4. V dole

 

Důl Au je hluboká díra vydlabaná pod naším ubytovištěm. Má mnoho pater, z nichž vedou zpevněné chodby kamsi do temnoty. Sjíždí se do něho vrzajícím výtahem a panuje v něm šero, ozářené jen omlácenými karbidovými kahany. Každý nafasujeme jeden z těch kahanů a k tomu těžký krumpáč. Zápěstí i kotníky nám trčí v řetězech, takže je jakýkoliv pohyb pěkný vopruz. Člověk může cupkat jen takovými hodně úspornými krůčky, a když na to náhodou zapomene, okamžitě hodí hubu.

Vysadili nás v jednom z vyšších pater a Sochorův olíbenec nám dal instruktáž, co máme dělat. Není to nic složitého. Prostě jen krumpáčem mydlit do nerostu, dokud se neodštípne ze zdi a pak kusy kamene házet do takových litinových vozíků, které odtud vytahuje druhá směna.

Zdi jsou protkané zlatavými žilkami, které ve tmě podivně světélkují. Když se ale utranium odloupne od stěny, zhasne. Působí to, jako kdyby se oddělilo od nějakého živého organismu. Což mě upřímně děsí. Prý na to nemáme sahat, dokud to nezhasne. Je lepší brát tuhle radu vážně a moc o tom nepřemýšlet.

Na přemýšlení, ani není čas. Nedovezli nás sem, abychom mysleli, ale makali. A tak se krumpáče míhají vzduchem, kámen se tříští, prach víří a my ztrácíme pojem o čase. Práce to je těžká, jednotvárná, ubíjející. A mě po chvíli rozbolí celé tělo. Nejsem na tenhle druh činnosti stavěná. Vyrobili mě a trénovali pro arénu, ne pro monotónní práci s krumpáčem v ruce. Záda mám brzy celá ztuhlá, svaly v jednom ohni, dlaně obyspané pucháři a těžce se mi dýchá. Skafandr mnoho vzduchu nepropouští, z prachu všude okolo se brzy zanáší filtr.

Mým dvěma společnicím se nevede lépe. Franie má pod zaprášeným plexy obličej celý rudý a námahou protáčí oči v sloup. Problémy ale mají i mnozí muži. Jejich tempo zpomaluje a na záda jim začínají dopadat rány gumových obuchů. Dozorci se s tím neserou. Když někdo upadne, dostane dvounásobnou nálož. Pro ně nejsme lidé. Jen prostředek na plnění zadaných kvót.

V téhle chodbě nás je asi dvacet, dozorců slabá čtvrtina. Jenže na jejich straně je síla a zbraně. Ta historka o slonovi je sice hezká věc, ale železná pouta na rozdíl od šňůrky přervat nejdou, člověku akorát ztěžují práci.

Jako kdybych to přivolala, Tamara v jednu chvíli zavrávorá a přerazí se o řetěz. Ztěžka dopadne na podlahu. Právě nesla jeden z kamenů k vozíku a neviděla si pod nohy.

„Auu,“ zaskučí a chytí se za koleno.

„Neflákej se tu, ty špíno,“ objeví se jí okamžitě za zády uhrovitý bachař. Je to Sochorův vzorný žáček, takže do ní začne řezat.

„Ne, prosím ne,“ chrání si postižená hlavu rukama. „Prosííímm,“ zaúpí zoufale, až mě z toho zamrazí.

„Vstávej!“ zařve uhr a kopne ji do zad.

Žena sebou cukne. Tvář se jí zkroutí bolestí. Hrabe se na všechny čtyři, ale ruce se pod ní podlomí. Je vyčerpaná.

Dozorce to nezajímá a napřáhne se k další ráně.

„Nechte ji být,“ chytí ho za ruku Franie. Docela mě překvapí. Dělá ramena, neustále do své nedobrovolné družky rýpá a přitom je to pěkná cíťa.

Bachař se nemotorně otočí.

„Prosím,“ vyvalí na něho růžovka svoje kukadla. Ve skafandru ale kouzlo osobnosti moc nepůsobí. Vypadá jako malý kosmonaut.

