3.  Nový domov

 

Když se proberu z dálkového spánku, neuvěřitelně mi třeští hlava. Mám pocit, jako kdyby mi nad očima někdo vytrvale zatloukal ostrý hřebík a neomaleně do něj bušil s čím dál větší intenzitou.

Otevřu oči a rozhlédnu se okolo sebe. Vězím v transportní kapsli, která se pomaličku začíná otvírat. Průlet červí dírou máme evidentně za sebou.

Vztyčím se v pěnovém lůžku a vyhlédnu ven. Jedna kapsle vedle druhé nadzdvihují svoje průhledné kastle, a z nich zvědavě vykukují hlavy ostatních pasažérů.

Chvíli se protahuji, načež shodím nohy na podlahu a vratkými kroky přistoupím k jednomu z obrovských oken, které tvoří celou pravou stěnu nákladní lodi. Pohlédnu dolů a žaludek mi sevře ledová dlaň. Měsíc Thurwa, s povrchem pokrytým sněhem z dálky připomíná velkou bílou kouli, která sviští vesmírem, jako přirozená družice o dost větší nažloutlé planety Bellan, jež v tuto chvíli stojí v záhlaví.

Thurwa působí mrazivě a nehostinně. Jen v okolí rovníku se nalézá pár šedozelených skvrn, které napovídají, že tam přece jen funguje nějaký život.

„Připravte se k přestupu,“ vyštěkne mi kdosi za zády.

Otočím se.

Je to chlápek z palubní ostrahy, který nás před vzletem ukládal k transportnímu spánku. I on působí rozespale a dvěma prsty se drží za čelo. Změna tlaku dává zabrat všem.

„V téhle zmrzlé díře vůbec někdo žije?“ nechápu.

„V dolech se zahřeješ, neboj se,“ ušklíbne se škodolibě muž. „V blízkosti tý zlatý sračky nefunguje skoro žádná technika, takže se tam maká ručně, postaru, krumpáčema.“

„Cože,“ objeví se růžovovlasá Franie. Vypadá rozespale, ale slova strážného ji proberou. „Jak maká ručně? Nejsem zvyklá na tvrdou práci. Tyhle dlaně byly tvořený pro úplně jiný věci,“ rozpohybuje zápěstí v neslušném gestu a významně našpulí pusu.

Dozorce ji sjede opovržlivým výrazem.

„Pokud nejsi zvyklá na tvrdou práci, tak máš dvě možnosti.“

„Jaký?“

„Buď si zvykneš, anebo chcípneš.“

Franie sklapne a tváří se zaraženě.

„Tak vstávejte dělejte!“ zvedne maník netrpělivě hlas. „U vchodu si nafasujte antigrav, ať neskáčete po povrchu jak pingpongáče. Thurwa je mrňavý těleso, co drží pohromadě, jen silou vůle,“ zasměje se vlastnímu vtipu, který mě osobně příliš vtipný nepřijde.

„A co vzduch? Jak tam budem dýchat?“ zachraptí čerstve probuzená Tamara.

„Vzduch tam je,  i nějakej život. Tak dávejte bacha, ať vás něco nesežere.“

„Eh?“ vyvalí oči Franie.

Chlápek ji však už ignoruje a vyrazí budit zbytek zoufalců, co se ještě nachází v limbu.

„Nesežere?“ zopakuje s bázní Tamara.

Novej džob vypadá čím dál tím líp.

 

***

 

Výhled z přistávajícího transportního modulu nás příliš neuklidňuje. Zvolna klesáme k rovníkovému povrchu a s vnitřní nervozitou tiše pozorujeme pustou krajinu tu a tam osazenou těžebními věžemi, pod kterými se nacházejí masivními železobetonové pokopy. Některé věže obklopují šedozelené ubikace, patřící nejspíš nějaké armádě, vojenské bunkry se střílnami naježenými hlavněmi a zaparkovaná vojenská technika. Těžba utrania zde probíhá pod přísným ozbrojeným dohledem a je více než jasné, že dostat se odtud půjde leda na onen svět.

Vznášedlo několikrát přistane a palubní ostraha vyžene ven příslušný počet nakoupených dělníků. Pozorujeme, jak si Genity přebírá místní stráž. Poklop se otevírá a oni vstupují do temného jícnu těžebního dolu. Poté se zase zavře a po nově příchozích není ani památky. Vznášedlo nastartuje a zamíří vzhůru.

„Bejvák bude dost na hovno,“ poznamená Franie, sledující zvědavě hemžení pod sebou. „Ale vojáci by mohli dobře šukat,“ našpulí zamyšleně pusu.

„Cože?“ otočím k ní něveřícně hlavu. Ta holka je neskutečná.

 „Moc ženských tu není. Budou nadržení a toho se dá využít. Mohlo by z toho něco kápnout,“ myslí nahlas holčina.

„Jsi neuvěřitelně naivní a hloupá,“ vyčte jí Tamara, která vše tiše sleduje spolu s nimi. „Nedostatek žen v tomto nevlídném místě vnímám spíš jako nebezpečí pro udržení naší mravní bezúhonnosti,“ zkrabatí s obavou čelo.

