Marcel jede na dovolenou

Marcel jede na dovolenou

“Už jsi hotov Marceli?” ozvalo se ode dveří. “Vždyť už jdu!” bylo slyšet z koupelny, “AU! To štípe!! Moje oči!!” zápach kolínské se pomalu šířil po domě. “Asi zajdu říct sousedce, aby přišla vyvětrat, až budeme pryč.” Prohlásila maminka. “To se ti jenom něco zdá mami.” ubezpečil ji. Chytla ho za spodní čelist a párkrát mu pootočila hlavou. “Máš nějaké zarudlé oči Marcelku.Nezajdeme ještě k doktorovi?” ptala se starostlivě. “Ne mami.To je v pohodě.Spadlo mi jen pár smítek do očí, víš.” “Jen aby to nebyla nějaká alergie.Teď budeme ke všemu přes týden pryč.”

“Tak už pojď a nezdržuj!!” pokřikovala na něho sestra. “Jdi do háje prcku.” odbyl ji Marcel. “Mami, on mi říká prcku!!” “Ale děti! Nehte toho!” ukončil debatu tatínek. “Na to, že jedeme až do Itálie, tak máme dost nevhodné auto.” Pronesl Marcel. “No, ona ta tvoje škola není zrovna nejlevnější a podplácení tvých učitelů není zrovna levná záležitost.” Odvětila mu matka. “Sakra! Nechce to chytnout! Děti ven a tlačit!” rozkázal otec po mnoha marných pokusech o nastartování vozu. “Jak já tuhle rodinu nenávidím!” Marcel supěl a vzteky roztlačil auto úplně sám! Ne tak docela, bylo to z kopce. Nakonec všichni nastoupili a vyrazili k Česko-rakouským hranicím.

“Blížíme se k hranicím, připravte si pasy.” oznámil otec. “Pasy? Jaké pasy?” zděsila se maminka, “Vždyť jsou doma na mrazáku!!!” Otec bleskově otočil auto a vracel se zpět. Marcel si sundal sluchátka z uší a zeptal se: “Co se děje? Proč se vracíme?” “Protože jsme si zapomněli pasy.” informoval ho jeho bratr Leoš. “To jste nemohli říct dříve? Mám je přece tady v batohu.” “Ještě,že tě máme Marcelku.” Rozplývala se maminka a tahala ho za levou tvář. “Zase to nemusíš přehánět mami.” Otec opět strhl auto ke krajnici a ladným obloukem auto obrátil. Poklice se skutálela do příkopu.

“Konečně jsme dojeli k hranicím.Těch pár aut před námi je hned pryč.” oddychl si otec.A tak čekali, čekali a čekali, až z toho čekání všichni usnuli. Marcela probudilo otcovo chrápání a hlasité troubení vozidel stojících za nimi. “Táto vstávej!Už je na nás řada!” vyštěkl a vrazil koleny do otcovy sedačky. Tatínek nebyl připoután, proto si následně rozbil hlavu o volant. “Panečku, co teď budeme dělat? Vždyť vykrvácíš!!!” děsila se maminka, která se právě probudila. “Vaše pasy prosím.” Ozvalo se za okýnkem. “Zde pane.” Otec podával celníkovi pasy. “Jaký je technický stav vozu?” ptal se celník. “Velmi dobrý. Ačkoli minulý rok neprošel technickou kontrolou.” Odvětil tatík. “Zajeďte si ke kraji, prosím.” Houkl celník. Otec tak učinil a jejich drahá Škoda 120 byla rozebrána na samotná šroubky a matičky. Následně byla smontována na trabant a po drobných kosmetických úpravách vznikla opět Škoda 120.

