Nejkratší povídky a ty ještě kratší

N E J K R A T Š Í    P O V Í D K Y

A

T Y      J E Š T Ě     K R A T Š Í

Tak  tedy:

V domečku z karet žijí stařeček a stařenka. Jednoho dne přijde vítr a domeček se rozboří. Stařík i stařenka se z toho neštěstí zblázní a uchlastají se k smrti. Syn, který zjistí, že nic nedědí, si je vezme domů a udělá z nich slavnostní večeři pro svou rodinu, aby z jejich smrti alespoň něco měl.

Celá jeho rodina i on umřou na otravu alkoholem...

A nebo:

Jsou dvě buňky - jedna velká a jedna malá. Jdou spolu na pivo. Ta menší, protože má komplex méněcennosti a chce se ukázat, chlastá víc než ta velká. Roste do hrozivých rozměrů, je větší než ta velká, začne se vytahovat a motá se. Dříve velká ji připomene, že kdysi byla malá, ta dříve malá se naštve a sežere ji.

Pak si dá ještě jedno pivo a praskne - rozdělí se na dvě, velkou a malou...

Nebo:

Dva muži hledají poklad. Ví, že už jsou blízko, tak začnou kopat. Po osmi letech kopání zahynou beznadějí. Najdou je dva hrobníci, chtějí je zakopat do té díry jako do hrobu a 10 centimetrů pod muži najdou poklad. Hrobníci se zblázní radostí a zemřou taky.

Poklad je z kočičího zlata.

Taky takhle:

Starý číšník Hamburgáč roznáší piva. Natáčí je ale pod míru a tak ho nikdo nemá rád. Jednou mu to řeknou a pak ho sežerou s cibulí a kečupem. Jenže potom jim už nikdo nemůže roznášet pivo, a tak umřou žízní.

A což takto:

Na lavičce sedí dva atomy. Začnou si povídat, představí se jeden druhému - jeden je H a druhý O. Hrají spolu pingpong a O vyhrává. H se naštve a pozve si svý jednovaječný dvojče. Chtějí dál hrát s O pingpong, jenže se z nich stane molekula H2O a tu vypije starý zapelíchaný pes.

Jenže taky:

Neznámý mudrc AD jde po lese a potká sedm statečných. Sedm statečných se ho snaží přepadnout a získat od něj moudrost. Říkají, že jsou v přesile, protože je jich sedm, ať se tedy neznámý mudrc AD vzdá. On odpoví, že jich je jenom šest, oni se leknou a utečou.

I když:

Pračlověk Eda se omylem dostane do dvacátého století. Hledá mamuta a nemůže ho najít, až ho nakonec najde v Národním muzeu. Chce ho ulovit, ale nemůže, protože nemá zavázanou tkaničku.

A tak umře hlady.

Ačkoliv jinak:

Na opuštěném ostrově žije opuštěný člověk. Je sám a neví kolik je hodin. Přitom si u náčelníka druhého ostrova jedny koupil, ale ty se rozbily a nefungují. Neví, kdy má jít spát, proto nespí a je hrozně ospalý.

Nakonec usne a sežere ho dravá zvěř.

Ještě:

Paragraf se šel nasnídat a potkal právníka. Ten ho začal omezovat a tak se paragraf rozhodl soudit se u soudu. U okresního soudu ale neuspěl, a tak se odvolal. Opět neuspěl, a tak stále dál, až nakonec neuspěl ani u Ústavního soudu, a tak se odvolal k Evropskému soudu. Ten ho ale neuznal za člověka (bodejť by taky jo, když to byl paragraf) a tak u jeho případu nemohla platit Úmluva o lidských právech.

Paragraf proto skočil z okna a zabil se.

A navíc:

Byla jedna smutná stonožka, která přišla ve Vietnamu o čtyři nohy a nikdo jí pak nemohl přijít na jméno. Stále přemýšleli, jestli je devadesátiostmi, devadesátisedmi, nebo tří-nožka, až se bývalá stonožka začala bát chodit do společnosti. Až jednou jí tramvaj přejela i zbylých šestadevadesát nožek, a najednou bylo jasno.

Všichni jí začali říkat beznožka a ona byla náhle veselá. (Až na to, když si ji někdo pletl se žížalou.)

A konečně:

 Brejle zjistí, že nemají oči a tak je jdou hledat. A protože jsou růžový, tak ty oči najdou a mají se dohromady dobře.

Takže nakonec šťastný konec, ale musíme mít na očích růžový brejle.

Avšak dodatečně: 

Plyšák Emil se kdesi četl zajímavou knížku, v níž se psalo „myslím, tudíž jsem“. Emil se zamyslil, což ho zmátlo. Někdy si myslil, že myslí, a někdy si zase nemyslil, že myslí. A někdy si dokonce myslil, že nemyslí, někdy ovšem nemyslel, že nemyslí. Byl proto zmaten. Je nebo není?... Ještěže byl jen plyšákem ve vitríně.

Kdyby jím nebyl, možná by ze své nejistoty sednul s tužkou za papír a napsal nesmyslné povídky…  

KONEC