7. Na dně

Na dně dolu je tma. Ona je tedy všude, ale tady je taková hustá, těžká, neproniknutelná, protože kahany tady blbě hoří a hůř se tu i dýchá. Smrdí tu nějaký plyn, ze kterého se člověku chce zvracet. Doufám, že není výbušný. Nebo jedovatý. Zlatavé utranium tady má takovou narůžovělou barvu. Nevím, jestli to je špatným světlem, nebo čím, ale ty růžovozlaté žilky se mi objevují na sítnici, kdykoliv zavřu oči. Člověk tady má pocit, jako na hodně špatném tripu.

Dozorci za námi do chodeb nelezou. Postávají v kaverně u výtahu a mlčky nás odtud pozorují. Neprudí, nebuzerují. I jim se tu špatně dýchá. Jsou čtyři. Takoví neoholení rabijáti se zarudlýma očima. Nejde mi na rozum, že jim to za ty prachy stojí. Vystavovat se tak silnému záření. My tu jsme nedobrovolně, ale oni si tuhle práci zvolili sami.

Všichni dělníci, co tu spolu se mnou tahají vozíky s vytěženým nerostem, mají pokožku pod zaprášeným plexi celou modrou, místy popraskanou, s prosakující krví na povrch. Pohybují se pomalu. Obezřetně. Šetří energii. Je poznat, že jsou starší než ostatní nebo nějakým způsobem deformovaní. V očích mají prázdné odevzdané výrazy, mnozí kulhají. Jednomu chybí levá ruka. Rukáv skafandru se mu plandá ve vzduchu. Má s krumpáčem, co dělat, přesto se snaží. Pud sebezáchovy, kterým nás vybavili je silnější, než rezignace, co tady na člověka velmi rychle vleze a sevře mu vnitřnosti ledovou dlaní.

I já se oháním krumpáčem a snažím se nevyčnívat z řady zdejších zoufalců. V hlavě mě straší vidina kříže a mého hnijícho těla. Nechci tak umřít. Měla jsem zcepenět už tehdy v aréně. Úklidová služba by vhodila moje tělo do drtiče na biomasu a já bych měla konečně klid. Jenže Morty měl skrupule. Přišlo mu to škoda. Chtěl mě zachránit. Blbec. Celou směnu ho za to proklínám. A s ním Gabera, Sochora, Franie, Leona, Glada a hlavně Gustava. Toho parchanta nejvíc, protože nás po tom všem tak hnusně podrazil.

Nemusel. Byl jedním z nejlépe vydělávajících lanistů na Mazuru. Celý čas zavrtaný v primátorově řiti, držící se díky tomu na výsluní místních šampionátů. Měl dost, víc než byl schopen utratit za několik svých pojebaných životů. Vydělávali jsme mu roky královsky. Mohl se za to alespoň odvděčit férovým soubojem na závěr. Dát nám šanci. On se ale zachoval jako prase. Pro pár yerrinů z nás udělal nepřátele. Koupil si Glada, protože ten nikdy o přetržení svojí šňůry neuvažoval. Chtěl v cirku zůstat až do svého konce. Po jiném životě netoužil. Divím se, že já jo. Byli jsme stejní. Totožná výroba, synchronní genoprogram. Přesto já chtěla vždycky pryč. Snila o svobodě. On netušil, co si s ní počít. Možná se jí i trochu bál. Byl zvyklý poslouchat. V pravidelném řádu se cítil v bezpečí. Mě sral.

Muž bez ruky znenadání upadne a zůstane ležet. Ostatní ho obchází a nevšímají si ho. Mě to přijde blbý. Přikleknu k němu a otočím ho na záda. Mrtvýma očima hledí vzhůru. Hruď se mu už nezdvíhá, skafandr nemlží. Rty má podivně modré a z prasklé kůže ve tváři mu prýští krev. Nejspíš je po něm. Dřel až do samého konce. Ještě v dlaních svírá odštípnutý kámen s utraniem, které zvolna zhasíná. On už zhasnul.

Taky zhasnu a nebude to dlouho trvat.

