1. Prolog

„Císař je pýča,“ uchechtne se Glad při pohledu na kostrbatý nápis vyrytý do zdi malé cely, kterou spolu sdílíme před závěrečným zápasem v Urban Aréně. 

„Dneska bude v hledišti,“ poznamenám.

„Kdo?“

„Císař. Gustav říkal, že na Mazuru tráví dovolenou. Prý přijde omrknout naše slavné finále.“

„Fakt?“ poposedne nervózně můj parťák na betonovém rantlu. Je poznat, že ho to zaujalo. „Nevěděl jsem, že ten starý páprda fandí cirku.“

„Bude to velký,“ ušklíbnu se. Moc dobře vím, jak Glad všechno okolo arény prožívá. Na rozdíl ode mě ho souboje furt baví. Já se těším, až to konečně bude za námi. Mám dost krve, vymlácených zubů, vyhřezlých střev a pachu sraček. Nenávidím ten moment, kdy mi přikážou podříznout dalšího zoufalce, jako jsme my sami. Obvykle začne prosit o milost, někdy i brečet. Je mi z toho trapně. Genitům na životě záleží. Vybavili nás silným pudem sebezáchovy, abychom to nezabalili dřív, než na nás někdo vydělá. 

„Nevíš, proč nám dneska zakázali obléct si jakoukoliv zbroj?“ pohlédnu na něj úkosem. Mám z toho dost blbý pocit a zajímá mě, co na to on.

Brousí si pečlivě ostří svého meče a věnuje tomu plné soustředění. Mlčí. Jen po tváři mu krátce přelétne podivný výraz. Mám dojem, že ví víc než já.

„Nepřijde ti to divný?“ zkouším to dále. „Morty říkal, ať si dáváme majzla. Že se Gustav chová poslední dobou jako pěknej parchant.“  

„Gustav se chová jako parchant, co ho známe.“  

„To jo. Ale co když dneska vsadil proti nám a pošlou na nás přesilu nebo nějakou genorskou stvůru. Co pak?“

„Poradíme si. Vždycky jsme si nějak poradili.“

Jeho přístup mě na chvilku uklidní. Nemá cenu být zbytečně posraný dopředu.  Pět let v Urban Aréně a stále máme hlavu na krku, střeva v břišní dutině a krev v žilách. I když jsme mnohdy měli namále.

Vyrobili nás ve stejné genopěstírně v totožný den, jako originál zakázku pro Gustava. Gladovo číslo je 667284613/GLD a má ho laserem vypálené na levici. Moje 667284614 /GLD se mi černá na pravém bicepsu. Jsem o vteřinu mladší. Jinak jsme téměř totožní. Světlovlasí, urostlí, svalnatí. Bratr a sestra, sourozenci. Druzi v boji, parťáci v pijatikách, milenci v jedné společné cele. 

Geniti nejsou vybavení schopností reprodukce, takže můžeme šukat od rána do večera bez jakýchkoliv následků. Jedna z mála výhod téhle mizérie. K tomu nižší práh bolesti, rychlejší regenerace, zvýšená odolnost proti infekci a kvalitní svalotvorba. No neberte to.

„A co pak? Až získáme cejch propuštěnce a budeme konečně svobodní. Už jsi o tom někdy přemýšlel?“ zajímá mě.

„Jasně, že jo. Mnohokrát. Na jednu stranu z toho nejsem zrovna odvázanej. Aréna mi bude chybět. Tobě ne?“ podívá se mi do očí.

„Ne.“

„To nechápu. Vždycky jsem myslel, že věci vidíme podobně.“

„Nenávidím to tu,“ přiznám.

„Jo? A co chceš jinýho dělat? Myslel jsem, že bysme mohli pod Gustavem zůstat i nadále a bojovat pro něj za procenta.“

„Nenávidím Gustava.“

„Udělal z nás hvězdy. Díky jeho škole jsme stále naživu.“

„Díky nám je Gustav ve vatě a těší se přízni primátora. My z toho máme hovno. Nevšiml sis?“

„To by se právě změnilo.“

„Chci se udělat pro sebe. Napadlo mě, že bysme si mohli založit třeba fitko.“

„Cože?“ zakucká se.

