PARTICIP (5)

Není-li cokoli mravné od samého jeho základu, o umělecké dílo se určitě nejedná.

Třebaže by dotyčné hýřilo vskutku suverénně zvládnutou barevností nebo excelentní tvarovostí, popřípadě kompozicí, jež by vzápětí navždy vešla na stránky učebnic.

Obdobně každé dílo vskutku lidské by mělo dbát na mravnost té nejobecnější povahy.

Stejně jako veřejné záležitosti, služba policejní nebo právní, politika, její odnože místní v to.

Ve výčtu neminu ani dějepisectví jakéhokoli druhu, včetně jeho školní výuky.

Mohl bych takto pokračovat položku za položkou tvořící vespolek tento svět, namísto však radši stručně shrnu, že v onom mnou popisovaném dvojměstě za celá desetiletí prošlá již od války se o tamté ne mravnosti až zvířecí dějící se v poválečném lágru na pravé straně silnice vedoucí na Západ doposud nikdo rozsáhleji, to jest i se jmennými důsledky, veřejně nezmínil.

Ani historici, natož učitelé, prokurátoři nebo třeba kněží, dokonce nikoli ani po dlouhá bolševická desetiletí průběžní představitelé radnice nebo několika za sebou jdoucích kadencí posametových poplužních čel magistrátu.

Proto jsem kvůli porovnání před dvěma roky na den přesně 14. března do onoho města dojel, došel po pravém chodníku podél čtyřdílné vozovky až k pomníku, kde se nás takových shromáždilo přesně 12. Z tohoto počtu 3 úřední osoby: primátor v nepadnoucím obleku a dvě vojákyně navlečené do přehlídkových maskáčů s lesklými bílými šálami uvázanými pod krky.

Žádný historik, natožpak učitel.

Bylo půldruhého roku před volbami.

Chápanými zde jako snadňoučký výtah k moci.

A proto se primátor tehdy snažil, hulákal do mikrofonu svoji odvěkou historickou zášť proti všem fašistům a náckům, kterých ovšem nahloučíte v jím spravovaném městě zhruba tolik, co jich zde hajlovalo za války. Jakoby odsunů z tamtoho lágru kdysi opodál, mordů v něm, nikdy nebylo.

S chlapáckou posilou digitálního zesilovače hlučel jeho výtky proti minulosti okupantských nájezdníků na pár minut zaplašených řídkou střelbou z oken Czajankovy továrny.

Sice halasil i směrem vůči mně – jenomže pro souvislý okolní hluk aut jezdících podél čtyřmi proudy v odpolední špičce jeho slovům nebylo vůbec rozumět.

Paralelně tak probíhal natolik impozantní, byť nechtěný či nemíněný, dvouvrstvý zvukový particip, že by jeho scénický rozsah, popřípadě dosah, i samotný vynálezce tohoto žánru, rektor AVU Tomáš Vaněk, mohl závidět.

Větrem unášená primátorova slova si totiž naléhávala na aerodynamické pokryvy s paralelním hlukem jezdících osobních automobilů, jakož i vrchovatě lehala do koreb náklaďáků, nebo obsypávala mastodontní siluety kamionů.

A pak se vezla, optimisticky naložena, jakoby dávno míněnými směry tankových kolon daleko dál až ke břehům tamtoho revanšistického toku řeky Rýna.

Nebo dokonce ještě dál se snahou dobýt Paříž, shrábnout jako drobné celou tuto metropoli, atd. – o dnešních důsledcích takovýchto záměrů se základní snahou ale nepřipustit ve dvojměstě cokoli civilizujícího odtamtud nazpátek míním pojednat kapitolkou ihned vzápětí.