„Je mrtvej?“ objeví se mi za zády jeden z dozorců. Trošku si šlape na jazyk a mírně šišlá.

„Asi?“ pokrčím rameny.

„Kurva,“ zamračí se.

Tázavě k němu vzhlédnu. Tady žádný drtič není a pochybuju, že mu někdo vypraví pohřeb. Byl ze série 08. Horník. Starý horník, zničený tvrdou prací.

„Vy dva,“ osloví okounějící pracanty, kteří se snaží tvářit, že se jich to netýká. Už týká. Měli tu smůlu, že se nacházeli nejblíž.

„Pane?“

„Vhoďte ho do šachty.“

„Ano pane,“ zamumlají unisono a uchopí ho za předloktí.

Pozoruju, jak jeho tělo dovlečou k propasti, která se nachází na druhé straně od výtahu. Následuju je a nakouknu dolů. Je to temný jícen, kdoví jak hluboký.

Přitáhnou ho k okraji a pak ho skopnou přes hranu. Chvíli to trvá, než se ozve žuchnutí. Šachta je zřejmě velmi hluboká. Kdoví, jak vznikla. Nejspíš tu byla před příchodem těžařů. Tam dole, kde nyní leží ten mrtvý muž, se nachází opravdové dno tohohle dolu. A jednou tam skončíme všichni.

Horníci něco zamručí a pak si jdou po své práci. Nevypadají, že by s nimi událost jakkoliv pohnula. Jsou zvyklí. Smrt je tady všudypřítomná.

 

***

 

Do uší se mi zařízne siréna značící konec šichty.

Genitští otroci odkládají krumpáče a začínají se těsnat u výtahu obehnaného drátěným pletivem. Nastoupím s nimi do rozhrkaného přepravníku až v druhé várce. Všimnu si, že pár mých nových kolegů mě zkoumavě sjíždí od hlavy k patě. Nic neříkají, ale jejich unavené zraky zapadlé hluboko do očních jamek odhadují, co jsem zač. Zajímá je, proč někdo mladý a zdravý jako já, vyfasoval tohohle Černého Petra. Vypadají nedůvěřivě.

Vystoupáme nahoru. Odemknou nám pouta a já ze sebe konečně stáhnu tu těžkou hrůzu.

„Socky před jídlem do sprch,“ ozve se za mnou jeden z bachařů.

Paráda jsem socka. Nejnižší z otroků.

Poslechnu. Nechci mít problémy. Zřejmě to má svůj důvod, s utraniovým zářením není prdel. Když si svlékám kombinézu, neubráním se bolestivému syknutí. Látka se mi přilepila ke kůži a jde to dolů i s krví a hnisem. Žádná nabídka regeneráku od Leona nepřišla. Odepsal mě. Musím si nějak poradit sama.

Jsem nahá, ale nikdo si toho nevšímá. Každý si hledí svého. Je tu se mnou ještě pár dalších žen. O dost starších, se svraštělými těly a promodralou pokožkou.

Ujdu několik kroků a opřu se do těžkých plechových dveří s ikonkou tryskající sprchy. Zapluju dovnitř. Utonu mezi povislými přirozeními a popraskanou kůží poznamenanou zářením. Jinde by z toho člověk kapánek znervózněl, ale tady jsem v bezpečí. Horníci ze spodních pater nemají na nic sílu.

Pustím na sebe horký kalný proud, který nějak podivně páchne. Na chvilku zavřu oči a nechám se umývat. Teplá voda mi masíruje ztuhlé namožené svaly i záda napuchlá bitím. Uvolňuju se…

Z ničeho nic se prudce rozrazí dveře od záchodku.

Vyruší mě to. Otevřu oči a mrknu tím směrem.

 Do místnosti vpluje holohlavý obr se sudovitou hrudí porostlou hnědým ochlupením. Povšimnu si, že jeho geno-kód začíná dvoučíslím 66 a za lomítkem se černá TRX. Má ho vypálené na pravém stehně a nejde přehlédnout. Co si tak matně pamatuju, bavil se s ním Leon předešlého dne, než ode mě dostal na hubu.