„No,“ rozvíjím svůj plán. „Lidi nás tu znají. Máme tady spoustu fandů. Když si dáme reklamu na síť, najdou si k nám cestu. Součástí toho projektu by byla funkční sebeobrana a silový trénink. Prostě dát si trochu do těla a naučit se bránit pod tou správnou značkou. Naši značkou. Myslím na to už dlouho. Vlastně celý poslední rok. Zjistila jsem o tom i pár věcí. Založit si na Mazuru živnost je docela pohoda. Díky daňovému paušálu se člověk vyhne zbytečným papírům a nemusí se o nic starat.“

„Chceš si založit fitko?“ praví téměř štítivě.

„Problém?“

To už se ale ze vstupu do arény začne ozývat skřípavé vysouvání mříže. Přichází náš čas. 

„Tak jdeme,“ zvedne se Glad a vyrazí chodbou pryč.

Následuju ho. Diskuze o naší budoucnosti holt počká. Svoboda je nadosah. Mám pocit, jako kdyby vzduch začal vonět tak nějak jinak. Novou nadějí.

 

***

Kužely barevných reflektorů protnou ztemnělou prostoru. Z reproduktorů zaduní ostré kytarové rify. Z trubek umístěných po okraji cirku začne stoupat šedý kouř. V hledišti napěchovaném k prasknutí to šumí a vibruje vzrůstajícím napětím.

Dojdeme doprostřed cirku a pozdravíme lidi pozvednutím meče. 

Publikum začne vyvádět jako zběsilé.

„Glada! Glad! Glada! Glad!“ ozývá se z tisícovek úst.

Jo tenhle moment je vždycky opojný. Znají nás. Milují. Fandí nám.

Pohlédnu doprostřed, kde v té nejluxusnější V.I.P. lóži skutečně dřepí sám císař. Je to prošedivělý obtloustlý chlápek po padesátce. Veškerý mumraj pozoruje znuděným zrakem. Na chvíli se naše pohledy střetnou. Ve vodnatých očích se nepohne ani emoce. Vypadá, že mu je jedno, kdo tady dneska zařve. Působí vyhořele.

Stojíme s Gladem vedle sebe a s očekáváním hledíme na robustní displej zavěšený nad arénou, který brzy ukáže, koho nám určili za soupeře. 

Melodie graduje. Neděje se nic.

Publikum pomalu utichá. Z hlediště je cítit napětí. 

V jednu chvíli se v prvním řádku objeví 667284613/GLD, což je Gladovo číslo.

Ozve se potlesk, pískání, dupot.

Čekám. Co nevidět by se moje číslo mělo zobrazit vedle jeho, ale to se neděje. Ten kdo vyráběl scénář k dnešnímu večeru, to dělá napínavý.

Všimnou si toho i lidi v sedačkách. Vyčkávají. Za chvilku se začne sázet. A ty sázky nebudou malý. Dá se tu vydělat balík, nebo prodělat spoďáry.

Mrknu na Glada. Upřeně zírá před sebe. Snažím se s ním propojit pohledem, ale nejde to. Chová se, jako kdybych tu nebyla. Něco je jinak.

Konečně se rozsvítí i druhý řádek. Zatajím dech. 

Blikne dvojka a pak pomalu začne znak po znaku nabíhat sériový kód. 6…6…7…2…8…4…6…1…4 /GLD.

Sakra! To číslo je moje.

Polknu.

Dnes poprvé po pěti letech stojíme proti sobě. Ten, kdo to naplánoval, musel být pěkný hajzl.

Teprve teď se mi Glad zadívá do očí. Plane v nich podivné odhodlání.

„Gustav je sráč,“ zavrčím.

Mlčí, stejně jako mlčel předtím v cele.

On to věděl. Řekli mu to dopředu. Připravil se.

„Zabiješ mě?“ zašeptám.

Neřekne ani slovo. Jen se dívá. Už ne na mě, ale spíš někam skrze mě. Jako kdybych tu nebyla.

Gong!

„Zabiješ,“ hlesnu.

Přikývne. Pak zaútočí rychlým sekem zleva.

Instinktivně to vykryju. Kov zařinčí o kov. Do zápěstí mi vystřelí bolest. Má větší sílu než já. O dost.

Couvne a udeří zprava.

Bleskurychle uhnu do strany. Reflexy mi fungují bezchybně. Jen schopnost zabít ho mi chybí. Nejsem na to připravená.

Přimhouří oči do škvír v maximálním soustředění a v tu ránu se z něho stane vraždící mašina.

