ČERNÁ MÁRY

     ČERNÁ MÁRY

Černá Máry skoč do jámy. Kdo tam je? Čert tam je.

Co tam dělá? Kaši vaří. Čím jí? Lopatou.

Má palici chlupatou.

 

     Už druhý týden pršelo. V noci, když teplota klesla mírně pod nulu, byl povrch louží zamrzlý. Přes den polevilo a vypadalo to tak, že když co nejdřív nezamrzne, utopíme se všichni v moři bláta. Hospoda „U kšandy“ má jako jediná ze všech čtyř hospod otevřeno už od páté hodiny ranní. Takže ještě za tmy, brzy ráno, jsou tady první zájemci o dršťkovou polévku, včerejší guláš, rohlíky a pivo.

     Většinou jsme tam samí slévači po noční a bavíme se o práci nebo jen tak kecáme o ničem, než zalezeme domů do postele. Hospodská se jmenuje Berta a ráno zastupuje svého manžela, který přichází až kolem desáté. Vlastně celým jménem je to Adalberta, ale to jméno se nosilo v dobách jejího dětství a to už je hodně dávno. Berta se nejraději baví o katastrofických scénářích, které se mají vyplnit vzhledem k naší matičce Zemi a měly by vést k zániku této civilizace. Řeči o kradeném materiálu z fabriky ji absolutně nezajímají.

     To ráno padal ledový déšť a u stolů s vikslajvantovými ubrusy tak srkalo horkou polévku tucet vesměs pravidelných zákazníků.  Uvnitř bylo horko a na rozdíl od venkovní vlhkosti, tam příjemně voněly výpary polévky, piva, zatuchliny a moče. Oblaka cigaretového kouře se dala krájet a téměř každý, kdo vstoupil, ztratil na chvíli orientaci, protože nic neviděl.

     Dveře se otevřely, dovnitř proniklo trochu ledového, ale svěžího vzduchu a také kluk, co si z bot seškrabával na rohožce čerstvé bláto. Byl to syn starého Mrázka a přišel jako každé ráno pro deset rohlíků a půl litru tuzemského rumu. Jenomže když mu Berta ty rohlíky nasypala do tašky, kluk se nehnul z místa a jenom na ni vyvaloval ty své kraví oči.

     „Paní Berto, prosím vás“, zajíkal se, „nemohl by někdo se mnou? Já mám strach“.

     „Ale copak mladej“, zakrákala Berta a pocuchala klukovi vlasy. „Copak, copak, snad se nebojíš staré báby“?

     Tady všichni víme, že Mrázkův kluk nosí každý den rohlíky a flašku rumu cikánce Máry. Říká se jí černá Máry a nikdo už ji neviděl venku celá léta. Vždycky si, bůhví jak, najde někoho, kdo jí za pětikorunu obstará všechno, co potřebuje. Máry je živá jen z rohlíků a rumu. Kouří ten nejlevnější tabák co je k dostání – Tarase Bulbu, a balí si ho do starých novin. Tabáku má doma dost, celou krabici od bot. Jinak je to obryně s nohama jako slonice. Nikdo si ji nepamatuje jinak, než jako tlusté monstrum, které žije ve vybydleném, napůl shnilém baráku u rybníka. Už kolik roků z toho svého kutlochu nevylezla.

     „No, to ani ne“, koktal mladý Mrázek, „ale nějak se mi tam nechce“.

     Bylo jasné, že kluk se za chvíli rozbrečí. Nemám to rád, nesnáším když kluci brečí. Trhá mi to srdce. Chtěl jsem tomu předejít, tak jsem rychle řekl: „Dej to sem, já jí to tam hodím té staré čarodějnici. Stejně to mám po cestě“.

     Mrázek se na mě podíval jako na spasitele, potáhnul nosem a celý se rozzářil. „Tady je ta pětikoruna“ a podává mi minci. „Dostávám za to peníze, ale už je nechci. Už tam sám nemůžu jít“.

