13. V prdeli

 

 

V cimře pod východem se nás sejdou desítky možná stovky. Geniti si svlékají skafandry a jeden nervózně pomrkává po druhém. Leon tu totiž není a nikdo netuší co dál. Překvapí mě, že poklop je otevřený. Nějak mi neštymuje, že armáda hlídkující nahoře to vůbec neřeší. Celé to začíná smrdět. Měl tu na nás počkat s dalšími instrukcemi a ven jsme měli vyrazit společně. Pokud zařval, bude to na nás.

 „Co dál?“ otočím se k Traxovi, který se mi celou dobu drží nablízku.

„Nevím, plán byl sejít se tu s Leonem.“

„Leon tu není,“ zašeptám.

„Třeba ještě dorazí, mohl se někde zdržet. O jeho mrtvolu jsem nikde nezakopl,“ praví nepřesvědčivě. I z něho cítím stoupající nervozitu.

„Tak kde je ten zkurvenej gladiátor?“ objeví se i zrzavý Kabir s Franie po boku. Oba jsou k mojí úlevě nezranění. Krev na jejich skafandrech nepatří jim. Když si je svléknou, nemají ani škrábnutí.

I já se začnu svlékat. V tomhle vohozu jsem děsně nemotorná. Nahoře bude potřeba jednat rychle.

Jako v ozvěně mých myšlenek se zvrchu ozve střelba.

Všichni strnou a přikrčí se. Pár jich instinktivně padne k zemi.

„Co to kurva je? Po kom střílí?“ ozve se Franie.

Netušíme.

Za první salvou nálesleduje další. Dávky ze samopalů sviští vzduchem a přidávají se k nim i rotačáky a minomety.

Prostorou otřese výbuch. Tohle bylo něco většího.

To už u země ležíme všichni a krejeme si hlavy rukama.

„Tam nahoře zuří válka,“ zašeptá vyděšeně Tamara, které se podařilo najít naši skupinku a krčí se vedle nás.

„Mělo tam bejt jen pár záložních vojclů,“ zavrčí Trax.

„Něco se podělalo,“ pohlédnu na něj.

„Tenhle důl je v pohraničí, mohou se o něho přetahovat dvě armády,“ poznamená věcně Tamara. Na učitelku má docela přehled.

„A že zrovna teď, když máme zdrhat a je otevřenej poklop,“ stiskne vztekle rty Kabir. Vypadá rozrušeně. V hlavě mi to začne podivně cvakat. Tahle akce má několik neznámých. Buď jde o náhodu. Nebo…

Najednou se mi udělá blbě. Leon byl ze Suridu. Pocházel z arény Huga Gualinčuka, mocichtivého parchanta, co chce všechny doly pro sebe. Co když ho sem neprodal za trest, ale poslal ho k nám s jasným cílem. Se záměrem vyvolat vzpouru, otevřít poklop a učinit důl přístupnější svojí armádě.

Vzduchem hvízdne vystřelená raketa a s námi se zatřese podlaha. Ze stropu žuchne suť a my utoneme ve víru prachu. Rozkašlu se.

„Musíme odtud pryč,“ lapnu po dechu.

„Kam?“ otočí se ke mně Trax.

„Níž, někam do bezpečí. Tady to může jít co nevidět do hajzlu. Měli bysme zavřít ten poklop.“

„Zbláznila ses?“

„Celý to je past. Copak to nechápeš, Leon nás zradil!“

„To je hovadina, proč by to dělal. Byl jeden z nás!“ odmítne rázně Trax. Věřil mu bezmezně. Stále mu věří. „Jen se někde zdržel…“ praví přesvědčeně.

„Nezdržel. Utekl, dokud ještě nahoře nebylo horko.“

„Taky musíme utéct. Nebudeme mít lepší příležitost.“

„Chceš lézt holou prdelí mezi rakety a minomety? Co když ta jeho historka o vznášedle nebyla vůbec pravdivá, co když tam žádné vznášedlo není!“

Rozhostí se ticho. Moje slova zaznamenají i ostatní. Začínají vrčet, láteřit, bát se.

