Děvka Smrt

V nekonečných bolestech a temnou skvrnou na mysli, zbyl jsem sám.

Vlhké oči, máčí můj nepraný polštář , až z toho zánět sluchovodu mám.

Budím se s úzkostí, jako by se mé torzo mělo snad propadnout samo do sebe.

 Žadoním o další sen, ač únava nepřichází, modlím se o nebe.

 Pláčem se ukolébávám a ctítím jak mnou prostupuje lehkost.

 Je to snad tady? Mám to štěstí, že zrovna já mířm na věčnost?

 Ne, znovu klesám a těžknu, budím se pod kamenem, který mne drtí.

Nemůžu dýchat, žít už nechci, všek bojím se smrti.

Někdo říká, že smrt je krásná, laskvá a ve správný okamžik nabídne svou konejšivou náruč,

ale proč cestá má k ní je tolik trýznivá?

Ale já tě vidím, ach ano, už tě vidím.

Sedáš do mé postele, když oči se mi klíží a líbáním odnášíš mne do sna, do světa bez bolesti.

Přikrýváš mé tělo svým, abys mne ochránila před tou drtivou bolestí vědomí a já tě za to miluji.

Už žiji jen pro tebe, pro smrt.

Tvé tělo už se rozkládá, ale nemohu tě nechat jít.

Také tě miluji a pro mou lásku musíš v utrpení být.

Hranu ostrou má tvůj líc, žebra vystupují z kůže a já miluji tě víc a víc.

Mé hnijící vnitřnosti, vřou žárem bolesti a tys zapomněla na mne?

Mé tělo dál chřadne, rozpadá se, vadne.

Nekonečné agónii, vydal jsem se napospas,

tolik jsem tě miloval, činil bych tak zas a zas.

Takhle mě tu necháš? Nemohoucího žít, či zemřít?

Tak snadné bylo ti uvěřit, řádu života se zpronevěřit.

Dál víc už mi teď nezbývá, než vsakovat se do zdiva.