     Vzal jsem tu pětikorunu a strčil mu ji zpátky do kapsičky u košile. Je to hodný kluk.

     „Co se stalo“? Zajímala se Berta. Proč už tam nechceš chodit“?

     Mrázek se na mě zase podíval těma psovsky oddanýma očima. Tak jsem ukázal k jednomu volnému stolu, jestli si jako nesedneme a že mi řekne co a jak. Objednal jsem mu kofolu a dvě Tatranky. Chvíli nikdo z nás nic neříkal, ale pak se kluk celý rozklepal a začal natahovat. Teď už na něm bylo vidět, že se doopravdy něčeho bojí.

     Rozpovídal se teprve tehdy, až vypil celou sklenici té přeslazené limonády. Venku bylo boží dopuštění. Déšť se sněhem a hrozný vítr. Z rádia jakýsi sterilní hlas oznamoval množství bouraček na silnicích a radil, aby řidiči pokud nemusí, vůbec nevyjížděli. A já jsem vzpomínal, že jako kluk jsem oknem šmíroval Máry, když se svlékala, než zalezla do peřin. Už tehdy to byla slonice.

     Když mladý Mrázek domluvil, nějak se celý schoulil do sebe a očima hypnotizoval propálenou díru v ubrusu. Měl toho všeho evidentně dost. Část jeho vyprávění zachytila i Berta. Šla a udělala klukovi smažená vajíčka, ať se dá dohromady, než půjde do školy.

     Když dojedl, poplácal jsem ho po zádech, abych ho povzbudil a řekl, že to za něj vezmu i dál, ať si už nedělá starosti a pustí Máry z hlavy. Jakoby z něj spadl metrák uhlí. Narovnal se a oči se mu zaleskly vděkem. Vytáhnul jsem z kapsy desetikorunu a zastrčil mu ji do kapsy.

     „To máš za ten svůj příběh. Stojí sice za víc, ale já víc nemám. Až vyjdeš ze školy, mohl by ses živit jako profesionální vypravěč hororů“.

     Kluk byl štěstím bez sebe, asi pětkrát mi děkoval, pak děkoval Bertě za jídlo, vzal si školní brašnu, u dveří znovu všem poděkoval a zmizel v té sibérii.

     Dopil jsem pivo a zvednul se také. Vzal jsem tašku s rohlíky a rumem, zaplatil Bertě a jen tak na půl huby jsem utrousil: „Já jí to tam hodím, té staré čarodějnici“. Berta mi přes pípu pohladila hřbet ruky a řekla, abych byl opatrný. Docela mě to vyvedlo z míry, protože jsem si sto dvaceti kilovou Bertu nedokázal představit v jakékoliv citově podbarvené situaci. Zvednul jsem tašku, obešel pult a hlasem, ze kterého bylo znát nucenou bezstarostnost, jsem utrousil: „Vždyť nesu Máry jenom rohlíky a rum“. Když jsem byl mezi dveřmi, zavolala na mě ještě přes celý lokál: „Dávej na sebe bacha“!

     Kývnul jsem na znamení souhlasu a vyšel do té zimy.

     Vítr se do mě pustil hezky zčerstva, ohrnul jsem si límec a navléknul rukavice. Shrbený jsem vyrazil proti větru a v duchu si opakoval všechno, co mi řekl ten Mrázkův kluk.

     Že to snad už musí být tím rumem, že se mu zdá, že se s Máry něco děje. Jakoby se v poslední době nějak měnila. Ale tak, že z ní jde strach. Prý si té změny všiml už před měsícem, když jí přitáhnul jako každý den rohlíky s rumem. Byl konec týdne a Máry mu dala třicet korun v mincích. Platila vždycky na týden dopředu. Byla sobota ráno a mladý Mrázek nemusel do školy. Nebylo kam spěchat a když mu Máry řekla, ať jde dál, tak šel.