„Tys na mě sáhla,“ odtáhne se štítivě. „Víš, že napadení dozorce se trestá křížem?“

„Já vás nenapadla, já…“ zlomí se Franie hlas, v modrých kukadlech se objeví slzy. Představa kříže ji pořádně vyděsila. Vůbec se jí nedivím. Musí to být hodně hnusná smrt. Zdlouhavá a potupná.

Ze tmy na konci chodby se zničeho nic vyloupne rezavý pořez, který Franie po příletu holil. Podá Tamaře ruku a pomůže jí vstát. Svou mohutnou postavou se na krátký okamžik dostane mezi růžovku a Sochorova snaživého poskoka. Významně se narovná.

Bachař k mému překvapení couvne. Je proti němu asi o hlavu menší a tělesnou stavbou spíš sádlo a tuk. Instinktivně sáhne po zbrani.   

„Vraťte se do práce, všichni. Hned!“ vyletí mu hlas do fistule. Vypadá to, že odmutoval teprve nedávno.

Zrzek něco zamručí a výhružně si založí ruce v bok. Pak se však k němu obrátí zády a pomalu odchází.

Dozorce se mračí jako bouřkové nebe. Právě před námi ztratil tvář. Paradoxně si ale už nic dalšího netroufne a jde si vybíjet zlost na ubožákovi, který na protější straně chodby převrhl litinový vozík.

„Děkuju ti, tos nemusela,“ zamumlá Tamara.

„Ale musela, nesnáším, když mi někdo mlátí kamarády,“ přimhouří holčina bojovně oči.

„Nevěděla jsem, že jsme kamarádi,“ praví žena zaraženě. „Nikdy jsem žádné neměla.“

„To je smutný.“

„Nevím, nikdy mi nechyběli. Nenapadlo mě, že by mi mohli chybět.“

Žádní chlapi, žádné kamarádky. Ani já žádné neměla. Trénovali mě k rivalitě. Krátká tenká šňůrka obtočená okolo krku, aby člověk zůstal alespoň částečně přidušený.

„Nikdy není pozdě na to je získat,“ otočím se k nim.

Franie na mě překvapeně pohlédne.

„To tvrdíš ty?“ podiví se.

Samotnou mě to překvapí, ale nabízí se to. Tady není pro rivalitu místo.

„Ženy ve tmě musí držet spolu,“ mrknu na ni.

„To je hezký,“ celá se rozzáří.

Chci ještě něco říci, ale opět ze tmy se opět přivalí rezatý hromotluk a obejme nás s Franie svými mohutnými prackami.

„Tak co holky, nedáme trojku? Za odměnu, že jsem vás zbavil toho parchanta, hmh?“ zavrní.

Tamara sklopí oči a sehne se pro krumpáč. Poté shrbeně odchází. Jí se tahle nabídka očividně netýká.

„Za pomoc bys možná zasloužil maličkou odměnu,“ oblízne se Franie a žoviálně ho praští do břicha.

„Mě do toho netahejte,“ vyprostím se z medvědího obětí, když muž stočí zvědavě pohled ke mně.

„Ještě jsem nešukal gladiátorku,“ zamručí.

Ucukne i Franie a otráveně se skloní pro majzlík. Vypadá uraženě.

Pořez se na mě zadívá způsobem, jako kdyby měl nějaké malé tajemství, ale nebylo dost prostoru vyslovit ho nahlas. Pak se však rychle otočí k mojí růžové společnici.

„Co jsi říkala o té odměně?“

„Nic,“ našpulí pusu a začne tlouci urputně do kamene.

„Se pro ni stavím…“ nakloní se k ní.

„Nasrat!“

„Ale no tak, nedělej drahoty…“ zašeptá. Jenže se vrací zpátky uhr, který se právě vybil na nebožákovi s převráceným vézíkem, takže se zrzek raději vypaří.

Franie chvíli mlátí do horniny jako smyslů zbavená, ale brzy jí dojdou síly.

„Jak to kurva děláš?“ rozčiluje se.

„Co?“

„Že všichni použitelní chlapi v okolí chtějí šukat zrovna s tebou.“

„Chtěl trojku,“ upozorním ji taktně.