Vnímám, že většina ostatních znervózní a urychlí svoji činnost.

Obr přejede zrakem po sprchujících se zoufalcích, načež vykročí mým směrem

„Uhni,“ neomaleně do mě strčí.

„Co?“ strčím do něj taky.

„Vypadni,“ zamračí se. Pak mě však sjede od hlavy k patě a mlsně se oblízne. „Anebo klekni a pořádně mi ho vykuř,“ uchopí do ruky masivní úd, který začíná být ztopořený.

„Vykuř si ho sám,“ odseknu.

„Ale… Kurvička si bude hrát na drsňačku,“ ušklíbne se a hmátne po mně pravačkou.

Couvnu. Jenže mám za sebou akorát tak zeď obloženou modrými kachličkami.

Učiní pokus mě chytit, ale uhnu a rychle se mu dostanu do zad. Obrátí se a ožene se po mně prackou.

Uskočím a strnu v obranné pozici.

Stojím nahá uprostřed umývárny. Cítím, jak na mě všichni zírají a čekají, co bude dál. Nikdo ani nedutá. Tenhle typ je zřejmě místní kápo. Vypadá v kondici. Nejspíš tu bude krátce.

„Šedesát šestka,“ přečte si na mém pravém bicepsu. „Sestřička si to chce rozdat,“ zašklebí se vyzývavě. Má velkou vejčitou hlavu a téměř žádný krk. Škrcení bude problém. Vlastně proti němu zase tak moc zbraní nemám. Vím to já a ví to i on.

„Jen se chci v klidu osprchovat,“ pokusím se o smír.

„Jak jsem řekl, ta nabídka stále platí,“ naznačí kopulační pohyby. Jestli byl předtím ztopořený jen napůl, teď stojí v plné parádě. Zřejmě ho ta situace rozparádila.

„Šedesát šestky nejsou kurvy, to musíš jít jinam. Za Sochorem například,“ ušklíbnu se drze. Hraju vabank. Buď pochopí humor, nebo mi to dá sežrat.

Několik vteřin je ticho.

Napjatě pozoruju, co se bude dít.

Nafoukne tváře a z masitých rtů mu vypluje několik bublinek. Pak se začne na celé kolo chechtat. Obrovská hruď se mu otřásá a on se směje a směje. Povšimnu si, že mu úd měkne. Smích a vzrušení nejdou moc dohromady. Naštěstí.

„Ráda provokuješ, co?“ probodne mě pohledem, když se trochu uklidní. „Zkoušíš, co kdo snese.“

Jen pokrčím rameny.

„Možná bysme si to mohli rozdat někde stranou trochu důstojnějším způsobem. Bez všech těch čumilů okolo,“ vyrazí ke mně.

„Nejsi můj typ, promiň,“ otočím se k němu zády a vykročím k východu. Vím, že riskuju. Ale ani ten největší zmrd nezaútočí na někoho, kdo se k němu otočí zády. Snad. Doufám.

Už jsem skoro u dveří, ale dožene mě.

Pevně mi sevře rameno.

Ztuhnu.

„To muselo bolet,“ dotkne se hnisajících jizev na mých zádech

„Hmh.“

„Se mnou by tě to nebolelo. Líbilo by se ti to…“

„Nemám zájem. Copak nerozumíš?“ otočím se k němu prudce.

V očích mu zasvítí.

„Ale já jo,“ drapne mě za krkem a stiskne naráz obě krkavice, aby mě ochromil. Na chvíli všechno okolo mě ztmavne a já jen bezmocně vnímám, jak mě vleče k záchodkům, umístěným hned vedle vchodu.

Sakra! To snad ne! Copak toho ponížení nebylo už dost?

Začnu sebou prudce mlít, ale drží mě pevně. Zády rozrazí malá úzká dvířka a vtáhne mě dovnitř.

Je tu tma. Do nosu mě udeří štiplavý pach moči.

Pustí mě.

Zašátrám po zdi, abych našla nějaký vypínač.

