6.  Inspekce

 

„Promiň,“ šeptá Franie, když vedle sebe už zase rubeme tu zlatou sračku. Zmlácení do mdlob tady člověku omluvenku z práce nepřinese. Probrali mě a následně poslali makat s ranní směnou. A tak už zase mydlím krumpáčem do skály. Roztřeseně, pomalu, oslabeně. Jediná pozitivní věc je, že uhrovitý Roman i opelichaný Sochor dnes buzerují v jiném patře. Nás tu hlídají dva chlápci, tlusťoch Baz a jedna žena. Žena je dost při těle. Mohutná, vysoká. Ve skafandru působí jako obryně. Chlápci jsou naopak poměrně nevýrazní a hledí si svého. Jako kdyby nepřítomnost těch dvou agresorů všechny dozorce uklidnila. Ne každý je od přírody usoplený sadista, kterému činí potěšení naše bolest. Tihle stojí stranou ve skupince a tlumeně spolu něco řeší. Jsou zabraní do hovoru a nás si příliš nevšímají. Nikdo z nás nemá zájem, aby se to změnilo, a tudíž děláme, co můžeme.

Krumpáče zvonivě naráží do skály a ta se tříští. Kameny dopadají na zem, kde tiše hasnou. Stejně by mě zajímalo, proč to tak je. Proč se z nich najednou stane mrtvá temná hmota, když nejdříve světélkovaly, až se člověku ten svit vypaloval do zornic.

„Ty se mnou nemluvíš?“ ozve se znovu za mnou.

Mlčím. Právě se mi povedlo odštípnout poměrně velký balvan, který mi málem spadl na nárt a mám s ním co dělat.

„Nech ji být, copak nevidíš, že se sotva drží na nohách?“ uzemní ji Tamara. „Dostala nářez kvůli tvý nevymáchaný hubě. Myslíš, že tě za to bude objímat štěstím?“

„Ale…“

Ignoruju ji, seberu šutr a zdvihnu ho do výše pasu. Zapotácím se, je sakra těžký.

„Glado, slibuju, že odteď budu jazyk za zuby. Jen se mnou mluv, jsme přece kamarádi,“ zkouší to dál.

„Ty nedokážeš držet jazyk za zuby,“ seknu po ní naštvaným pohledem a vyrazím mátožným krokem k nejbližšímu vozíku. Když míjím dozorce, na okamžik se zastavím, protože mě zaujmou útržky jejich hovoru.

„Bylo to domluvený,“ rozčiluje se Baz. „Takhle vysoký turnaje bejvaj vždycky domluvený.“

„Ale hovno domluvený,“ nesouhlasí starší zavalitý muž s bradkou. „Prostě neměla kondici.“

„Serena vždycky mívala špičkovou kondici,“ zamračí se Baz.

„Vždyť se motala jako zfetovaná,“ vloží se do toho obryně.

 „Frkli jí něco do pití, tím to bude,“ chytí se toho hned Baz.

„Je to jedno,“ pokrčí rameny ten s bradkou. „Beztak byla od konkurence. Jen debil fandí šampionovi ze Suridu.“

„Co tím jako chceš říct?“ naštve se Baz.

„Nehádejte se,“ vstoupí mezi ně žena a rozpaží ruce, aby zabránila nejhoršímu. „Jedna šampionka zařvala, brzy postaví novou, a zase bude na co sázet. Já si vsadila na Zoellu a vydělala pět stováčů. Je dobrý být patriot,“ praví hrdě.

„Seru na nějaké patriotství. Serena byla elegantní ladná bohyně, kdežto Zoella jen mohutná tlustá kráva,“ zamračí se Baz při zmínce o vydělaných stováčích.

„Máš snad něco proti prostorově výrazným ženám?“ přelétne obryni po tváři nepřátelský výraz a výhružně se narovná.

„Ne…e… To rozhodně ne,“ stáhne se prozřetelně Baz. Vycítí, že se dostal na tenký led, který by pod ním mohl poměrně snadno prasknout.

„No proto,“ uklidní se bachařka.

