14. V Chabrunu

 

Míříme vojenským modulem kamsi k severu a pod námi se rozprostírá nažloutlá pustina, tu a tam rozrytá těžebním kráterem, zleva ohraničená plotem se stočeným žiletkovým drátem, který se táhne kamsi za obzor.

Sedím u okna, takže mi celá scenérie skýtá poměrně slušný výhled. Ruce mám pevně připoutané k vězeňskému opasku s kotníky v železe propojené krátkým řetězem. Znehybňuje mě pevná ocel, žádný plast. Schulz si na mém zabezpečení dal záležet, nechce nechat nic náhodě a zbytečně riskovat nějakou další „nehodu“. Nevěří mi, což je pochopitelné a nemám mu to za zlé. Už to, že nás nechal naživu, přičítám malému zázraku. Riskovat se vyplatilo.

Vojáci, kteří na naši trojici dohlíží si, nás nepřátelsky přeměřují, ale nic si nedovolí. Dostali rozkazy a to nás pro tuhle chvíli chrání.

Franie a Tamara sedí kousek ode mne a zvědavě pozorují svět pod sebou. Pro tuhle chvíli mlčí. Ruce mají stále znehybněné za zády plastovou páskou a díky tomu se občas zkroutí, aby ulevily zmučeným kloubům.

„Co bude dál?“ vydechne zničeho nic Tamara. Tváří se zachmuřeně.

„Nevím,“ přiznám nechotně. „Ale vám by snad neměl nikdo ublížit. Není k tomu důvod.“

Příliš ji to neuklidní a mračí se dál.

„Děkuju ti,“ pohlédne na mě poprvé Franie.

„Za co?“

„Že jsi mě nenechala odprásknout. Myslela jsem, že je to můj konec. Pochcala jsem se strachy,“ stočí pohled do rozkroku. Má tam tmavou vlhkou skvrnu.

„Nemáš za co děkovat. Podělalo se to. Místo na svobodě, jsme ve srabu.“

„Stejně ti děkuju. Nikdy pro mě nikdo takhle neriskoval.“

„Jsme tým ne?“ mrknu na ni sarkasticky.

Sarkasmus nepochopí a celá se rozzáří.

„Bude to dobrý,“ pokusím se ji uklidnit, i když si tím sama nejsem tak úplně jistá. Sice žijeme, ale cenu, kterou za to zaplatíme, dosud neznáme.

Ještě než nás naložili do vznášedla, musely jsme se dívat, jak Schulzovi vojáci selektují horníky od ostatních a pak tu zoufalou grupu prosící o život bez skrupulí střílí do hlavy. Když někomu došly náboje, podřízl je jako podsvinčata vroubkovaným nožem.

Otroci, co chtěli za sluncem, toužili po svobodě, skončili hodně smutně. Jako mrtvoly na temném dně dolu. Leon nás vydráždil a pak zmizel. Vysral se na nás. Nechal nás tu Schulzově armádě napospas.

Obětoval nás na oltáři svého ega a pak nechal chcípnout.

 

***

 

Opustíme hranici a zamíříme kamsi do vnitrozemí. Tady už všechno není tak pusté. Místy se objeví jezero či řeka, tu a tam malý lesík s podivnými dřevinami obsypanými velkými fialovými plody, které z Mazuru neznám. Pod nimi se vlní podivná modrá tráva. Fouká a do kabiny naráží ostré poryvy větru, které v chuchvalcích ženou kupředu prach.

V dálce zahlédnu město. Jak se blížíme, vidím, že je obehnané vysokou několikametrovou zdí s nastříkaný nápisem CHABRUN – Darek Company.

Řidič šlápne na plyn a vznášedlo zrychlí. Pospávající vojáci ožijí a začnou se mezi sebou bavit. Cítím z nich úlevu. Konečně budou doma. Odpočinou si, zajdou na panáka. Možná sbalí nějakou holku na noc. Nebo to alespoň plánují.

Přiblížíme se k jakési vzletové bráně hlídané dvěma věžemi osazenými střílnami s těžkým arzenálem. Na nezvané návštěvy tu není nikdo zvědav. Vojenské vznášedlo ale nemá s průletem sebemenší problém. Ocelové pláty se rozjedou do stran a vpustí nás dovnitř. Prolétneme tunelem a jsme tam.

Nalepím se k oknu a zvědavě pozoruji svět pod sebou.

Chabrun je o něco menší než Urban a úplně jinak řešený. Místo vysokých prosklených budov jsou stavby o něco nižší, natřené křiklavými barvami a mají dost podivné tvary. Některé jsou kulaté, jiné hranaté, zježené jako hřbet dikobraza nebo kuželovité, že připomínají vztyčené pyje.

Prosvišíme centrem, mineme zlatý Darekův palác a zamíříme k severu. Tady osídlení zřídne, nahrazují ho podlouhlé kvádry fabrik, montoven a genofarem. Geniti s obojky na krku kmitají sem a tam. Nakládají průmyslové výdobytky do pozemních dodávek a rozvážejí je všude, kam je potřeba.

Modul začne pomalu klesat až úplně na konci města u šedivých ubikací armády s hangáry určenými pro vojenskou techniku.

Vypadá to, že jsem v cíli.