„Má pravdu, vloží se do toho Tamara. „Zavřít je nejlogičtejší řešení.“

„To tady ale uvízneme. A až nám dojdou zásoby, vyloví nás odtud jako myši z klece a pověsí na kříž,“ zavrtí hlavou odmítavě Franie.

Má pravdu. Tahle situace nemá dobré řešení.

„Já bych šel ven a zjistil, co se tam dějě,“ nasadí si Kabir zásobník do zbraně. Jeho příkladu následuje několik dalších odvážlivců.

Trax se postaví a s ním i horníci z naší grupy. Někteří sebrali samopaly dozorcům, tak je třímají ve svých mohutných prackách a odhodlaně koulí očima.

„Rychlá smrt je lepší než pomalá. Chlap má zemřít v boji.“

„Ženská taky,“ zašklebí se Franie a láskyplně poplácá zbraň. Dodává jí sílu. Cítí se s ní sebevědomá. Z vyděšeného štěněte se stala krvelačná fena.

„Já bych počkala, až se vymlátí mezi sebou,“ nesouhlasím.

Výbuchy a střelba nahoře gradují, že se skoro mezi sebou neslyšíme. Trvá to docela dlouho.

Nakonec to Kabir nevydrží a ještě s pěti dalšími vyrazí vzhůru úzkou skalní pěšinou. Franie vykročí za ním, ale namotám si její kombinézu do pěsti a strhnu ji k sobě.

„Co si myslíš, že děláš?“

„Jdu na průzkum.“

„Chceš, se vrátit na tři kusy?“

„Oni taky jdou,“ vystrčí bradu a snaží se vyškubnout.

„Jsou to idioti,“ zavrčím.

„Jsou to hrdinové!“

„To se nevylučuje.“

„Chci být taky hrdina, pusť mě.“

„Zapomeň!“ chytnu ji pevně za paži, aby se mi nevysmekla. Cuká sebou, ale naštěstí je o dost slabší.

Pohlédnu vzhůru.

Kabir se skupinou sebevrahů právě dorazili k poklopu. Už jen pár kroků a uvidí ven.

Zatajím dech.

Ozve se ohlušující detonace, až nám začne pískat v uších a smete je dolů. Proletí se sto metrů vzduchem a dopadnou s potrhanými vnitřnostmi a přelámanými kostmi na kamenitou podlahu.

„Néé!“ vyhrkne Franie a vrhne se k jednomu z bezvládných těl. Její milenec to má za sebou. Po pádu mu pukla lebka a prýští z ní krev spolu s mozkomíšním mokem. V očích už má mrtvé prázdno.

Franie k němu přiklekne, položí si jeho hlavu do klína a jemně jej hladí po čele.

„Zrzoune, vstávej. No tak probuď se, vstávej,“ láme se jí hlas. Nechce tomu věřit. Odmítá to a snaží se ho všemožnými způsoby probrat k životu.

„Franie, je mrtvý,“ dřepnu si k ní a zatlačím mu víčka.

„Co to děláš. Není. Je jen raněný!“ vyhrkne zoufale. „Musíme sehnat regenerák a dát ho do kupy, jako dali tebe.“

Stehna má celá zlitá krví. Nevnímá to však. Stále se snaží.

„Nech ho spát.“

„Byl to můj muž. Chránil mě, konečně jsem k někomu patřila,“ vzlykne.

„Chtěl být hrdina.“

„Kdybych šla s ním, skončila bych stejně, ale tys mi to nedovolila,“ zamumlá bezkrevnými rty. Má je šedé jako popel. Není si jistá, jestli mi má být vděčná, nebo mě za to nenávidět.

„Hrdinové umírají,“ poznamená Tamara, která nám stojí za zády. Otočím se k ní. Ve tváři má absolutně nečitelný výraz.

„Měla jsi pravdu, lézt nahoru byla hovadina,“ přitočí se k nám Trax. I on vypadá otřeseně. Kabir byl jeho parťák a kámoš. Patřil do týmu. A teď tu leží mrtvý s prasklu lebkou. „Měli bychom se schovat, než tady zařveme všichni.“

„Konečně rozumná řeč,“ postavím se. Zdvihají se i ostatní. Na hrdinu si už nikdo hrát nechce. Hrdinové umírají.

