9. Je mrtvá!

 

„Je mrtvá, je doprdele mrtvá! Víš, ty kolik mě stála peněz a nevydržela ani tuhle sezónu!“ rozčiloval se Hugo Gaulinčuk a s rukama založenýma v kříži přecházel zuřivě ode zdi ke zdi.

Velitel Lamber, muž zodpovědný za výcvik jeho gladiátorů, ho zachmuřeně pozoroval. Nesnášel, když se jeho šéf zlobil. Obvykle to mívalo tendence v konečném důsledku nepříjemně bolet. Lamber nebyl dosud svobodný. Krk mu stále obepínal otrocký obojek, tudíž bolest mohla přijít vcelku záhy.

Nervózně přešlápl z nohy na nohu, prohrábl si prsty řídké vlasy svázané do culíku a nejistě si odkašlal.

„Udělal jsem, co šlo. Věnoval jsem jí veškerou péči. Kdo mohl tušit, že Zoella už je zase ve hře. Po minulých hrách to měla nahnutý. Málem vyplivla v aréně střeva.“

„Smrt Sereny není vina tý Darekovy děvky, ale tvoje. Měl jsi ji líp cvičit, intenzivněji trénovat. Naučit ji všechny triky, co umíš. Vždyť byla pomalá jak želva.“

„To jsem celou dobu dělal,“ zamumlal Lamber. Zmiňovat se o tom, že svou roli mohla sehrát i noc strávená s Gaulinčukem nepovažoval za prozřetelné ani chytré. Kdyby bylo po jeho, zakázal by Sereně veškerý alkohol a umožnil jí pořádný regenerující spánek. Jenže mluvit o něčem takovém nahlas bylo bezpečné, jako ustlat si v klubku rozdrážděných chřestýšů.

„Ne dostatečně. Byla mým oblíbeným koněm. Sázkou na jistotu. Myslel jsem, že toho chabrunského buzeranta posadí na prdel a místo toho loví na onom světě a on se mi tlemí do ksichtu tím svým povýšeným zženštilým způsobem.“

Lamber si nervózně promnul kořen nosu a sklopil hlavu. Jeho šéf v tom měl více emocí než obvykle. Holka se mu zřejmě dostala pod kůži.

„Je to tvoje vina a poneseš za to následky,“ skřípnul Gaulinčukův hlas jako nehty po polystyrenu.“

„Ale pane…“

„Buďto mi za ni seženeš do příštích her adekvátní náhradu, nebo se tě zbavím a pošlu fárat utranium do svých dolů, kde zkapeš jako poslední otrok.“

„Ale pane, dělal jsem, co jsem mohl. Neumím víc. Není to moje vina.“

„Možná právě proto, že neumíš víc, je načase vyměnit tě za někoho nového, tvůrčího, se zápalem pro věc. A teď vypadni. Nemám chuť se na tebe dál dívat.“

 

***

 

„Je mrtvá. Máš radost?“ přitiskla se k Darekovým zádům svými umělými ňadry Laura Gaulinčuk.

„Cože?“ pravil nepřítomně. Zápasy skončily, byl čas na návrat domů. Vyčistit si hlavu, odpočinout si po emocionálně náročných zážitcích. Pociťoval nesmírnou úlevu, že to všechno končí.

„Serena. Ta Hugova děvka je mrtvá. Díky mě,“ pravila pyšně.

„Co tím chceš říci?“ otočil se k ní čelem.

Modré oči měla roubené fialovými stíny a pomrkávala na něho kartáčem hustých tmavých řas.

„Přimíchala jsem jí do energo-hmoty trošku sedativ. Proto zařvala tak snadno.“

„Byla pomalá, to je pravda,“ uznal.

„Riskovala jsem. Kvůli tobě jsem riskovala…“

„Byl to podraz. Skoro vražda,“ otřásl se.

„Geniti nejsou lidi, takže je nemůžeš zavraždit. Věc taky nezavraždíš. Maximálně ji můžeš zničit a zahodit. Hugova Serena je mrtvá, tvoje Zoella vyhrála a on doslova prskal vzteky. Byl z toho skoro smutnej. Ani nevíš, jak mě ten pohled těšil,“ zasmála se nepřirozeně vysokým hlasem.

Darekovi se z toho zvuku zježily na zátylku chlupy.

„Jsi nebezpečný soupeř,“ zašeptal.