„Nerozsvěcej,“ praví důrazně.

Zamrkám a snažím se tu nějak zorientovat. Zpod dveří sem proniká uzounký pruh světla.

Obr se sehne a něco zvedne z podlahy. Ozve se tlumené zachřestění. Poté cvakne tlačítko, kterým spustí poměrně hlučný větrák. Nejspíš, aby nebylo slyšet ven, co se bude dít uvnitř.

Sakra!

Vyrazím ke vchodu, ale zastoupí mi cestu. Chytne mě za paži a přirazí břichem ke studeným dlaždicím. Nalehne na mě celou vahou těla. Na krku ucítím jeho dech a mezi nohama tlak.

Kurva! Tohle ne. Začnu sebou cukat a snažím se ho ze sebe shodit. Bez úspěchu. Tohle jsem totálně podělala.

„Uklidni se,“ zasyčí mi tlumeně do ucha.

„Nedělej to, prosím,“ vyhrknu zoufale.

„Budu si dělat, co budu chtít. Budeš řičet rozkoší, kurvičko,“ zvolá hlasitě.

„Ne!“

„Říkám, uklidni se,“ ztiší maximálně hlas.

Poslechnu a přestanu se bránit. Stejně to nemá cenu.

„Nejsem takovej zmrd, jak to vypadá. Něco pro tebe mám,“ vtiskne mi do dlaně plastovou krabičku.

„Co to je?“

„Utrix. Neutralizuje vliv záření. Bachaři to tu zobou po kilech. Vezmi si každý večer jeden.“

„Proč mi to dáváš?“

„Konečně v sobě ucejtíš pořádnýho chlapa,“ zaryčí nahlas. Pak se ale ztlumí.

„Dárek od Leona,“ zašeptá.

„Cože?“ vydechnu nevěřícně.

„Taky ho zobu, drží mě tu nad vodou. A teď se nehýbej,“ slyším jak s čímsi za mnou zápolí. O chvilku později na zádech ucítím chladivý regenerační gel.

„Proč to pro mě děláš?“ nechápu.

„Slíbil jsem mu, že se o tebe postarám,“ roztírá mi zkušeně mast do ran.

„Aha,“ pravím zaraženě. Vždycky, když ho mám chuť nesnášet, udělá něco, čím mi vyrazí dech. Myslela jsem, že mě odepsal a přitom…

„Děkuju,“ zašeptám vděčně.

„My v týmu držíme při sobě,“ zamručí hrdě.

„Eh?“

„A teď začni ječet, jako kdybych tě šukal. To divadlo musí působit věrohodně.“

 

***

 

Když dorazím na večeři, Franie právě obtáčí svého rezavého hrdinu. Oprašuje mu něco z ramene, levačkou zakleslá do jeho předloktí. Sotva vstoupím do místnosti, sklopí oči.

Jsem ta prašivá, ze spodních pater. Socka mezi otroky. Nejnižší z nejnižších. Tamara mi opatrně pokývne na pozdrav, ale pak odvrátí zrak a mimovolně si kouše kůžičku na rtu. Ani ona netouží po tom, abychom byly viděny spolu. Jsem sama.

Počkám, až mi automat vyhodí misku s večerním přídělem, doploužím se k jednomu ze stolů a kecnu sebou na lavici. Naberu prsty mazlavou hmotu. Jídlo je hnusné jako vždycky. Pořád ta samá chuť, šedivá barva a měkká, nevábná konzistence. A k tomu tma, smrt a žádní přátelé. Ubíjející práce, ukrajující z kalendáře dny k brzké smrti…

„Netvař se, jako kdybys měla krámy,“ zapadne vedle mě plešatý obr a drcne do mě ramenem. Zezadu na tulením zátylku se mu dělají záhyby. Mohutné klouby, masivní kosti, na nich svaly a na tom tuk. Vše v tom správném poměru, aby si od něho většina místních s minimálním pudem sebezáchovy držela odstup.

„Geniti nemají krámy.“

„Jen fór,“ uchechtne se.