     Nebyl tam poprvé, a přesto ho cosi překvapilo. Nedokázal to definovat, ale ještě dřív, mnohem dřív než si všechno dokázal v hlavě srovnat, věděl, že je to vůbec to nejhorší, co si kdy dokázal představit. Říkal, že nad tou směsicí smradů u Černé Máry kraloval jeden, který tam dřív nebyl. Puch podobný smradu zkaženého masa a kočičích sraček.

     Máry dopadla na postel vystlanou zasmrádlými flekatými peřinami.

     „Vypni to a podej mi jeden rohlík“, povídá klukovi. Mrázek vypnul černobílou televizi a vyndal z tašky papírový sáček s rohlíky. „A sedni si“, vykvikla nepřirozeně vysokým hlasem a udeřila rukou do těch hnusných peřin kolem sebe.

     Kluk si sedne, ale je mu najednou jaksi šoufl. Vlhká temná místnost osvětlená jednou šedesáti wattovou žárovkou visící na drátě uprostřed stropu. Stěny prolezlé plísní a rezavými fleky, polepené obrázky chlapů, které vytrhala ze starých časopisů. Nad postelí zasklený obraz Panny Marie s Ježíškem na klíně, plný mušinců a všelijakých cákanců.

     Sedí vedle do obřích rozměrů nakynuté staré cikánky a začíná vnímat ten zvláštní puch, který je tam, mezi všemi těmi smrady, čímsi novým. Nezeptá se, neřekne „co vám to tady tolik smrdí“, protože té ženy vedle se bojí zeptat na cokoliv.

     Máry nasypala na list novin tabák z plechovky, kde na obrázku Holanďanka ve sněhobílém čepci nese tři bílé šálky s kouřící čokoládou. Nejdřív to stočila v ruce do neforemného cigára, ale pak si zcela automatickým gestem striptérky vyhrnula sukni až k břichu a válela ten hnus po svém tlustém špinavém stehně.

     Musela to být děsivá parodie na Hemingwayovské téma o předlouhých stehnech kubánských mulatek, na kterých dostávaly tvar nejdražší a nejkvalitnější z kubánských doutníků.

     Když Máry usoudila, že cigáro je dostatečně tvrdé, vytáhla zpod sukně barevnou nit a celý smotek jí omotala.  Odněkud vyštrachala krabičku zápalek a zapálila si. Zuby povolila plechovou zátku s rumem a přímo z láhve si pořádně lokla.

     Tak to fungovalo už tři týdny nebo tak nějak. Kluk ráno vstal a šel do hospody pro rohlíky a láhev rumu. Doručil to Máry, měla stále odemčeno, chvíli poseděl na posteli, vyslechl několik jejích monologů, které neměly hlavu ani patu, sebral si učení a šel do školy.

     Jenom v poslední době to u ní smrdělo jaksi jinak. Otevřít okno se sám neodvážil a Máry snad nevětrala po celá léta, co tam bydlela. A pak jednoho dne, když kluk seděl v těch zasmrádlých peřinách a kecy o válce mu šly jedním uchem tam a druhým ven, vyštěkla Máry: „Zhasni“!

     Mrázek poslušně vstal, šel k vypínači, který byl na zdi u vchodových dveří. Bylo ještě brzy ráno, venku se teprve začínalo rozednívat, ale v místnosti bylo ještě dost šero. Koutkem oka zahlédnul za sebou jakýsi pohyb a lekl se tak, že se málem počural. Stál tam čelem ke zdi, jenom ruku nechal spustit a nohy se mu rozklepaly. Cosi mu bránilo, aby se hned odvrátil od té zdi a šel si po svých.

     „Podívej se“, řekla Máry už zase usazená v peřinách. Mezi nohama měla cosi velkého, objemného, ale v tom šeru to nebylo možné rozpoznat.

     „Co to je“, vykoktal ze sebe kluk a hleděl zmizet. „Já už budu muset jít, paní“. Byl ochromený skutečnou nefalšovanou hrůzou.

