8. Spící Franie

 

 

Uplyne několik dní, které mi splývají v jeden. Stereotypních, ubíjejících. Naplněných úmornou prací, temnotou a hnusným žrádlem bez chuti.

Je noc. Pomalu se nořím do říše snů. Všude panuje šero rušené jen úzkým pruhem světla, který sem proniká zpod dveří. Ze všech postelí se ozývá pravidelné oddechování, které vábí se k němu připojit.

„Jak ti je?“ přicupká Franie k mojí posteli. Cítím z ní špatné svědomí.

Otevřu oči.

„Dobře.“

„Jak to? Tam dole to přece musí být úplné peklo?“ nechápe.

„Takto,“ odbydu ji. Nemám zájem rýpat se v detailech.

„Mě ne. To utranium je hrozný svinstvo. Začala se mi loupat kůže a hrozně to svědí,“ vysouká si rukáv nad loket a začne se drbat. „Navíc se mi každou noc zdají hrozné sny. Mlátí mě v nich Boris. Pořád znovu a znovu. Mám obličej celý od krve, vymlácené zuby. Vždycky se vzbudím s tím, že už mi žádný v puse nezůstaly. A víš, co? Jeden se mi začal viklat. Pravý řezák. Ten důl nás sežere zaživa…“

„Pojď sem,“ zasyčím.

Přidřepne a tázavě na mě pohlédne.

Hrábnu do kapsy a vylovím z butylky velký červený prášek. Vtisknu jí ho do dlaně. Má ji ledovou.

„Spolkni to a drž o tom hubu. Myslím to vážně,“ zašeptám a přísně jí pohlédnu do očí.

„Co je to?“ nechápe.

„Poslechni mě. Jestli se o tom někdo dozví, přivedeš hodně lidí do průseru.“

„Dobře,“ praví zaraženě a rychle vcucne prášek.

„A teď si zalez a běž chrápat. Dneska se ti noční můry zdát nebudou. Slibuju.“

„Děkuju,“ kuňkne. „Já myslela, že už nejsme kamarádky. Že ses se mnou přestala úplně bavit.“

„Jsi blbka, co všechno zvorá. Ale neposereš se, když jde o to bojovat za lidi okolo sebe. Patříš do smečky,“ mrknu na ni.

„Vážně?“ rozzáří se jako hvězdička.

„Zalez už, nebo ti jednu fláknu,“ zamračím se. I když jen na oko. Jsem ráda, že už se zas bavíme. Je to husa pitomá, ale jádro má dobrý.

„Jasně, ale kdybys to chtěla udělat, tak umím…“

„Ještě jednou o tom cekneš  a zmaluju ti prdel na fialovo.“

„Ty to máš ráda takhle drsně?“ vykulí oči. Když nereaguju, konečně poslechne a vrátí se ke své posteli. Slyším, jak na ní vylézá a přetahuje přes sebe deku.

„Glado, dík. Jsi opravdová kámoška,“ zašeptá v polospánku a konečně zmlkne.

Naštěstí.

 

***

 

Když dozorci otvírají cely před ranní šichtou, Franie ještě chrápe. Zacloumám s ní, ale není k probuzení. Dech má velmi mělký a pod víčky jí rytmicky kmitají bulvy ze strany na stranu. Poleje mě horko. Možná jsem špatně odhadla dávkování. Franie je malá, bez svalstva a celkové tělesné hmoty. Takové vyžle mrňavé, lehké. Proti chlapům, co to tu berou, zhruba poloviční. Má sotva padesát kilo. Možná jsem tu piluli měla rozlomit na půlku.

„Vstávej,“ zatřesu s ní.

Nic.

„Tak sakra vstávej,“ dloubnu ji bolestivě po Mortyho způsobu mezi klíční kosti.

Zamračí se ze spánku, ale chrápe dál.

Sakra!

Ostatní se pomalu oblékají a stelou kousavé deky na proležených matracích. Za chvíli sem dorazí druhá směna. Bude potřeba Franie urychleně vyhnat z postele.

To už ale vstrčí dovnitř hlavu uhrovitý Roman se svým obvyklým:

„Vstávejte, špíny.“

 Nikdo už není na lůžku, jen Franie se ani nehne. Je tuhá.

Do háje.

„Co je s ní?“ dýchne mi na krk. Ve vzduchu zasmrádne zbytkový alkohol. Zřejmě včera chlastali se Sochorem. Dva kamarádi z mokré čtvrti. I oni mají smečku. Hnusnou, slizkou a nebezpečnou.

„Nevím, včera si stěžovala na bolest hlavy,“ zalžu.

Roman mě odstrčí a přetáhne nebohou Franie vší silou obuchem, až jí na holé paži naskočí červenofialový pruh.

