5. Mezitím v Suridu

 

 

Tmavovlasá Serena si namotala do pěsti rezatý cop své soupeřky a prudce trhla k sobě, až žena musela zaklonit hlavu v nepřirozeném úhlu. Pihovatý obličej protáhla bolestí. Začala sebou zoufale cukat a mlít, ve snaze se vyprostit.

Hledištěm to rozrušeně zašumělo. Lidé počali vstávat a dlaněmi pleskat o betonové rantly.

„Serena! Serena! Serena!“

Serena se vítězně ušklíbla a přitiskla nebohé zrzce ke krku dýku, patřící k obvyklé výbavě ratiárie.

„Smrt! Smrt! Smrt!“ skandovali lidé

„Prosím, ne. Prosím…“ zachrčela žena. Vazy měla napnuté k prasknutí a ve vystouplých krkavicích jí pulzovala krev.

Serena upřela s otázkou své temné zraky, připomínající hluboké důlní šachty, směrem k pořadateli dnešních her, Hugo Gaulinčukovi.

Sledoval celý zápas s krajním zaujetím, líce nachové vzrušením, v očích plně soustředěný výraz. Po pravici se mu rozvalovala jeho manželka Laura, platinová blondýna v úzkých černých koktejlkách. Ta naopak znuděně zírala před sebe a netrpělivě podupávala nohou. V prstech svírala sklenku s perlivým sektem a poloprázdná láhev, stojící před ní na leštěném stolečku, napovídala, že rozhodně není první a nejspíš nebude ani poslední.

„Smrt! Smrt! Smrt!“ dunělo hlediště v pravidelném rytmu.

Hugo Gaulinčuk se postavil a vztyčil před sebe zatnutou pěst. V tmavém obleku působila jeho robustní postava impozantně.

Na krátký okamžik se propojili pohledy. Pokývl Sereně a zkroutil rty do spokojeného úsměvu.

Zrzka se vzepjala ze všech sil ve snaze vymanit se ze svíravého držení. Serena z ní cítila čiré zoufalství. Žena bojovala o život. Ten boj byl ale marný.

Serena s tichou škodolibostí pohlédla na protější stranu hlediště, kde ve svém luxusním boxu seděl Daniel Darek, světlovlasý muž, oblečený do extravagantního stříbrného saka. Ten se naopak mračil. Dlaní si podpíral bradu a ve tváři měl zachmuřený, téměř smutný výraz. Poražená zrzka obhajovala barvy Chabrunu.

Gaulinčuk vymrštil palec z  pěsti a stočil ho dolů k zemi. Dal tím jasně najevo, že vyjde přání publika naproti, milost se udílet nebude a zrzavá bojovnice tady dnes zemře.

„Sejdeme se v pekle,“ zašeptala Serena soupeřce do ucha.

„Čubko zasraná!“ zavrčela zrzka.

Odpovědí jí byl rychlý tah ostřím po krku, od krkavice ke krkavici. Krev vystříkla na všechny strany. Žena zachroptěla a vypoulila oči. Její tělo zvláčnělo. Serena ustoupila do strany a nechala ho spadnout do štěrku.

Žuchlo to. Zrzka sebou ještě několikrát cukla, ale pak už jen prázdnýma očima hleděla vzhůru.

Serena překročila její mrtvolu a zkrvavenou dýku zvedla do výše.

„Za Suridu!“ zvolala.

Do uší se jí zařízl bujarý aplaus. Během těchto her získala nejvíc bodů. Pokud přežije i zítřek, stane se šampionem této sezóny.

V podbřišku se jí usídlilo teplo. Cítila, že se na ni dívá. Doslova ji hltá očima. Touží po ní. Teď když je plná opojení z boje. Ani mu nemusela hledět do očí. Věděla to.

 

***

 

 Serena klečela s hlavou skloněnou a do kolen ji tlačily chladné mramorové dlaždice. Měla na sobě jen krátké tílko pod pancíř, ještě špinavé od krve, protože si to tak přál. Z otevřeného okna k ní zavanul průvan, do holých paží se jí zakousla zima. Vyčkávala.