„Zrovna ty se něčeho takového bát nemusíš,“ vyplázne na ni jazyk Franie.

Tamara uraženě odvrátí tvář, ale pak ji opět se zaujetím přitiskne ke sklu 

Právě přelétáme přes obrovské pestrobarevné město obehnané vysokou zdí. Ve středu metropole se na kopci tyčí impozantní zlatý palác s rozlehlým parkem, kde květinové záhony spolu s pečlivě zastřiženými jehličnany vytvářejí výrazný nápis: Chabrun – Darek Company. Palác obklopuje shluk okázalých, místy až nevkusných, budov atypických tvarů a křiklavých barev, které však směrem k okraji šednou a stávají se spíše slumy s boudami smontovanými z kdejakého odpadu.

„Tady má někdo vkus, jak v bordelu na hlavní,“ uchechtne se Franie, když míjíme zlaté sídlo místního oligarchy. Má z toho legraci. Přijde jí to směšné.

Mě je však jasné, že to znamená spíš průser. Okázalé bohatství se nalézá jen v centru, v okolí paláce. Čím dále od středu, tím větší tam je bída. A ve světě za zdí podmínky k životu nejspíš vůbec nikoho nezajímají.

Opustíme vzdušný prostor města a zamířime k východu. Vznášedlo pomalu nabírá kurz na přistání. Jak výška zvolna klesá, povšimnu si tenké linie táhnoucí se od obzoru k obzoru. Jde o vysoký plot na vrcholku osazený žiletkovým drátem, který nejspíš ohraničuje těžební teritorium obou vlastníků. Tady zákony Unie neplatí. Každé území se zřejmě bude řídit vlastními pravidly.

„Co nás tady proboha čeká?“ zamumlá Tamara. Prsty neuroticky žmoulá rukáv od šatů a z popelavé tváře jí čiší strach.

„Umřeme tu,“ poznamená pragmaticky Franie.

 „Já nechci umřít.“

„Ale umřeš. Protože to utranium je děsný svinstvo. Z jeho záření se lidem dělá blbě, zdají se jim hrozné sny, někteří zvrací, dalším modrá a odlupuje kůže, vypadají jim vlasy, zuby, rozpadají se vnitřnosti…“

„Jak to všechno víš?“ vstoupím jí do řeči, ze které mi není úplně nejlíp okolo žaludku.

„Viděla jsem na síti video. Mnoho videí. Když nám soudce přečetl rozsudek, nedělala jsem nic jinýho, než koukala na tyhle videa.“

„Mluví pravdu, utraniové záření má na lidský organismus neblahý vliv. Málokdo přežije v tomhle prostředí rok. Proto je nerost tak drahý. Těžební otroci se musí neustále obnovovat. Stroje totiž v tak vysoké koncentraci tohoto prvku nefungují. Je smůla, že něco na čem záleží rozmach celého vesmíru, je takhle špatně dostupné,“ vloží se do toho Tamara se svými vědomostmi.

 „Smůla je, že ho budeme muset rubat zrovna my. Na vesmír sere pes,“ zamračí se Franie.

Paráda.

Gustav mluvil pravdu, Morty mě měl nechat zemřít. Svým činem jenom prodloužil moje trápení. A to proč? Aby na mě vydělal nějaký snobský panák ve zlatém paláci pár tisíc yerrinů?

 

***

 

Naše budoucí pracoviště se nachází nedaleko oplocené hranice na pravém břehu velkého jezera s kalnou šedožlutou vodou, které se rozlévá blízko úpatí rozsáhlého horského masivu. Horský pás má namodralou bravu a vrcholky mu pokrývají bílé ledovce. Tady bunkry se střílnami chybí a šedozelené ubikace se teprve staví. V okolí stojí několik zaparkovaných obrněných vozů, o jejichž kapoty se zády opírají pokuřující vojáci. 

Vznášedlo přistane na vyznačené ploše, dveře se otevřou a transportní ostraha nás vyšťouchá z modulu ven. Ostré poryvy prudkého vichru nám vrhmou do očí prach, až začneme slzet. Rozklepe nás zima. Strážní si tváře zahalí tlustými šátky a ženou nás jako dobytek po břehu jezera k masivnímu železobetonovému poklopu, který vzdáleně připomíná šedivou bulvu.

Velitel ostrahy chvíli něco řeší s jedním z vojáků, takovým starším chlapem s podmračeným výrazem, který si celou naši skupinku otráveně přeměřuje. Po chvíli však vytáhne vysílačku a vyštěkne několik rozkazů.

Poklop se začne zvedat.

Natěsnáme se k okraji a pohlédneme dolů.

„Díra jak do prdele,“ okomentuje to Franie.

Její slova nejsou daleko od pravdy. Pod námi se nachází temná hlubina, na jejíž dno nejde dohlédnout. Po pravé straně tohohle pekelného jícnu vystupuje výtahová klec obehnaná tlustým drátěným pletivem. Pletivo není příliš pečlivě natřené a místy se z něho odlupuje červená základovka.