„No právě. A já bych ho chtěla sama pro sebe. Abych tady někoho měla. Ženská potřebuje někoho mít.“

„Máš nás,“ mrknu na ni.

„To mě nenapadlo,“ zamyslí se. „Je fakt, že jsem bisexuální, takže by to neměl bejt zase až takovej problém…“

„Copak vztahy mezi lidma jsou jen o sexu?“

„No a ne snad?“ nechápe.

Každý tady má svoji šňůru zařízlou hluboko do krčních tepen. Jen se kapánek liší forma.

 

***

 

Večeře probíhá v prostoru, kam nás odtáhli hned po příletu. Je to poměrně velká prostora vydlabaná do skály, kde plastové misky s energetickým pudinkem a lahve s vodou vydává několik automatů. U každého z těch automatů se táhne fronta. Zařadím se do jedné z nich a útrpně čekám, než na mě přijde řada. Oči se mi zavírají únavou a bolí mě snad každičký sval v těle.

„Ty záda by sis vážně měla nechat ošetřit,“ uslyším znenadání za sebou příjemný melodický hlas, který patří jen jedné osobě.

Leon.

Trhnu sebou.

„Cože?“

„Krev ti prosakuje skrz kombinézu a začíná to hnisat,“ zlehka se mne dotkne.

„Jo?“ zamžourám směrem k němu. Jsem otupělá. Na bolest v zádech jsem si už zvykla a přestala ji řešit.

„Myslím to dobře.“

Mlčím, zase tak moc lidí to se mnou dobře nemyslelo. Nejsem na to zvyklá a příliš tomu nevěřím.

„Máš snad pocit, že se tu na každém kroku povaluje regenerák, nebo že někoho zajímají moje trable?“

„Stav se.“

„Kde?“

„V cele 9.“

„Proč?“

„Prostě se stav, je to ve třetím patře až úplně na konci chodby,“ dýchne mi do ucha.

Ostražitě na něj pohlédnu.

S mírným úsměvem mi pokývne a odchází s nafasovanou miskou k jednomu ze stolů.

Pokradmu ho pozoruju. Všimnu si, že usedne vedle rezavého lamželeza, co se nám s Franie chtěl nacpat do postele a tiše spolu něco probírají. Zrzek poslouchá a vážně kýve hlavou. Pak se Leon přesune dále ke dvěma urostlým svalnatým ženám s podmračenou tváří a potetovanými lebkami. I s nimi o něčem tlumeně hovoří. Vypadají soustředěně a zamyšleně pokyvují hlavami. Leon tu má autoritu. Nemýlila jsem se. Je to místní alfa. A sleduje svůj cíl. Chce slonům sundat z krku šňůru. Dát jim svobodu a nechat je rozšlapat dozorce na krvavou kaši. I mně dal tu nabídku. Franie mi závidí, že za mnou muži pálí, ale v tom to není. Potřebují Genita cvičeného pro boj. Někoho, kdo se nepodělá, až se věci dají do pohybu.

Otázka zní, jestli mi za to stojí. Riskovat smrt na kříži a zbytečné problémy pro plány někoho jiného.

 

Jak tam postáváme ve frontě, do jídelny vstoupí zavalitý muž v modrém saku. Má znuděný výraz a kouří cigaretu. Dovalí se doprostřed místnosti a zahákne palce za opasek.

„Rád bych se vám novým představil,“ praví nahuhňaným, nosovým hlasem. Buď nastydl, nebo to má z obezity.

Všichni k nemu zvědavě vzhlédnou a to včetně mě.

„Jmenuju se William Gaber a jsem ředitel tohohle dolu,“ začne proslov. „Rád bych vás tu všechny přivítal a doufám, že spolu budeme vycházet. Vím, že vaše práce je náročná a ve všech ohledech nezáviděníhodná, ovšem  pro chod našeho světa téměř nepostradatelná. Nejde mi o nic jiného, než abychom plnili nastavené kvóty a nedocházelo tu ke zbytečným ztrátám na životech ani na majetku. Už jen proto, že vaše životy jsou naším majetkem, nemáme zájem, abyste umírali předčasně. Rozumíme si?“ položí řečnickou otázku. Působí vyhořele. Jako někdo, kdo uvízl v místě, kde možná nechtěl vůbec být.

