Kvůli

Dívám se do nebe a bolí oči

to slunce lučištník střílí své šípy

v terčích mých duhovek ty střely končí

jak dláto řezbáře v hlubinách lípy.

Jak srdce vyřezat a bolest necítit  

ze stínů starého tichého stromu

jak chleba pomalu a vedví rozlomit

když víčka zavřená mám kvůli tomu.

A tebe pohmatu najdu v tu vteřinu

v níž padám nahoru jak kámen z dlaně

jež kluci hodili přeskákat hladinu

z níž pijí souhvězdí žíznivé laně.

Však slepý zůstávám jen po ten okamžik

když nevím, zda vidět je to co chci

a týdny jsou jako kamínky mozaik

z pompejských předsíní s lidmi a psy.