V jednu chvíli to skřípne a zdviž začne zvolna stoupat směrem vzhůru.

Napjatě vyčkáváme, koho přiveze. Jsme poslední. Z původního počtu nás tu zbyl stěží tucet. Převážně samí nově vyrobení horníci ve žlutých kombinézách s lesklými obojky na krku. Z druhé ruky tu jsme jen my tři.

V tažném lanu luplne, skřípění ustane a přepravník přistane u nástupní rampy, ke které vede úzké železné schodiště. Z výtahu vyleze nesmírně tlustý chlap ve zmačkané dozorčí uniformě. Přes ni má navlečenou objemnou taktickou vestu napěchovanou k prasknutí. Z levé kapsy mu trčí lahev se sladkým pitím, z pravé napůl snědená bageta.

„No konečně, Bazi. Kde se couráš,“ ozve se šéf ostrahy netrpělivě.

„Žádnej spěch. Práce neuteče, není chrt,“ pokrčí rameny bohorovně tlouštík a začne lovit bagetu z kapsičky.

„Od rána rozvážím pracanty po dírách a už toho mám plný zuby. Let stál za hovno, z přistání mi píská v uších ještě teď. Jsem servanej jak čokl a voči se mi zavírají únavou a ty máš pocit, že je na všechno dost času…“

„Nerozčiluj se. Tady to taky stojí za hovno. Nemysli si. Furt tma, ani síť tu pořádně nechytíš. Žrádlo jen z genofarem…“ zakousne se tlusťoch  podmračeně do bagety.

„Já ti za to nemůžu, žes byl vždycky línej učit se intergal,“ ohrne rty šéf palubní ostrahy. Je poznat, že se na svého kolegu divá kapánek zvrchu.

„Nepindej jak moje máma a radši mi ukaž, koho jsi nám tentokrát přitáhl,“ couvne tlouštík do tmy a zahledí se naším směrem.

 „Jedenáct pracantů. Osm přímo z fabriky a tři z bazaru. Samý ženský, ale stály pár šupů, tak je nakoupili do počtu.“

„Ženský se můžou hodit,“ mlaskne tlouštík a sjede mlsně Franie od hlavy až k patě.

„Na tuhle si ale dávej bacha, vyřadili ji přímo z mazurský arény. A tam se neperou zrovna béčka. Gladiátoři z Urbanu umí všelijaký triky, sám to docela sleduju, když jsem poblíž,“ postrčí mě směrem dopředu.

Bachař si utře mastnou pusu do rukávu a se zájmem na mě pohlédne.

„Proč ji prodali zrovna do dolu?“

„Měla už nárok na svobodu. Odsloužila svoje roky. Má to v papírech. Podle zákona do cirku nesmí.“

„Tak ji prodali někam, kde zákony Unie neplatí.“

„Přesně tak.“

„Docela prasárna.“

„To není můj problém.“

„Klid, netvař se jak pukavec. Vyřídím to šéfovi. Nebude jediná šedesát šestka v tomhle dole. Ivan si s nimi umí poradit.“

„O Ivana se nebojím, ale ty by ses měl dát trochu dohromady. Za chvíli tě neunese výtah.“

„Jak moje máma. Fakt jak moje máma. Jen proto, že jsme spolu kdysi chodili do kurzu, neznamená, že si vo mě můžeš votírat hubu i dneska,“ zamračí se tlouštík.

„Nehudruj. Podepiš mi papíry a nahraj si jejich software. Čeká na mě stará s obědem, žaludek mi od rána vyhrává hladovou serenádu.“

„Nechceš kus bagety?“

„Ne.“

Proti mé vůli mi škubne rty. Tlouštík navzdory svému povolání vypadá dobromyslně. Proti bezohlednému Gustavovi a nekompromisnímu Mortymu to je příjemná změna. Všimnu si, že i dosud napjatá Tamara se mírně uklidňuje. A Franie na něho významně špulí pusu. Zřejmě si chce dopředu ošéfit nějaké výhody

Tlustý bachař chvíli něco řeší na malém příručním tabletu a pak podepíše několik papírů.

„Tak pojďte,“ nastoupí do výtahu, který se pod ním nehezky zhoupne.

Natěsnáme se za ním. V tažném lanu rupne a zdviž se skřípavě dá do pohybu.

Se zakloněnou hlavou zírám nad sebe. Vidím, jak šéf ostrahy se svým dozorčím týmem opouští rampu a poklop se uzavírá. Slunce mi pomalu mizí ze zorného pole. Teď už nás čeká jenom tma.

 

***

 

Rozlehlá kaverna, u které výtah zastaví, působí ponuře. Pár zaprášených žárovek zavěšených u stropu ledabyle problikává. Ve vzduchu je cítit spalovaná nafta a vrčení agregátů napovídá, že tady se jede postaru, jako v dávných dobách, než lidstvo objevilo utranium a začalo ho využívat coby svůj hlavní zdroj energie. Pach syrového vlhka umocňují kapičky vody kondenzující po hrubě otesaných stěnách vyztužených železnými traverzami.