V ten moment se ozve rána, že na chvíli všichni ohluchneme a kavernou zacloumá zničující detonace. Po stropě se rozběhne síť prasklin.

Najednou je ticho.

Trax mi něco říká, ale neslyším ho. Začíná převládat panika. Geniti se derou pryč jeden přes druhého, zakopávají o sebe. Občas někdo upadne a jiný se na něho navalí. V uších mi hučí, ale nejsem schopná rozeznat slova.

Vidím, že Franie křičí, tvář má staženou bolestí. Tamara se drží za uši, v očích bezmocný děs.

Něco náhle prosviští vzduchem a dopadne doprostřed místnosti. Je to jakási malá bombička, ze které začně unikat zelený plyn.

Ztuhnu.

Ti co se nachází nejblíž, zděšeně uskočí a překotně mizí z dosahu. Nikdo netuší, co je to zač. Panika graduje. Za první bombičkou dopadají další.

Najednou je prostor plný zeleného plynu. Začnou mě pálit oči, moje plíce prosí o kyslík. Hrábnu po skafandru, abych na sebe rychle natáhla masku, ale nestihnu to. Klesnu do kleku. Všechno je najednou hrozně těžké. Bezvládně dopadnu na zem. Cítím, že nepříjemně studí. Vedle mě leží Franie. Z ohromných kukadel jí stéká slza.

Z posledních sil ji chytnu za ruku.

Okolí obestře temnota.

 

***

 

Když se proberu k vědomí, cítím se mizerně. Špatně se mi dýchá a v uších mi píská. Do boku mě tlačí podlaha a ruce mám spoutané plastovou stahovací páskou. Všechno mi pluje v podivné mlze, ze které mi vystupují obrazy mrtvých lidí. Roman, Baz, Kabir…Lucina…

Cítím se vláčná, otupělá, unavená. Jako kdyby veškeré naše snažení náhle pozbylo smyslu.

„Vstávej,“ zaboří se mi do žeber vyztužená špička vojenské obuvi, až heknu.

Otevřu oči. Nade mnou se tyčí světlovlasý voják se zjizvenou tváří a nosem nakřivo, který ode mě dostal před pár týdny potupnou nakládačku.

Když nereaguju, chytne mě vpodpaží a vytáhne mě do kleku. Smýkne se mnou ke stěně a do týla mi namíří zbraň.

Rozlédnu se okolo sebe. Nalevo i napravo se děje to samé. Vojáci budí spoutané rebely a nutí je klečet s čely opřenými o zeď.

Zelený plyn nebyl smrtící, ale uspávací. Dopadlo to nejhůř, jak mohlo.

Dostali nás.

Vedle mě klečí Trax a kousek od nás i Franie s Tamarou.  Mají svěšená ramena a vypadají zlomeně. Možná ještě tak trochu spí.

Trax vedle mě působí naopak zuřivě, něco si mumlá a v pravidelných intervalech naráží hlavou do zdi. Vypadá jako smyslů zbavený.

„Sst, uklidni se,“ otočím se k němu.

Nevnímá a pokračuje v činnosti.

„Nech toho,“ přetáhne ho jeden z vojáků přes záda železným teleskopem.

„Traxi,“ zvýším hlas.

Až teprve teď se probere. Pohlédne na mě. Zrak má zamlžený, loví v paměti, kdo vlastně jsem. Pokusí se zaostřit. Chvíli trvá než, se mu to povede.

„Leon je parchant,“ zavrčí.

Přikývnu. Využil nás ke vzpouře, jenže to všechno nejspíš nedopadlo, jak plánoval. Místo Gaulinčukových žoldáků nám za zády pochodují jednotky Chabrunu.

Kdosi zařve: „Pózor!“

Vojáci se začnou rovnat, někteří salutují. Na hlavy nám však stále míří.