Konečně se připloužím k vozíku a zbavím se zátěže. V kříži mi ošklivě křupne. Doufám, že jsem si ho neblokla. S bloklými zády se blbě maká. Opatrně se narovnám. Žebra mám zhmožděná předchozí nakládačkou, ale vypadá to, že hýbat se mohu.

„Hej ty, pojď sem,“ naznačí mi tlustý Baz dvěma prsty, ať jdu blíž.

Poslechnu a přiblížím se nadosah.

„Prý jsi zápasila na Mazuru.“

„Hmh,“ vtáhnu hlavu mezi ramena. Tahle skutečnost mě tady akorát přivedla do průseru.

„Vážně?“ otočí se ke mně i tělnatá bachařka. Ačkoliv jsem docela vysoká, tyčí se nade mnou jako horský masiv. V úzké chodbě ji člověk neobejde, nepodleze a neodnese.

Přikývnu a nejistě přelétnu zrakem z jednoho na druhého. Nechápu, kam směřují.

„A jaké to na Mazuru vůbec je?“ položí další otázku. V očích se jí odráží zvědavost.

„Úplně jiné než tady.“

„Je to tam stejný jako na reklamních videích cestovek?“ zajímá čtvrtého ze skupinky. Je to takové bidlo vytáhlé. Skafandr mu na kostnaté postavě visí jako na ramínku.

„To snad ani nejde rovnat.“

„Mohla bys nám ho popsat nějak blíž?“

„Není šedivý, ale pokrytý bujnou zelení, co na jaře krásně kvete. V létě pak na ní dozrává ovoce, které si člověk může utrhnout vlastně kdekoliv. Rudé moře umývá rozlehlé pláže se žlutým pískem obsypaným hotely. Já bojovala v Urbanu, v hlavním městě. Všude se tyčily vysoké budovy a v centru se nacházela Aréna, podle všeho největší na planetě a možná i v celé Unii. Mazur je bohatý, každý kdo má jen trochu prachy je tam spěchá utratit. Kdo nebyl na Mazuru, jako kdyby nebyl,“ zasním se. Tím vyprávěním, jako kdybych se tam na kratičký okamžik vrátila. Cítila slanou vůni moře, slyšela štěbetání racků a terejů na útesech. Dívala se do slunce blyštícího se v prosklených výplních mrakodrapů. Cítila vibrace z hlediště před zápasem…

„Já na Mazuru nikdy nebyl,“ zamračí se chlápek s bradkou. „Z toho hovna, co tady bereme, na takovej vejlet člověk sotva ušetří.“

„Kdybys tolik nechlastal, Mazi, tak na to máš. Třeba já se tam chystám,“ vloží se do toho tlouštík Baz.

„Ale prd a vořech, Bazi. Všechny prachy mi sebere stará. Vo tom bezdětný vocasové jako ty, nemůžou nic vědět,“ zamračí se Maz.

„Taky bych se tam ráda podívala. Prý tam dobře vaří. A navíc z opravdovýho jídla. Ne z těch geneticky vypěstovanejch sraček jako tady,“ oblízne se obryně.

„Na každým rohu tam voní stánek s nějakou pochutinou, co stojí to pár šupů. A když je člověk trochu ve vatě, může zajít do restaurací v centru nebo na pobřeží, kde pečou skvělý ryby,“ přikývnu.

Baz zbystří.

„To tě musí docela štvát, že tě poslali sem,“ zamyslí se žena.

„Možná?“ uznám opatrně.

„Ráda by ses tam vrátila…“ pokračuje.

Mlčky na ni pohlédnu. Nějak se mi nelíbí tón, jakým to říká.

„Byla bys schopná nás i zabít, jen abys nemusela od rána do večera dřít v dolech, přiznej to,“ ochladne její hlas.

Zavrtím hlavou a couvnu.

„Gladiátoři jsou nebezpečná sebranka,“ přidá se Maz. „Budeme si na tebe dávat majzla,“ popleská pažbu samopalu.

„Spíš je jí tu škoda,“ vloží se do toho tlouštík Baz. „Vsadím se, že kdyby zápasila v posledním měziměstským šampionátu, natrhne tý tlustý krávě prdel. Mazur je přece jen jiná liga, než tahle díra pro zoufalce.“

„Tak se tam odstěhuj ty chytrej, on na tebe každej čeká,“ odsekne bachařka.