Na oprýskaných bakelitových lavicích posedává několik desítek Genitů v zaprášených a umaštěných kombinézách, které možná kdysi bývaly žluté. Ládují do sebe hladově jakousi šedivou hmotu z plastových misek. Působí vyčerpaně. Někteří mají promodralou, místy popraskanou kůži, ze které jim v drobných říčkách vytéká hnis. Jiní zase napuchlé rty a podlitiny ve tváři. Záda mnohých nesou stopy po bičování. Z montérek jim prosvítá v pruzích zaschlá krev.

Máme skvělé vyhlídky na budoucnost.

Mezi pracanty se procházejí bachaři v dozorčích uniformách a z nudy si pleskají do dlaní obuchy z tvrzené gumy. Když se na ně někdo jen trošku déle zadívá, neváhají ho počastovat výchovným dloubancem pod žebra nebo ranou přes páteř.

„Já to říkala, že bejvák bude na hovno,“ zašeptá Franie. Její dobrá nálada je tatam. Ze zdejšího prostředí na všechny padá tíseň.

Nelíbí se mi, jak nás všichni pozorují. Kromě únavy z nich čiší i něco zvířecího. Dívají se na nás způsobem, jakým základní instinkty odlišují dravce od obětí. Hodnotí naši fyzickou výbavu, zařazují si nás do škatulek. Bude nutné co nejrychleji polknout hořký osud oběti a sebrat všechny síly. Pro slabost tady není místo. Slabí se stávají obětmi jako první.

 

„Vítejte v pekle, otroci,“ napochoduje před nás jakýsi nazrzlý chlápek s vypelichaným knírkem. Bělmo má zarudlé, roubené tmavými kruhy pod očima. Na šedozeleném prodřeném kabátci se mu blyští tři opršelé velitelské pecky. Pravým palcem si letmo pohrává s přezkou od biče, stočeného u pasu.

Počká, až se všichni shromáždíme na doslech a pustí se do řečnění.

„Jmenuji se Ivan Sochor a jsem velitel dozoru těžebních prací čtvrtého sektoru. Vy, otroci, mě budete oslovovat pane. Rozumíte?“ vyštěkne.

Odpovědí mu je několik podmračených zamumlání a zmatených zachroptění. Nula osmičky se teprve probírají k sebeuvědomění a obtížně hledají slova ve vzpomínkách.

„Tak sakra rozumíte?“ zvýší hlas, rozepne přezku, uchopí bič do pravice a práskne do vzduchu.

„Ano pane,“ ozve se neochotně. Nikdo netouží seznámit s karabáčem svou kůži.

Sochor se samolibě ušklíbne a pokračuje v monologu.

„Očekávám od vás bezmeznou poslušnost. Kdo se bude vzpouzet mým rozkazům nebo jakkoliv prvokovat, s tím si promluví můj bič,“ práskne znovu do vzduchu. Zřejmě to je jeho hobby. Že by fanda starých westernů, nebo bdsm péčka? „Pokud se pokusíte o útěk nebo nedej bože napadnete svého nadřízeného, nevpálíme vám milosrdnou kulku do čela, ale přibijeme vás na kříž, kde budete dlouho potupně hnít. Má snad někdo v plánu stát se Ježíšem Kristem?“ přejede po nás zkoumavým pohledem. Je poznat, že čeká na příležitost po někom skočit.

Mezi nováčky to nesouhlasně zašumí.

„Ticho!“ zařve Sochor a zrudne jako višeň. „Budete mluvit, až vás oslovím, jinak vás nechám zbít jako psy. Tady vám nepomůžou žádný zasraný humanitární spolky bojující za lidský práva. Odtud nepošlete zprávu, nenatočíte video o špatným zacházení. V dole Au se děje pouze to, co chci já. Budete trpět a bude vám špatně a vaší jedinou motivací se stane, abyste netrpěli ještě víc,“ převalí s gustem slova mezi rty. Je poznat, že mu činí potěšení pozorovat strach a zhnusení v očích nových svěřenců. Zbylí dozorci, postávající mu za zády se tváří naopak znuděně. Pár jich i zívne. Zřejmě tenhle proslov slyšeli už mnohokrát.

 

 „Bože můj, to je kretén,“ zašeptá Franie a drcne do mě loktem. Potřebuje se svěřit a slyšet, že to nebude tak zlé, jak to na první pohled vypadá.

Naznačím jí, ať sakra mlčí. Nestojím o problémy.

Ignoruje to a pokračuje v tichém monologu.

„Si asi dlouho nezašukal, že je tak napruženej. By mu ho měl někdo kvalitně vyhulit. Pak by se zklidnil.“

„Mlč, proboha,“ procedím varovně mezi zuby. Mám s podobnými typy své zkušenosti. Lepší je nezavdat jim příčinu.

„Ty se ho jako bojíš?“ vyvalí oči. „Já myslela…“

Ani nestihne dokončit větu a muž, co se představil jako Sochor, je tu a v očích mu svítí potměšilý výraz. Pleská si o stehno stočeným bičem a nebezpečně se k Franie přibližuje. Vypadá spokojeně, nejspíš nečekal, že tak brzy předvede svoji moc. Pak se však na fleku zarazí a zamžourá směrem ke mně.