Stočím pohled k otevřenému poklopu. Úzkou skalní cestičkou sestupuje generál Schulz, kterému po pravici kráčí Sochor a po levici se potácí doktor Maus ve zmačkaném bílém plášti. Schulz má zaprášenou uniformu a levice mu visí na zakrváceném obvaze. V ušpiněné tváři mu sedí zachmuřený výraz.

„Hlášení,“ zavrčí směrem k prvnímu z vojáků stojícímu v řadě.

„Situace je pod kontrolou, pane. Všichni rebelující otroci byli omráčeni, odzbrojeni a spoutáni. Čekáme na vaše rozkazy,“ vyhrkne překotně muž.

Schulz sestoupí až dolů a začne pomalu procházet mezi spoutanými Genity. Mlčky prohlíží jednoho po druhém a tváří se všelijak.

Všechno se mi propojí jako skládačka z puzzle.

Maus zradil svou genitskou část a vybral si v téhle válce stranu. Tu silnější, perspektivnější a ozbrojenější.

Naše oči se na chvíli střetnou.

Uhne pohledem a pravicí vyloví z pláště butylku s denaturákem, ze které si zhluboka lokne. Odsoudil nás k smrti. Snad bude alespoň rychlá.

„A kde jsou dozorci, kde je ředitel Gaber? Co se s nimi stalo?“ zajímá Schulze.

„Zdejší dozorci byli všichni do jednoho povražděni, tělo ředitele dosud nebylo nalezeno.“

„Povražděni,“ hlesne nevěřícně Schulz a přísně pohlédne na Sochora. „Nechali jste si tu vybujet vzpouru neuvěřitelného rozsahu.“

Sochor nejistě přešlápne a sklopí zrak k zemi.

„Museli to plánovat dlouho. Všichni otroci měli zbraně. Někdo je musel vyzbrojit…“

„Tohle jste nezvládli, “ zamumlá si pro sebe Schulz. Vypadá otřeseně. „Kolik, že měl tenhle důl zaměstnanců?“

„Několik desítek, čest jejich památce,“ zamumlá sklesle Sochor.

Panuje ticho. Ve vzduchu visí napětí.

„Zklamal jsi mě veliteli,“ třeskne generálův hlas.

Sochor se přikrčí, najednou je maličký jako figurka z lega. Nejradši by se někam zahrabal, aby nemusel čelit Schulzově zlobě.

„Nebýt prozíravé předvídatelnosti doktora Mause, nejspíš bychom tento důl ztratili úplně. Měl jste se snažit bojovat a ne se vypařit ven.“

„Chtěl jsem vám osobně předat zprávu,“ zakoktá se Sochor.“

„Maus by to zvládl sám, utekl jste zbaběle jako krysa a budete za to postaven před vojenský soud.“

„Ale pane,“

„Spoutejte ho, odteď je velitel Sochor zbaven svobody,“ přikáže dvěma nedaleko stojícím vojákům. Ti poslechnou a bez odkladu vykonají příkaz. Vezmou mu zbraň i bič, spoutají mu ruce za zády a strhnou ho do kleku.

Najednou má Sochor ruce na rukách a klečí kousek ode mne. Zahledím se mu do očí a neubráním se spokojenému úšklebku.

Všimne si toho a vztekle stiske rty. Kdyby mohl, tak se na mě okamžitě vrhne, ale je v úplně stejné prdeli jako já. Máme však jedno společné, oba jsme naletěli Leonovi a teď díky tomu přijdeme o všechno.

„Co s těmi vzpurnými Genity? Nalokali se krve a nebudou váhat zabíjet dál,“ promluví jeden z vojáků. Na kabátě má tři pecky, takže v hodnosti kapitána zásahu nejspíš velí.

Schulz mlčí. Je poznat, že svádí těžký vnitřní boj. Nejraději by nás všechny poslal na onen svět nějakým hodně odporným způsobem. Pak si však odkašle.

„Oddělte Genity s kódovým zařazením 08, vyrobené pro těžbu, od ostatních. Až se to tu vyčistí a bude najatá nová dohledová služba, vrátí se ke své práci. Kdokoliv projeví sebemenší známky odporu nebo vzpurného chování, okamžitě dostane kulku mezi oči, je to jasné?“ zvýší hlas.