Ozvalo se tichounké vrznutí dveří. Za sebou vycítila pohyb. Srdce se jí rozběhlo na plný kvalt. Dle protokolu však zůstala klečet a stále hleděla do země. Otrokům nepříslušelo dívat se do očí pánovi, pokud k tomu nebyli přímo vyzváni.

„662897650/SRN,“ zašeptal Hugo Gaulinčuk a letmo se dotkl jejího tetování, které bylo ještě místy zarudlé. „Postav se. Vítězové neklečí.“

Poslechla.

Obešel ji a zůstal stát těsně před ní, takže si viděli do očí. Měl je temné, stejně jako ona. Tmavé krátké vlasy nesly totožný odstín jako ty její. Navádělo to k pocitu, že si jsou blízcí. Něčím spříznění. Nedokázala to pojmenovat, ale v jeho přítomnosti se cítila jinak, než ve společnosti ostatních mužů. Hugo Gaulinčuk vyzařoval autoritativní auru, kterou neměla problém respektovat. Znervózňoval ji, činil rozechvělou.

„Jsi celá od krve,“ pravil se zalíbením.

„Naštěstí není moje vlastní.“

„Ne, patří tý Darekově čubce, co už loví na onom světě. Viděla jsi, jak se tvářil? Málem puknul vzteky. Je to žabař. Jeho lidi z něj nemají respekt. Kdyby mu neutíral řiť loajální žoldák jeho otce, neudržel by pozice,“ ohrnul opovržlivě rty.

Serena mlčela, nevěděla, co k tomu říci. Daniel Darek ji nezajímal. Na rozdíl od jejího pána jí přišel zženštilý a nudný. Všimla si, že ještě před oficiálním závěrečným zakončením dnešního večera uraženě opustil svůj box. Považovala to za nevhodné.

„Dáš si víno? Je čas na malou oslavu,“ poodstoupil k baru z leštěného ořechu Gaulinčuk a nalil do dvou sklenic archivní červené.

„Děkuji, pane,“ přikývla.

„Tak na další úspěšné zápasy,“ naznačil přípitek a zhluboka se napil.

Následovala jeho příkladu. Víno bylo silné, hřejivé.

„Byla jsi dobrá koupě, i když drahá. Ty prachy se vyplatilo za tebe vysolit,“ zavrněl jako spokojený kocour. „Na Mazuru dokáží vyrobit prvotřídní zboží.“

Uraženě stáhla obličej.  Nelíbilo se jí, že veškeré její zásluhy přičítá nějaké předražené mazurské genopěstírně.

„Nechal jsem tě vytvořit přesně podle svých představ. Nejsi zdaleka první svého druhu. Víš o tom, že máš bratra?“ pohlédl na ni rozverně. Měl sdílnou náladu.

„Bratra?“ nechápala.

„Ano bratra. Byl silný, rychlý a schopný jako ty. Jenže mě zradil a byl za to potrestán. Prodal jsem ho do utraniových dolů a pak si nechal vyrobit tebe. Ty mě doufám nezklameš,“ pohlédl jí přísně do tváře.

„Raději bych zemřela, než abych se dopustila zrady, pane,“ zavrtěla rychle hlavou. Její tmavé oči na něho hleděly až s dojemnou oddaností.

„Věřím ti. Jsi tak čistá, nezkažená. Pokorná a zároveň vražedná. Nesmírně přitažlivá kombinace,“ zašeptal vzrušeně. „Svlékni se.“

Poslušně si přetáhla tričko přes hlavu. Do přítmí ložnice zasvítilo bílé svalnaté tělo, s místy již zjizvenou pokožkou.

Gaulinčuk se smyslně oblízl a dotkl se hrotů zimou vztyčených ňader a pokývnutím naznačil směrem k nedalekému dvoulůžku.

  Přikývla a usedla na postel.