Paráda.

„Hleďme, kohopak tu máme,“ přimhouří nepřátelsky oči.

Úkosem na něj pohlédnu.

„My se známe?“ Vůbec se mi to nelíbí.

„Kdo by neznal tu vaši protěžovanou dvojici blonďatejch šampónů,“ prskne nenávistně.

„Co… Cože?“

„Ještě, když jsem dělal na Mazuru bachaře, a pravidelně sázel na aréně, už tehdy jste mě srali. Udělali jste z tohohle krvavýho sportu špatně režírovanou telenovelu pro slepice. Dlouho jsem čekal, až se konečně najde někdo, kdo vám vyrve vnitřnosti z těla a přede všemi je posvačí.“

Mlčky hledím stranou a snažím se tvářit neutrálně.

Mezi místním osazenstvem to začíná zvědavě hučet. Upoutala jsem pozornost, aniž bych o to stála. Tohle má ta růžová pipina u mě.

„A vono hovno. Nikdo takovej se nenašel. Akorát jsem na tom prodělal prachy,“ zasyčí vztekle Sochor.

Proti mé vůli mi škubne rty.

Všimne si toho a přimhouří oči do štěrbin.

„Máš z toho prdel?“ zařve.

„Ne, to ne,“ skloním rychle hlavu.

Pod bradu mi vrazí hlavici biče a zatlačí vzhůru, tak aby mi viděl do očí.

„Ne, pane,“ zdůrazní.

Mlčím. Něco se ve mně vzpříčí. Nemám chuť panáčkovat před tímhle sráčem. Z pusy mu páchne nevábný odér zkvašeného chlastu a zpod paží laciný deodorant smísený s kyselým potem.

Ukročí stranou, bez varování rozvlní bič a na moje záda dopadne rána.

Trhnu sebou. Cítím, že mi roztrhl kůži a po páteři začíná stékat krev.

Za první ranou následuje hned druhá.

Pak třetí.

Čtvrtá…

Stisknu zuby, tak prudce až to skřípne. S každou další ranou ve mně roste čím dál silnější vzdor. Zatnu pěsti a probodnu knírka nenávistným pohledem.

Sochor cítí, že ztrácí pevnou půdu pod nohama, že se z něj tak snadno nepodělám. Na chvíli se zarazí, přehodí si bič do levice a z pouzdra vytáhne zbraň. K čelu mi přiloží hlaveň a odjistí pojistku.

Chvíli se díváme do očí. Je to souboj nervů. Když vystřelí, hrozí, že mi kulka projde lebeční stěnou a zraní někoho z jeho lidí, či dalších dělníků. Nebo se odrazí od stěny a vrátí se mu jako bumerang. Není moc bezpečné střílet v uzavřené prostoře, když stěny tvoří kámen a na každém kroku někdo překáží. Ví to stejně jako já. Nechal se unést emocemi, udělal blbost. Divím se, že radši nepoužil ovladač k obojku, jako by to udělal Gustav. Tady se zřejmě hraje jiná hra než na technologicky vyspělém Mazuru.

„Chceš chcípnout? Život už tě přestal bavit?“ zavrčí.

Jen pokrčím rameny. Periferně si povšimnu, že Franie zoufale vrtí hlavou. Uvědomuje si, co způsobila a v modrých kukadlech se jí zrcadlí strach.

„Tak snadný to mít nebudeš. To by byla moc rychlá smrt. Milosrdná. Tady se umírá pomalu, potupně. Zešedneš, vyhasneš jako ta hvězda, co spadla z oblohy rovnou do kupy sraček,“ uchechtne se svému vtipu a stočí pohled k podřízeným, jestli i jim to přijde veselé. Většina nereaguje. Tlustý Baz flegmaticky žvýká bagetu, další sledují okolí prázdnými výrazy, jen dva nebo tři dozorci se snaživě pousmějí. Nejvíc se tlemí takový mladý zavalitý mládenec s tváří posypanou bílými uhříky.

Panuje napjaté ticho. Všichni nás zvědavě pozorují.

Přeletím zrakem po zevlujících hornících a ke svému překvapení si v jejich pohledech přečtu známky respektu. Pár mi jich uznale pokývne. Nepodělala jsem se a zanechalo to dojem.

Na kratičký moment se očním kontaktem propojím s mužem, který z ostatních tak nějak vyčnívá. Má ostře řezané rysy, krátké tmavé vlasy, pevné tělo a temné neproniknutelné oči. Koutky stočí do mírného úsměvu a povzbudivě na mě mrkne. Vztyčí palec vzhůru.

Vzbudí můj zájem. Možná bychom mohli být časem kámoši. Vypadá jako místní alfa a ty je dobré mít na své straně.

