu a rozmetaly na tisíce kousků.

„Nač to prodlužovat? Jdeme!“ zavelel muž.
Nicol udělala krok směrem k němu, pak se ale rozeběhla k zábradlí a skočila. Chcípni!