     A Máry na to: „To ať tě ani nenapadne, mladej. Nebo skončíš takhle“: Rozchechtala se chrčivým kuřáckým smíchem až jí zapálené trabuko spadlo do klína. „Neboj se, dělám si srandu. A dostaneš o deset korun navíc“.

     Kluk chvíli váhal, v pokoji každou vteřinou přibývalo světla a už se dal i rozeznat ten předmět, který měla bába mezi nohama.

     Hrnec. Normální potlučený smaltovaný hrnec. Tak se k ní vrátil a jeho strach byl o trošičku menší. Jakmile se k ní dostal na dosah, chňapla po něm a strhla ho na postel. „Na, ochutnej“. Zalovila v hrnci plechovou lžící a nabrala na ni jakousi hmotu, slepenou studeným tukem.

     Proboha, řekl si kluk a měl dojem, že se bábě vyzvrací do postele. Hodně vzdáleně to v tom šeru připomínalo studený guláš. Vystydlý guláš, který divně smrdí.

     O Černé Máry se po vesnici říkalo a říká ledacos. Že byla kdysi milenkou samotného prvního tajemníka na okrese, že je hlavou cikánské mafie, že žere kočky a kouří mladé kluky, že je čarodějnice, bosorka a spousta dalších, více či méně fantasmagorických řečí. Bydlela sama v tom velkém prázdném baráku v jediné místnosti. Ostatní byty v něm už byly dávno neobyvatelné. Nějakým zázrakem nebo spíš podvodem jí tam Energo závod nechal připojený přívod elektřiny a vody. Na chodbě bylo starodávné litinové umyvadlo s mosazným kohoutkem, odkud tekla studená voda.

     Mrázek mi tehdy řekl, že když seděl vedle Máry a plně se soustředil na to, aby se nepozvracel do toho hrnce mezi její stehna, tak že tehdy ho poprvé napadlo, jestli je ten smradlavý guláš skutečně z kočky, jak tvrdila. Jenom z kočky!

     Víte, jak to smrdí v kafilerii? Tam kde se zpracovávají uhynulá nebo pošlá zvířata na krmivo, kterým se krmí dobytek. Nikdy se nezbavíte toho hnilobného zápachu, který se postupně mění na odér uleželých mrtvol. Ti, kteří exhumují hromadné hroby, to dobře znají. Pronikne vám to oděvem, zažere se to do kůže. Žádné mýdlo není dost silné, žádný parfém nemá šanci. Sami začnete zapáchat jako rozkládající se mrtvola.

     „Ale no tak synku. Nikdy nepohrdej nabídkou dámy. Už by se nemusela opakovat“. Máry držela lžíci s tím hnusem a strkala mu to pod nos. Věděl, že jakmile se na tu lžíci podívá, stoprocentně se pozvrací. Tak stačil jenom zakroutit hlavou jako že ne, že nechce a díval se upřeně na ni. Ale to jenom proto, aby neviděl ty její tlusté prsty plné masivních prstenů, které držely tu lžíci.

     Máry si všimla, že kluk civí s vytřeštěnýma očima přímo na ni, konkrétně na její bohatýrskou hruď a cosi se v ní zlomilo. Pustila lžíci do hrnce a odstrčila ho. Spadl na zem a obsah vyhřeznul na špinavou podlahu. Chytila kluka za ruku a položila si ji za výstřih. Ten byl tak vyděšený, že se nezmohl na odpor. Cítil obrovská prsa, sádelnaté polštáře na omak připomínající bochníky těsta. Než se stačil vzpamatovat, ta obrovská hora sádla se nějak záhadně přeskupila, pohltila ho černá díra a pak už si nic nepamatoval. Anebo nechtěl pamatovat.

     Vím, co tím chtěl říct. A také vím, jak je těžké o tom mluvit. Kdysi jsem byl na jeho místě. Už je to hezká řádka let. Něco přes třicet jestli počítám dobře. Máry mohla mít o pár kilo méně a nenabízela tehdy guláš, ale kořalku. Vycucla mě během minuty. To je ten důvod, proč jsem mladému Mrázkovi nabídnul, že to za něj vezmu. Jemu to udělala zatím jednou. Mě zneužívala půl roku.   