Bazovi se podmračeně stáhne tvář. Odvrátí se. Zřejmě se dotkla citlivého místa.

Leon měl pravdu, dozorci jsou banda zoufalců a my jsme mnohdy jediné, co mají. Při vzpomínce na Leona mě v hrudi bodne osten vzteku. Navezl mě do průšvihu a pak se přihlásil k trestu, aby si šplhl u vedení. Tohle má ten gauner u mě.

 

***

 

   „Vypadáš hrozně,“ nalepí se na mě Franie u večeře. Dva automaty jsou mimo provoz a fronta je snad nekonečná.

„A kdo za to může?“

„Už jsem se omluvila,“ kuňkne.

„Nemám náladu, drž se ode mě radši dál, než jednu slízneš,“ zavrčím výhružně. Po celém dni v dolech na mě doléhá únava. Bolí mě svaly a záda mám v jednom ohni. Celkově se cítím mizerně a její vysoký podlézavý hlásek mě neskutečně dráždí.

„Jak myslíš,“ svěsí ramena a zapluje do protější fronty, kde postává urostlý hromotluk se zarostlou rezavou tváří. Přitočí se k němu, ukazovákem ho flirtovně píchne do pupku a začne se na něj koketně uculovat. Ta holka je neskutečná. Mění lidi častěji než fusekle.

Znechuceně odvrátím zrak. Zatímco ona si hledá nové kamarády, já jsem jedno klíčící přátelství v sobě ukončila. Straší mě představa, že mi Leon tu misku pro Franie dal a pak mě bez skrupulí práskl. Uhrovitý Roman šel na jistotu. Jinak by přece v naší cele tak dlouho neobejdoval. Vypadalo to, jako když něco hledá. Musel dostat echo. A nikdo kromě Leona o tom nevěděl.  

Najednou ho zahlédnu v zorném poli. Odnáší prázdnou misku k drtiči a tiše o něčem diskutuje s jiným dělníkem, takovým plešatým obrem s podmračeným pohledem. Že by další naiva, kterému vyprávěl příběh o slonech? Ve spáncích mi začne bublat vzpěněná krev. Najednou vidím rudě. Ovládne mě bezmezný vztek. Přimhouřím oči do škvír a vyrazím směrem k němu. Je zabraný do hovoru a nevšimne si mě včas.

Už jen pár kroků a…

V tu chvíli se ke mně otočí, vypadá překvapeně. Chce něco říci, ale zaútočím mu na čelist levým hákem. Ozve se tiché lupnutí. Hlava mu odlétne na stranu.

V zápěstí mě ostře zabrní, ne však natolik, aby mě to vyřadilo.

Oběma rukama si ho přitáhnu za krk a rychlým chvatem trhnu dolů. Koleno mi vystřelí vzhůru. S nesmírnou slastí cítím, jak mu kolenní kloub narazí do obličeje.

Odskočím. Má hubu od krve a já se na krátký okamžik cítím líp.

Několik tepů srdce mě nevěřícně pozoruje. Pak si setře krev rukávem a skočí po mně.

Zhoupnu se v bocích, pružně uhnu do strany a znovu zaútočím. Podbřišek mu zasáhne tvrdý kopanec, tvář zkroutí bolestivá grimasa. Ne nadarmo jsem se stala šampónem. Jestli jsem v něčem dobrá, tak je to přesně tohle.

Couvnu a dvěma prsty mu naznačím, tak pojď.

Postávající čumilové okolo nás udělají kruh. V jejich výrazech je cítit dychtivá zvědavost, jak to celé skončí. Dozorců se tu moc nenachází. Jen čahoun s tlouštíkem, co nás přes den hlídali v dolech a jejich kamarádka obryně. Neudělají nic, aby nám ve rvačce zabránili. Místo toho dají hlavy k sobě a něco spolu řeší. Nejspíš sázku na vítězství jednoho z nás.

Leon se v předklonu drží za stehna a přerývavě dýchá, nejspíš jsem mu vyrazila dech. Pak zničehonic bleskurychle vystřelí mým směrem.

Ucítím náraz. Najednou se válíme na zemi. Rvačka pokračuje na zaprášeném kameni.