„Lehni si. Zasloužíš si tuto noc. Uvolni se.“

Poslušně se položila na záda.

„Tááák správně. Roztáhni nohy a zavři oči. Dnešek bude jen o tobě. Tvůj pán umí projevit vděčnost.“

 

***

 

„Udělej mi to tvrdě, jako mi to nikdy nikdo neudělal!“ vyhrkla vzrušeně Laura Gaulinčuk a klínem se otřela o mužství svého protějšku.

„Nemůže nás přistihnout?“ zazněla obava v hlase Daniela Dareka, majitele Darek Company, města Chabrun a přilehlých území.

„Nebuď vysranej, beztak zase píchá nějakou svoji děvku. A když on píchá děvku, ty můžeš píchat mě, no ne?“ našpulila Laura botoxem naplněné rty.

„Někdy si říkám, jestli jsi se mnou, protože mě miluješ. Nebo jen proto, aby ses mu za to pomstila,“ zamumlal zamyšleně.

„Tebe miluju, jeho nenávidím. Tak jednoduchý to je.“

„Vážně,“ pohlédl jí zkoumavě do tváře. Pár plastik už měla za sebou a taky genetickou obnovu buněk, takže ve svých dvaačtyřiceti ještě vypadala poměrně mladistvě a k světu. Nejvíc ho k ní ale přitahovalo, že nasazuje parohy svému největšímu konkurentovi a místnímu sokovi. Kdyby byla Laura obyčejná šlapka, zaplatil by si radši mladší. Takovou, co věk nemusí složitě maskovat, ale skutečně mladá je. Jenže Laura ho k sobě vábila kouzlem zakázaného ovoce. Takového malého nebezpečí v jeho jinak pečlivě zabezpečeném životě, střeženém žoldáky generála Schulze, kteří na něho od rána do večera dohlíželi.

„Už mi to udělej. Chci to. Nebo mi snad, nevěříš?“ zakňučela žádostivě Laura.

„Hugo tě snad nešuká?“ zarazil se.

„Musíš ho zrovna teď cpát mezi nás? Copak nestačí, že se na ten jeho arogantní ksicht musím koukat každej pitomej den, ještě nám ho zvi do postele,“ naštvala se.

„Neodpověděla jsi mi,“ zvážněl.

„Už dlouho ne. Myslím, že už ho nepřitahuju. Je se mnou jen z povinnosti. Můj otec mu kdysi půjčil prachy a on díky nim vyplatil bráchu z dědickýho podílu. Když se rozvede, bude to muset vracet. Není blbej, nerozvede se. Ani já se nerozvedu. Mám tady veškerej komfort. Navíc, kam bych šla, že jo. Kdo mi poskytne víc, než mám teď?“

„A s kým to dělá, když ne s tebou?“ zeptal se zvědavě Darek.

„S těma kurvama gladiátorskejma. Je to úchyl. Nechává si je vyrábět ze svých genů, aby z něj byly hotový, jako jsou dcerušky ze svýho papínka. Když je zabijou, koupí si další a další. Myslím, že ho rajcuje, jak za něj ty holky bez váhání položí život. Ta absolutní oddanost ho ukájí. Tomu nemůžu konkurovat, jistě chápeš,“ zamračila se, protože nechtěně odhalila citlivé místo.

„To je ovšem hnusný,“ otřásl se  Darek.

„On je hnusnej. Nenávidím ho. Jenže víš jak. Nezbejvá, než se smířit a zařídit se jinde a jinak.“

„To jako se mnou?“

„Ty jsi jinej. Takovej čistej, líbí se mi tvoje tělo. Je tak hebký, jako mají hodně mladí kluci.“

„Myslíš zženštilý.“

„Nekaz to.“

„Říkám, co je pravda.“

„Jsi jako ten anděl Gabriel. Vysochanej David z alabastru.“

„Jakej David?“

„To je jedno, pojď ke mně a už nemluv,“ stáhla ze sebe koktejlky. Do tlumeného osvětlení prostorné ložnice vykouklo rudé, svůdně vykrojené prádlo.