„Jistě, jako každá chytrá žena. Ovšem zároveň i cenný spojenec. Jako každá chytrá žena,“ zasmála se opět.

„Rád hraju podle pravidel. Jinak vítězství chutná hořce,“ poznamenal podmračeně.

„Ale no tak. K čemu jsou pravidla? Aby se porušovala. No ne?“ potřásla nespokojeně svou blonďatou kšticí. Jeho zásadovost ji mnohdy frustrovala, doháněla k běsu. „Pravidla je potřeba ohnout a přizpůsobit. Někdo vítězí silou, mocí. A my ostatní jsme nuceni zvolit jiné způsoby.“

„Myslíš lest a podraz?“

„Lest a podraz jsou cesty krys zahnaných do kouta.“

„Připadáš si jako krysa zahnaná do kouta?“ pohlédl na ni překvapeně. Vždycky ji měl za tu silnou, sebevědomou, co udává směr.

Mlčky přikývla. Po souměrné tváři, k dokonalosti vytuněné make-upem a genetickou úpravou zpomalování buněk, přelétl temný stín. Z bohyně neřesti se proměnila v bohyni zloby.

„Myslela jsem, že budeš rád,“ pravila s tichou výčitkou.

„Rád vítězím férovým způsobem.“

„Proti Hugovi nikdy nezvítězíš férovým způsobem. Na to jsi příliš čestný. Copak to nechápeš? Ty lituješ mrtvol, on je bez skrupulí překračuje. Co víc, vrší je jednu za druhou. Ty se spokojíš, s tím co máš. On chce všechno.“

„Co mám, mi stačí. Nepotřebuji víc.“

„Takoví prohrávají. Vítězí jen ti, co mají vizi. Kráčí kupředu.“

„Přes mrtvoly,“ odtáhl se.

„Přesně tak,“ stiskla zuby.

„Chceš, abych byl jako on? Na jednu stranu ho nenávidíš, proto jaký je. Na druhé straně k jeho způsobům vzhlížíš. Kopíruješ je. Co tedy vlastně chceš?“

„Chci tebe. Jako vítěze. Protože si to zasloužíš,“ objala ho kolem krku.

V nozdrách mu zavibroval odér silného kořeněného parfému zastírající pach štiplavého potu.

„Já ale vítězím jen podle pravidel. Jinak to neumím.“

„Proto máš mě. Ženskou, co prošla Hugovou drsnou školou. Spolu dokážeme mnoho, věř mi,“ obtočila ho jako břečťan. Pěstěnými se zlehka dotkla jeho páteře. Nyní ale kouzlo nefungovalo. Byl příliš při smyslech. Odtáhl se.

„Byla jsi vždycky taková?“ pohlédl na ni s tichým nesouhlasem.

Ztuhla.

„Myslíš, pragmatická vypočítavá mrcha, co dobře kouří a šuká?“

„No.“

„Takovým se člověk nerodí, ale stává. Jako malá jsem byla poslušná tatínkova holčička. Toužila jsem studovat. Stát se uznávanou meziplanetární lékařkou. Jenže jsem se narodila na Bellanu. Navíc chlápkovi, co obchoduje se craxem a virtuální realitou…“

„S Craxem?“ pozvedl obočí Daniel Darek, který si ten výraz neuměl přesně zařadit.

„Halucinogen. Docela svinstvo. V součinnosti s tím správným programem způsobující absolutní devastující závislost. Stačí spolknout piluli a připojit se k senzorům. Pak se člověku nechce vůbec vracet do reality. Ono koneckonců ta realita na Bellanu za moc nestojí. Žádné slunce, žádné pořádné jídlo. Vydělal na tom balík a pak začal investovat do zbraní. Zbraně a drogy jsou na Bellanu spolehlivej byznys.“

„A kde koneckonců ne.“

„Tam o trochu víc než jinde. Právo silnějšho má na Bellanu nejzvučnější hlas. Buď se ubráníš, anebo tě oberou jiní. A když to přežiješ, hurá relaxovat do virtuálu umocněnýho tím správným stimulantem.“

„Můj praděd pocházel odtud. Vyprávěl mi o Bellanu jako o prosperující planetě, co ji Unie potřebovala, protože měla velká naleziště utrania. Vytěžili ji bezohledně a pak odstřihli jako nepotřebný odpad.“

„Tady utranium jen tak nedojde. Thurwa je magická. Necítíš někdy tu sílu?“ zasnila se Laura.

