12. Vzpoura

 

Prázdný vozík překrytý plachtou k nám dorazí asi po dvou hodinách ranní šichty. Spojím se pohledem s Traxem. I on o něm ví. Zbystří i Kabir s Franie a pokývnou nám na znamení. Ta se na akci evidentně celá třese. Jí nějaké svědomí netrápí, jediné oč jí jde, je nezůstat vzadu. Být co platná, zasloužit si místo mezi námi.

Rubeme v tunelu kousek od sebe a všichni jsme napjatí jako struny z ukukele.

Dozorci postávají v malé kaverně blízko výtahu, zády se opírají o zeď, nemluví a vypadají otráveně. Šichta se jim vleče a nevěnují nám moc pozornosti. Držet hlídku nad pracanty je pro ně rutina. Neočekávají problémy. Proč by měli.

 Obrátím se k nim zády a uvolním si pouta, tak aby se z nich dalo bez problémů vyzout. Pak strčím do Kabira a odemknu pouta i jemu. Klíček je naštěstí univerzální. Úloha Tamary tady skončila. Drží se od nás dál. Cítí problémy a nechce s tím mít nic společného. Není to její boj. Neumí bojovat.

Kabir mi vděčně pokývne.

Začnu házet do stojícího vozíku vylámanou horninu s vyhaslými utraniovými žílami. Jsem první v řadě, tudíž se snažím, abych dělala co největší kravál a zastínila svou siluetou i ostatní.

Když je vozík plný, mávnu na dva dělňase, aby ho odvezli. Přikolébají se ke mně, uchopí madlo do pracek a pomalu ho sunou pryč. Díky tomu uvolní místo dalšímu. Tomu s plachtou. Opatrně ji nadzvednu a mrknu pod ní. Jsou tam čtyři plně naládované samopaly, osm zásobníků a katana v ornamentálně zdobeném mahagonovém pouzdře. Leon svůj slib splnil. Teď je řada na nás.

Otočím se ke zbytku týmu a vztyčím palec vzhůru.

Všichni mírně skloní hlavu, že informaci přijali.

Čekáme. Panuje napjaté ticho, rušené jen zvoněním krumpáčů narážejích do horniny.

Periferně pozoruju, jak se dozorci mezi sebou začínají hádat. Roman s Lucinou do sebe několikrát strčí. Baz se mezi ně postaví a rozpaží ruce, aby je uklidnil. Všichni jsou zaujati pří.

V tu chvíli jeden z kahanů postavený mezi námi a jimi vlivem průvanu zhasne. Situace nemůže být příhodnější.

Neberu plnou lopatu nerostu, vhodím ho dovnitř a rychle vylovím zbraně, které uschovám za zbytek hromady, tak aby nebyly zpředu vidět. Poté strčím do vozíku a pošlu ho dále. Nikdo si ničeho nevšimne. Dozorci se hádají, napětí mezi nimi graduje.

Když vidím, že se zbraní zmocnili i ostatní, není nač čekat. Povšimnu si, že samopal na zemi zaznamenal i horník pracující kousek ode mne. Pokožku má ve tváři celou ztmavlou a místy mu z ní už prosakuje krev. Je tu zřejmě dlouho a čeká ho brzká smrt. Tomuhle už útěk nepomůže. Tomu už nepomůže vůbec nic. Zemře tak jako tak. Záření na něm napáchalo příliš škody. On milosrdný utrix nedostal. Není v týmu.

Překvapeně otevře pusu a chystá se něco říci.

Zavrtím hlavou a palcem naznačím podříznutí hrdla, když nebude držet hubu.

Zaváhá.

Mezitím přede mne přijede další vozík.

Kahany hoří a vytváří po zdech temné stíny. V jednu chvíli začne problikávat jediná žárovka visící v kaverně hned u výtahu. Že by Leon porušil kabely? Zaznamenají to i dozorci a začnou nadávat. Baz se vydá zkontrolovat bednu s pojistkami.

Když se na několik vteřin rozhostí tma, rychle si zasunu katanu za opasek, u kterého mám zavěšené těžební nástroje. Nikdo si toho nevšimne, kromě mého zvědavého souseda.