Snaží se mi dostat ruce nad hlavu, ale vysmeknu se a loktem mu nandám jednu do žeber. Nenechá se tím rozházet a mrskne mnou zpátky, až se udeřím temenem o podlahu. Před očima mi zavíří rudá kola a já na chvilku ztratím orientaci. Využije toho a vrazí mi předloktí do ohryzku. Přitlačí.

Zalapám po dechu.

Pokusím se mu prsty vjet do očí, ale chytí mě za zápěstí a loket mi zabodne do podpaží.

Kurva.

„Parchante podlejzavej,“ prsknu. Do pusy mi steče krev z jeho rozbitých rtů.

„Uklidni se,“ zavrčí. Vypadá vyrovnaně. Zřejmě ho celá situace příliš nevyvedla z míry.

Na rozdíl ode mě.

Vyprostím nohu zpod jeho holeně a vší silou ho kopnu do lýtka tuhou podrážkou pracovní obuvi. Zaskučí bolestí a přitvrdí tlak na hrtan.

Zrudnu a začnu se dusit. Cítím, jak se mi ve tváři hromadí krev.

„Tak sakra uklidni se. Bude z toho průser.“

Jako v ozvěně jeho slov nedaleko uslyším Sochorův hlas. K mému překvapení zní podlézavě.

Zaznamená to i Leon a otočí tím směrem hlavu.

Okamžitě toho využiju, narvu mu dlaň pod bradu a snažím se ho ze sebe setřást.

„Co se to tu sakra děje?“ zařve Sochor, když si proklestí cestu kolečkem čumilů. Povšimnu si, že není sám. Po levici mu postává ředitel Gaber a po pravici nějaký vysoce postavený armádní důstojník. Je už starší, nakrátko střižené vlasy má prošedivělé, hranatou tvář mu rozrývají hluboké kaňony vrásek. Postavu však má stále pevnou, je vidět, že se udržuje v kondici pravidelným cvičením. Zelený kabát se zlatými výložkami a celou plejádou blyštivých vyznamenání napovídá tu nejvyšší hodnost. Za zády mu sekunduje několik ozbrojenců v obyčejných vojenských maskáčích.

„Máte tu pěkný bordel,“ ucedí podmračeně.

Gaber úsečně pohlédne na Sochora.

Ten si promne knírek a nervózně přešlápne.

„Vztyk!“ oboří se na nás.

Leon se okamžitě vymrští do postoje a i já se začnu raději zvedat.

„Je mi líto, generále Schulzi. Ale velitel dozoru tohoto sektoru nejspíš nemá všechno pod kontrolou, tak jak by měl,“ ucedí s úšklebkem Gaber.

„Kdo má tohle na svědomí? Kdo z vás dvou si začal?“ pustí se Sochor do vyšetřování a propaluje nás u toho vzteklým pohledem.

 Čekám, že to Leon všechno svede na mě, ale překvapivě mlčí.

„No?“ zvýší hlas.

V sále panuje napjaté ticho. Všichni nás zvědavě pozorují.

 „To ty!“ pohlédne na mě nenávistně. „Od tvého vstupu do dolu jsou s tebou jen samé problémy! Předpokládám, že i tohle je tvoje práce.“

„Nevěděla jsem, že se to nesmí. Říkal jste, že je zakázáno napadnout dozorce, ne jiného Genita,“ pokusím se o chabou obhajobu.

„Jakékoliv výtržnosti tu jsou přísně zakázané. Vaším úkolem je poctivě pracovat a ne se rvát jako malé děti. Za to vás společnost neživí,“ vloží se do toho Gaber. I jemu se v hlase objeví náznak podlézavosti. Zřejmě má z generála staženou řiť.

 Schulz k nám postoupí o několik kroků, zabodne zrak do Leona a chvíli si ho zkoumavě přeměřuje.

Leon zrůžoví. Cítím z něho nervozitu. Zatím byl vždycky bohorovný a v pohodě. Teď mu na čele vyskočí pár průzračných krůpějí.

„Neznáme se?“ dá hlavu na stranu generál.

Leon krátce zavrtí hlavou a mlčky hledí před sebe. Působí napjatě.

