10. Všude číhá smrt

 

Uhrovitého Romana vážně povýšili. Nosí se jak pán a všechny buzeruje. Touží se předvést, udělat dojem. Ne nadarmo se říká, že nové koště dobře mete a on byl snaživý už předtím. Má to však jednu výhodu. Zapomněl na incident se spící Franie. Úplně se mu to vykouřilo z hlavy. Měli jsme kliku, že se nám ji nakonec povedlo probrat. Sice pořád podivně mžourá, ale ze všech sil se snaží znovu neusnout.

Její zrzavý nabíječ na ni dává bacha a pokouší se ji neustále udržovat ve střehu. Zřejmě dostal instrukce od Leona. Má tady na povel všechny ranaře, co za něco stojí. I některé zdravé a silné dělňase ze série 08. Až to vypukne, bude to velký. Bylo by hloupé zůstat mimo.

Tlouštík Baz se naopak mračí. Ve funkci zástupce velitele byl nahrazen mladším kolegou. Maminka nebude ráda.

„Si to tak neber,“ dloubne do něho uniformovaná obryně, když se všichni oblékáme do skafandrů před ranní šichtou. Vedle sebe působí dost podobně. Jsou stejně vysocí, ona je však přece jen kapánek štíhlejší. Nemá tak velké břicho ani taktickou vestu s bagetou v kapsičce. Sice nemá pupek, ale za její airbagovou výbavu by se nemuselo stydět ani transportní vznášedlo první třídy. Vlasy ostříhané na krátké mikádo se jí lesknou v tlumeném osvětlení a plné rty má zvýrazněné ostrou červenou.

„Se ti lehko řekne. Podívej, kdo mě nahradil,“ trhne hlavou k Romanovi.

„Snažílek a Sochorův vlezdoprdel. Nejsi prase jako on, tomu nemůžeš konkurovat,“ mrkne na něj povzbudivě žena.

„Ne, prase nejsem. Jako prase jenom vypadám,“ zamračí se schlíple Baz.

„Ale prosím tě, jsi kus chlapa. Mám ráda pořádný chlapy,“ drcne do něho ramenem a  významně si přejede špičkou jazyka po rtech.

Baz však zbaběle couvne.

„Myslím, že musím na záchod,“ zamumlá a urychleně vyklidí pole.

Dozorkyně si otráveně odfrkne. Zarazí si pěsti v bok a podmračeně zakroutí hlavou. Pak si všimne mě, jak na sebe soukám skafandr.

„Co čumíš?!“

„Nic,“ stočím rychle pohled k zemi. Pro dnešní ráno už bylo trablů dost. Hlavně si nepřidělat další.

„Přijde ti vtipný, že o mě nikdo nestojí?“ zúží výhružně oči.

„Ne,“ strnu, protože si začne pleskat obuchem do dlaně a zamíří ke mně.

„Viděla jsem, jak ses smála.“

„Nesmála.“

„Očima ses smála, doslova pošklebovala. Protože vypadám jako monstrum a chlapi se mě bojí.“

„Ne…e…“ zavrtím rychle hlavou.

„Se ti to chechtá, když za tvoji genetickou výbavu zaplatili jiní. Za mě nikdo nezaplatil. Fotr chlastal a máma byla závislá na craxu… Ani nevíš, jaký to stojí v dnešním světě na hovno, nemít genetickou úpravu. Zatímco si všechny ty dokonalý barbíny užívají s bohatejma frajerama na planetách Unie, člověk dře jako podřadnej bachař na těžebním měsíci.“

„Jste svobodná, já otrok,“ vstoupím jí do řeči.

Po těch slovech zmlkne, jako kdyby si to teprve teď uvědomila.

„Vyrobili mě pro dlouhou bolest a rychlou smrt. Nepracuju za peníze, ale za méně bolesti. Pokud si to chcete vyměnit, tak prosím,“ postavím se a pohlédnu jí do očí. Čiší z nich útrpná bezmoc těch, co nemají dost odvahy vzdorovat svému osudu. „Můžete odsud odejít, já ne,“ pravím pevně.