Když neučiním ani sebemenší pokus se taky zasmát, zvážní.

„Neber si to tolik. Ocitla ses na dně, to je toho. Dobrý je, že ze dna se nejde propadnout níž. Už ti nemůžou nic víc udělat.“

„Tím bych si nebyla tak jistá,“ zahučím temně.

„Zase vyjde slunce a už to nebude dlouho trvat,“ ztiší hlas a nakloní se ke mně, abych ho slyšela jen já.

Pohlédnu na něj úkosem. Taky věří pohádce o slonech na provázku. Jenže my jsme sloni spoutaní pevnými řetězy. A naši svobodu hlídají samopaly. Budeme dřív mrtví než svobodní.

„Co jsi byl předtím, než ses ocitl tady?“ změním raději téma.

„Je to důležitý?“ zachmuří se.

„Nevím. Možná. Ráda vím, s kým mám tu čest.“

„Nepatřil jsem ke zkurvenejm gladiátorům jako ty nebo Leon. Vyrobili mě pro daleko přízmenější cíl.“

„Jakej?“

„Není to jedno?“ vypadá to, jako kdyby se styděl.

Když výmluvně mlčím, chvíli loví jídlo z misky, ale pak se pustí do vyprávění.

„Makal jsem jako vymahač pro jednu soukromou agenturu z Buxu. Hledal jsem zašíváky na Bellanu, co dlužili našim klientům prachy. Bral jsem za to i nějaký drobný, aby si pojistili mou loajalitu…“

„Na Bellanu funguje nějaký život?“ skočím mu překvapeně do řeči.

„Na povrchu ne, ale dole pod zemí ano. Zničenej Bellan už roky nespadá pod unijní právo, funguje to tam podle vlastních zákonů. Proto tam mizí ti, co se potřebují ztratit.“

„Aha, já myslela, že to tam je mrtvý. Nechodila jsem do žádný školy. Moc vědomostí nemám.“

„A kterej Genit chodil do školy. Ty jsou jen pro Elity. My dřeme pro cizí zájmy. Mě vlastnila jedna exekutorská agentura. Moje práce byla najít dlužníka a vymlátit z něj, co šlo. Dělal jsem tu práci dlouho. Nebyly se mnou problémy. Zasloužil jsem si gáži na provoz i těch pár šušní na děvky a chlast.“

„A tady jsi proč?“

„Kvůli posraný lásce,“ zvážní.

Překvapeně se k němu otočím. Na romantika zrovna nevypadá.

Chvíli ještě vylizuje misku, ale pak pokračuje.

„Jmenovala se Sabrina a dlužila svýmu pasákovi prachy. Měla s ním dítě a už si od něj nechtěla nechat dál srát na hlavu. Byla Elit, ale choval se k ní jako k prachsprotýmu otrokovi, a tak mu vybrakovala účet a zdrhla. Můj úkol byl ji najít a přivést zpátky. Jenže to dopadlo celý jinak.“

„Jak?“ ozve se ve mně zvědavá drbna.

„Ona byl hrozně sexy. A navíc Elitka. Nikdy jsem nespal s Elitkou. Pár genitskejch kurev jsem vyzkoušel, ale tohle bylo jiný. Patřila do první třídy. Brala jen samou snobáckou klientelu a taky drogy. Když jsem si pro ni přišel, táhla do sebe zrovna na hajzlu lajnu…“

„Zabouchl ses do feťačky?“ podivím se.

„Byla zoufalá. Prosila, naléhala, svedla mě a bylo to fakt božský,“ mlaskne zasněně. „Navíc měla malou dceru, co mi hrozně rychle začala říkat tati. Strávil jsem u Sabriny několik měsíců a hrál si s ní na rodinu. I na jiný věci. Měla fakt fantazii, ochočila si mě. Ukázala mi novej vesmír. Bylo to fakt plný…“

Když na něho poněkud nechápavě zírám, zamračí se.