„A teď všichni do sprch,“ obrátí se Sochor ke zbytku skupiny. „Pořádně vydezinfikovat. Kdoví, co za habrajz jste sem přitáhli. Vesmírem putuje kdejaký svinstvo. Dostanete pořádný boty, pracovní hadry, nářadí a nažrat. Pak půjdete fárat s ranní směnou.  Nějaký otázky?“

Odpovědí mu je ticho.

Ze zad mi stéká krev a dost mě to sere. Měla jsem raději držet hubu a krok. Neprovokovat. Nevyčnívat ze stáda. Jenže s Gladovým podrazem něco prasklo. Přestalo na všem záležet. Když gladiátor ztratí chuť bojovat, zemře, tvrdil vždycky Morty. Už by to bylo.

 

***

 

Naženou nás dlouhou chodbou do rozlehlé modře vykachlíkované prostory a donutí se svléknout. Je to ponižující a potupné. Nahážeme hadry na hromadu a za chvíli jsme nazí, bosí. Dává se do nás zima. Navíc na nás civí kromě dozorců i banda zvědavých dělňasů. Nacpou se dovnitř a bezostyšně nás sjíždějí pohledy odshora dolů. Hodnotí naši fyzickou výbavu a něco si mezi sebou špitají.

Připadám si jako kus flákoty zavěšené na háku někde v řeznictví.

 Nejvíc pozornosti sklízí pochopitelně Franie se svou drobnou, ale žensky zaoblenou postavičkou. Té je potupa téhle situace naprosto fuk. Kroutí boky, vypíná prsa a vyzývavě špulí na dozorce pusu. Nejspíš má dojem, že jí takové chování zajistí lehčí šichtu. Tamara se naopak neobratně snaží zakrýt předloktím povislé prsy a místy šedivějící klín dlaní. Je celá rudá a značně rozhozená. Na kratičký moment mi jí přijde líto. Dostala se sem z úplně jiného světa. Vyrobili ji, aby učila děti Elitů. Nejspíš se pohybovala v nějakém velkém domě a měla své místo v rodinné hierarchii. Teď tu stojí obnažená, shrbená, potupená. Ruce se jí třesou a šedivé rty mírně chvějí.

Dozorci sejmou ze zdi dlouhé gumové hadice, Sochor povolí rudý kohout a na nás začne tryskat proud horké dezinfekce. Smrdí po lihu a propaluje se nám do kůže. Geniti uskakují, mačkají se ke stěně, kryjí jeden za druhého. Úpí a naříkají. Trvá to snad věčnost.

Když horký proud konečně ustane, nahradí ho ledová voda. Přechod je příliš prudký, až se mi rozcvakají zuby. Ani Franie, už se nepředvádí. Klepe se a promodralými rty si něco mumlá.

Sochor nás nechá ještě chvíli vydusit, ale nakonec milostivě vodu zastaví.

Uleví se nám, člověk je mu za to div ne vděčný.

„Oholte je,“ přikáže obejdujícím dělňasům.

Uhrovitý snažílek odkudsi přinese plastový košík s žiletkami a začne jim je rozdávat. Muži i ženy si berou jednu po druhé a vybírají si svoje „oběti“. Zřejmě jde o nějaký zdejší úchylný rituál.

Největší zájem je pochopitelně o Franie. Makáči se u ní seskupí jako vosy na zvětralém pivu a začnou de sebe strkat. Sotva však mezi ně vstoupí obrovský muž s rezatou zarostlou tváří a něco výhružně zavrčí, couvnou a jdou si radši po svém.  Když ji odvádí stranou, povšimnu si, že má na krku vypálený kód začínající číslem 66. V momentě, kdy prochází kolem, na mne krátce pohlédne. Ukazovákem se zlehka dotkne čela. Pozdrav mu opětuji. Zdá se, že lidi z našeho ranku tu drží spolu, což je první příznivá zpráva.

Pro Tamaru si dojde starší žena s popraskanou kůží a promodralýma žilnatýma rukama.

U mě se objeví tmavovlasý muž, co mi před chvílí vyjádřil podporu.

„Smím prosit,“ skloní mírně hlavu způsobem, jako kdybychom se nacházeli na nějakém snobském plese a zrovna přišel čas na pánskou volenku.

„Co jsi zač?“ couvnu.

„Otrok jako ty,“ vysouká si rukáv nad loket, takže na chvilku poodhalí laserem vypálený kód začínající dvoučíslím 66.

Překvapeně k němu vzhlédnu.

„Gladiátor?“

„Jmenuji se Leon,“ podá mi pravici. Má suchou mozolnatou dlaň, zhrublou prací a pevný autoritativní stisk.

„Glada,“ zamumlám.

„Šampón z Mazuru, taková čest,“ ušklíbne se ironicky.

„Už ne.“

„Pojď,“ pokývne mi a vyrazí směrem pryč od skupinky postávajícíh nováčků.

Neochotně ho následuju.

Dojde až do nejvzdálenějšího rohu, kde nás nikdo nemůže slyšet a otočí se ke mně čelem.

Nejistě přešlápnu. On je oblečený, já nahá. Do bosých chodidel mě studí mokré dlaždice a po těle mi naskákala husí kůže. Moje pozice nemůže být víc ponižující.