„Tvůj obličej mi přijde povědomý, odkud jsi?“

Leon polkne. Vypadá to, že se mu do odpovědi příliš nechce.

„No?“

„Ze Suridu, pane,“ vypadne z něho neochotně.

„Ale,“ založí si ruce na prsou Schulz. „Copak dělá Gaulinčukův otrok v našem dole?“

„Prodali mě sem, pane.“

„Býval jsi gladiátor. Už si vzpomínám odkud tě znám. Probojoval ses do meziměstských zápasů.“

Leon přikývne. Je na něm poznat, že se cítí všelijak.

„Co se stalo, proč jsi tu?“ ztvrdnou generálovi rysy.

Leon mlčí.

Schulz mu bez varování uštědří tvrdou ránu do břicha, až se podlomí v pase.

„Na něco jsem se tě ptal!“

Nikdo ani nedutá, všichni jsou zvědaví a to včetně mě.

„No!“

„Šoustal jsem Gaulinčukovi starou a byl při tom přistižen,“ přizná neochotně.

„Tu stárnoucí plastovou barbínu?“

„Bylo to její přání,“ procedí Leon mezi zuby. „Přišel jsem kvůli tomu o všechno. Zbavili se mě jako kusu hadru,“ zachmuří se.

Generál přikývne. Vysvětlení mu zřejmě stačí. Poté obrátí pozornost ke mně.

„Ty jsi odkud?“

„Z Mazuru.“

„A zařazením?“

„Gladiátor.“

„To snad není pravda, nákupčí mají místo mozku kupu sraček. Nakupovat pro doly gladiátory…“ rozčílí se.

„To tvrdím taky,“ přitaká okamžitě Gaber. „Několikrát tu díky bazarovým modelům došlo ke vzpouře. Kdyby bylo po mém, vozím sem jen čerstvě vyrobené dělníky ze série určené pro těžbu. Už jsem o tom sepsal několik zpráv logistickému managmentu. Odpověď mi nepřišla žádná. Administrativa z Chabrunu vůbec si vůbec neuvědomuje možná rizika.“

Generálovi přelétne po tváři podmračený výraz. Vypadá to, že i on je proti některým praktikám bezmocný.

„Co s nimi provedete?“ změní raději téma.

 „Měli by viset, za tu potupu, které se nám díky nim dostalo,“ zkroutí Sochor rty do nenávistného šklebu. „Tedy hlavně ona. Genit Leon je řádný pracovník, co důsledně plní kvóty a dosud s ním nebyly žádné problémy.“

Ztuhnu. Smrt na kříži je hodně trapný konec. Vleklý a ponižující.

Generál stočí pohled k řediteli.

„Jaký je váš názor, Gabere?“

„Nemá význam plýtvat majetkem společnosti, jen kvůli bezvýznamné potyčce. Když nám sem vozí gladiátory, je nasnadě, že se budou prát. Byli tak vyrobeni. Je to jejich přirozenost.“

Generál přikývne.

„Promluvím s vedoucím nákupu. Máte pravdu, výprodejové zboží snižuje bezpečnost. Gladiátoři a jiná pakáž do dolů nepatří. Pro pár ušetřených yerrinů si můžeme zadělat na problémy, které nás ve finále mohou přijít daleko dráž.“

Slova o výprodejovém zboží se mě dotknou. Ještě nedávno jsem patřila k genitské elitě. A tady jsem méně než obyčejná série.

Povšimne si mého zamračeného výrazu.

„Něco se ti nelíbí?“

„Nee… Jen souhlasím s tím, že gladiátoři do dolů nepatří,“ pravím rychle.

Generál dá překvapeně hlavu na stranu.

„Nikdo tě tu nenaučil základním pravidlům, jako oslovovat nadřízeného pane?“ podiví se.

Všimnu si, že Sochor zrudne a mrskne po mě nenávistným pohledem.

Mlčky zírám do země. Už mám navařený celý kastrol problémů a každou větou do něj vrším další. Držet jazyk za zuby, je to nejlepší, co můžu udělat.

„Myslím, že nejrozumnější bude zařadit ji do spodních pater dolu. Tam je záření nejintenzivnější a umírá se tam nejrychleji. To by náš problém se špatným nákupem mohlo vyřešit,“ poznamená Gaber.