“Ihrez reise passe bitte.” Požádal celník. “Tak, děti jsme v Rakousku.” Oznámil otec. “Co chceš kámo? Ti asi nerozumíme, ne?” osočil se Leoš na celníka. “Do you speak english?” tázal se celník. “No tak Macínku.Ukaž mu jak umíš anglicky.Ať ty miliony za tvou školu taky něco přinesou.” pobídla ho maminka. “On s vámi bude vyjednávat.” Pronesl Leoš k celníkovi. “So your passports please.” “ASI chce pasy.” Tlumočil Marcel. Otec tedy podal celníkovi pasy. “I´m afraid, that your passports are invalid.” Celník se podíval poněkud podezíravě. “Prej sme invalidi.” Divil se Marcel a odpověděl s typicky českým přízvukem: “We are valid. Na rozdíl od tebe ty kriple¹.” Celník ho po této větě chytl za triko pod krkem a vytáhl ho okénkem ven z auta. “What did you say?” “Yes, very very…” “You are stupid like the rubber fork!” urážel ho celník. “Oh! It´s a cat, it´s a dog, I´m happy…”podlézal mu Marcel. “You can go back.” Celník ukázal na auto. Marcel se otočil a procedil mezi zuby: “Ty jsi ale idiot ty kreténe¹.” Tuto větu pomalu ani nestačil doříct, když ho k zemi srazila celníkova pěst. Marcel se pomalu zvedl a na zem kapala krev z jeho celkem velkého nosu. Sebral i žvýkačku, která mu při pádu vypadla, a strčil ji zpět do úst. “Chceš něco srabe?” vyjel na celníka a přitiskl mu své čelo na jeho. V tom ho celník srazil pravým hákem a Marcel už se opět válel na zemi. Michaela raději vylezla z auta, aby se její stupidní, ale přece jen, bratr dostal někam dál než na celnici. Marcel se dobelhal do auta a, kde mu Leoš dával první pomoc gumovým kladivem. Marcel neměl sil útok odvrátit. Sestra mohla alespoň využít své přirozené upovídanosti: “Vítepanecelníkumystrašněpospícháme, mámetambýtzarozbřezkujinaktošpatněskončí. Jávím, žeminerozumíte, alealespoňsetusnažímvámskazitminimálněpárhodin. Atakyvámchciříct, žejstemýhobratranezabiltoubouchačkou, comáteupasu²…” sestra chrlila slova na celníka přes čtvrt hodiny a ne a ne přestat. Proto je všechny hodně rychle pustil, aby byli co nejdříve pryč.

Myslím, že již můžeme zrušit maskování.” Radoval se Leoš. “My nějaké máme?” divili se všichni. “No jasně.” Řekl Leoš a stiskl červený knoflík za sedačkou. Po malé chvíli se auto s velikým rachotem…. Rozpadlo. “Ups, tak to asi nebylo sestrojeno pro Škodu 120.” Konstatoval Leoš. “Nezbývá nám, než jít pěšky.” Vzdychla maminka. Každý byl ověšen taškami. Tedy každý kromě Marcela. Asi po půl hodině si otec všiml: “Kde je Marcel?” “Jakej Marcel?…Marcel! náš Marcel!” zděsila se matka. V tom se ozval šílený zvuk klaksonu a nejstarší syn se řítil k rodině v obrovském nákladním autě. “Pozor jedu!!!Jak se to zastavuje?! Všichni z cesty!!!” volal z okénka. S úctyhodným výkonem se mu podařilo vůz zastavit. Avšak stoletý dub padl. “To snad není možný, brácha! Jen co splašíš něco pojízdného, hned je to nepojízdné!” vyčítala mu sestra. “Co to je? Ten bílý prášek mi něco připomíná.” Bratr přistoupil k nabouranému nákladnímu autu, olízl si prst, namočil do prášku a strčil do úst. “Á to znám!” převaloval jazyk v puse, “Vždyť je to kokain!!” Náhle se ozvalo za zatáčkou: “Kterej hajzl! Kterej parchant! Kterej….!!!” Řidič ukradeného vozu běžel ke Kotelum. “Kde je můj náklaďáček plný vzácného zboží?” naříkal. “Támhle ho někdo opřel o strom.” Marcel ukázal na místo nehody. “No my už raději půjdeme, viď Jirko.” řekla maminka. Mezitím,co řidič oplakával své “vozítko” Kotelovi se parádně vypařili. “A heleďme! Parkoviště!” upozornila Michaela. “Stačí jen ukázat prstem.” dodal Leoš. “Hmm. Tamhle ta Toyota není špatná.” Rozplýval se otec. “No problémo!” řekl Marcel a už se hrnul k autu. “Ne zadrž! Ty bys ho ještě rozbil!” odstrčila ho Michaela a sama auto otevřela, “Teď to jen nastartuj Marceli.” Elegantně přehlodal dráty, zřejmě doma pilně cvičil na jejich Škodě 120. Po menším elektrostatickém šoku se mu nakonec podařilo vůz nastartovat. Ačkoli vypadal jako po požití džusíku Caprisone. Ale ej – jak s tímto novým účesem do auta? “To chce křovinořez!Dohola! Dohola!” skandoval Leoš. “Neblázni Leoši.” Zmírnila ho sestra a Marcelovi upletla dva sexy copánky.Konečně se celá rodinka naskládala do auta a vyrazila k dalším hranicím.