„Co si myslíš, že děláš?“ zahuhlá. Skafandr zvuk slov tlumí. Z ušpiněné tváře na mě zírají dvě velké, ne příliš chytré oči.

„Chci zabít ty sráče,“ trhnu hlavou směrem k dozorcům a sundám si pouta.

„Zabijí nás.“

„My už jsme mrtví.“

Chvíli to zpracovává.

„My už jsme mrtví,“ zopakuje.

„Oni budou taky. Pomůžeš mi?“

„Jak?“

Pohlédnu k bachařům. Právě se hádají u bedny s pojistkami. Jejich pozornost je plně zaměstnaná.

Rychle odemknu i svého souseda a podám mu klíček.

„Pomoz ostatním.“

Nevěřícně na mě zírá.

To už ale za mnou stojí Trax.

„Jdeme na to?“ zašeptá. Cítím z něho, že se nemůže dočkat.

„Půjdu první. Shoď ten vozík, ať se máte za co schovat,“ ukážu na přepravník stojící mi po levici.

„Chytrá,“ stočí rty do úsměvu.

„Tak mě kryj,“ vyrazím podél zdi směrem k dozorcům.

Díky blikajícímu osvětlení se mi daří poměrně rychle přesouvat schovaná ve tmě. Je to jen pár metrů. Kaverna se nachází na dosah.

V ten moment světlo zhasne. Utoneme ve tmě.

„Do prdele! Bazi, ty čuráku, musel jsi na to hrabat,“ uslyším vzteklý Romanův hlas tlumený helmou od skafandru. Vnímám, jak se dozorci snaží zapálit záložní kahany, visící jim u pasu. I já jeden mám, rozsvěcet ho ale nebudu. Až je zažehnou, stanou se parádními terči.

Za svými zády slyším rachotící řetězy, jak se horníci pomalu osvobozují z pout.

Dám se do běhu.

Lepší příležitost už nenastne.

První, který rozsvítí je mlaďas s vystouplým ohryzkem. Když mě uvidí, překvapeně vyvalí bulvy a nadechne se k výkřiku. Jsem ale rychlejší. Prudký horní sek mu roztrhne skafandr a protne krkavici. Ochranné oděvy se nevyrábí z příliš odolného materiálu. Rudá sprcha mi ohodí helmu. Zhoupnu se v bocích a seknu zleva. Ostří se mu zasekne do krku a zastaví se až o obratle.

Něco bezmocně zabublá a sesune se k zemi.

„Co to kurva bylo?“ slyším rozčileného Baze. Škrtne zapalovačem a zažehne kahan. Drží ho před sebou a mírně se mu houpe v dlani. Rozřesený ukazovák má zaklesnutý na spoušti. Je ode mě asi na pět kroků. To nemůžu stihnout, rychle uskočím do tmy.

Začne vystrašeně máchat světlem a prohledávat prostor okolo sebe. Když narazí na mrtvého kolegu, zařve.

„Doprdele! Max je tuhej!“

To už se ale rozsvěcí i ostatní jako světlušky za letní noci.

V ten moment Trax strhne vozík dolů z kolejnic.

Ticho přeruší hlučné zarachocení.

Kravál kdesi za mnou upoutá pozornost zbylých dozorců, kteří instinktivně spustí palbu. Kulky zazvoní o litinu.

Přitisknu se zády ke zdi a pomalu se k nim plížím, je to jen otázka času, než si mě všimnou.

Další mi do rány přijde stařík Maz. Když mě spatří, je už pozdě. Přímé bodnutí mu projde srdeční oblastí a rychlý vrchní sek ho pošle na onen svět.

Lucina vytřeští oči. Ruka jí vystřelí ke spoušti. Padnu k zemi. Vzduchem zasviští dávka. Kulky se odrazí ode zdi kousek nad mojí hlavou.

„Okamžitě to polož, ty svině,“ dloubne mě do týlu hlaveň. Nad sebou uslyším Romanův hlas.

Sakra!

„Pohneš se a rozstřílím te na cucky,“ drtí slova mezi zuby.