Ozve se několik podmračených zamručení.

„Kdyby vás nováčky náhodou někdo vybízel k nepokojům, vzpouře nebo jakýmkoliv jiným nebezpečným trendům, okamžitě mi to nahlaste. Vzpoury a nepokoje vedou jen ke zbytečným ztrátám. A to si můžeme odpustit, že ano,“ podrbe se na nose. „Takže, kdo mi ohlásí jakékoliv sebemenší podezření, získá ode mne určité výhody ve způsobu zadávání práce, délce spánku nebo velikostí porcí jídla. Pokud však zjistím, že jste naivní blázni, co tady chtějí akorát dělat bordel, osobně si dám práci na vašem potrestání. Rozumíme si?“ začne nás sjíždět zkoumavým zrakem jednoho po druhém. Raději uhnu očima a upřeně zírám před sebe.

Všimnu si Leonova pohledu. Jedna z amazonek mu právě něco šeptá do ucha, ale on hledí jen na mě. Vypadá napjatě.

Kdybych byla svině, tak se přihlásím a povím tomuhle řediteli jeden zajímavý příběh o slonech na provázku.

„Moje kancelář je v prvním suterénním patře, hned vedle schodiště. Poznáte ji podle cedulky na dveřích. Kdyby měl někdo z vás v úmyslu se s čímkoliv svěřit, rád si ho vyslechnu,“ zahodí na zem nedopalek a zašlápne ho špičkou místy sešplapaných polobotek.

Panuje ticho, které náhle přeruší Franie. Vymrší pravici jako žáček ve škole a narovná se.

„Můžu otázku?“

Všichni ztichnou a upřou na ni pohledy. Ta holka ráda poutá pozornost.

Sochor postávající u dveří se svým věrným uhrovitým nohsledem si vymění pohledy a oba si založí ruce na prsou.  Čekají, co z ní vypadne.

„Ano?“ otočí se k ní Gaber.

„Je v pořádku, aby nás dozorci mlátili?“

Gaber přešlápne a nervózně se podrbe na nose.

„Dozorci jsou zde proto, aby dohlíželi nad bezpečným průběhem směny a plněním kvót,“ zamumlá. Je poznat, že se mu některé místní praktiky zcela nezamlouvají, ale je bezmocný s tím cokoliv dělat.

„No, ale mlátit někoho, kdo třeba upadl, je přece svinstvo!“ nevzdává se Franie.

Tamara, která si konečně vystála frontu na jídlo a právě vylovila misku z automatu, na ni varovně pomrkává.  

„Zdejší dozorci spadají pod vnitřní záležitosti. Řídí se interními směrnicemi ozbrojených složek a podléhají generálu Schulzovi z Chabrunu. Pokud by zde však jejich přičiněním docházelo k častým zbytečným úmrtím, jsem oprávněn ho o tom informovat,“ odkašle si Gaber a znovu hrábne po cigaretě.

„Aha,“ praví Franie zaraženě.

Sochor se ušklíbne. Tenhle šéfik tady zřejmě moc nešéfuje, což pro nás není úplně dobrá zpráva.

„Až se najíte, běžte se vyspat. Dozorová služba vám přidělí místa v celách. Za hodinu se zavírají. Tak buďte na svých místech, ať si nepřiděláte zbytečné problémy,“ přejede nás naposledy laxním zrakem Gaber a pak se odkutálí pryč.

Sochorův poskok počká, až za ním zaklapnou dveře, odepne si obušek a vyrazí k Franie.

Ta začne couvat. Najednou je celá vyděšená. Uvědomuje si, že udělala blbost. Její huba byla opět rychlejší než schopnost myslet.

„Tak holčička nám bude práskat?“ zavrčí.

Franie se skrčí a začne rychle vrtět hlavou.

„Jen jsem se zeptala…“ kuňkne staženým hrdlem. Dlaně, ve kterých třímá misku s jídlem, se jí roztřesou.

Uhr se doslova pase na jejím strachu, sytí se jím. Působí, jako kdyby celý narostl.