„Vstávej!“ zařve.

Franie konečně otevře oči. Vypadá zmateně. Po chvíli však protočí panenky a opět semkne víčka k sobě. Osvětlení ji bolí.

„Jsi snad zfetovaná?“ zavrčí Roman. Cítím z něho netrpělivost.

Ostatní mezitím kvapně opouštějí celu.

Jen Tamara se zarazí a vrhne na mě tázavý pohled.

Vyhýbavě pokrčím rameny a naznačím jí, ať zmizí.

Poslechne. Nechce zbytečné problémy. Všimnu si, že i ona už má kůži v obličeji celou rudou, místy fialovou. I na ní si záření začalo vybírat svou daň.

Jisté je jedno, takhle to dál nejde. Musíme odtud, nebo bude brzy po nás.

„Možná se prostě potřebuje vyspat,“ zašeptám. „Včera se cítila mizerně.“

„Jste tu pár dní. Nemáte nárok, cejtit se mizerně,“ zavrčí Roman. „Dojdu pro doktora Mause. Vezme jí krev, zjistíme, jestli si něco nešlehla. Kurvy bejvaj dost často feťačky.

Polknu. Doprdele. To jsem podělala. Leon mě zabije. I Trax.

„Proberu ji a za chvíli budeme dole,“ vrhnu na Romana odhodlaný výraz. „Slibuju.“

Chvíli si mě přeměřuje.

„Ty něco tajíš. Víš víc, než říkáš,“ vrazí mi pod bradu špičku obuchu. Chová se stejně odporně jako Sochor. Odkoukal tohle jednání úplně přesně.

„Musím jít. Za chvíli mi začíná šichta,“ uhnu pohledem.

„Dívej se mi od očí, když s tebou mluvím!“ vyštěkne.

Poslušně na něho upřu oči. Dušička je ve mně malá.

„Ty se mě bojíš,“ poznamená, je vidět, že mu tohle zjištění dělá navýsost dobře. Opět jako kdyby celý narostl. Zvětšil se. Živí se naším strachem jako upír. Ukájí ho. A já mu teď poskytuju hodně kvalitní matroš.

„Nemám proč se bát…“

„Nekecej, strach z tebe přímo čpí,“ uděří mě vší silou paže a pak znovu do stejného místa, až syknu bolestí.

„Tak mluv! Co má v sobě, proč chrápe jako zabitá?!“ zařve a napřáhne se k další ráně.

Přikrčím se. Tohle jsem kardinálně podělala. Potřebuju nutně něco vymyslet, odvést jeho pozornost jinam, ale vůbec nic mě nenapadá. Jsem dutá jako vlákno.

Do cely nakoukne Leon.

„Pane,“ odkašle si.

Rána nedopadne. Ten chlap je snad můj anděl strážný.

„Co tu děláš?“ zamračí se dozorce.

„Ředitel Gaber si s vámi přeje mluvit. Čeká na vás ve své kanceláři, pane,“ zdůrazní podlézavě oslovení.

S úlevou na něho pohlédnu, pocítím k němu neskonalou vděčnost.

Absolutně mě ignoruje a předpisově zírá před sebe.

„Gaber říkáš?“ otočí se k němu Roman.

„Ano pane, poslal mě pro vás. Společně s velitelem Sochorem na vás čekají v kanceláři. Možná pro vás připravují povýšení. Tvářili se dost důležitě. Pokud ano, tak vám gratuluji. Zasloužíte si to, pane,“ skloní podřízeně hlavu. Ten chlap je neuvěřitelný borec. Působí tak přesvědčivě, že by mu člověk zbaštil háček i s udicí.

„Říkáš povýšení?“ přešlápne Roman.

„Jen se dohaduji. Možná je to příliš troufalé, omlouvám se, pane.“

Celá estráda naštěstí zabere.

„Zajdu tam. A ty se postarej, ať jsou tyhle dvě cácory v práci včas, jinak ti dám na starost jejich potrestání. Rozuměl jsi?“ zvedne hlas. Už zdaleka však není tak rozčilený. Naopak, přiblble se usmívá. Pokud ho fakt čeká povýšení a Leon nekecá, nemohlo se to líp načasovat.

„Ano pane.“

Roman na mě hodí poslední výhružný pohled, ale pak naštěstí opustí naši celu. Neskutečně se mi uleví.

„Co s ní je?“ vstoupí dovnitř Leon.

Mlčím.

„Nedala jsi jí ten utrix, že ne,“ trefí se přímo na střed.

„Dala.“

Zavrtí hlavou a otráveně si odfrkne.

„Byl určenej pro tebe,“ pohlédne na mě s výčitkou. Vypadá nasraně.