Poslechnu a pomalu rozevřu dlaň. Katana dopadne na podlahu.

„Zabila Maxe a Maze,“ zadrkotá zuby Baz.

Kdyby byli chytří, zabijou mě okamžitě taky.

„Vstávej,“ prcedí mezi zuby Roman.

Nemám na výběr, nezbývá než poslechnout. Začnu se pomalu zvedat, ruce držím nad hlavou.

Smýkne mnou a narazí zády na zeď. Levicí mě chytí pod krkem, pravici má na spoušti a míří mi na střed těla.

„Kde jsi to vzala?! Tak sakra, kde jsi vzala ten meč?“ přeskočí mu hlas.

„Našla,“ ušklíbnu se.

Třískne mi hlavou o skálu, až mi na chvíli všechno ztmavne.

„Kde?“

„U Sochora. Má toho celou sbírku,“ pokusím se o ironický úsměv.

Tlak na krku zesílí. Začnu se dusit.

„Za tohle budeš viset,“ procedí mezi zuby. „Vy ostatní si okamžitě zažehněte svoje světla, ať na vás vidíme. Dělejte, nebo budeme střílet,“ zařve do tunelu.

Nestane se vůbec nic.

Naštve ho to. Na chvíli na mě přestane mířit a vypálí dávku do ztemnělé těžební chodby. Kulky opět zazvoní o litinový vozík. Ozve se však i pár výkřiků

Okamžitě mu na levici nasadím silnou páku. Uslyším sympatické lupnutí loketního kloubu.

„Aargh,“ zasténá bolestí.

Koleno mi vystřelí na jeho stydkou kost a pak hned do žaludku.

Zlomí se v pase, samopal mu sjede z ramene a břinkne o beton.

Odkopnu mu ho z dosahu.

Lucina na nic nečeká a na hlavu mi namíří zbraň. Když to stiskne, je po mně. Ona však váhá.

„No tak dělej, ty tlustá krávo, zmáčkni to,“ procedí Roman mezi rty.

Lucina se však mračí a nedělá nic.

„Měla jsem pravdu, celou dobu jsem měla pravdu. Toužila jsi zdrhnout a získat zpátky ztracenou svobodu,“ vypraví ze sebe, jako kdyby tomu nechtěla věřit. Vlasy má rozcuchané, v očích jí svítí zloba, vztek a zároveň nejistota. Jako kdyby to nedokázala. Zmáčknout to a zabít. Nejspíš ještě nikoho nikdy nezabila. Jen dohlížela, jak jiní pomalu umírají. Dostávala za to plat, zvykla si, byl to její způsob obživy. Co jiného taky dělat v týhle díře.

„Nikdy není pozdě odejít, změnit svůj příběh. Narovnat páteř. Začít znova,“ zašeptám vemlouvavě.

Dívá se na mě. Přemýšlí. Váhá.

„Uvěřila jsem ti. Prý, že jsme jen dvě ženský ve tmě. A lidi ve tmě drží spolu,“ procedí skrz rty, aby oddálila to, co nutně musí udělat, pokud chce přežít.

Mlčím. Vyčkávám, srdce mi buší. Těch pár tepů jako kdyby trvalo celou věčnost.

„Na co čekáš! Zmáčkni to!“ zařve Roman, aby ji probral a aktivoval k činu.

Vnímám, jak se jí prst napne na spoušti. Reaguje mechanicky jako nějaký robot. Prošla výcvikem.

V tu chvíli Trax zahájí palbu.

Do masitého těla se zaryjí střely. Z ušmudlaného skafandru vytryskne rudá.

Lucina zavrávorá. Stále se na mě dívá. Zmateně, nechápavě. Pak jí tvář zkroutí bolest.

„Říkala jsi, že ženský ve tmě drží spolu,“ zopakuje a chytí se za podbřišek, zády bezmocně nalehne na stěnu.

„Promiň,“ zašeptám. Pohled do těch zmatených očí mě zabolí.

„Lhala jsi mi,“ vyhrkne.

„Měla jsi odejít. Sebrat v sobě odvahu, dřív než bude pozdě.“

„A kam bych asi šla, kdo stojí o bachařku z Thurwy,“ začne se sunout po stěně k zemi.