Chytne ji pod krkem a stiskne, až její bledá tvářička celá zrudne. Poté jí vyrve misku z ruky, hodí ji na zem a šlápne na ni. Šedivá hmota se rozprskne po okolí.

„Dneska budeš bez žrádla a zejtra bez snídaně. Pokud by se s tebou chtěl náhodou někdo dělit, vyfasuje deset ran bičem. Je to jasný?“ rozhlédne se po nás. Stále ji přitom drží. Franie zfialoví, lape po dechu.

Pustí ji, až když se jí bělmo začne obracet vzhůru.

Dopadne na podlahu jako kus hadru, kde chvíli bezmocně sípe.

„Má ještě někdo chuť si stěžovat vedení na chování dozoru?“ předstoupí před nás Sochor.

Franie klečí na zemi, dlaněmi se opírá o beton a snaží se popadnout dech. Vypadá uboze. Vzbuzuje soucit.

Mimovolně zatnu pěsti.

„No?“ pohlédne na mě vyzývavě a promne si vypelichaný knírek.

Vzduch zhoustne. Několika bachařům, otálejícím u automatů, sjedou instinktivně z ramen samopaly a ukazováky zaklesnou za spoušť. Mají na konflikty vycvičené reflexy.

Leon se spojí s mým pohledem a varovně zavrtí hlavou. Tohle není správný čas se do něčeho pouštět.

Povolím sevření prstů a nechám paže spadnout podél těla.

Sochor se ušklíbne a vrhne na mě povýšený posměšek plný opovržení.

Ponížení se mi zahryzne do střev. Kdybychom stáli proti sobě v aréně, jeho život by netrval ani minutu. Jenže s parchantama jako je Sochor nebo ten jeho uhrovitý řiťopich se nikdy nestřetnete ve férovém souboji. Takhle pravidla světa nefungují.

 

***

 

Stepuju před celou s číslem devět a váhám. Naházela jsem do sebe večeři, co neměla skoro žádnou chuť. Nebyla ani sladká, ani sladká, ani hořká, ani kořeněná. Prostě jen jakási hmota, recyklovaná kdoví z čeho, která nás má udržet při životě. To na Mazuru si na naší motivaci přežít dávali jinak záležet. Měli jsme všechno. Dobrý jídlo, chlast, sex. Tady nemáme nic. Životy jednotlivců jsou nepodstatné. Fungujeme jen jako těžební masa, která se rekrutuje z levných sérií nebo z výprodeje.

Jenže já jsem zmlsaná. Potřebuju víc, abych se vůbec chtěla probudit do dalšího dne, i když tuším, že mě to přivede do problémů.

Zabuším na železné dveře, které místy kvetou rzí. Podzemí je syrové a vlhkost všudypřítomná.

Ozve se dutý kovový zvuk a pak kroky. Panty zavrzají, dveře se otevřou a za nimi vykoukne Leon.

„Tak jsi přišla,“ usměje se potěšeně a vpustí mě dál.

Ve strohé cele se nachází šest jednopatrových lůžek. K mému překvapení jsou však prázdná.

„Bydlíš tu sám?“ podivím se.

„Ne, ale ostatní dobře vědí, kdy je výhodnější držet se zpátky,“ mrkne na mě spiklenecky.

Nemůžu říci, že by to na mě neudělalo dojem.

„Vysvlékni si tu kombinézu, ať tě mohu ošetřit.“

Zaváhám.

„Už jsem měl tu čest si tě prohlédnout, zapomněla jsi?“ ušklíbne se pobaveně mým rozpakům. Když se k ničemu nemám, zatáhne za zip a sesouká mi ji z ramen.

„Jsi pevná,“ dotkne se letmo svalstva na mém břiše.

„Výcvik,“ pokrčím rameny. Moje tělo moc žensky nevypadá, díky rokům v aréně jsem samý sval a jizva.

V očích se mu objeví záblesk čehosi, po čem mě v podbřišku příjemně zašimrá.

„Jsme si podobní,“ poznamená.

„To radši neříkej. Jeden takový podobný mě zabil,“ přeruším kouzlo okamžiku pragmaticky.