Kdo již někdy do Itálie jel, ví, že se celníci na hranicích této země moc často nevyskytují. Otec zastavil na hranicích a čekal na kontrolu pasů. “Asi zde čekáme marně. Už tu stojíme 3 hodiny a stále se nikdo neobjevil.” Pošeptal Marcel tatínkovi. Otec se tedy rozjel a za 4 hodiny zastavili u stanového tábora. Všichni vylezli z auta. “Tady mám strávit celou noc?” Zeptal se znechuceně Marcel. “Nikoli Macínku, jenom 5.” Usmívala se maminka. Marcel se vztekle verval do stanu se slovy: “Tenhle stan je můj! Jenom můj!” “Musím tě opět zklamat drahý, ale budeš se o něj muset dělit se svými drahými sourozenci.” “Pane bože, za co mě trestáš!” vzdychl si Marcel a otočil oči v sloup.Poté vztekle zapnul stan. “Macínku, ještě jsem ti zapomněla říct, že musíš jít s tátou ulovit nějakou večeři.” “Absolutně si nedokážu představit bráchu jako lovce, byť jen sardinek.” Utrousil poznámku Leoš. “To raději zemřu hlady, než vám tady dělat poskoka!” řval ze stanu. “A už toho mám dost!” otec vtrhl do stanu a vytáhl Marcela za ucho ven. Po menším handrkování se vydali na lov. Otec šel hrdě jako zdatný rybář. Za ním se loudal podezřele vyhlížející Marcel.

Asi po třech a půl hodinách se vrátili. Tatík nesl obrovskou medúzu a jeho synáček si nesl krabíčka- sotva tak jednou do pusy. Maminka měla již vše přichystáno a medúzí polévka byla zřejmě vynikající. Marcelovi postačil pohled na krabíka.Smutně na něj pohlédl, vzdychl a šel spát.

Zanedlouho se k němu připojil i zbytek rodiny.Ve ztichlé oblasti se náhle ozvalo hlasité: “AAAAUUUU!!!” Marcel vylétl ze stanu a začal kolem něho poskakovat. Veškeré osazenstvo onoho tábora pobaveně hledělo na poskakujícího Marcela s krabem zakousnutým v zadnici. “Ááááá, pomóóóóc!! Ono mě to chce sežrat!!!” ječel a skákal střídavě na jedné a druhé noze. Leoš k němu přistoupil, krabíka sundal a odhodil ho za stan. Marcel vztekle strhl igelit ze stanu a zabalil se do něj. Vypadal jako super kokot- pardon, kokon. “Co ti zase hrabe?” zeptala se Michaela. “To je ochrana proti veškeré havěti.” Zaznělo v odpověď, “I proti tobě, ty příšero.” Pomyslel si.

Až do rána byl klid.Po rozbřesku se ještě musela dořešit otázka stravování. Rodiče věděli, že se na Marcelovi dá perfektně šetřit s jídlem, ale co oni a zbývající dvě děti? Tak na dva dny pečivo měli, ale kdo potom bude chodit nakupovat? Samozřejmě děti. Marcel se opět urazil a odmítal s rodiči mluvit. Zanedlouho to však vyřešila facka. Ta Marcelovi pěkně sedla na tvář. Otec se po svém zásahu raději přesvědčil, zda má jeho syn všechny zuby a pak mu vlepil ještě jednu z druhé strany. “A za co?” zeptal se Marcel se slzami v očích. “Za to tvoje nevhodné chování! Jestli se to nezmění, tak si mě nepřej! Já umím být zlej, když je to nutný!” Marcel se zvedl, otřel si oči a šel si sbalit věci na pláž.