„Byli jsme semknutej tým, rodina. Co ty o tom můžeš vědět. Jenže, pak po mě poslali mýho nástupce. Několik mých nástupců. Ji odvedli k tomu debilovi, co mu dlužila  a já skončil tady. Za trest. Rozbili mi hubu a škrtli mě v tabulkách. Stal jsem se ztrátou. Výprodejovým zbožím pro doly, stačí?“

„Geniti na lásku nemají nárok. Je jen pro Elity. Aby se množili, měli děti. Nám přináší jenom trable,“ zamumlám hořce.

„Taky jsi milovala Elita?“ podiví se.

„Ne Genita.“

„A?“

„Zabil mě.“

„Proto se tváříš, jako kdybys měla krámy?“

„Geniti nemají krámy. Nemnoží se, nemají děti. Ani nárok na lásku.“

„Ale stejně je fajn ji alespoň na moment zažít.“

Po výrazu, který na něj vrhnu, na chvíli zmklne.

Je ticho, které přeruší až za hodně dlouhou dobu.

„Ona by mě nezabila. Vím to. Říkala, že se mnou konečně našla domov. Dokonce přestala brát i ty posraný drogy. Nepotřebovala je. Když je člověk šťastnej, nemusí nikam utíkat…“

Má pravdu. Když je člověk šťastnej, nemusí utíkat. Glad byl šťastnej v aréně a nechtěl utíkat. Já ale nebyla šťastná nikdy nikde. Nenáviděla jsem to tam a nenávidím to i tady.

„Proč jsi mi dal utrix ve sprše tak krkolomným způsobem, když jsi mi ho úplně klidně mohl dát teď?“ napadne mě náhle.

„Byla to větší zábava. Navíc teď všichni v tomhle dole vědí, že jsi moje holka. Netroufnou si na tebe. Jsi pod mojí ochranou. Ode mě si každej drží odstup. Dělňasové, ale i bachaři. Jsem magor,“ uchechtne se. Má pravdu. U tohohle stolu sedíme sami. I když je jinde narváno, každý nás raději obejde, než aby si přisedl.

„Já ale nejsem tvoje holka.“

„Já to vím, ty to víš, ale to neznamená, že to ví kdokoliv další. Jinak, jmenuju se Trax.“

„Těší mě, Glada.“

 

***

 

Další den v dolech mi nepřijde už tak hrozný. Ten utrix je paráda. Kůže už mě nesvědí, navíc jsem se parádně vyspala. Nejspíš jsou do něj přimíchaná i nějaká hypnotika. I regenerák zaúčinkoval, a záda se pomalu hojí. Díky Gustavově příplatku to jde rychleji než u běžných pracantů. Moje tělo je přece jen výhra. Škoda ho tu nechat zcepenět.

Rubeme vedle sebe s Traxem. Pomáhá mi odnášet velké balvany a drží ode mne dál dozorce s obuchy. I ta temnota mi dneska přijde nějaká světlejší. Plyn méně smrdí, práce mi jde od ruky. Náladu mám o dost lepší než v předchozích dnech. Franie má pravdu, je potřeba k někomu patřit.

„Proč ten utrix nedostávaji všichni?“ otočím se ke svému novému kámošovi, který právě přitáhl nákladní vozík, abychom to neměli tak daleko.

„Nevím přesně, ale Leon říkal, že ho není dost. Jde o novou technologii. Vyvinutou teprve nedávno, protože v dolech na Thurwě nikdo dlouho nevydržel a museli dozorcům vyplácet rentu za trvalý následky.“

„Nedávno? Vždyť utranium je starý jako vesmírný lety. Nebo ne?“

„Na jiných planetách není tak koncentrovaný. To co tady vyrubeme za měsíc holejma rukama v jednom dole, jinde musí vytěžit těžká technika v obrovských kráterech. A stejně je toho sotva setina. Proto je tak drahý. A vzácný. Tady ne. Na Thurwě je ho dost, ale vybírá si to nepěknou daň.“

„Myslela jsem, že technika v okolí utrania nefunguje, říkala to Tamara. Ta ženská v šedivých šatech. Dělala dřív učitelku. Je to pochodující encyklopedie.“