„A kam bych asi šla? Kdo o mě bude stát!“ prskne rozrušeně, až jí vychrstne několik slin na halenu. „O ženský jako já nikde nikdo nestojí. Ani chlapi, ani jiný ženský.“

„Někdy je dobrý to prostě zkusit.“

„Jenom blázen skáče po hlavě dolů ze skály bez jištění.“

Mlčím, nemá cenu se s ní přít. Koukám, že provaz nemají na krku uvázaný jenom Geniti, ale i mnozí Eliti.

 

***

 

Na dně dolu nás dneska hlídá zoufalec Baz, dva nevrlí chlápci a frustrovaná obryně. Mlčky nás pozorují a vůbec se mezi sebou nebaví. Zatímco my dřeme, oni se nudí. Čas jim skoro neutíká. Budou mít dlouhý den.

Já chci naopak vyrubat, co nejvíc. Splnit kvótu, neprovokovat. Beru vážně Leonovo upozornění. Dlužím mu. Pokud mám před sebou jen čtrnáct dní, nemá cenu si přidělat zbytečné trable. Co jsou to dva týdny proti zbytku života v otroctví? Začínám rozumět jeho snaze i zlobě, když mu to někdo kazí. Já to tentokrát nebudu.

„Slyšel jsem, že jsi tý malý couře dala, co bylo určený tobě,“ navalí se na mě Trax. Působí nasraně. Nedivím se mu.

„Koukám, že drby se tu šíří rychlostí světla.“

„Mluvil o tom na hajzlech Kabir.“

„Ten zrzavej maník, co ji brousí?“

„Jo ten. Ví o tom, už celej tým. Posrala jsi to. Ta dávka je pro chlapy. Nebo Lucinu,“ ušklíbne se a hodí pohledem k mohutné dozorkyni.“

„A jak jsem to měla asi vědět?“

„O utrix se člověk nedělí. To je jako dělit se o život. Dát kus toho svého někomu jinýmu.“

„Rozdělili jste se se mnou.“

„Jsi gladiátor. Očekává se, že dluh splatíš. Jak ho splatí ona?“

„Nemusí splácet, je přítel.“

„Tvrdila jsi, že gladiátoři jsou solitéři. Nemají přátele, bojují jen sami za sebe.“

„Zalíbila se mi historka o přervání šňůry na krku. Tu šňůru člověk nepřerve jen útěkem. Ale prostě tím, že začne myslet jinak.“

„Tvoje „myslet jinak“ nás všechny málem přivedlo do průseru!“

„Co se tam poflakujete!“ ozve se nevrlý hlas dozorkyně Lucky. Je poznat, že rozhodně nemá dobrou náladu a je celá nažhavená si na někom zchladit žáhu.

Odstoupím od Traxe a udeřím krumpáčem vší silou do skály. Zazvoní to. Kámen praskne a na zem dopadne prach a suť. Udeřím ještě jednou a odloupnu párek ostrých šutrů nacucaných utraniem. Počkám, dokud nezhasnou a pak se pro ně shýbnu.

Ještě v předklonu spatřím, jak se za dozorkyní mihne temný stín. Je rychlý a hbitý. Sevřu v dlaních násadu krumpáče. Vyčkávám.

„Tak na co čekáš, zvedni to,“ zavrčí výhružně Lucka.

Stín se odlepí ze tmy a skočí.

Zareaguju rychle. Čas však jako kdyby se zpomalil.

Vidím, jak se dozorkyni rozšiřují oči strachy a sebeochranným instinktem jí sjede z ramene samopal. Ukazovák v rukavici se zaklesne za spoušť.

 Když se jí ten prevít, kterého Trax nazývá grumem, ocitne svou dravčí tlamou kousek od páteře, zaseknu mu ostrý hrot krumpáče do těla.