„Od toho ta jizva?“

„Jo.“

„Taky gladiátor?“

„Můj parťák. Za mou smrt získal výměnou svobodu. On je svobodný, já tady. Stačí?“

„Nenávidíš ho a s ním i všechny chlapy?“ trefí se otázkou do živého.

„Řekněme, že mě ta zkušenost odnaučila důvěřovat.“

„Kdyby to neudělal, byli byste mrtví oba.“

„Co bys dělal ty?“ zajímá mě.

„Nevím, možná to samé. V aréně jsem zabil spoustu lidí. Chlapy, ženský, genory…“

„Zabil bys i parťáka?“

„Vždycky jsem bojoval sám.“

„Alespoň, že se nesnažíš tvářit jako idealizovaný hrdina.“

„Nejsem hrdina. Jen otrok jako ty, co přišel o všechno.“

„Proč? Co se stalo?“ probudí se ve mně zvědavost.

Jen zavrtí hlavou. Vypadá to, že o tom nechce mluvit.

„Lehni si na břicho,“ ukáže na postel místo toho. „Namažu ti ty záda, proto jsi tady, nebo ne?“

Položím se na lůžko. Pod sebou cítím kousavou deku ze slisovaného textilního odpadu.

Leon mi na chvíli zmizí ze zorného pole, ale za okamžik se vrátí a do kůže mě začne chladit regenerační gel. Je to skvělá věcička, která velmi rychle dokáže nastarovat hojení. Nejednou mi zachránila život.

Mlčky mi ho roztírá do kůže. Štípe to a pálí. Látka začíná působit na tkáně a buňky. Obnovuje je a budí k životu. Jeho prsty jsou obratné. Netlačí příliš, zároveň však postupuje s dostatečnou intenzitou. Je poznat, že má zkušenosti.

„Kde jsi vůbec vyhrabal regenerák?“ podivím se.

„Řekněme, že tady mám dobré vztahy. S dozorci, ředitelem Gaberem a taky s doktorem Mausem, bláznivým alkoholikem, co dělá na ošetřovně.“

„Bonzuješ?“ nadzvednu se v loktech.

„Plním kvóty a jsem za všech okolností loajální. Důvěřují mi. Dávají mě za vzor.  Jsem temný stín pod svícnem, co čeká na příležitost. Dělej to stejně. Zapomeň na vzdor, na zatnutý pěsti. Vzdorem získáš akorát šrámy, které tě oslabí. Daruj těm parchantům pocit moci. Zařiď, aby se s tebou cítili bezpečně, zapomněli na ostražitost. Vždyť ti zoufalci mnohdy ani nemají doma ženskou. Jsme jediné, co mají. Tvař se, že jim to žereš a budeš mít klid.“

Co říká, dává smysl.

„Hotovo,“ zvedne se.

I já vstanu a zatáhnu si kombinézu zpátky ke krku.

Pohlédne stranou, jako kdyby mu to bylo líto. Jako kdyby chtěl dělat úplně jiné věci.

„Musíš jít, za chvíli se budou zamykat cely. Nechci, aby nás viděli spolu,“ praví místo toho pragmaticky. Sehne se pod postel a něco tam loví. Za moment se vzpřímí. V rukách drží plastovou misku.

„Vezmi to tý bláznivý holce, co neumí držet jazyk za zuby,“ podá mi příděl jídla.

Překvapeně k němu vzhédnu.

„To je tvoje večeře?“

„Ona to bude potřebovat víc. Je malá, slabá. Dlouho nejedla. Ráno jste přiletěli. Když se ani zítra nenasnídá, může to s ní seknout. Budou ji bít a ty to budeš řešit. Dostaneš se do problémů. Já mám sil dost. Umím se o sebe postarat.“

„Teď jsi mi vyrazil dech,“ neochotně přiznám.

„Všichni jsme na jedný lodi. Gladiátoři, horníci, kurvy. Všichni jsme slon,“ usměje se a uvnitř mne se něco sevře. Leon je jiný. Myslí na všechny. Ne jen na sebe.

„Ty bys mě tehdy nezabil,“ zamumlám. Sama sebe překvapuju, kde tu důvěru beru.