 „Kdo stojí o tlustou krávu,“ zašeptá z posledních sil.

Zkousnu si ret, až mi vytryskne krev. 

„Promiň,“ zopakuju. Už mě ale neslyší. Není regenerát jako já. Nikdo za její speciální genetickou výbavu nezaplatil. Je mrtvá.

Tlouštík Baz postávající nedaleko to pozoruje s rozšířenýma očima. Vypadá vystrašeně. Ani on nestřílí. Je paralyzovaný. Jako kdyby nechápal, co se tu právě děje. Nemá instinkty zabíjet. Není vrah, jen zaměstnanec dolu.

Štěkne několik výstřelů a i jemu se do těla zaseknou kulky ze samopalu. Trhne to s ním, učiní několik zmatených kroků a pak padne do kleku. Drží se za hruď, ze které mu prýští rudá v tmavých říčkách.

„Mami, promiň, dneska večeři nestihnu,“ zamumlá. Zrak se mu pomalu mlží. Trvá to jen chvíli, pak jeho mohutné tělo s žuchnutím dopadne k zemi.

Naživu zůstane jen Roman.

Teprve teď si všichni rozsvítí kahany a to včetně horníků, kteří se až dosud skrývali v chodbě.

Za chvíli jsou tu, v rukách třímají krumpáče a tváří se odhodlaně. Celá situace, jako kdyby je proměnila. Zvedli skloněné hlavy, narovnali páteře. Jejich oči lační po krvi. Máme nové spolubojovníky. Ti, co jsou už skoro mrtví, nemají co ztratit.

„To si odskáčete,“ začne koktat Roman. „Tohle nemůžete, za tohle budete viset na kříži. Všichni do jednoho…“

„Vážně?“ usměju se na něho. V tom úsměvu je však hořká pachuť.

Polkne.

Situace se kapánek otočila. Nedrží v rukách ani jediný triumf. Jeho dlaně jsou prázdné.

„Možná k tomu opravdu dojde. A jednou nás za tohle všechno nakonec popraví. To už ty ale chlapče, neuvidíš.“

Jeho výraz ztuhne. Oči se mu rozšíří strachy.

Otočím se k horníkům za svými zády. Nebylo by spravedlivé, aby z toho něco taky neměli.

„Vytěžte z něj vnitřnosti,“ pobídnu je a couvnu do tmy.

Pak už jen s tichým zadostiučiněním sleduju krumpáče míhající se vzduchem a krev tryskající na všechny strany. Roman dostal, co zasloužil. Bodrý tlouštík Baz, starý Maz a zmatená dozorkyně to onesli spolu s ním

Lucko, promiň.

 

***

 

Pomalu míříme ztemnělými tunely směrem vzhůru. Do žeber mi pleská samopal a katanu mám zastrčenou za opaskem, což mi dodává vnitřní pocit jistoty. Je to tady pěkné bludiště. Máchám kahanem na všechny strany, nemám zájem seznámit s kusadly grumů svou kůži. Franie se prozřetelně drží za svým zrzavým ochráncem, mě na záda dýchá Trax. Naši grupu uzavírají dělňasové s kódem 08. Napili se krve a chtějí další.

Tady stěny vyztužené traverzami ještě nejsou. V těchto místech se ani nezačalo těžit, protože zlatavé žíly utrania jsou tu daleko řidší. Leon tvrdil, že tyhle chodby vedou vzhůru a nám nezbývá než mu věřit.

 „Ty se nezdáš,“ zafuní spokojeně Trax, který si na rozdíl ode mě masakr dozorců užil.

„Měla jsem dobré učitele,“ ušklíbnu se skromně.

„Mistry v oboru?“ je zvědavý.

„Ne, pěkný parchanty.“

„Ti jsou nejlepší,“ uchechtne se.

Chvíli je ticho. Terén pod nohama nám začne prudce stoupat a každý se s ním snaží vyrovnat po svém. Zbídačení dělňasové začnou zaostávat a Tamara spolu s nimi. Rezatý Kabir se naopak procpe dopředu. Franie se ho snaží zuby nehty držet, i když má co dělat.

