Lov na múzu

Seděl před prázdným papírem a nevěděl, co napsat. Vteřinová ručička obíhala jeden okruh za druhým, jenže, což bylo horší, minutová se jí snažila usilovně dohonit. Seděl a přemítal. „Jak dál?!?“

Chtěl napsat povídku, ale slova se vzpínala a odmítala se podřídit jeho vůli. I v momentech, kdy jeho pero načmáralo pár klikyháků na papír, nezůstaly na něm. Nedokázal je tam udržet, najednou utíkaly pryč, braly interpunkční znaménka na ramena a běžely, seč jim síly stačily. Vzal kladivo a hřebík a pokoušel se je na papír přibít, ale jediné, co se za hřebíček zachytilo, byl horní zobáček otazníku, který na papíře zůstal viset jako upomínka jeho neschopnosti a houpal se z jedné strany na druhou.

Zmatkování ovšem nemělo smysl. Soustředit se – to bylo teď nejpodstatnější. Kdysi v moudrých knihách četl, že pro napsání povídky musí člověk zachytit múzu. To bylo vodítko, možný klíč.

„Mysli,“ upomínal sám sebe, „dedukuj a nenech se unést emocemi.“ Podmínky byly přeci jasně dané, logika neúprosná – chce-li něco rozumného napsat, musí chytit múzu. A on něco rozumného napsat chtěl, tudíž musel chytit múzu. Jenže jak? Jeho racionalizovaná mysl mu signalizovala jasné indicie – nikde sice nenašel přímý návod na lov múz, ale nabízela se přeci zjevná paralela s  jinými lovy.

„Chci-li ulovit múzu,“ pomyslel si, „musím na ní nastrojit dostatečnou past. Musím vědět, co má taková múza ráda, co ji přivábí, a čím ji nejspíše ulovím.“ Jal se studovat. V řadě článků se dočetl, že pokud někdo vytvořil dobré dílo, pak ho políbila múza. Zapsal si proto do svého deníku:

„Podle množství zachovaných uměleckých děl soudím,“ psal, „že Múzy jsou tvorové promiskuitní a nestabilní, ba až přelétaví. Je zde jistá paralela s motýly, kteří taktéž přelétají z květu na květ.“ Studoval dál. Induktivní metodou zjistil, že většina umělců posedlých múzami trpěla depresemi, nestálou náladou a alkoholismem. Přidal si proto další poznámku: „Přirozeným prostředím múz bývá zařízení restaurační, nejlépe nižší cenové skupiny. Doporučený stav lovce: pod vlivem.“

Přečetl si své záznamy. Téměř vše bylo vyřešeno, zbývala jen poslední úvaha. Jakým nástrojem nejlépe Múzu ulovit? Musí zůstat živá, to bylo jisté. Jako nevhodný se proto jevil luk, meč, tomahavk i plamenomet. Po krátké úvaze dospěl k závěru, že Múzu je nutné chytit podobně jako motýly, tedy prostřednictvím síťky. Takto vybaven, vydal se do hospody a objednal si pivo. Čekal.

Múza však ne a ne dorazit. Těkal očima okolo sebe, múza však nepřicházela. V tichém čekání tak uplynula třetí, následně i šestá a osmá čárka na jeho lístku. Múza nikde. „Musím přiostřit,“ pomyslel si a objednal rum. Silná kapalina vtekla do jeho chřtánu a on ucítil, že se mu začíná motat hlava. Vstal, aby se šel vyvětrat, ale nohy mu vypověděly službu a on se svalil na zem. A tam, na špinavé zemi, v rohu putyky, ležela ona. Docela malinkatá, pidi múza. Vypadala skoro jako pomačkaný nedopalek cigarety. Chytil ji pevně do dlaně.

Za chvíli se mu podařilo znovu vstát a usednou ke svému stolu. Obestíralo ho nadšení, že našel svou múzu.

Vzal tužku a na druhou stranu pivního lístku začal kostrbatým, opileckým písmem psát: „Seděl před prázdným papírem a nevěděl, co napsat. …“