Přistoupí ke mně a bříšky prstů se zlehka dotkne Mortyho neobratného pokusu hrát si na švadlenku.

„To vypadá smrtelně,“ poznamená. „Zabili tě a donutili se vrátit?“

Stáhnu rty a nepřátelsky přimhouřím oči. Jeho slova se do mě propálí jako hrot rozžhaveného nože.

„Nemrač se, já za to vinu nenesu. V tomhle pekle jsme všichni na jedný lodi. Je jen na nás, jestli budeme spolu, nebo proti sobě,“ praví vážně. „A teď drž, ať tě neříznu,“ uchopí mě za krkem.

Cítím, jak se ostří dotkne mého čela.

„Je to nutné?“

„Je,“ stáhne mi první vrstvu vlasů až k týlu.

„Ponižuješ mě,“ zasyčím.

„Nejde ponížit někoho, kdo se propadl takhle nízko.“

Mrsknu po něm nenávistným pohledem.

„Jsem tu s tebou,“ zadívá se mi do očí. Má je temné, neproniknutelné. Nejde z nich vyčíst, co si myslí.

„O co ti jde?“ odtáhnu se. Nevěřím mu. Nevěřím nikomu. Moje důvěra v lidi chcípla v Urban Aréně.

„Drž,“ přitáhne si mě zpět. Opět nasadí ostří k čelu a zvolna pokračuje dozadu. Na kluzké dlaždice dopadne chomáček světlého chmýří. Mám pocit, jako kdyby mě tím gestem zbavoval i zbytků důstojnosti. Zatnu pěsti, až mi na předloktí naběhnou svaly

„Nenávidíš,“ zašeptá.

Mlčím a hledím do země.

 „Rozumím ti,“ sjede mi opět ostřím po lebce.

Opatrně k němu vzhlédnu. V očích mu plane podivný žár.

„Otoč se,“ přikáže.

Neochotně poslechnu. Nemám ráda, když mi někdo něco přikazuje.

Místo žiletky v týle ucítím letmý dotek na zádech v místech, kde zaúřadoval Sochorův bič.

„Potřebuješ ošetřit, dřív než se ti do ran dostane infekce.“

„Nestarej se.“

„Tady tě hrdost může zabít.“

„Já už jsem mrtvá.“

„Vzdáváš to?“ podiví se.

„Můj boj skončil. Není důvod proč se prát dál.“

„Vždycky je důvod, proč se prát dál, jinak vyhráli oni,“ hodí pravicí k dozorcům, kteří si z nudy točí obuchy ve vzduchu. Přecházejí sem a tam a vypadají otráveně. Tlustý Baz si rukávem utírá mastná ústa. Sochor něco tlumeně řeší s uhrovitým mladíkem.

„Ale oni už vyhráli. Už ve chvíli kdy nás vyrobili, vyhráli. Jsme tu jen proto, aby na nás vydělávali prachy. Nevidím důvod, proč to prodlužovat.“

„Povím ti krátký příběh, který jsem kdysi četl…“

„Umíš číst?“ podivím se.

„Umím víc věcí a nepřerušuj mě. Kdesi daleko v hlubokém vesmíru pěstují zvířata, kterým se říká sloni. Jsou to velcí silní savci, kteří váží několik tun. Přesto, že jsou tak velcí a silní, mívají je často přivázané na velmi krátkém provaze. Jako dospělí jedinci jsou schopní ten provaz přervat, rozšlapat svoje majitele na krvavou kaši a utéci, přesto to neudělají. Víš proč?“

„Ne,“ nechápu, kam tím směřuje.

„Když byli ještě malá slůňata, vázali je stejným provazem k tomu samému kůlu a oni ve věku, kdy neměli schopnost ten provaz přervat, se naučili, že nejde utéci. Vyrostli, ale ten pocit v sobě nosí stále. Už dávno mají sílu zbavit se provazu a získat svobodu. Přesto to neudělají. Ten zvyk je do nich příliš zakořeněný. Jsou velcí a silní a o svobodu je připravuje krátký tenký provaz. Celý život, dokud nezemřou. Chápeš, co tím chci říci?“

„Chceš přervat provaz?“ otočím se k němu.

„Naše životy patří nám, ne jim. Je jedno, že nás vyrobili, abychom jim sloužili. Že nám na krk uvázali krátkou šňůru. My tu šňůru jsme schopní přervat. Dokážeme je zabít a oni to moc dobře vědí. To proto nás neustále ponižují. Hrajou svoje hry, bijí nás, drží nám hlavu u země. Abychom si to neuvědomovali. Abychom je poslouchali, makali a umírali. Nás je tu několik set, jich jen pár desítek. My jsme slon, chápeš?“

„Co naznačuješ?“

„Prát se má smysl. Tenhle život patří nám. Má cenu o něj bojovat, protože náš čas přijde a nebude to dlouho trvat.“

„Jsi blázen,“ zavrtím odmítavě hlavou.