„Měla bys jít,“ zadívá se mi vážně do očí.

„Jasně,“ převezmu si misku. Vykročím ke dveřím.

„Přišel jsem o všechno, protože jsem se zahleděl ke hvězdám a získal dojem, že mezi ně mohu patřit. Jenže přišel tvrdý pád,“ zašeptá.

Přikývnu, aniž bych se otočila. Rozumím mu. Taky jsem se chvíli dotýkala hvězd. Byly tak blízko, blizoučko. Jenže pak jsem žuchla do kupy sraček.

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

I ve sračkách jdou najít hvězdy. Díkybohu.

 

***

 

„Děkuju, kde jsi to vzala,“ vyrve mi Franie plastovou misku z ruky a hltavě se do ní pustí. Hrne to do sebe prsty strašně rychle a za malou chvíli už vylizuje průhledný plast.

„Tys pomohla Tamaře, já teď tobě. O tom život je,“ ztiším hlas. V cele, kterou nám určili ke spánku, panuje ticho rušené jen tu a tam pravidelným oddechováním ubytovaných žen. Po šichtě každý rychle vytuhne, takže náš rozhovor snad nemá nežádoucího svědka. Doufám.

„Měla jsem držet hubu,“ uzná Franie s plnou pusou.

„Měla.“

„Jenže já to moc neumím.“

„Tak se to nauč. Je to jedinej způsob, jak tady zůstat naživu.“

„To teď vím taky.“

„Tak pojďme spát, než nás někdo napráská.“

„Jo. Dobrej nápad,“ zahodí plast pod postel. „A kdybys chtěla třeba vylízat, tak řekni. Nezapomeň, že jsem bisexuál,“ ozve se.

„Franie?“

„Co?“

„Běž s tím už konečně do prdele!“

 

***

 

Drčení ranního alarmu, mi přeruší noční můru právě v nejlepším. Ve chvíli, kdy mi ostří Gladova pečlivě broušeného meče projde hrudním košem. A krev tryská a prýští na všechny strany jako ta fontána uprostřed Urbanu. Od té události se mi tyhle sny zdají v pravidelných intervalech a nemůžu se jich zbavit. Ať dělám, co dělám, drží se mě jako parazit.

Otevřu oči v momentě, kdy dozorci prudce otvírají cely. 

„Vstávat, špíny!“ strčí k nám svou uhrovitou tvář Sochorův poskok. Má ji celou zmačkanou, vypadá nevyspale. Vstoupí dovnitř a začne se okolo sebe rozhlížet. Vypadá, jako kdyby něco hledal.

Tamara sleze z palandy a přistoupí k malému umyvadlu u stěny. Pustí vodu a začne si umývat obličej. I ostatní vstávají, protahují se a s tichým láteřením opouštějí lůžka.

Franie se vzbudí. Rozevře víčka dokořán a snaží se zorientovat, kde se nachází.

„Vstávej,“ strhne z ní přikrýku uhr. Při tom pohybu se mírně skloní. Strne.

Taky strnu.

I Franie strne.

Dozorce přidřepne a zpod postele vyloví prázdnou misku.

„Ejhle, copak to tu máme?“ narovná se.

Rozhostí se ticho. Tamara se pokřižuje. Nejspíš už vidí ten kříž.

„No tak mluv, kde se to tu vzalo!“ udeří zavalitý bachař na rozespalou holčinu.

Ta mlčí, jen vyděšeně kulí oči. Dívá se na mě a krčí rameny, jako kdybych jí měla poradit, co má říci.

Dozorce vytáhne obuch a udeří ji do žeber, až hekne.

„Dělej, kde jsi to vzala, kdo ti to dal?“ následuje za první ranou druhá. Třetí a čtvrdá.

Franie se kroutí jako škvarek na rozpálené plotně, ale přesto mě odmítá prozradit. Vidím, že se radši nechá umlátit, než aby práskla, kdo jí pomohl.

 „Já,“ vstoupím o toho.

Uhr se zarazí a zamžourá mým směrem.

„Ty?“ podiví se.