„Ano pane! A ten zbytek, s odlišnými kódy? Co s nimi?“

Schulz semkne rty, impulzivně vytáhne z opasku zbraň a rychlým zkušeným pohybem ji nabije. Poté přistoupí k jedné z Leonových potetovaných amazonek, přitiskne jí k temeni hlaveň a stiskne spoušť. Třeskně výstřel, který nás v uzavřené prostoře na chvíli ohluší. „Do lebky se zasekne kulka, krev vytryskne a tělo bezvládně pleskne o zem. Další slon, co serval provaz z krku už to má za sebou. 

Rozhostí se ticho.

Někteří Geniti sebou začnou prudce mlít, ale vojáci je přirazí ke zdi a na hlavu jim namíří pušky.

Hned vedle mrtvé ženy klečí i Franie s Tamarou. Obě jsou bledé jako papír. Vědí, že budou další na řadě.

 Schulz udělá jeden krátký krůček a namíří zbraň na malou hlavu s ježatým růžovým porostem.

Franie se zachvěje a zavře oči.

Polknu. Tohle ne!

Najednou vidím rudě. Pud sebezáchovy jde do hajzlu, vím, že toho budu litovat, ale instinkty mi velí, udělat něco, cokoliv, abych té zbytečné smrti zabránila.

Zaberu vší silou dlaněmi proti sobě. Zjistím, že mezi úzkým plastem a mými klouby je vůle. Ten, kdo mě spoutal, to pěkně odflákl. Strhnu si kůži na palcových hranách skoro až na kost, ale páska překvapivě odskočí. Ruce mám volné, i když z nich crčí červená. Voják, co mě hlídá je nepozorný. Sleduje se zaujetím počínání svého šéfa. Všimne si mě příliš pozdě.

„Co s ostatními?“ zvedne generál hlas. „Zkontrolujte jim čísla a pak ty s odlišným kódem popravte."

V tu ránu, ještě než stihne zmáčknout spoušť, vystartuju po vojákovi za sebou. Jdu bokem, cestou mu vytáhnu z opasku nůž a bodnu ho do krku.

Překvapeně zaúpí, chytí se za hrdlo a snaží se zastavit prýštící krev.

Nezaváhám ani na sekundu a vystartuju po dalším, co před chvílí mlátil Traxe. I jemu se z důlku mezi klíčními kostmi vyvalí rudá. Ani jedno ze zranění není okamžitě smrtelné, může se jím ale vcelku vbrzku stát.

Vyrazím k Schulzovi, ve zkrvavených dlaních třímám zkrvavený nůž.

On je se svou nabitou devítkou však ve výhodě. Nezaváhá ani na sekundu a opře mi ji o čelo. Hlaveň je ještě horká.

Franie ke mně překvapeně vzhlédne. Rozevře oči dokořán. Vypadá vyděšeně a vděčně zároveň.

Právě jsem jí o minutu prodloužila život. A sobě ho zkrátila. Je to jedno, stejně tady všichni umřeme.

Do zad mě zasáhne pažba a druhá do žeber. Něco praskne, ale já se stále držím na nohách. Adrenalin mi pumpuje ve spáncích a nervová zakončení v tuhle chvíli vysílají bolest za mlžnou clonou.

„Odhoď to!“ zařve kapitán. Hlas mu přeskočí rozrušením.

Schulz vypadá naopak klidně. Analyticky mě pozoruje, jako kdyby o něčem přemýšlel.

Několik tepů srdce se díváme do očí.

„Děvky a učitelky za nic nemůžou, svezly se s davem,“ zašeptám naléhavě. „Vzpouru vyvolaly šedesátšestky.“ Vím, že to je marná snaha, ale nemůžu si pomoci. Něco uvnitř mě je cítí potřebu chránit, postarat se, aby nezemřely takhle zbytečně. Je to silnější než pud sebezáchovy. Vždycky jsem byla vadná.