     Ale jedna věc mě na tom neseděla. Když ho vykouřila, shodila ho z postele stejně jako ten hrnec. Dokázal jsem si to představit. Klukovi lítá srdce jako vzteklý pes, píchá ho ve slabinách, kalhoty kdesi u kolen a válí se na špinavé podlaze vedle hrnce s vystydlým gulášem. Chce zmizet, ale kolena ho neposlouchají. Kdesi nad ním se směje Černá Máry až se dusí a všude ten nepředstavitelný smrad. Jenomže jak se Mrázek válel na té podlaze a snažil se nějak sebrat, všimnul si, že pod postelí leží kufr. Obyčejný hnědý kufr z vikslajvantu s omlácenými rohy a dvěma zašlými přezkami. A protože je to kluk nejen hodný ale i chytrý – to nevím po kom, když jeho fotrovi nikdo neřekne jinak než Tupan – všiml si dvou věcí. Prachu a smradu.

     Máry nikdo nikdy neviděl s hadrem na podlahu, mýt okna nebo zametat. Nic nebylo jejím představám vzdálenější, než nesmyslná činnost jakou je odstraňování špíny, která se za chvíli zase objeví. Pokud absolvovala školní docházku, jistě by se oháněla zákonem o zachování hmoty, který by obměnila v zákon o zachování špíny. Místnost, kterou obývala, podle toho vypadala. Všude vrstva prachu, ze stropu visely pavučiny, kruhy mastnoty tam kde pokládala hrnce s jídlem, ulepené fleky od rumu a margarínu, které v létě lákaly hmyz. Tabák, vajgly, plesnivé zbytky poznamenané zuby hlodavců, špinavé hadry, rozpadlé křusky, desítky věcí jako klubko rezavého drátu, rukojeť od kladiva, rozeschlé necky.

     Ale kolem kufru bylo čisto. Tedy přesněji řečeno nebyl tam letitý prach. A dokonce nebyl ani na něm. Kluka hned napadlo, že bába musí ten krám často vytahovat, otírat nebo s ním nějak manipulovat. Jinak by byl přece omotaný sítí pavučin nebo zavalený prachem.

     Smrad, byl jemně řečeno všude. Ten odpuzující mix hniloby, tělesných pachů, exkrementů, nevětrané a vlhké místnosti. Ale pod tou postelí to byla síla. Ta kráva snad sere přímo na zem a vždycky to kopne pod postel. Ve škole už probírali Boženu Němcovou a tak ho známá a populární parodie na „Babičku“ napadla jako první.

     „Ve světnici musí být pořádek, řekla babička a kopla hovno pod postel“. Jenom to v tu chvíli, jak se mi přiznal,  nebylo moc k smíchu. Bylo mu jasné, že takový puch nemůže pocházet ani z metráku hoven. Jako by tam hnila hromada masa, nějak tak si představoval rozpadávající se mrtvoly, které vylézají z hrobů. A to by ještě musely ucházet jako starý Slezák.

     Tohle všechno mi ten Mrázkův kluk vyklopil v hospodě mezi tím, než stačil sníst ty vajíčka a vypít dvě limonády. Neptal jsem se ho na to, co by to tak asi mohlo být, čeho se tolik bojí, protože jsem si pomalu začal skládat jednotlivé díly skládačky dohromady. I proto jsem nakonec vzal tu jeho pochůzku na sebe, abych to pexeso dohrál až do konce. Nakonec, znám Máry dobrých třicet let a také jsem jí nosil rohlíky a rum.