„Drž,“ uchopí mě opět v zátylku a přejede mi žiletkou po hlavě. Vnímám, že ten stisk je o něco silnější než předtím. „Už nejsi slůně, rozumíš?“

„Sám držíš hubu a posloucháš jako pejsek. Holíš mě tu, aby ses těm sráčům zavděčil, a přitom meleš řeči o svobodě,“ naštvu se.

„Všechno má svůj čas a ten ještě nenastal.“

„Proč mi to všechno říkáš? Můžu se zvednout a jít tě okamžitě napráskat Sochorovi.“

„To neuděláš.“

„Jak to víš?“

„Prostě vím. Jsi zlomená, ale i zlomená čepel se dá znovu zakalit, když projde tím správným žárem.“

„Je mi spíš zima.“

„Přemýšlej o tom,“ dokončí práci posledním přesným tahem.

Přejedu si dlaní po lebce. Na hlavě mi nezůstal ani jeden jediný chloupek. Jsem holá jako vejce.

„Poslušný pejsánek dokončil svoji práci s precizností dokonalého slouhy,“ zamračím se.

„Nechovej se jako malá. Na oholenou hlavu se neumírá. Jsou daleko horší věci, co ti můžu na jejich rozkaz udělat.“

„Co tím chceš jako říci?“ zhoupnou se mi střeva. Fantazie mi vykreslí celou řádku nehezkých obrázků.

„Jen varování. Snaž se neprovokovat, nevyčnívat z řady. Nevzdávej svůj život předčasně. Buď trpělivá, protože náš čas přijde,“ zadívá se mi vážně do očí. Pak se otočí a houpavým krokem odchází pryč.

Podmračeně zírám na jeho vzdalující se záda. Jsem tu pár minut a už se mě někdo snaží navést do průseru.

 

***

 

„Co to bylo za hezouna?“ přichomýtne se ke mně Franie, když na sebe soukáme takové neforemné skafandry, které nás prý údajně mají chránit proti utraniovému záření. Jsme namačkaní v malé jeskyni těsně u výtahu a za chvíli nás čeká první šichta.

„Kdo?“ trhnu sebou. Neustále si přehrávám detaily našeho rozhovoru a snažím se v tom nějak zorientovat.

„No ten svalnatej bouchač, co ti holil hlavu.“

„Nevím. Prostě svalnatej bouchač, co mi holil hlavu.“

„Jste byli nějak blízko u sebe. Koukal na tebe, už když tě mlátil Sochor.“

„To tak chodí, že na člověka všichni civí, když ho někdo mlátí.“

„On na tebe ale koukal jinak. Myslím, že se mu líbíš.“

„Čeho všeho ty si nevšimneš,“ zamračím se. Je zvědavá jak bulvární paparazzi.

„Jsem si ho všimla, protože si ho nešlo nevšimnout. Je to kus chlapa. Takovej by ani nemusel platit, kdyby měl zájem,“ mlaskne.

„Tak mu to navrhni.“

„A tobě by to nevadilo?“

„Dělej si, co chceš.“

„Gladiátoři nešukaj?“ podiví se.

„Do toho ti nic není.“

„Neříkej, že jsi jako tady Tamara. Ta určitě ještě neměla chlapa,“ drcne do své družky, která se obléká hned vedle nás. Bez vlasů vypadá podivně. Jako kdyby se vyléčila z rakoviny.

„Starej se o sebe, laskavě,“ odsekne.

„Tak měla nebo ne?“ hecuje ji růžovka. I ona je nyní holá jako čerstvě oškubaná drůbež. Z jejího bujného zářivého porostu zbylo jen pár osamělých trčících chmýří.

„Nevyrobili mě pro lože, ale pro mravní příklad dětem,“ stáhne škrobeně Tamara ústa do čárečky.

Uvědomím si, že na těch slovech o slonech a šňůře fakt něco bude. Nalajnovali jí život a ona ho teď musí žít na hodně krátkém provázku.

„Gladiátoři šukaj, stačí,“ pohlédnu na Franie, když vidím, jak Tamaře z celého hovoru není moc dobře. Nepatří sem. Není spodina jako my. Nesetkala se s násilím, smrtí, ani strachem o život. Snaží se s novou situací vyrovnat, ale pořád vypadá tak trochu v šoku.

„Jo? A s kým? Pronajímali vás bohatý klientele?“

„Se svým parťákem Gladem. …než mě zabil,“ vpálím jí tvrdě pravdu do očí. Nemá cenu to skrývat ani se za to stydět. Je potřeba tu prasárnu konečně přijmout a žít dál.

„Aha,“ polkne zaraženě a na chvíli sklapne. Už jen za to to stálo.

Tamara na mě vytřeštěně pohlédne.

„To vás muselo bolet,“ zašeptá s nehranou účastí.

„Chlapi jsou svině, já to pořád říkám,“ semkne Franie bojovně rtíky. „Ale ten černookej hezoun kdyby si dal říct…hmh…“ zamyslí se.

„Víš co?“

„Co?“

„Drž se od něj dál,“ pohlédnu jí přísně do očí.

Chce něco říci, ale pak to spolkne a pomalu přikývne. Pochopila to. Není úplně blbá.

---