„Díky tomu, že jsi tu tlustou prasnici onehdy zachránila, tě dneska nedokázala zabít. Bylo to fikaný a já myslel, že jsi slabá,“ poznamená Trax, když se konečně vyšplháme do méně svažitého místa.

„Náhoda,“ pokrčím rameny. Byla bych raději, kdyby o tom nemluvil. Nechce se mi na k tomu vracet.

„Ona by to stejně nakonec zmáčkla. Ale zpomalilo ji to, úplně paralyzovalo. Viděl jsem, že neví, co má dělat. Tihle dozorci jsou pěkný sračky. To hraje v náš prospěch,“ myslí nahlas.

„Traxi,“ otočím se k němu.

„Co?“

„Drž hubu.“

Nadechne se a chystá se něco říci, ale pak zmlkne. Je ticho. V tunelu se odráží jen dusot našich pracovních bagančat a přerývavé funění.

„Tebe sere, že zařvala, co,“ dojde mu.

„Není to jedno?“

„Zachránil jsem ti kejhák. Zmáčkla by to,“ praví způsobem, jako kdyby se hájil.

„Nic ti nevyčítám.“

„Ale žere tě to.“

„Starej se o sebe,“ odseknu prudčeji, než chci..

„Celá tahle akce je my proti nim. Nejde dělat výjimky. Pokud to máme dotáhnout do konce, bez obětí se to neobejde. Kdybych nevystřelil, vystřelila by ona…“

„Neobhajuj se. Když držíš v ruce zbraň, můžeš očekávat, že ji koupíš. Vybrala si. Práce dozorce není bezpečná,“ pravím, abych ho uklidnila.

Nebo sebe?

Ty zoufale zmatené oči pod skafandrem uvidím ještě dlouho, když nebudu moci spát. Vím to, znám se. Jsem cíťa, Leon měl pravdu. To proto mě aréna tak srala. Každá ta smrt mi přišla zbytečná a teď to není jiný. Potřebuju utéci někam daleko, kde umírání nečeká na každým kroku a jediná cesta vede skrz tyhle tunely. Skrz oběti z řad zoufalců, které osud donutil dělat bachaře.

***

 

 Další patro najdeme podle hořících kahanů. Tady boj stále zuří. Franie nezaváhá ani na vteřinu a vrhne se svým genitským druhům na pomoc. Samopal zašteká a dozorce, kryjící se za vystouplou skálou, padne k zemi. Holčina se hrdě narovná. Kabir ji poplácá po rameni. Cítí se důležitá. Krev jí zachutnala.

Výstřelem však na sebe upoutá pozornost mladé bachařky, která rychle nabije zbraň a chystá se vypálit. Je ode mne na dva kroky.

Vyrazím rychlostí blesku a vrazím jí ostří přímo do hrtanu.

Holčina na mě vyvalí oči. Není moc stará. Pod skafandrem má modré vlasy svázané do culíku a oči jí roubí výrazné fialové stíny. Kdoví, co dělala před tím, než vstoupila do díry a nasadila uniformu. Z růžově obtažených rtů vypluje krev. Dívá se na mě zděšeně. Nečekala to. Taky chtěla být užitečná pro svůj tým.

„Díky,“ loupne po mně vděčně pohledem Franie. Ta si s ničím hlavu neláme. Žije, bojuje, souloží. Všechno naplno.

Tělo mladé dozorkyně se sklátí k zemi. Krev vystřikuje v díře ze skfandru malými gejzírky.

Hodit tady šavli by bylo nevhodné. Jsem 66, gladiátorka. Těm se ze smrti špatně nedělá.

Mrknu doleva. Trax tam pomáhá dvěma udělaným Leonovým kámoškám podříznout dozorce. Vpravo dobíjejí další bachaře horníci krumpáči. Všude stříká krev jak z nějaké fontány a vylévá se na všechny strany.

Mladá holčina v dozorčí uniformě sebou cuká na zemi. Chvíli se chvěje a pak její tělo ustrne. V očích se jí lesknou bezmocné slzy.

Ženy ve tmě už spolu nedrží.

---