     Když jsem vlezl s taškou do baráku, jako bych se vrátil do dětství. Padlo to na mě jako koňská houně, přilepilo se mi to na záda a zátylek, studilo to jako ledový obklad. V temné vlhké chodbě jsem šel popaměti ke dveřím do pokoje. Odér vlhkosti, moče a myšinců se nedal ignorovat. Když jsem bez zaklepání otevřel dveře, okamžitě mě to udeřilo do nosu. Jako bych spadl do jámy pravěkých lovců, ve které už pár měsíců hnijí zbytky lapeného mamuta. Rázem se mi zamžily brýle, takže jsem na vteřinu neviděl nic než mihotavé rozplizlé světlo z jediné žárovky, zavěšené pod stropem. To co bych za jiných okolností nazval vzduchem vycházelo otevřenými dveřmi do chodby, kde se to měnilo v mračna páry.

     U vzdálené zdi seděla v nepředstavitelně špinavých peřinách její výsost Černá Máry. Zase až tolik se za těch víc jak třicet let nezměnila. Zato já asi ano, protože mě nepoznala. Obrovská lví hlava nabývala dvojnásobné velikosti pod hřívou stále černých vlasů. Masitý obličej se jí leskl jako by se právě potřela lojem. Laloky tuku pod bradou se jí rytmicky houpaly jak ztěžka a sípavě dýchala. Měla na sobě obrovský horní díl pánských jégrovek, jenom bez knoflíků. Kdo dnes už neví, co to bylo Jagerovo prádlo, ať se podívá na pár starých westernů. Většina kovbojů se v tom válela kolem sudů s whisky nebo jenom tak, v prachu cest. Ale proti tomu, co měla na sobě Máry, to všechno byli kluci jak ze žurnálu. Ten její horní díl držela pohromadě jen letitá špína. Hadr byl natolik ztvrdlý, že se dal spíš přirovnat k brnění, než k prádlu. V očích se jí usadil výraz překvapení, asi jako u kluka přistiženého na záchodě s cigaretou.

     „To jsou k nám hosti“, zakrákala nakřáplým hlasem. „Kdepak máme mladýho“? Neznělo to ani jako otázka. Spíše konstatování nebo rezignace.

     „Ále, má problémy ve škole“, řekl jsem ledabyle, jako že o nic nejde. „Tak jsem to vzal za něj. No a taky …..“. Úmyslně jsem tady zabrzdil, aby měla možnost v té vteřinové pauze a nedokončené větě zavzpomínat. Odměnou mi byl záblesk strachu v jejích očích. Dech se jí zrychlil a každým výdechem z ní vycházelo slabé pískání jako z dětského vláčku.

     „….. a také si rád zavzpomínal. Vy ne“?

     „Co chceš“ vyhrkla a žoviální bezstarostný tón, kterým mě přivítala, byl ten tam.

     „No co by? Nesu rohlíky a něco k pití. A jak jsem řekl, rád zavzpomínám“. Snažil jsem se mluvit klidným pohodovým hlasem, ale když jsem si to později vybavoval, nasadil jsem samou snahou tón o oktávu výš. Spíš jsem dost pištěl. Nečekal jsem na pozvání, udělal těch pár kroků k posteli a pustil síťovku i s obsahem do peřin někam do míst, kde se dala vytušit její stehna. Očima sjela nákup a pak se rychle vrátila pohledem ke mně.

     „Kdo seš? A jak se znáš s tím klukem co …..“?

     Nenechal jsem ji domluvit. „Copak si na mě nepamatujete“?

     Teď už její zrychlené dýchání připomínalo pokusy o nastartování mopedu. Šmátrala kolem sebe rukama, než odkudsi vytáhla zválený kus novin, ze kterých odtrhla list. Prsty se jí začaly třást tak, že ani nebyla schopná ho uhladit. Někde poblíž musela mít zastrčený i tabák, ale nějak se k němu nemohla dostat.

     „Co kdyby jste se nejdřív najedla? Zakouříte si potom“, řekl jsem tím nejmedovějším hlasem, jakého jsem byl schopen. „A pořádně to spláchla“. S mírným odporem jsem se posadil na kraj postele, takže štiplavý zápach jejího těla byl ještě intenzivnější a vehnal mi slzy do očí. Sáhnul jsem pro rohlík, strčil jsem jí ho před obličej a jako malému děcku řekl: „Pořádně otevřít a šup tam s tím“.