Hlaveň se mi propaluje do čela, jakýkoliv sebemenší pohyb bude znamenat smrt. Schulz však k mému překvapení spoušť nemačká.

„Odhoď to,“ praví tiše.

Poslechnu. Rozevřu dlaň a nechám nůž spadnout k zemi. Ocel zazvoní o kámen. Zvednu dlaně do výše ramen na znamení, že se vzdávám. Crčí mi z nich krev, která s tichým pleskáním dopadá na podlahu, kde se vsakuje do prachu.

V prostoře panuje dusné ticho. Cítím, jak nás všichni propalují pohledy. Otroci i vojáci čekají, co z toho bude.

„Toužíš zemřít hrdinnou smrtí. Chceš, aby si tě všichni pamatovali?“ ušklíbne se generál.

„Ale hovno,“ rozčílím se. „Jen mi smrt těch žen přijde úplně zbytečná. Za nic nemůžou. Když všichni zdrhali vzhůru, přidali se. Nikdo nezůstane ve tmě, když může utéci za světlem.“

„Ta vaše cesta za světlem přinesla velké spoustě zaměstnanců smrt.“

„Přijímám za to zodpovědnost. Já ano, oni jsou v tom nevinně. Když nakupujete pro doly gladiátory, musíte počítat s tím, že se budou rvát,“ vzpomenu na Gaberova slova.

„Gladiátory, hmh,“ rozpomene se Schulz. „My už jsme se potkali, vyčetla jsi mi, že by moji muži měli víc trénovat.“

„To měli.“

Několik nejbližších vojáků mě probodne nepřátelskými pohledy. Tahle hra pro mě nedopadne dobře. Hraju ruskou ruletu, když jsou v bubínku všechny kulky.

Schulz přimhouří oči do štěrbin.  Netrpělivě poklepává ukazovákem po spoušti, vypadá to, jako kdyby váhal. Pak však k mému překvapení skloní hlaveň a zbraň uloží do pouzdra.

„Kolik jsi zabila dozorců a chci slyšet pravdu!“ propálí mě pohledem.

„Nevím. Nepočítala jsem to. Pět, možná šest, sedm?“ pokrčím rameny. Nechápu kam tím směřuje a co mě odpověď na tuhle otázku bude stát.

„Jak?“

„Katanou ze soukromé sbírky velitele Sochora,“ vrhnu nevinný kukuč na toho klečícího parchnanta. „Nechává svoje zbraně špatně zabezpečené,“ neodpustím si rýpnutí a zlomyslně pozoruji, jak po těch slovech rudne.

Schulz po něm vrhne krátký pohled plný opovržení, ale pak vykročí směrem k hromadě zabavených zbraní, ledabyle poházených na hromadě uprostřed místnosti. Mezi samopaly, devítkami a několika puškami se tam skutečně povaluje i japonský meč v mahagonovém pouzdře.

Sochor zaskučí jako raněné zvíře.

Generál katanu sebere, vysune ji z pouzdra a chvíli si ji prohlíží.

„Koukám, že už jsi ji vyčistila.“

„Ke zbraním se člověk musí chovat s úctou.“

„Sama jsi taková zbraň. Pěkně nebezpečná, když na to přijde,“ pohlédne ke svým vojákům, které se Maus pomocí škrtidla a regeneráku snaží udržet při životě.

„Vyrobili mě jako zbraň a vycvičili k tomu.“

„A proč tě prodali sem? Dobré zbraně se neprodávají.“

„Vypršel mi čas. Na Mazuru má gladiátor po pěti letech nárok na svobodu a můj majitel bral touhu odejít jako zradu. Tak se postaral o to, abych neodešla. Nechal mě zabít mým letitým parťákem a to, co ze mě zbylo, prodal ve výprodeji mimo Unii,“ přiznám barvu. Není důvod lhát. Moje intuice mi napovídá, že pravda mi udělá lepší službu. Navíc lhaní není moje úplně nejsilnější stránka.

„To jsi musela i něco umět, pokud ses udržela tak dlouho na špici v mazurské aréně,“ přeruší mě netrpělivě.