Couvám, uhýbám, kryju se. Zmůžu se jen na pár zoufalých výpadů, které bez obtíží vrací.

Je to pro mě nové, až dosud jsme si stáli po boku, kryli si záda. Nyní bojujeme proti sobě.

Je to divné. Nečekané. Děsivé.

Uvědomuju si, že má výhodu. On je schopen mě zabít, já jeho ne. Jsme stejní. Sourozenci, druhové v boji. Milenci. Neumím sejmout někoho, s kým jsem ještě včera sdílela propocenou matraci. On evidentně ano.

Zničehonic proti mně použije neférový odzbrojovací chvat. Prasárnu, co nás kdysi naučil Gustav. Zbraň mi vyletí z dlaně a odpluje po betonové podlaze kamsi do tmy. Zničehonic mám prázdné ruce.

Mezi žebry ucítím ostří Gladova pečlivě broušeného meče.

Nad hlavami nám bzučí kamerové drony, které zabírají každičký detail tohohle zkurveného finále.

Pohlédnu mu do očí. Jsou studené jako ledová tříšť.

Zvednu ruce do výše ramen na znamení, že se vzdávám.

Hledištěm to zahučí. Nevím, na čí jsou straně a je mi to pro tuhle chvíli jedno.

„Konečná?“ zachraptím otázku. Můj hlas mi zní cize. Odosobněle, hluše.

Pomalu přikývne.

„To dokážeš?“ hlesnu nevěřícně. 

Jen dvakrát mechanicky pokývne hlavou.

Cítím, jak hrot pomalu proniká kůží a teplá krev mi stéká po slabinách.

Pohlédnu směrem k císaři. Pouze na jeho rozhodnutí závisí, jestli budu žít.

Ve znuděných očích se objeví stín zájmu. Do popředí vysune zatnutou pěst. Drony ji zaberou v ostrém detailu, takže se objeví i na obrovském plátně, aby ti chudší zezadu hlediště měli přehled co se v aréně děje.

Rozhostí se ticho, že by člověk uslyšel spadnout nábojnici.

Publikum ani nedutá. Konec našeho páru bude neveselý.

Někteří však začínají pozvedat palce vzhůru. Nejspíš za to vděčím společným fotkám, co jsme sdíleli na síť jako píárko. Jde převážně o ženy. Přejí si šťastný konec. Muži naopak stáčí palce k podlaze a touží po krvi. Po mojí krvi!

Je to napínavé. Záleží na císaři.

„Klekni,“ přikáže Glad.

„Cože?“

Bez varování mi surovým kopem do holeně vezme rovnováhu.

Do kolen mě zastudí beton.

„Poražení vždycky klečí,“ zavrčí.

Au. Tohle bolí.

Klečím.

Vyčkávám.

Krev crčí.

Hlediště šumí. Nemá jednotný výraz jako obvykle. 

Objektivy vysunuté na maximum zabírají detaily téhle ponižující scény ve vysokém rozlišení.

Glad je pro vítězství a slávu schopen udělat vše. Teď už to vím.

Císař váhá. Vnímám, že je na rozpacích. Pak mu však zhrubne výraz, z masité dlaně se vymrští palec a stočí ho směrem dolů.

Naposled pohlédnu svému letitému parťákovi do očí. Jsou tvrdé. Bez emocí. Chybí jim obvyklá vzájemnost. Propojení. Musel se na tuhle chvíli připravovat mnoho dní a připravil se dobře.

„Promiň,“ zašeptá. Nemyslí to upřímně. Cítím to.

Pak zatlačí na hrot. Ostří projde bez problémů tkání mezi žebry. Nemám zbroj, jen černé bavlněné tílko. Už znám odpověď proč.

Všude je najednou spousta krve. Moje síla mizí pryč zoufalou rychlostí. Dlaně mi ztěžknou a klesnou dolů.

Začnu se dusit. 

„Neprominu,“ vypluje mi z úst párek krvavých bublinek. „Ty sráči.“

Svět okolo mě začíná získávat divnou růžovou barvu. Najednou mi je všechno jedno. 

Brzy zemřu a zabil mě Glad.

Hajzl. Prevít. Sráč.

Ještě včera jsme spolu šukali.

Bylo to silný.

Mělo to být naposled.

Už tehdy věděl…

Parchant.

Svět zrudne.

V uších mi duní pískot a dupot publika. 

Beton mě udeří do tváře.

Císař je pýča.

---