Udělá se mi špatně. Jestli jsem předtím byla v prdeli, tak mě spláchli do hajzlu. Spodní patra dolu? Umírá nejrychleji? Proč mi o tom nikdo neřekl!

„Škoda, vypadá v dobré kondici. Na Mazuru musela dostat kvalitní výcvik,“ zabodne mi generál palec a ukazovák do bicepsu. Vší silou stiskne. Dvěma prsty druhé ruky mi poodhrne rty.

„Dokonce i zuby má všechny.“

„Jsou to implantáty,“ upřesním. „Napevno vsazený do čelisti.“

„Praktické.“

„Nezbytné.“

„Máš ještě něco dalšího ve výbavě, co by stálo za řeč?“

„Nadprůměrně rychlou regeneraci, dobrý postřeh, kvalitní svalotvorbu, nižší práh bolesti...“

„Něco takového by se přesně hodilo mužům mé armády,“ zamumlá. „Tak se předveď. Ukaž co v tobě je. Porovnat schopnosti člověka s Genitem v přímém souboji mi přijde zajímavé,“ poodstoupí a pokývne jednomu ze svých mužů, stojících mu za zády.

Voják zasalutuje. Shodí ze zad útočnou pušku, podá ji kolegovi a učiní několik kroků vpřed. Je urostlý, světlovlasý, o půl hlavy vyšší než já. Maskáče má zastrčené do kanad, hruď mu kryje neprůstřelná vesta s kapsami napěchovanými vším možným.

Na pravé tváři se mu kroutí zarudlá, špatně sešitá jizva. Na krku mu však chybí obojek. Ten muž je svobodný. Zřejmě jde o Elita, který pro generála maká za mzdu.

Couvnu a odmítavě zavrtím hlavou. Nemám zájem si to tady ještě víc zavařit. Napadení Elita se trestá smrtí.

„Nic se ti nestane,“ ubezpečí mě generál. „To jen Kurzovi strhnu z vejplaty litr, pokud od tebe dostane na hubu.“

Po těch slovech se vojákovi nebezpečně bleskne v očích a bez varování mi zaútočí předním kopem na střed těla.

Vykreju to a pokusím se ho chytit. Stáhne však nohu ihned zpátky. Evidentně taky prošel nějakým výcvikem.

Nezaváhá ani na chvilku a vymrští pěst v úderu do krku. V armádě se učí pěkné prasárny.

Bleskurychle uhnu do strany a chňapnu ho pevně za zápěstí. Prudce trhnu dolů a už ho beru chvatem nad loktem. Moje koleno mu přistane v žaludku.

Zlomí se v pase a hekne.

Druhý výpad mu vystřelí k obličeji. Cítím, jak něco praskne a on na vteřinu zvláční.

Ukročím zpět, oběma rukama ho chytnu za popruhy od vesty, ještě jeden kopanec ho ksichtu a strhnu ho k zemi.

Dopadne tvrdě na beton. Přehodím mu nohu přes hlavu, zakleknu do temene a přidám tlak na pravačku, dokud nebuší levicí, že se vzdává.

 „Vaši muži by měli víc trénovat, pane,“ zdůrazním s úsměškem na poslední slovo a zahledím se vyzývavě generálovi do očí. Má je šedomodré, na svůj věk stále nečekaně živé.

Mezi vojáky to zahučí. Zaslechnu i několik škodolibých uchechtnutí.

Generálovi ztuhnou rysy a chvíli si mě zkoumavě přeměřuje. Pak se prudce nadechne a otevře ústa k ostré odpovědi.

Náhle ho však přeruší dupot kanad za jeho zády. Míří k němu dva uniformovaní ozbrojenci, kteří si neomaleně pažbami proráží uličku mezi davem hornických čumilů.

„Pane, na východní hranici pátého distriktu došlo k útoku. Na místě jsou desítky mrtvých. Podařilo se zajmout několik Gaulinčukových separatistů,“ vyhrkne první z příchozích.

Generál skřípne zuby a naštvaně přimhouří oči do škvír.