Když po desáté hodině dorazili na pobřeží, měli velmi zúžené spektrum výběru. I přes velké obsazení pláže si našli pěkné místečko. Nesmím zapomenout poznamenat, že si Marcel “ustlal” kus od rodiny. Nejprve si sundal vaťák, zimní boty a klapky na uši… To jistě ne, ale musíte uznat,že jít na pláž v černých džínech není zrovna nejvhodnější nápad. Když se svlékl úplně se ztratil.Div mu sluníčko neprosvítalo mezi žebry. Řekl si: “Asi nejprve půjdu okouknout okolí.” A jak se tak procházel mezi těmi davy lidí, divil se, proč na něj malé děti ukazují a všichni (lidi) se smějí. Pořádně se tedy na sebe podíval a … “Sakra! Já si zapomněl plavky!!” vykřikl a běžel zpět k dece. Bleskurychle se oblékl a zbytek dne strávil v koutě stanu.

Večer se přihnali i ostatní členové rodiny.Leoš byl v dosti dobré náladě. Vtrhl do stanu, vzal igelit, který Marcel předchozí den strhl, a začal si hrát na batmana. Zanedlouho však igelit skončil v ohni. Chvíli na to se ozval zvuk hasičských vozů, kteří myslely,že v kempu hoří.Všichni to svedli na Marcela, který opět zaperlil svou angličtinou. “May I help you?” “What did you do here?” “Oh. How do you do?” naparoval se Marcel. “Eh?” vyloudil ze sebe hasič. “One, two, three, four, five, six, seven, eight, nine, ten!” zubil se. Hasič přistoupil blíže a zeptal se: “Are you OK?” “OK,OK, who knows.” Krčil rameny Marcel. Michaela už se na to nemohla déle dívat, proto opět zasáhla. “Promiňte,ale to jste se rozhodl nám zkazit dovolenou? Jestli jste si stačil všimnou, tak tady nehoří.Mohl byste se teda vrátit tam, odkud jste přijel.” Hasič se na ni podíval a když viděl,jak na něj Michaela mrká,vzdal jakýkoli pokus o domluvu.Marcel měl dost. Sklopil oči i uši a odebral se do stanu.

V noci byla obrovská bouřka. Marcel zuřivě šmatlal po stěnách stanu,ale déšť prosakoval stále víc a víc. Rodiče se velmi divili, když jim vlezl do stanu Marcel promočený až na kost. Lehl si mezi rodiče a klepal se zimou. Maminka se na něho chvíli dívala a potom nejistě řekla: “Jsi v pořádku, Marceli?” “Něj – jak sss s se och – la- la – dilo.” Odpověděl s drkotáním zubů. Najednou přišel i Leoš s Michaelou. Pod plachtou stanu se jaksi ochladilo a vzduch poněkud zvlhl.

Ráno se celí rozlámaní vyhrabali ze stanu, nasnídali se a šli na pláž. Marcel šel raději s rodinou a než se vysvlékl, 3x překontroloval,zda má všechno.

Celý zbytek dovolené proběhl celkem v pohodě. Nadešel den odjezdu. Marcel se rozhodl jít naposledy vykoupat. Rodiče již měli téměř naložené auto, když tu se Marcel řítil do kempu se šíleným řevem. “Áááá! Vyndejte mi to někdo z plavek!!!” Zbylo to na Leoše. Přistoupil k rozkročenému bratrovi a sáhl mu do plavek. Vytáhl obrovského mořského ježka! Jakmile ho Marcel zřel, skácel se k zemi.Probral ho až kbelík ledové vody. Avšak vnímal jen neuvěřitelnou bolest v místě ježkovi návštěvy. Vyžádal si lavor ledu do kterého se na pár minut uvelebil. Cesta zpět domů nebyla zrovna moc příjemná. Marcel se stále vrtěl, litoval a obkládal ledem.

Když “jejich” toyota zastavila před domem, Marcel se dobelhal do pokoje a začal se ošetřovat. Z místnosti se ozývaly zvuky jako: Oh, Au, SSS,Uh, Eh…Léčil se dlouho, ale po pár letech to nikdo nepoznal. A na dovolenou? Ode dneška bude Marcel jezdit jedině na hory.