„Jsi krásná,“ zašeptal zastřeným hlasem. Myšlení se mu rázem vykouřilo z hlavy. Byl čas na úplně jinou činnost. V přítmí několika hořících voskovic vypadala jako bohyně neřesti.

Usmála se a poklekla. Rozepnula mu poklopec a kalhoty zvolna stáhla pod hýždě.

Klečící bohyně v rudém prádle.

Ústy objala jeho mužství a přisála se způsobem, který ho vystřelil do stratosféry.

„Jsi úžasná,“ zašeptal v oblouzení smyslů. Tuhle věc uměla báječně. Když zavřel oči, byla dokonalá.

Těsně před koncem ucukla a postavila se. Hbité prsty mu zatančily po páteři v místech, která znamenají rozkoš. Znala ho, uměla to s ním. Byla umělkyně.

Nadzvedl ji v bocích a přitiskl její rozpálené tělo ke stěně. Chtěla to, byla připravená. Stačilo jen poodsunout rudou krajku a vstoupit.

Slastně přivřela oči.

Právě bral svému sokovi jeho ženu. Vyráběl z něj paroháče a měl z toho neskonalé potěšení.

„Miluju tě,“ zašeptal do hřívy platinových vlasů, kterou si přitiskl ke své holé hrudi.

Usmála se. Spokojeně. Vítězně.

 

***

 

Serena okouzleně hleděla na mohutnou hruď, štědře porostlou tmavým ochlupením, kterak se v pravidelném rytmu zdvíhá nahoru a dolů. Při vzpomínce na včerejší noc jí v podbřišku příjemně zabrnělo. Bylo to silné. Vzal si ji několikrát na mnoho způsobů. Cítila, že se jí nemůže nabažit. Doslova fetoval pach jejího potu, okouzleně ji hladil po jizvách, podlitinách a vypracovaných pažích. Říkal jí sladká slovíčka, kterých snad ani nebyla hodna.

V těch vzácných chvílích, kdy s Hugo Gaulinčukem trávila noc, si připadala důležitá. Dával jí pocit, že je jediná na světě. Už proto se vyplatilo vítězit. Úmorné dny ve cvičisti pod bezohledným Lamberovým vedením jí najednou připadaly smysluplné. Místy doslova potila krev a rvala to přes hranice svých sil, aby obstála v tomto nelítostném světě, kde každá sebemenší chybička mohla znamenat konec.

Hugo Gaulinčuk byl pro všechny gladiátory Suridu něco jako bůh. Neustále jim bylo vštěpováno, že on je stvořil a za to mu patří nehynoucí vděk. Jeho čest byla i jejich ctí a pro ni se vyplatilo zemřít.

Několikrát se zavrtěl a otevřel oči. Vypadal rozespale. Když na ni pohlédl, sklopila zrak. Přišlo jí nevhodné na něho bezostyšně zírat.

„Vyspala ses?“ podepřel se na lokti a přejel jí ukazovákem od spánku k líci.

„Ano, pane. Děkuji za tuto noc,“ špitla.

Po tváři mu přelétl letmý úsměv, načež ze sebe shodil přikrývku a prudce vstal. Nahý došel k oknu a rozevřel ho dokořán. Do místnosti vstoupila zima.

Mlčky pozorovala jeho mohutné tělo, které na podlaze vytvářelo dlouhý stín. Při vzpomínce na včerejší noc ji bodlo ve slabinách a mimoděk si zkousla spodní ret.

„Dneska je poslední den meziměstských her,“ obrátil se k ní čelem. „Cítíš se připravená zhostit se boje o šampionát?“ probodl ji pohledem. Povšimla si, že i jeho tělo na ni reaguje příslušným způsobem.