     K mému překvapení poslušně otevřela ústa. Začínala se silně potit a oči vyvalené snad strachem, snad absurditou celé té scény jí div nevypadly z důlků. Nacpal jsem do ní celý rohlík a rukou jí přitlačil zespodu bradu. Jak se snažila lapat po dechu, chňapla mě za ruku, aby ten tlak povolil. Zakroutil jsem hlavou na znamení nesouhlasu a druhou rukou jsem ji chytil kolem krku. Ocitla se v kleštích, ze kterých se při své obezitě a nepohyblivosti nemohla dostat.

     „A pěkně to zapijeme“, znovu jsem promluvil jako k miminku. Volnou rukou jsem vytáhnul láhev rumu a zuby odšrouboval plechový uzávěr. Povolil jsem stisk a strčil jí hrdlo mezi rty. Dost neomaleně, možná i hrubě, to uznávám, ale neměl jsem zase tolik času, abych rum rozléval do skleniček od hořčice a slavnostně si s ní připíjel na „dlóhá leta a živijó“! Chlemtavě polkla několik doušků, se kterými nasála i potřebný vzduch. Láhev jsem vyměnil za rohlík a vše se opakovalo. Přidusit, chvíli počkat, potom rum, spláchnout, nadechnout a znovu.

     Když zbývaly poslední tři rohlíky, věděl jsem, že musím přidat jak na tempu, tak i na úsilí. Máry se koupala ve vlastním potu, z očí jí bylo vidět nejvíc bělmo, občas škytla a snažila se cosi nesrozumitelného říct. Pokusil jsem se do ní nacpat dva rohlíky najednou, ale ta poslední špička už se tam nevešla, i když jsem tentokrát přidal i víc rumu, aby hmota změkla a byla tvárnější. Máry začínala kolabovat z nedostatku vzduchu a možná i strachu z udušení. Strachu z vlastního umírání, o kterém věděla, že přichází. Ale vůbec netušila, proč musí mít takový průběh.

     Poslední rohlík už byl téměř bez násilí, zalitý zbytky rumu a ucpal definitivně hrdlo. Chvíli ještě chroptěla, ale na nic víc se už nezmohla. Když jsem ji pustil, svalila se na záda s otevřenými ústy naplněnými rozbředlou těstovou hmotou. Do výbušné směsice pachů se přidala i méně výrazná stopa levného rumu. Vstal jsem z postele a pár vteřin sledoval nehybnou masu lidské bytosti. Trochu jí škubalo levé víčko, ale jinak byla její tvář, zalitá potem, nehybná. Vzal jsem flekatý polštář a pro jistotu jí ho přimáčknul na obličej. Tělo se už nehnulo, a když jsem si později snažil vzpomenout, co se mi tehdy honilo hlavou za myšlenky, nic mě nenapadlo. Zřejmě jsem měl v hlavě úplně prázdno. Žádná emoce, nic.

     Ten barák hrůzy, prosycený všemi možnými zápachy světa a teď už i odérem smrti, jsem opustil bez jediného ohlédnutí. Jako by nikdy nebyl ani ten barák ani Černá Máry.

 

    Bylo to pár dnů poté, co Černou Máry odvezli havrani. Její smrt nezpůsobila mezi lidmi žádné velké pozdvižení, nikdo se nad tím nijak nepozastavoval, ale pár poznámek na její nenažranost přeci jen padlo.      „Vždycky to byla pažravá mrcha“, byl jednotný hlas lidu. „Cpala se tak, až se zadusila vlastním žrádlem“.

     A pak si mě jedno ráno, když jsem přišel do hospody po noční, pozvala Berta dozadu do kuchyně. No pozvala je trochu silný výraz. Řekla: „Pocem“ a trhla hlavou k umatlaným dveřím. Ještě jsem zaslechl pár nemístných poznámek od spolustolovníků a už mě tlačila na jednu ze dvou židlí, které tam byly. Do té druhé se posadila a ve tváři měla výraz, jako kdyby  umřel její mazlíček a poslední láska jejího života, kocourek Damián.