„Nefunguje nic na utraniový monočlánky. A dole ani na naftu. Tady nefunguje vůbec nic. V nižší koncentraci, ale jo. Proto se dá nahoře svítit a jedou tam recyklační automaty. Na jiných planetách se utranium těžilo strojema s naftovýma motorama. Jenže to hlavouni z Unie neradi vidí. Je smradlavá a znečišťuje ovzduší. Spalování nafty kdysi přivedlo první z planet na pokraj ekologický katastrofy. Nebýt nálezu utrania, lidstvo by se dávno propadlo do starověku.“

„Jak to všechno víš?“ podivím se.

„Od Sabriny. Ona chodila do školy. Vstudovala historii. Povídali jsme si. Rád jsem ji poslouchal.“

„Studovaná šlapka, jo?“ neubráním se úšklebku.

„Byla z bohatý rodiny. Utekla. Asi měla pocit, že se uživí sama. Jenže narazila na gaunera…“

„Co je s ní dneska?“

„Nevím,“ zachmuří se.

„Proč nepoprosila rodiče o pomoc? Proč zdrhala na Bellan?“

„Byla na to příliš hrdá. To bys ji musela znát,“ nasadí přitroublý zamilovaný výraz.

„Hrdost si můžou dovolit jen Eliti,“ zavrčím.

„Ty zrovna něco říkej, od první chvíle se stavíš na zadní a Leon pak na tebe plýtvá regenerákem,“ zamračí se.

„Už nebudu, jsem poučená,“ odseknu příkřeji, než by si zasloužil.

„V pohodě, mám rád lidi, co se neposerou,“ mrkne na mě přes skafandr. „Ale všechno má svůj čas. Nechat se mlátit od Sochora je naprostá hovadina, která vede jen ke zbytečnýmu oslabení.“

„Odkud ho Leon vůbec má?“ ztiším hlas. I když to není zrovna potřeba. Tady si každý hledí svého, navíc náš rozhovor přehluší mlácení krumpáčů do kamene.

„Co?“

„No regenerák, utrix…“

„Je zadobře s dozorcema i Gaberem. Plní kvóty, leze jim doprdele, často funguje jako jejich mlátička. Hraje to skvěle. Věří mu. A díky němu jsou dubový palice jako my dva pořád naživu.“

„Ty mu jsi loajální, co.“

„Mám na lidi čuch. Málokomu věřím, ale jemu jo. A to mě taky zmlátil, dokonce dvakrát. Kdysi jsem byl problémovej, nemysli si. Ale už jsem se poučil,“ uchechtne se.

„Dva poučení idioti na dně dolu,“ ušklíbnu se s úsměvem. S Traxem se nejde na svět mračit. Vyzařuje pohodu a sílu. Vedle něho mám pocit bezpečí. Navíc mě uklidňuje, že mě Leon přes to všechno neodepsal. Nebude to takový parchant. Možná ta jeho pohádka o slonech vyústí nakonec v happy end.

„A tuhle šachtu tady vlastně vykopal kdo? Pracanti by to tady holýma rukama rubali půl století,“ napadne mě.

„Všechny díry tu jsou přírodního původu. Podloží na Thurwě je dost nestabilní a občas se propadne. Někdy mám pocit, že je to tu živé. Taky ti přijde divný, jak utranium zhasne, když ho odloupneme od stěny?“ pohlédne na mě.

„Jo. Je to dost děsivý.“

„Je to divný, ne děsivý. Děsivý jsou grumové. Tady dole je ještě nestihli vyhubit. Nelez, kam nevidíš. Držt se u světla. Toho se bojí. Pálí je do očí. Jsou zvyklí na tmu.“

„Co jsou to grumové?“ pohlédnu na něj s obavou. Pocit bezpečí je náhle ten tam.