„Možná?“ pokrčím rameny. Nechápu, o co mu jde a kam tím směřuje.

 „Zabil tě přítel. Přátelé jsou tvoje slabá stránka,“ pohlédne ke klečící Tamaře s Franie, které nás napjatě pozorují.

„Možná,“ přiznám neochotně.

„Měl bych pro tebe jeden návrh. Můžeš ho samozřejmě odmítnout.“

„Jaký?“

„Vstup do mých služeb. Možnost stát se mou všehoschopnou zbraní, ochotnou k vykonání jakýchkoliv příkazů.“

Když na něho překvapeně vyvalím oči, pokračuje.

„Jako pojistku tvojí loajality, ušetřím támhlety dvě cácory, co na nás tak vyděšeně zírají. O těch jsi mluvila, nebo se mýlím?“

Přikývnu. Ze srdce mi žuchne šutr velikosti menšího pohoří. Na konci temného tunelu jako kdyby se rozsvítila malá svíčička naděje.

„Já ale neprošla žádným vojenským výcvikem. Neumím ani střílet, nevím, jestli vám budu něco platná,“ hlesnu.

„A kdo říká, že chci vojáka. Těch mám víc než dost. Tady jde o něco úplně jiného. Něco, v čem by cvičený gladiátor mohl sehrát svoji roli. Tak co bereš?“ probodne mě pohledem. Má šedé, přísné a autoritativní oči, které přes jěho vyšší věk stále nevyhořely a nepostrádají určitou energii.

„Beru,“ pravím bez zaváhání. Jak říkal Morty, zemřít člověk může vždycky. Dokud ale člověku sedí hlava na krku, má se snažit, aby tam zůstala.

„Výborně. Teď malá zkouška, jestli to myslíš vážně,“ podá mi katanu.

Nechápavě na něj pohlédnu.

„Přiveďte ho sem,“ ukáže na klečícího Traxe.

Dva vojáci okamžitě vyplní rozkaz a přitáhnou mého vzpouzejícího se kámoše těsně přede mne, kde ho srazí do kleku.

„Zabij ho,“ přikáže Schulz.

Polknu.

Mezi spoutanými Genity to překvapeně zašumí.

Trax ke mně mlčky vzhlédne. Klečí. Je spoutaný, bezmocný. Vlastně už skoro mrtvý. Když ho nezabiju já, zemře o chvíli později rukou někoho jiného. A s ním i Franie a Tamara, protože jsem v generálově testu neuspěla.

Dívá se na mě odevzdaně. Neprosí o milost, nevyhrožuje, nevyčítá. Čeká.

Kolik jich takhle přede mnou klečelo v aréně a čekalo na smrt? Jenže ti předtím bojovali. Nebyli spoutaní. Nedali mi svoji dávku utrixu. Nekryli mi záda. Nebyli to kámoši z rebelského týmu.

Když to neudělám, odsoudím tím Franie a Tamaru k smrti.

Když to udělám, budou se mi až do konce mých dnů zdát zlé sny.

„No,“ pobídne mě generál.

„Promiň,“ zašeptám tiše, tak aby to slyšel jen Trax.

Přikývne a skloní hlavu. Dívá se do země, ne do mých očí. Je to hrdina, nechce mi to dělat těžší.

Semknu rty a stisknu zuby.

Ostří zasviští vzduchem a přetne mu pravou krkavici. Předloktí mi ohodí rudá sprška. Nechci ho trápit, a tak plynulým sekem zamířím i vlevo.

Zachroptí a bez hlesu padne čelem k zemi. Do zaprášeného kamene se začne vsakovat krev. Další slon, co přetrhl provaz na krku je mrtvý. Přítel, co mi dnes zachránil život.

Polknu všechny emoce a otočím se k Schulzovi.

Hledí na mě nečitelným výrazem. Krátce mi pokývne.

„Vítej v mých službách,“ praví suše.

Přivřu víčka a stočím hlavu stranou. Za žádnou cenu nechci, aby kdokoliv viděl bezmocné slzy, co mi vstoupily do očí.

---