„Jo?“

„Víš, co jsem včera slíbil tomu, kdo poruší můj příkaz?“

Mlčím. Na tuhle otázku nejde nic kloudného odpovědět.

 

***

 

V jídelně panuje frmol. Všichni, co zaspali, se na poslední chvíli snaží do sebe nasoukat poslední sousta před úmornou celodenní šichtou.

Sochor na všechno dohlíží a i on vypadá rozespale. Když mě však doprostřed místnosti za rameno přitáhne jeho věrný podřízený, zbystří.

„Copak se stalo?“ pozvedne zvědavě obočí.

„Porušila můj rozkaz, nedbala varování a nakrmila tu ukecanou práskačku. Přiznala se sama,“ zvedne misku do výše. Tváří se důležitě jako detektiv, co odhalil zločin meziplanetárního rozsahu.

„Ale… šampón má problém s dodržováním pravidel,“ podrbe se Sochor spokojeně na knírku a odepne si bič.

Franie na mě zoufale gestikuluje, vypadá nešťastně. Díky jejímu bordelu mám průser. Každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán.

„Jestlipak si pamatuješ, co slíbil tady Roman za neposlušnost?“ oblízne si chlípně knírek.

Tak uhr se jmenuje Roman. To jméno se mu bude na náhrobku hezky vyjímat.

„Nevíš?“ zvedne výhružně hlas.

Jen pokrčím rameny a mlčky hledím před sebe. Záda se mi přes noc dala do kupy a přestala hnisat. Moc dlouho to nevydrželo.

„Deset ran bičem, co si pamatuji. Neposlušnost je taková malá vzpoura a každá sebemenší vzpoura zaslouží trest! Má někdo chuť se toho ujmout?“ obrátí se ke Genitům postávajícím u výdejních automatů.

Ti se po sobě začnou tázavě rozhlížet, ani jednomu se do toho nechce. Franie je pipina, už kvůli ní zase visím v problémech.

„Já,“ zaslechnu známý hlas.

Žaludek se mi sevře.

Ze zástupu vystoupí Leon.

Sochor uznale pokývne a s teatrální úklonou mu podá rukojeť karabáče. Na chvíli se s Leonem střetneme pohledy. V očích se mu nehne ani emoce. Tváří se nepřístupně, jako kdybychom se neznali. Úslužný věrný psíček, co mě do celého průseru navezl, mě za to nakonec bude bít. Situace nemůže být absurdnější. Už zase mám ten hnusný pocit, když člověka zradí někdo, komu začínal věřit.

Roman mi rozepne kombinézu a strhne mi ji až k pasu. Poté mě odtáhne k jedné z lavic a přikurtuje mi zápěstí k trnoži. Do břicha mě zastudí cladný bakelit. Dobré skutky se fakt vyplácí...

Vnímám, jak na mě všichni civí. Mají povyražení ke snídani. Jen Franie na mě poulí svoje oči a mimikou rtů naznačuje: „Promiň.“

Odvrátím zrak. Nejradši bych jí dala pár facek, bordlářce jedný pitomý.

Za zády zaslechnu dunivé kroky Leonovy pracovní obuvi. Blíží se a ve mně roste napětí.

Dunění utichne.

„Drž se,“ zašeptá, tak abych ho slyšela jen já.

Stisknu zuby. Všichni chlapi v celém známém vesmíru jsou parchanti.

Vzduchem zasviští rána a rozerve, co se už začínalo hojit. Leon se s tí nemaže. Vzpomenu na jeho varování, že holení je to nejmenší, co mi provede, bude-li muset. K tomuhle ho ale nikdo nenutil. Přihlásil se sám. Dobrovolně. Aby si sehnal plusové body u vedení.

Po druhé ráně sebou trhnu.

Po třetí mám co dělat, abych neřvala.

Po páté začnu řvát.

Řvu.

Svět začíná podivně tmavnout a černat. Radši zavřu oči.

Poslední rána mě dodělá.

Je ticho.

A tma.

Už nevnímám bolest ani krev co mi crčí v čůrcích ze zad. Prostě nic. Nic je skvělé. Neponižuje, nebolí. Je milosrdné jako sama smrt.

---