„Cítím a děsí mě.“

„Mě naopak nabíjí. Pulzuje to tu energií. Bellan je mrtvý. Tady to žije,“ zahleděla se do jeho světle modrých očí. Byly chladné a zároveň opatrné. Bázlivé.

„Víš, že můj praděd s pradědem tvého manžela byli kdysi přátelé?“ změnil téma.

„Jo?“ pohlédla na něho překvapeně.

„Prý skoro jako bratři. Utekli spolu z Bellanu a objevili místní přírodní šachty, které tady zbudovali sami bohové,“ pravil s téměř posvátnou úctou.

„Spíš to tady prostě bylo a čekalo, až to tu někdo objeví. Věřit na Bohy je zpátečnické,“ uzemnila ho pragmaticky.

„To je jedno. Každopádně bychom jim měli být vděční. To díky nim máme svoje impéria.“

„A proč se rozhádali, proč tu existuje hranice z žiletkového drátu?“

„Nevím přesně. Ale prý kvůli ženě. Oba ji milovali, ale nakonec dala přednost mému pradědovi a starý Gaulinčuk ostrouhal.“

„A jaká byla? Musela to být zajímavá dáma, když imponovala takovým silným a odvážným mužům.“

„Zemřela prý velmi mladá, při porodu jednoho ze svých dětí. Odmítala jakékoliv genetické úpravy plodu. Chtěla, aby byly přírodní. Tahle tradice se na Thurwě kdoví proč udržela i do dalších generací a já díky tomu zdědil spoustu zbytečných dědičných vad. Alergii na prach, paranoie, deprese, a nevysvětlitelné úzkosti, které mě budí ze snů.“

„Hugo je zase neplodný. Ani on není geneticky vyčištěn. Vaše matky zbytečně riskovaly. Až budu rodit já, postarám se, aby se moje dítě vstoupilo na svět bez kazů a jakýchkoliv zděděných chyb.“

„Dříve se lidé rodili s chybami. Bylo to normální.“

„Myslíš starověk, kdy bylo běžné umírat na AIDS, rakovinu nebo chřipku?“

„Myslím svět, kdy žádní Geniti ani Eliti neexistovali a všichni si byli rovní.“

„Lidi si nikdy nebyli rovní. Vždycky někdo vládl a jiný mu sloužil. Fungovalo to tak už na první z planet.“

„Někdy z toho mám špatné svědomí. Ty ne?“

„Ne. Proč bych měla?“

„Naše bohatství, luxus a blahobyt je vykoupený smrtí jiných.“

„To my je necháváme vyrábět. My jim ty životy kupujeme, a tak nám patří. Je jen spravedlivé, že pro nás pracují.“

„Byla jsi někdy v dolech?“ ochladl jeho hlas.

„Ne. Je tam enormní koncentrace záření. Co bych tam dělala?“

„Viděla na vlastní oči, co přesně tvoří náš blahobyt. Jak draze si ho kupujeme.“

„Někteří pracanti jsou drazí, to je pravda…“

„Nemyslím jejich cenu, ale jejich bolest.“

Laura si vyčerpaně odfrkla. Tahle debata pro ni ztrácela smysl. Zároveň ji jako otrávený plyn začala plnit frustrace. Daniel Darek jí někdy přišel neuvěřitelně zabedněný.

„A co chceš jako dělat? Sejmout jim okovy a pustit je do světa? Aby nám podřezali hrdla, vyhnali nás z domovů, snědli nám všechny dovážené potraviny...“

„Konzumují recyklovaný odpad.“

„Je upravený tak, aby byl zdravotně nezávadný. Nějakou energetickou hodnotu mít musí, když na tom přežívají.“

„Ochutnala jsi to někdy?“

„Ty ano?“ vytřeštila na něho s odporem oči.

„Ano. Helmuth mě vzal na inspekci do jednoho mého dolu a tak jsem se mohl přesvědčit na vlastní oči, co se tam děje.“

„A pak nemáš mít úzkosti a deprese, když na sobě děláš takové sebemrskačské pokusy,“ zasmála se opět tím vysokým afektovaným hlasem.

„Budu muset jít. Už na mě čeká,“ obrátil se ke dveřím svého pronajatého apartmánu, u nichž stálo několik velkých kufrů.