„Před několika minutami nám odtud poslali zprávu,“ vyloví druhý z kapsy malý oprýskaný tablet. Všimnu si, že je na něm mapa a jedno území bliká červeně.

„Ti zkurvysyni si nedají pokoj,“ zavrčí generál. „Pořád jen samé trable.“

Muži mlčky vyčkávají na rozkazy.

„Co na mě zíráte, jdeme. Tahle očividná provokace nesmí zůstat bez odezvy.“

Nebohý Kurz se pode mnou začne vrtět a vzpínat.

Pustím ho a pomalu si stoupnu. Na rtech mi pohrává spokojený úsměv. Nemůžu si pomoci. Tohle kolo jsem vyhrála.

Generál na mě krátce pohlédne. Je vidět, že chce něco říci, ale pak jen mávne rukou a otočí se k odchodu. Kanady tlumeně zaduní po kameni a já s úlevou pozoruji jeho vzdalující se záda.

Gaber si setře z čela krůpěje potu a zapálí si cigaretu. Je poznat, že se mu ulevilo. Chvíli tiše kouří, načež po mě mrskne otráveným pohledem.

„Varoval jsem vás nováčky, že tu nechci žádné problémy. Brala jsi varování na lehkou váhu a poneseš za to následky. Nechci tady rvačky, vzpoury a nebezpečné trendy. Můj úkol je udržet v dole Au bezpečnost a splněné kvóty. Budeš převelena do nejnižších pater dolu, kde je záření nejsilnější. Práce v těch nejtvrdších podmínkách ti vezme přebytečnou energii. Ztratíš sílu, dělat mi tu bordel. A ostatní si dají moc dobrý pozor, aby nenásledovali tvůj osud,“ otočí se ke zbytku naší skupinky postávající okolo.

Odpovědí mu je těžké dusné ticho.

„Ale…“

„Mlč. Varoval jsem tě. Já vždycky všechny varuju. Ale málokdo si toho váží. Od zítřka makáš v patře mínus dvacet dva. Až na samém dně dolu,“ odhodí nedokouřenou cigaretu na zem, aniž by ji zašlápl. Poté opustí jídelnu.

Konsternovaně pozoruju jeho vzdalující se siluetu v modrém saku. Celé se mi to tu sype jako omítka ve vlhkém sklepě.

„To jsi podělala,“ přitočí se ke mně Leon. V nose má strčený kapesník a snaží se zastavit krvácení.

„Já?“

„Ty.“

„Vlákal jsi mě do pasti a ještě mě s gustem zmlátil,“ zasyčím vztekle.

„Uklidni se, nebo všechno zničíš.“

„Co? Tu tvoji pohádku o slonech?“

„Nechovej se jako nána. Chtěl jsem jen pomoci. Misky jste se měly zbavit, ne si ji nechávat u sebe. Dozorci jsou kurvy. Bylo jasný, že to přijdou omrknout.“

„Proč jsi mě nevaroval?“

„Myslel jsem, že ti to dojde. Že jsi chytřejší,“ dotkne se mého ega.

„No tak nejsem,“ naštvu se. Takhle zpětně si taky přijdu dost pitomá. Kdybychom ji alespoň zastrčili pod postel někoho jiného. Měla jsem na to dohlédnout. Jenže Franie mlela ty svoje bisexuální kraviny a já chtěla už konečně spát.

„Za blbost se platí. Mnohdy fatálně.“

„Tak hlavně, že sis to užil...“

„Ale houby užil,“ rozčílí se. „Šetřil jsem tě. Kdybych se nepřihlásil já, mohla jsi skončit s přelámanými žebry a kosti se hojí kurevsky dlouho i nám regenerátům. Místní makáči mají v prackách daleko větší sílu a neumí ji skoro vůbec ovládat.“

„Takže ti mám být nakonec vděčná?“

„Jak říkám, myslel jsem, že jsi chytřejší,“ zavrtí otráveně hlavou a s rukama v kapsách vyrazí pryč.

Nasupeně za ním zírám. Uvnitř mě všechno vře, bublá a kvasí. Nenávidím ho za ten nadřazený pohled plný opovržení. Navíc mě žere, že má pravdu. Podělala jsem to a teď za to ponesu následky.

 

 

---