„My všichni jsme slon,“ pokusím se o úsměv.

„To tedy nejsme. Utrix je pro bojovníky. Pro ty, co se zbraní půjdou do vzpoury. Pro ty, co je nesloží tahle dávka. Pro chlapy a šedesát šestky. Ne pro malý hubený puberťačky.“

„Bylo jí blbě, myslela jsem, že se jí udělá líp.“

Odvrátí zrak. Je vidět, že se to v něm vaří, ale nechce vybuchnout. Pak k ní přiklekne a na krku jí zmačkne několik bodů.

Franie sebou trhne a rozšíří oči dokořán.

„Ahoj hezoune,“ pokusí se o úsměv.

„Vstávej,“ vytáhne ji za rameno z postele. Je vláčná jako loutka. „Koukej se dát dohromady, než to všechno zkazíš. Chceš, aby Gladu zase zmlátili?“ zahraje na city.

„Ne to ne, ale je mi nějak divně. Spala bych,“ spadnou jí opět víčka.

Uštědří jí pár facek, až jí zrudnou tváře.

Pak se otočí ke mně.

„Už je to blízko. Pár dní. Tak to kurva neposerte!“ vypadá rozrušeně.

„Blízko?“

„Příští nákladní loď je naše vstupenka odsud. Přistane za dva týdny.“

„Chceš ukrást nákladní loď?“ ztiším hlas do šepotu.

„Když se celá vyloží, tak dva dny nebývá příliš zabezpečená. Palubní ostraha se jde domů vychrápat se svejma starejma nebo vyrazí do Chabrunu za zábavou a zůstává tam jen minimální posádka, než se začne nakládat utranium před odletem.“

„Vojáci sestřelí náš modul. Nenechají nás utéci.“

„Když budeme rychlí, tak ne. Největší část armády se teď nachází v pátém distriktu. Někdo tam vyhodil do povětří vojenský sklad s municí. Než se sem dostanou s těžkou technikou, budeme pryč. Tenhle důl nyní střeží jen dozorci a ty si podáme snadno.“

„Jak? Oni mají samopaly, my holé ruce.“

„Důvěřuj mi,“ vyvleče Franie ven z cely. Sotva se drží na nohách. Podlamují se pod ní, jako kdyby byly z pudinku.

„Musíme ji dát do kupy, než se Roman vrátí od Gabera. Když se zjistí, že má v krvi utrix, nastane mohutné vyšetřování.“

„Skončí u mne. To ti slibuju. Člověk má umět sežrat, co si navařil.“

„Až na to, že mi přikážou, abych to z tebe vymlátil zrovna já,“ zavrčí.

„Fakt?“ poleje mě horko.

„Jsem jejich kat, spolehlivá mlátička, vykonavatel trestů. Když trvají déle a dozorce začnou vyčerpávat, nechají mě to dodělat. Jejich důvěra ve mně není zadarmo. Má svoji cenu. Nikdy jsem je nezklamal a nehodlám na tom nic měnit.“

Polknu. Nějak mi z té představy není dobře.

„Už jsem pár lidi na jejich rozkaz umlátil k smrti,“ praví vážně. „V tvém případě bych se tomu ovšem radši vyhnul.“

„Tak to jsme dva,“ pokusím se o úsměv i když žaludek se mi z té představy zhoupne.

„Takže ji musíme vzbudit stůj, co stůj. Vezmeme to přes umývárnu. Ledová voda ji snad konečně probere.“

Přikývnu a čapnu Franie pod paží. Bezmocně mezi námi visí.

„Vážně jsi umlátil jiného Genita k smrti?“ pohlédnu na Leona úkosem.

„Co se divíš. Jsem gladiátor, nemám problémy zabíjet. Ty snad ano?“

„Ne, ale něco jiného je zabít někoho v boji a mydlit do někoho, kdo se nebrání.“

„Dělám, co musím, abych přežil a dostal se odtud. Ti všichni tady jsou už mrtví. Umírá se tu rychle. Kdo neuteče, zemře a nahradí ho jiný. Někoho je nutné obětovat, aby ostatní přežili.“

Jeho přímý přístup je neuvěřitelně pragmatický. A tvrdý. Zároveň nelže. Nevěší bulíky na nos. Neslibuje nemožné. Chová se rovně. Chápu, proč mu Trax věří. I já začínám.

Zády rozrazí dveře do umývárny a vtáhne spící růžovku dovnitř. Položí její bezvládné tělo na dlaždice, načež ji začneme svlékat z kombinézy. Pak ji nahou odneseme k hadici s ledovou vodou. Mokrá by byla podezřelá. Navíc by mohla nastydnout a dostat zápal plic.

„Je hezká ne?“ poznamenám při pohledu na její plná ňadra a oble tvarovanou postavu. Na pravém prsu má vytetovanou růži.