Ozve se skřek, po kterém tuhne krev v žilách.

Hned po něm štěkne několik výstřelů.

Skafandrem v oblasti břicha mi projde dávka ze samopalu a trhne mnou nazad.

Zkrvavený tvor dopadne na zem.

Zapotácím se. Kdybych útočila na Lucku, jsem naživu, protože byla příliš pomalá. Jenže já jí chtěla zachránit život. Ani nevím proč. Prostě instinkt. Instinkt člověka, který v temnotě chrání jiného člověka před vyhládlými dravci. Ten instinkt mě bude stát život.

Zrak jí sklouzne k mrtvému grumovi. Pak pohlédne na mě. Je překvapená. Nechápe to.

Chci něco říci, ale z úst mi vyleze krvavá bublina.

Můj plán do ničeho se nepřimotat už opět bere za své. Přežít tady čtrnáct dní se ukazuje jako nesplnitelný úkol. Tentokrát mě žádný Morty před drtičem nezachrání. Horníci nejsou elitní gladiátoři. Ti se nezachraňují, ale hází na dno dolu.

 

***

 

Tma je všude. Takový ten typ tmy, z níž je člověku blbě, protože nezmizí, ani když otevře oči.

Tma, ticho a zima.

Cítím na sobě cizí prsty. Jak mě berou za paže a nárty a někam vlečou. Vnímám, jak mě pokládají na hranu hlubinného jícnu. Následuje kopnutí do zad a volný pád.

V uších mi sviští ledový vzduch. Pak jen krátká bolest a dlouhé ticho. Nenávidím tmu, která nezmizí, ani když člověk otevře oči.

 

***

 

„Spíš s ním?“ třeskl hlas Huga Gaulinčuka jako když křišťálová sklenice dopadne na mramorovou podlahu a všude se rozletí tisíc střepů.

„S kým?“ vrhla na něho Laura nechápavý pohled. Oči rozevřela dokořán a lvici bojovnici v mžiku proměnila na malou holčičku. Byla to hra. Jedna z mnoha jejích proměn. V tuto chvíli nezbytně nutná, aby se zachránila před hněvem svého bezohledného a nesmírně cholerického muže.

„Nedělej, že nevíš, o kom mluvím!“ vykřikl. Hra nezabrala. Bylo potřeba změnit pravidla. Vysunula hrdě bradu dopředu a přimhouřila víčka. Lvice byla zpět.

„Ne, to tedy opravdu nevím. To jen ty trávíš noci se svými genitskými kurtizánami. Já akorát se Ediem.“

„Kdo je Edie?“ nakrabatil Hugo nechápavě čelo.

„Vibrátor.“

„Cože?“

„Takový malý, fialový vibrátor na utraniové monočlánky. Co se hýbe dopředu dozadu a dělá vrrr.“

„Takže jsi vlastně taková chudinka, co si to musí dělat sama,“ ušklíbl se.

„A co jiného mi zbývá, když můj manžel spí se sprostými gladiátorkami,“ sekla protiútokem.

„Serena nebyla sprostá. Byla dokonalá. Žhavá, oddaná a zároveň hrdá,“ posmutněl.

Ty stopy smutku v jeho očích Lauru zahřály v břiše. Intuitivně vycítila, že tahle holka pro něho znamenala víc než jiné. A nemýlila se.

„Jsi ráda, že zemřela?“ zamračil se.

„Možná.“

„Mstíš se za Leona?“ přimhouřil oči do škvír.

„Nic pro mě neznamenal. Asi tolik, co ten vibrátor.“

„Lžeš!“

„Byl ti až příliš podobný, na to, abych v tom měla nějaké emoce,“ bodla ho na citlivém místě.

