Fleky a droždí

Poslouchám, jak ubíhá čas,

v noci je tma a svítí hvězdy,

na mezi pasou se laně

a já vzpomínám.

Vzpomínám na doby, kdy se nespěchalo,

foťáky měly svůj tvar,

komunikovalo se jen tak, pro potěšení,

nikdo nikam nespěchal,

možná trochu.

Ve svém jádru jsme všichni stejní,

tak proč ta bolest z nepochopení?

Až všichni uvěříme, že se vlastně

máme dobře,

že není proč páchat násilí a

v budoucnosti neleží nic zásadního,

kromě větší rychlosti všeho,

pak padne závora, padnou hranice,

slunce zalije náš kraj a my,

v pravdě pravdu hledajíce,

vystoupíme na břeh moře,

uvidíme krásu, kterou nám pámbů dal do vínku,

nebudeme již bít slabší pro potěchu

zlého ducha,

nebudeme závidět, tak, jako to dělají

malí a bezprizorní,

budeme existovat, jeden vedle druhého

a vychutnávat tuto harmonii na sklonku časů.