„Kdo?“

„Helmuth.“

Chtěla něco kousavého odseknout, ale spolkla to. Daniel Darek mohl znamenat záchranu. Únik z Hugova totalitárního světa. Naději na dítě. Nebyl tu nikdo bohatší a mocnější. Bylo potřeba si udržet jeho přízeň.

„Bude se mi stýskat,“ připlula k němu a objala ho kolem krku. Jazykem se mu pokusila vklouznout do úst. Cítila, že je stažený, odmítavý. Zřejmě celou diskuzi bral až příliš vážně.

„Vím, že všechno není správně. Ale co s tím uděláme? Nejde žít bez genitské práce. Ani tady ani jinde. Až příliš jsme prolnuli s tímhle způsobem života. Jsme tu jen krátce, měli bychom se ho snažit užít, ne se nesmyslně týrat,“ pravila měkčeji a pohladila ho po hlavě. Bohyni zloby uklidila na dno nitra a nasadila téměř mateřský přístup. Cítila z něho, jak se začíná pomaličku uklidňovat.

 „Není v naší moci změnit svět,“ uznal.

„Ne, to není. Jde jen o to urvat pro sebe trochu toho štěstí, copak je to chyba?“

„Myslíš, že spolu dokážeme být šťastní?“ pohlédl na ni nejistě.

„Já tomu věřím.“

 

***

 

„Vztahem s tou Gaulinčukovou barbínou ohrožujete svou bezpečnost,“ vrčel generál Helmuth Schulz, když se svým chráněncem a zaměstnavatelem mířili s ochrankou v zádech k přistavenému transportnímu modulu. Slíbil mu bezpečný transport do Chabrunu, tudíž nemohl chybět u přesunu zpět do jeho domova.

Sotva opustili areál apartmánů, do tváří se jim opřel ledový vichr, který je donutil zrychlit a povytáhnout límce kabátů blíž k uším.

„Občas je potřeba udělat něco bláznivého, aby měl člověk důkaz, že je stále naživu,“ odsekl Darek.

„Když vás Hugo Gaulinčuk přistihne, o život můžete vcelku snadno přijít. Oba,“ zdůraznil Schulz.

„Mám taky svoje lidi. Nebo snad nevěříš vojákům, kteří mají za úkol mě chránit?“

„Gaulinčuk je prchlivý a nacházíme se v předělové zóně. I on tu má své lidi.“

„Netroufne si mě zabít. Ne v Zóně míru. Porušil by dohodu. Vypukla by válka. Nikdo nechce válku.“

„On ji chce. Touží po ní a čeká na příležitost, jako had než pozře myš. Tahle prohra ho bude žrát ještě mnoho dní. Když jde o hry, je jako dítě. Jenže mocné a nebezpečné dítě.“

„Všichni jsme dětmi,“ poznamenal Darek.

Schulz neodporoval. On jedno z těch dětí dostal kdysi na starost a přísahal ho ochránit. Před vnějším světem, před sebou samým…

„Tudíž si nemyslím, že je bezpečné, příliš se sbližovat s manželkou Huga Gaulinčuka,“ vrátil se zpět k tématu.

„Miluje mě, je mi oddaná,“ pohlédl na svého generála a ochránce odhodlaně Daniel Darek.

Ten se na chvíli zastavil. Zřejmě ho to překvapilo.

„Vážně?“ ušklíbl se. Pod šedým obočím se odrážel nevěřícný výraz. „Tahle paninka si dle mého názoru chce jenom užívat. Nudí se. Pálí ji dobré bydlo, protože nezná skutečný život. Pro vás však může znamenat jenom problémy.“

„Chce se mnou dítě,“ hlesl Darek.

„To nemyslíte vážně?“

„Tvrdí to. Je schopná pro to udělat všechno. I zbavit se svého manžela.“

„To se jí nepovede. Dává si pozor.“

„Třeba nám pomohou sami Bohové…“

„Bohové, hmh…“ ohrnul opovržlivě rty Helmuth Schulz. Pak se však zarazil a zamyšleně pohlédl na svého zaměstnavatele. Spojení těch dvou pomocí potomstva mu nepřišlo jako úplně špatná vize. Naopak. Po letech zbytečných útoků a pohraničních potyček by konečně mohlo přinést Thurwě mír a ukončit nesmyslnou Gaulinčukovu válku.

---