„Ano pane. Bude to pro mě nesmírná čest.“

„Můžeš zemřít. Mám dojem, že si Darek na závěr šetří nějaké eso. Nechce odejít s hanbou a prázdnou kapsou. Celou dobu sází jako divý a to není jen tak.“

„Jsem připravená zemřít. Ovšem daleko raději budu zabíjet a složím vám pohár šampiona k nohám.“

„Dokonalá odpověď,“ pokývl jí spokojeně a nazančil dvěma prsty, ať jde blíž.

Poslechla. Opustila vyhřátou postel a vykročila vstříc chladnému ránu. Došla až k němu a dlaněmi se opřela o rám okna. Venku panoval chlad, téměř mrzlo. Tělo jí pokryly krupičky husí kůže.

„Lamber mi tě dobře vychoval,“ zamručel spokojeně Gaulinčuk a přitáhl si ji k sobě, na pravém uchu ucítila jeho horký dech.

Ta slova ji zabolela. Tolik se snažila, dřela ze všech sil. A respekt za její úsilí opět sklízel někdo jiný. Nejdřív genopěstírna, teď Lamber. Sevřela vztekle rám mezi prsty, až jí zbělely klouby.

„Něco se ti nelíbí?“ povšiml si Gaulinčuk nesouhlasu v jejím postoji.

„Je to i moje práce, ne jen Lambera nebo genetických programátorů na Mazuru,“ obrátila se k němu čelem. Poprvé v jejích očích spatřil stín vzdoru.

„Kdybych tě nenechal vytvořit cílevědomou a nedal ti do výbavy silnou vůli, byla bys už mrtvá.“

„Nejsem nějaká věc, jsem člověk,“ vystrčila vzdorně bradu. Tušila, že velmi riskuje. Vnímala, jak až dosud uvolněná atmosféra houste, ale nemohla si pomoci.

„Jsi Genit, stvořený z mé vůle a pro mé potěšení. Stačí, abych luskl prsty, a zemřeš, nebo budeš velmi, velmi dlouho trpět,“ zašeptal s tichou výhružkou.

 „Já vím. Je vaše právo nechat mě zabít. Patřím vám. Ale ta touha za vás bojovat je moje vlastní,“ stiskla rty.

Chvíli ji pozoroval zpod přivřených víček, jak si jeho rozespalá mysl rovnala, co tím vlastně říká. Panovalo napjaté ticho.

„Sebeuvědomění je u otroků nebezpečné. Může vést ke vzpouře a konci nastaveného řádu.“

Polkla. Takhle to rozhodně nemyslela. Navíc si ke svému roztrpčení povšimla, že až dosud pevně ztopořené mužství mu mezi nohama už jen změkle visí.

Přestal po ní toužit, přestal ji mít rád.

„To ne, nikdy jsem na vzpouru ani nepomyslela. Sloužit vám je smyslem mého života. Jen jsem chtěla, abyste věděl, že to dělám dobrovolně ze své vůle. Že to není práce ani zásluha nikoho jiného. Jen moje vlastní,“ vyhrkla rychle. Nebála se smrti, ani bolesti. Bála se, že ji pán přestane mít rád. Odvrhne ji, vezme si k sobě nějakou jinou. Nebo hůř. Nechá si vyrobit daleko lepší kopii. Silnější, schopnější. Němou.

„Toužíš po uznání, respektu, který bude patřit jen tobě samé?“ pozvedl obočí.

Přikývla.

„Nepřijde ti troufalé, chtít po mně, abych respektoval Genita?“

„Nechal jste mě stvořit troufalou,“ pohlédla mu do očí. Jejich rozhovor se nebezpečně blížil hranici, kterou když překročí, propadne sítem a zavře se nad ní voda. Přesto necouvla. Zjistila, že je pro ni nesmírně důležité, aby ji bral jako samostatnou osobnost. Ne jen nějaký produkt. Nebyla váza nebo kobereček pod postel.

K jejímu překvapení se místo zloby v jeho očích zableskly jiskřičky něhy.