„Ty jsi hezká?“ pohlédne na mě krátce, ale pak rychle uhne očima.

Odvrátím se, aby neviděl, jak se mi po těch slovech nahrnula krev do tváře. Nejsem zrovna zvyklá na lichotky.

„Myslíš zjizvená a svalnatá,“ kontruju sarkasticky

„No právě.“

„To se ti líbí?“

„Jo.“

Radši se přesunu k modrému kohoutu a začnu rozmotávat hadici.

„Proč ses nepokusil unést už loď, co přivezla naši várku?“ změním raději téma.

„Tyhle obrovské meziplanetární lodě znamenají příliš velké riziko. Jdou snadno zaměřit. Navíc je má Darek Company jen v dlouhodobém pronájmu. Patří nějaké unijní společnosti a ta si sakra pohlídá, aby se jí neztratily z dohledu. Ostraha je nikdy neopouští. My potřebujeme něco lokálního. Malý náklaďák, který vozí utranium na Bellan. Je to kousek, ani se při přeletu nemusí spát. Navíc tam pracují místní, co si rádi po přistání v Chabrunu hodí voraz. Mám to promyšlené do posledního detailu. Nemysli si.“

„To ovšem znamená, že nás ta loď dostane maximálně na Bellan,“ pravím zklamaně.

„A to ti vadí? Na Bellanu je svoboda. Nehraje se tam na Genity a Elity. Člověk se v místním undergroundu snadno ztratí.“

„Takže tam budeme vegetit pod zemí jako tady. Bez denního světla. Pod poklopem.“

„Budem volní. Bez utraniového záření a dozorčích obuchů. Pokud ti to je málo, klidně tu zůstaň,“ vypadá uraženě.

Místo odpovědi roztočím kohout a začnu na Franie stříkat vodu. Ledová ji konečně probere. Pod tímhle prostě nejde spát.

„Co to kurva děláte?“ rozčílí se a začne se zvedat. Sice neohrabaně, mokré dlaždice jí kloužou, ale konečně je vzhůru.

„Brrrr, to je ledový jako kráva,“ rozdrkotají se jí zuby. Radši kohout zavřu. Pro dnešek to stačilo.

Leon po ní hodí kus jakéhosi šedivého hadru, který sundá z trubek u stropu. Ručník ta věc nepřipomíná ani náhodou.

Franie ji beze slov převezme a začne se utírat. Ruce se jí ještě trochu chvějí, ale vypadá, že ji ledová voda konečně probrala k životu. Podám jí kombinézu, aby se trochu zahřála.

S povděkem ji přijme a nasouká se od ní.

Pak se na nás zahledí. Její zrak kmitá z jednoho na druhého. Vypadá to, jako kdyby váhala, jestli promluvit. Jenže to je Franie, co neumí držet jazyk za zuby.

„Chcete zdrhnout a šlohnout nákladní loď?“ vypadne z ní.

Sakra!

Leon ztuhne.

„Jak jsi na to přišla?“ polknu.

„Slyšela jsem vás. Každý slovo.“

„To je blbost, něco se ti zdálo.“

„Ale ne, nezdálo. Byla jsem sice tuhá jak poleno, ale neuteklo mi ani jediný slovíčko.“

Leon mlčí. Tváří se jako bouřkový mrak. Myslím, že v tuhle  chvíli lituje, že se před pár dny rozhodl holit hlavu jedný gladiátorský holce z Mazuru.

„Nemusíte se bát. Neprásku vás. Jsme přece tým, smečka. Nikdo ze mě nedostane ani fň,“ začne rychle drmolit Franie, když si povšimne Leonova výrazu.

„Nepatříš do týmu. Jsi na to příliš slabá a problémová. Poutáš pozornost, neumíš se chovat.“

Franie zrudne a sklopí oči.

„Zvořu na co sáhnu, já vím,“ zašeptá.

„Netvrdil jsi, že i děvky jsou slon?“ pohlédnu na něj úkosem.

„Jaký slon? Já nejsem tlustá. To možná Tamara. Ale já snad ne!“ zježí se Franie.

„Měly byste jít do práce. Než si někdo všimne vaší nepřítomnosti. Přitahujete k sobě problémy jako magnet,“ praví vyčerpaně Leon. „Nemůžu na vás dohlížet věčně. Loď přistává za čtrnáct dní. Snažte se do tý doby do ničeho nepřimotat. Pokud si tu způsobíte další problémy, bez sebemenších skrupulí se zúčastním vašeho potrestání. Rozumíme si?“ zadívá se mi vážně do očí. V tom výrazu čtu skrytou výhružku. Nemluví do větru.

Přikývnu.

---