     Věděl jsem, že nemá smysl klást řečnické otázky typu „co je, co se děje“ a podobně, protože na ní bylo vidět, že mě v příští vteřině zahrne přívalem informací a dozvím se i to, co vědět nechci.

     „Už za tebou byli fízlové“?

     „Ne a proč jako“? Vůbec mi to nedošlo, protože to co se stalo, jsem úplně vymazal z hlavy.

     „No proč, nesl jsi jí tu tašku s jídlem. A asi jsi byl poslední, kdo ji viděl živou“.

     „No to jo, hodil jsem jí to do pelechu a odešel. Nějak se mi tam začalo navalovat a nechtěl jsem se poblít. Měl jsem čistý hadry“. Snažil jsem se trochu odlehčit nepříjemné téma, ale s Bertou to ani nehnulo.

     „Kdyby za tebou přišli, tak jim řekni to samé. A že jsi hned potom šel sem ke mně. Já ti to potvrdím. Chápeš“? Nechápal jsem a mlčky zakroutil hlavou. „Víš, jak se ztratil ten kluk z Rogendorfu, ten Hrazdíra“?

     „Vím a co jako? Co já s tím?“

     „No včera večer tady seděl s tou svou partou Talíř a něco jsem zaslechla“.

     Talíř byl jeden ze dvou místních policajtů, který věčně klimbal ve služební  místnosti na MNV a když bylo hezky, šel se v rámci služební pochůzky projít k rybníku. Nikdy nevyřešil ani ukradenou slepici, ale mezi svými kumpány a po pátém pivu to byl Sherlock Holmes. Co ten mohl blábolit za nesmysly?

     „Prý celý případ přebírají estébáci z Brna“.

     „To je hovadina“, řekl jsem a snažil se vypadat klidně. „Znáš Talíře. Vždyť je to debil, jak by se takovou věc dozvěděl? Myslíš, že by takovému hňupovi nějaký brněnský estébák něco řekl? To je blbost“.

     „Když jsi tehdy mluvil s mladým Mrázkem, neřekl ti něco, třeba, já nevím, něco divnýho“?

     „Všechno co říkal, bylo divný, ale pořád nechápu, co se snažíš naznačit“.

     Hned jsem si vzpomněl na ten kufr pod postelí. Jak byly všude nánosy prachu, jenom na něm nic. Jako by ho Máry otírala nebo vytahovala. A ten zvláštní smrad, úplně jiný než v místnosti. Ale nic jsem neřekl a předstíral údiv nic nechápajícího blba. Vlastně to ani nemusím předstírat, jde to samo. Chvíli se mi upřeně dívala do očí, pak se zhluboka nadechla a řekla: „Tak nic, asi je to fakt blbost. No jo Talíř. Nechceš klobásu? Mám tady jednu, nastrouhám ti k ní křen a můžeš ji sníst tady v klidu. Bez těch debilních keců“. Ukázala hlavou ke dveřím a na tváři se jí objevil nepatrný úsměv.

     „Tak jo, to budeš hodná. Nějak na ty hovada dnes nemám náladu“, řekl jsem a také se usmál.

     Za dva dny u mě zazvonil Talíř, abych se druhý den, hned po noční, u něj zastavil. Prý se mě soudruzi z Brna chtějí na něco zeptat. Řekl jsem to, co jsem řekl Bertě, oni si to zapsali, potřásli jsme si rukama a rozloučili se. Pak už se neobjevili.

     Stejně tak se už neobjevil ani mladý Hrazdíra, který byl ještě nějakou dobu v pátrání, dokonce i v televizi. Na konci léta se jeho rodiče i se dvěma dalšími, už dospívajícími dcerami, odstěhovali do města a na Vánoce si už nikdo nevzpomněl. Ani na Černou Máry ani na Hrazdírovic kluka.

---