„Nechal jsem do tvého programu přimíchat i špetku svých genů. Proto jsi taková. I já jsem troufalý. A proto vítězím. Zvětšuju pomaličku, postupně své území a hledám cestičky, aby jednou Thurwa byla celá moje. A ty jsi stejná jako já. Jen troufalí vítězí.“

„Jsem vaše dcera?“ zamrkala překvapeně. Najednou chápala, proč ji to k němu tak táhlo, proč se s ním cítila spřízněná.

„Tak bych to zrovna nenazval. Nejsi Elit, ale prachobyčejný Genit. Nikdo tě neporodil, vyrobili tě. Díky mě, pro mě. Rozumíš tomu rozdílu?“ už se zase mračil.

„Ano pane, rozumím,“ přikývla rychle.

„Proto, abys trénovala, bojovala a zemřela. Žádný jiný smysl tvůj život nemá.“

„Přijde mi to smysluplnné.“

„Doopravdy?“ propálil ji zkoumavým zrakem.

„Ano pane,“ snesla směle ten pohled. Nelhala. Její slova byla upřímná a oddanost v jejích černých očích nehraná. Toužila jen po uznání za svou snahu. Mohl jí to mít za zlé?

„No dobrá tedy, nechme toho. Vraťme se radši do postele. Je tu zima jak ve středověký mučírně,“ přibouchl okno.

Povšimla si, že opět stojí v plné parádě.

Usmála se, už ji měl zase rád. Svoji malou troufalou dceru, co pro něho dnes večer bude zabíjet. Anebo zemře.

 

***

 

Laura Gaulinčuk pozorovala dlouhé lehce zvlněné kadeře rozprostřené po smetanově bílém saténovém polštáři. Její milenec spal a téměř neslyšně oddechoval. Líbilo se jí, jak je tichý, světlý, elegantní. Ne jako její hrubý, zavalitý manžel s temnýma tvrdýma očima, který navíc dost často hlučně chrápal. A co bylo nejlepší, na rozdíl od něho byl Daniel ovladatelný. V mnohém tápal, byl zmatený. Na spoustu věcí neměl pevně ukotvené názory, a tudíž se velmi lehce přizpůsoboval těm jejím. Hugo se nepřizpůsoboval nikdy v ničem. On vytyčoval cestu, kudy jít a nepřipouštěl kompromisy. V dobách, kdy ho ještě milovala, jí to imponovalo. Dnes ho za to nenáviděla.

Nejvíc ji však bolelo, že jí nedokáže udělat děti. Vnímala, jak vedle něho pomalu hořkne. Nenávist ji požírá zaživa. Přestává se radovat z věcí, které ji dříve těšili. Stárne. Občas se jí v noci zdálo, že má dceru. Krásnou malou zlatovlásku, která se k ní tiskne s důvěrou, jako to umí jen malé bezelstné holčičky. Párkrát byla dokonce odhodlaná, riskovat a nepoužít s Darekem ochranu. Jenže od toho vždycky nakonec zbaběle ustoupila. Příliš se bála přirozeného početí, bez dohledu genetického inženýrství. Co kdyby se dítě narodilo třeba postižené, přece jen nebyla už nejmladší.

Navíc by ji Hugo za nevěru zabil. Tím si byla jistá. Byl cholerický egoista a rád měl věci pod kontrolou. Donutil by ji k testu otcovství a až by zjistil, čí to dítě je, nechal by je obě popravit. Suridu patřilo jemu. Dokud žil, všechno tu podléhalo jeho vůli.

I kdyby s Danielem utekla, nenechal by to jen tak. Poslal by po nich svoje honicí psy. A nedal by si pokoj, dokud by ji nepřipravil o život. Znala ho na to příliš dobře, než aby tohle riskovala.

A vrátit se zpátky ke svému otci na Bellan? Do té bezútěšné díry, kde se dá přežívat jen podzemí. K člověku, který by bral jako osobní urážku, že opustila manžela, co jí vybral?

Byli oba ze stejného těsta. Nenáviděli všechny, kdo se vzpěčovali jejich rozhodnutím a neváhali je zničit.

Nezbývalo než zůstat tady a zařídit se po svém.