„Takoví parchanti hladoví, nenažraní. Mají ostrý zuby a útočí na všechno, co se hýbe. Živí se subury, ale chutná jim i lidský maso. Jak ti roztrhnou skafandr, jsi v prdeli.“

„Subury?“

„Hlodavci, něco jako krysy. Loví v podzemních vodách mlže. Ti jsou neškodní. Na člověka nezaútočí. Ale grum jo. To je prevít, nemá vůbec pud sebezáchovy. Chce to hlavně nenechat zhasnout kahan, takže nelézt do průvanu, ani pod vodu co teče místy ze stěn.“

V tu chvíli se ve stínu něco mihne. Trhnu sebou.

„Klid, to byl jen subur. Ten ti nic neudělá. Grumové jsou o dost větší. Proč si myslíš, že dozorci neodloží ani na chvíli samopaly?“

„Kvůli nám?“

„Ale hovno, tady nemá na vzpouru nikdo sílu. Ale tihle vyhladovělí bastardi ti utrhnou ruku raz dva a pak s ní zmizí ve tmě. Ten pracant, co včera zdechnul, se s tím seznámil na vlastní kůži. Nedával bacha, kopnul si do světla a bylo to. Tady musí člověk bejt furt ve střehu.“

 „A to mi říkáš až teď?“ polknu.

„To vám měli říct dozorci, ale na všechno serou. Jsme jim u prdele. A Gaber? Ten nikdy takhle dole nebyl. Ani pořádně neví, jak to tu vypadá. Má jen staženou řiť, že nesplní kvóty a nahradí ho nějakej jinej snaživej idiot. Bojí se vzpoury a taky toho, že to tu jednou armáda neuhlídá. Jsme v pohraničí a tenhle důl je sakra šťavnatej. Moc bych se nedivil, kdyby si na něj Gaulinčuk brousil zuby.“

„A to je zas kdo?“

„Konkurent, vlastník Suridu. Tvrdej patron. Nejradši by ovládnul celou planetu, ale Schulz to tady drží ocelovou pěstí. Nebejt jeho, celá slavná Darek Company by dávno lehla popelem.“

„Jsi studnice vědomostí,“ pravím s nehraným úžasem.

„Vím to od Leona. Pochází ze Suridu. Bejval šampion. Smetánka si ho považovala. Znal všechny. Patřil do úplně jiný ligy než my. Propadl se sakra nízko.“

„Mě to povídej,“ zamračím se.

„On byl místní. Možná i proto to má u dozorců dobrý. Furt ho mají tak trochu za celebritu.“

„A proč chce teda zdrhnout. Má dobrou pozici, přístup k utrixu… Žil by dlouho.“

„Co je tohle za život. Zima, vlhko, žrádlo bez chuti. Každej den ta samá pakárna. Chce zase vidět slunce, narovnat záda, sundat okovy, jako každej z nás…“

V jednu chvíli se za Traxem mihne temný stín. Je to rychlé a chystá se to skočit. Instinkty mi zafungují bazvedně. Dříve než to stačí zaútočit, rozmáchnu se krumpáčem plnou silou. Hrot projde něčím měkkým. Ozve se bolestné zavřeštění.

Trax sebou cukne a máchne kahanem do tmy.

Na zemi leží zvíře se stříbrnou srstí, rozměry jako velký pes. Jenže tohle má pět rudých očí a plnou hubu ocelových tesáků. Začne se pod tím rozlévat kaluž fialové krve. Cuká sebou a vříská to. Rozmáchnu se ještě jednou a je ticho.

Trax mi s povděkem pokývne. Chystalo se mu to skočit na záda a prokousnout krk.

„Tohle byl grum,“ zašeptá, vypadá kapánek otřeseně. I náš tvrďák má z něčeho respekt.

„Už není.“

„Dík.“

„Nemůže jich tu být někde víc. Nebudou se mstít?“ znervózním.

„Ne, neboj. Další se budou bát, alespoň chvíli. Ten řev je všechny vyplašil. Jsou to solitéři. Nemají smečku. Nebojují společně, jen každý sám za sebe.“

„Jako gladiátoři,“ ušklíbnu se.

„Už nejsi gladiátor.“

„Ne už ne.“

„A máš smečku.“

„Jo?“

„Jo.“

 

---