„Proč jsi s ním tedy spala?“

„Byl to tvůj šampion. Vítěz. Měl jsi ho rád. Zradil tě, ublížilo ti to. Přišel jsi o něho. Chtěl jsi mě potrestat a přitom jsi potrestal akorát sám sebe.“

„Byl to můj syn.“

„Ty nikdy nebudeš mít syny, naivní snílku. Vždycky si je budeš muset kupovat. Syny i dcery a jejich lásku. Zadarmo ti jí nikdo nedá ani ždibec…“

Odpovědí jí byla tvrdá rána do obličeje, až jí odlétla hlava na stranu a zuby prudce cvakly o sebe. V ústech ucítila teplo a kov.

„Jsi odporná.“

„Měla jsem skvělého učitele.“

Hugo Gaulinčuk se odvrátil a loknul si whiseky přímo z láhve. Před nikým jiným by to neudělal, ale před svou ženou se nemusel stydět být sám sebou.

„Tak dělej, mluv! Spala jsi s tím zženštilým teploušem!“

„Odkdy teplouši spí se ženami?“

„Aby se pomstili jejich manželům, co je živí, šatí a udržují jejich mizerný život v luxusu?“

„Tím luxusem myslíš tuhle mrazivou díru a betonový kobky?“ ušklíbla se prasklými rty. Byla na bití zvyklá. Nedokázalo ji rozhodit. Byla vdaná až příliš dlouho.

„Myslím, nejkomfortnější místo na planetě, kam tě provdal tvůj otec.“

„Myslíš prodal…“

„Byl to dobrý obchod pro oba. Spojenectví, které nenechám zaniknout jen kvůli tvým hloupým rozmarům.“

„Nejde ti o mě, ale o peníze. Pošramocené ego…“

„Nežvaň kraviny. Náš sňatek byl obchod. Nic víc, to oba dobře víme.“

„Já tě kdysi milovala, přišel jsi mi silný, nezdolný, hodný úcty,“ zašeptala.

„A kam se ta láska ztratila, hmh?“

„Poznala jsem tě,“ odsekla.

„A tak mi z pomsty nasazuješ parohy.“

„To není pravda,“ pohlédla mu zpříma do očí. Bylo potřeba neztratit úroveň. Stát rovně, odhodlaně. Působit přesvědčivě. Bojovat.

„Vážně?“ znejistěl. „A co Leon.“

„Leon byl otrok. Genit. Vibrátor. To se nepočítá.“

„Byl to šampion Suridu. Jeden z nejlepších.“

„A tak jsi ho za odměnu poslal do dolů. Navíc ke konkurenci. Odstřihl ho a veškeré jeho zásluhy smazal tlustou gumou.“

„Mýlíš se,“ ušklíbl se Gulinčuk potměšile. „Neodstřihl jsem ho. Dostal možnost, jak odčinit svou zradu.“

„Vážně?“ zamračila se. „Co tím chceš říci?“

„Furt je to můj syn a k synům by člověk měl být shovívavý.“

 

***

 

Bodnutí do hrudi, tlak na píst, bolest a pak šok. Trhnu sebou a otevřu oči dokořán. Obrysy okolí tonou v mlžné oponě, která se však pomaličku začíná roztahovat.

„Probrala ses, vida. A pak, že jsem felčar na hovno,“ zaslechnu nalevo. Pohlédnu tím směrem. Zubí se tam na mě téměř bezzubý chlápek v bílém zmačkaném plášti. Má tlusté brýle a oči se mu rozbíhají do stran.

„Eeeh?“ lapnu po dechu. Celá se klepu, ale podle všeho žiju. Už zase. Začíná to být trapné a cyklicky stereotypní. Někdo se opět postaral o mou záchranu. Kdo?

„Sebral jsem tě zubatý, ještě dřív než si stihla nabrousit kosu. Nemáš radost?“

Když nereaguju, začne mi měřit tep a u toho si mumlá.