„Vstávej, svítá,“ přejela po obnažených zádech nehtem svému světlovlasému milenci. Měl je útlá, stejně jako ramena. Nebyl to žádný bijec, ale uměl si bijce zaplatit, což se počítalo.

Jen sebou zavrtěl a přitáhl si přikrývku blíž k uším.

„Vstávej, ať tě tu nenajde. Dá si ještě ranní číslo s tou svou kurvou a pak by se tu mohl objevit.“

„Jak přesně víš, co dělá?“ rozlepil oči Daniel Darek. Po zkonzumovaném alkoholu mu třeštila hlava a celkově se cítil vyčerpaný. Neměl rád, když ho někdo předčasně budil. Doma mnohdy spal až do samotného poledne.

„Netají se tím. Co víc, je na to náležitě pyšný, že i v padesáti je schopný dát tolik čísel.“

„Vy jste pořádně úchylná dvojice,“ pohlédl s úšklebkem na ženu vedle sebe. V ranním světle vypadala jinak než v přítmí voskovic. Tvář jí brázdily hluboké rýhy a nad očima se jí kroutila podmračená vráska.

„Já ne, to on. Haranty mi neudělá a šukat umí jen s Genitama. Nepřijde ti to odporný. Šukat Genity, to je jak onanie,“ stáhla opovržlivě rty.

„Nikdy jsi nespala s Genitem?“ podivil se.

Po těch slovech jí do tváře vstoupil zachmuřený stín. Vstala z postele, přehodila přes sebe hedvábný župánek a mrskla po něm nespokojeným pohledem.

„Tak sakra vstávej už. Nebo nás oba přivedeš do problémů.“

Něco zavrčel, ale nakonec se zvedl, shodil nohy na zem a vláčně se začal oblékat.

„Za noc vášní se platí krutým ránem,“ chytil se za spánek.

„Za všechno se platí, nic není zadarmo,“ odsekla. Pak ale její hlas zmedověl.

„Nechceš uvařit kávu, nebo vymačkat džus?“ obrátila se k němu. „Pomeranče nám dorazili nákladní lodí. Mám čerstvé, z Torenu. Žádná genopěstírna.“

„Radši už půjdu. Máš pravdu, nemá cenu riskovat, že sem náhle vpadne tvůj manžel.“

„Je to parchant,“ zamračila se. „Nejradši bych byla, kdyby zemřel. Nemá děti, všechno bych zdědila já.“

„A co bys dělala s tím vším?“ pohlédl na ni zvědavě.

„Vzala bych si tě a měla děti s tebou. Stvořili bysme velké impérium. A na Thurwě by konečně zavládl mír.“

„Laura nositelka míru,“ zamyslel se. I jemu se ta představa líbila.

Jen potřásla hlavou a zapnula kávovar.

„Parchanti žijou dlouho,“ poznamenala otráveně.

„Leda že bysme tomu pomohli.“

„To není tak snadný. Dává si bacha. Všude má svý lidi a špicly. Do postele si bere jen svoje prověřený holky, jídlo a pití si nechává ochutnávat. Všichni kolem něho mu jsou loajální,“ zachmuřila se.

„Bojí se tě?“

„Bojí se všech. Parchanti jsou nedůvěřiví. Podle sebe soudí i ty ostatní.“

„V tom případě asi nezbejvá než čekat, až ho trefí šlak.“

„Už aby to bylo,“ skřípla zuby. „A teď už běž. Nechci mít problémy.“

Neochotně vstal a přes růžovou košili si dopnul stříbrné sako. Na nohy natáhl černé obepnuté kalhoty a začal se obouvat do špičatých bot z krokodýlí genokůže.

Laura byla pragmatická potvora, zhrzená manželka, neuvěřitelná milenka. A taky dědička. Nápad se spojenectvím se mu zalíbil. I to, že by s ním chtěla mít děti. Vždycky myslel, že ho má jen na sex, ale touhle nabídkou ho překvapila. Jejich občasný vztah tím získal úplně nový rozměr.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---