„Byla jsi rozstřílená jak řešeto. Ale Lucina řekla, zachraň ji, tak jsem se do toho pustil. Máš skvělou regeneraci, holka. Tvoje tělo je malý zázrak. Hojíš se přímo před očima, imunita stoprocentní. Infekce nemá šanci. Někdo za tebe musel dát balík.“

„Vyrobili mě pro arénu,“ ucedím vyčerpaně. Břicho mám v jednom ohni. Zřejmě na mě musel vyplácat celou pixlu regeneráku.

„Chabrunskou?“ pohlédne na mě zvědavě.

„Ne, mazurskou.“

„Jo slečinka je hóňo fróňo z Unie. Tak to je jiná. Je vidět, že tam umí vyrobit prvotřídního regeneráta,“ praví s respektem.

„Hmh…“

„Nemrač se. Buď ráda, že dejcháš. Na to, jak to s tebou vypadalo nejdřív mizerně, jsi to nakonec zvládla bravurně. S mou skromnou dopomocí. Byly to čistý průstřely, stačilo jen vylovit kulky a zalátat.“

„Kdy budu v pohodě?“ pokusím se zvednout. Je to ovšem bláhová snaha. Jsem vymačkaná jak limetka do mojita.

„Tak se mi líbíš. Ono nemá cenu končit, když krev ještě tryská v žilách a srdce pumpuje.“

„Tak kdy?“ zabodnu do něj zrak.

„Nevím, týden, dva možná tři. Záleží, jestli se nevyskytnou komplikace. Vylovil jsem z tebe čtyři kulky. To není jako strhnout se nehet nebo vyrazit zub.“

„Co mám udělat pro to, aby to bylo co nejdřív?“

„To se tak těšíš do práce?“ podiví se. „Většina pracantů, co se mi po úrazu dostane do rukou, se tady snaží zůstat, co nejdýl. Marodka život prodlužuje, důl ho zkracuje.“

Mlčím, v hlavě lovím nějaký vhodný argument, ale nic mě nenapadá. Zmiňovat obavu, aby mi neutekla Leonova úniková akce, by nebylo zrovna nejtaktičtější.

Ozve se vrznutí dveří a do místnosti vstoupí mohutná osoba s vlasy osříhanými na mikádo a červenou rtěnkou zvýrazňující naducané rty. Má zrůžovělé tváře a vypadá napjatě. Když však zaznamená, že jsem při vědomí, viditelně se jí uleví.

„Nech nás chvíli o samotě, Mausi,“ zavrčí.

Doktor na ni nedůvěřivě pohlédne.

„Ať provedla cokoliv, teď potřebuje klid. Nevyplácal jsem na ni půl tuby regeneračního masti zbytečně,“ založí si ruce na prsou a v obranném gestu se postaví mezi mne a ji.

„Nemám v úmyslu jí cokoliv udělat,“ pohlédne na něho úsečně Lucka.

„Jen aby.“

„Ne každý dozorce je jako šéf,“ urazí se.

„Pokud vím, ty kulky, co jsem z ní tahal, patřily do tvý zbraně.“

„Byla to nehoda.“

„To ti tak budu věřit. Vy dozorci jste všichni úplně stejný kurvy. Akorát mi přiděláváte práci,“ vzteká se.

„Přišla jsem jí poděkovat,“ ztiší hlas bachařka.

Doktor zmlkne a nevěřícně na ni pohlédne, jako kdyby něco takového slyšel z úst dozorce poprvé. Chvíli si hledí do očí. Pak však přikývne a opustí místnost.

„Není zač, byl to instinkt,“ mrknu na ni.

„Myslela jsem, že gladiátoři mají pouze instinkty zabíjet,“ zavrtí nevěřícně hlavou.

„V temnotě je lepší držet při sobě.“

„Promiň,“ pokývne mi.

Skloním hlavu, na znamení, že to beru.

„Myslela jsem, že jste mě skopli na dno dolu k ostatním mrtvolám,“ poznamenám.

„To se ti muselo zdát. Odnesla jsem tě odtamtud. Ve svejch prackách mám docela sílu, ani jsem nepotřebovala pomoct. U ženský to ale nikdo neocení,“ zachmuří se.

„Já to oceňuju.“

„V tvojí krvi byly nalezeny stopy utrixu,“ zvážní. „Maus mi ukázal výsledky testů.“

„To je nějaká blbost,“ zamumlám rychle.

„Ne, není a nesnaž se vykrucovat. Lhaní ti moc nejde,“ zabodne do mě pohled.

Chvíli je ticho.

„Kdybys mě nezbavila toho gruma, ptala bych, jak je to možný. A ptala bych se tak dlouho a důrazně, dokud bys mi to neřekla,“ promne si pěst. „Takhle se ale ptát nebudu a nechám si to pro sebe.“

„Děkuju,“ hlesnu konsternovaně. Ráno náš tým málem poslala do hajzlu Franie a teď já. Leon si vybral hodně špatný lidi.

„A co on? On se o tom nemůže někde zmínit?“ trhnu hlavu ke dveřím, kterými nás opustil doktor.

„Kdepak. Maus drží s otrokama basu. Je to propuštěnec. Moc dobře pamatuje na čas, kdy i on měl obojek na krku.“

„Aha,“ pravím zaraženě. „Netušila jsem, že i lékaři jsou Geniti.“

„Svýho času byly ve špitálech podstavy, a tak se začal personál doplňovat uměle. Maus dělal pro samotnýho Schulze. Vojenskej felčar. Elita. Jenže chlastal, a tak se ho zbavil a poslal ho sem k nám. Šéf mu dal svobodu, protože obojky tu nefungujou úplně stoprocentně. A doktor v řetězech? To je hodně ulítlá představa. Tak mu Gaber radši platí mzdu. Maus má za co chlastat a funguje to.“

„Aha,“ uleví se mi. Genit málokdy podrazí Genita. Doufám teda.

„Jen tak mezi námi děvčaty. Kdo ti ten utrix dal?“ přidřepne ke mně Lucka a ztiší hlas. „Není zrovna zadarmo. I mezi dozorci se jím šetří. Mnohdy ho nafasují jen ti, co mají službu v nižších patrech. Ostatní si ho musí kupovat. Gaber je škrt. Drží finance a materiál pod krkem. Jak se to dostalo k tobě?“

Když mlčím, dlaň jí instinktivně sjede k pasu, kde má zavěšený obuch. Není na odpor zvyklá. Jako ostatně nikdo z dozorců. Pak se však naštěstí opanuje.

 „Mám u tebe dluh, holka. A já dluhy splácím. Ať ti ten utrix dal kdokoliv, nebudu to z tebe páčit. Máš svý důvody ho krejt. A kdyby ti náhodou došel, stav se u mě. Ženský v temnotě musí držet spolu,“ podivně se usměje. Mám pocit, že se jí ta hláška zalíbila.

„Díky,“ mrknu na ni vysíleně. Celý rozhovor mě dost vyčerpal. Oči se mi zavírají únavou.

„Nechám tě spát. Nabírej síly, regeneruj, ať jsi zas v pohodě,“ praví skoro něžně.  Zvedne se k odchodu. V zádech jí lupne.

Naposledy na ni pohlédnu. Nějak se mi nelíbí představa, že až to vypukne, budeme stát proti sobě. A když přijde tvrdý na tvrdý, jedna bude nucená zabít druhou. Sejmout někoho jako je Sochor nebo ten jeho snaživý anální kolík nebude problém. Tady bych však mohla řešit dilema. Přestaly jsme hrát hru na pány a otroky. Najednou jsme dvě světlovlasý ženský, co uvízly v temnotě.

„Pokud tuhle práci nenávidíte, přijdete si tu v pasti, tak nezapomeňte, že vy odsud můžete odejít. Vy jste svobodná,“ zašeptám vyčerpaně.

Zarazí se. Mírně přikývne, spíš jen přihrbeně vtáhne hlavu mezi ramena. Pak se otočí a rázným krokem opustí místnost.

---