 

***

 

V malé cele, kam nás ubytovali, jsou čtyři lůžka, odtokový kanálek na výměšky a jinak nic. Donutili nás se vysprchovat a vedezinfikovali nějakým smradlavým habrajzem. Těla nám natřeli regenerákem, žluté kombinézy vyměnili za šedivé a pak naši trojku zavřeli sem. Do téhle osmimetrové cimry.

Zalezu si do jedné z postelí a chvíli zírám do stropu. Jsem unavená. Z bojového ducha a endorfinů plujících mi v krevním řečišti nezbylo ani fň. Už zase mě obejme ten rezignovaný pocit, že nic nemá smysl. Nemá smysl už ani nenávidět. Chtít srovnat účty. Všechny tyhle touhy jsou zbytečné a vyčerpávající.

Pohlédnu k protější posteli. Ani Franie protentokrát nemele tou svou držtičkou. Zachumlala se do deky a okamžitě usnula. Občas cukne víčky, někdy i trhne celým tělem. Bylo na ni toho prostě moc. Na nás na všechny.

„Co bude dál?“ ozve se Tamara z druhé strany místnosti. Zasekla se na téhle otázce a její mysl ji odmítá opustit. Každý zpracováváme traumata jinak. Ona ho ještě nezpracovala.

Raději se obrátím obličejem ke stěně a zavřu oči. Netuším, co bude dál, ale pokusit se o spánek je to nejrozumnější, co můžu dělat.

Noční můra na sebe nenechá dlouho čekat.

Už zase klečím v aréně a čekám na smrt. Hlediště vyvádí a lační po krvi. Těší se na můj konec. Lidi dupou, řičí a stáčí palce dolů. Čekají na císaře a jeho rozhodnutí.

Útrpně hledím před sebe. Cítím krev crčící mi po břiše. Ostrý hrot mi mučivě proniká mezi žebra.

Naposled pohlédnu na svého vraha.

Strnu.

Tentokrát to není Glad, ale Leon.

 

***

 

„Vstávej,“ ucítím na rameni hrubý stisk.

„No tak vstávej,“ zatřese mnou kdosi.

Otevřu oči.

Nade mnou se tyčí dva vojáci a v rukách třímají pouta.

„Co se děje?“

„Generál si s tebou přeje mluvit,“ ozřejmí jeden z nich.

„Postav se čelem ke zdi, ruce opři o stěnu,“ přikazuje druhý. Všimnu si, že vytáhne zbraň a nabije ji. Nejspíš o mně slyšel spoustu děsivých historek.

Poslechnu a učiním, jak mi řeknou. Teď není dobrá doba, dělat problémy.

Vnímám, že hluk probudil Franie i Tamaru. Rozespale to pozorují a ani neceknou.

„Tak se konečně dozvíme, co bude dál,“ mrknu na ně povzbudivě, když mě vojáci zabezpečují pro přesun. Nasazují mi zase ty vězeňský pouta s rukama u opasku.

„Opatruj se,“ zašeptá Franie.

„A myslete i na nás,“ dodá Tamara tiše.

Přikývnu. Dostala jsem je do toho a dostanu je i ven. Doufám. Snad…

 

***

 

Schulz má ve své pracovně vzorný pořádek. Všechno má své místo, na stole se mu nic neválí. Jen čistá dubová deska s tenkým laptopem a pár polic s knihami. Betonovou neomítnutou stěnu zdobí několik zarámovaných vyznamenání.

Když mě k němu přivedou, právě zírá z okna a kouří malý úzký doutníček.

„Můžete jít,“ utrousí k vojákům, aniž by se otočil.

Ti srazí paty a opustí nás.

Dveře cvaknou. Zůstaneme sami.

„Odpočinula sis, nabrala síly?“ zeptá se místo pozdravu. Stále u toho hledí z okna.

„V rámci možností.“

V tu ránu je u mě. V očích se mu objeví zloba.

„Stále máš problém se správným oslovením?“

„Omlouvám se, pane,“ pravím rychle s důrazem na poslední slovo.

„Odteď žádné chyby, jasné?“

„Ano, pane.“

„Posaď se,“ ukáže na malé koženkové křesílko, stojící naproti jeho stolu. On sám usedne do vysoké otočné kancelářské židle.

Dřepnu si na kraj a čekám, co z něho vypadne.

„Asi tě zajímá, proč jsi tady. Proč jsem ušetřil tvůj život, ačkoliv smrt bys zasloužila víc než kdokoliv jiný,“ začne zeširoka.

Když přikývnu, dojde k laptopu, nechá ho nastartovat a chvíli v něm něco kutí, poté ho otočí, tak abych viděla na obrazovku.

Překvapeně vydechnu.

Je na ní fotka Leona v koženém pancíři. Tváří se samolibě. V pravici svírá zkrvavený gladius, v levici malý kulatý štít a chodidlem stojí na krku mrtvole ležící uprostřed rudé louže.

„Tohohle muže ti nemusím, předpokládám, představovat.“

„Ne to ne,“ pravím tiše.

„Nechali jste sebou pěkně vyjebat,“ zavrčí a vztekle típne doutník do popelníku.

Mlčky sklopím zrak k podlaze. Má pravdu. Nechali.

 „Nikde nebylo nalezeno jeho tělo a vše nasvědčuje domu, že otevřel poklop, unesl ředitele Gabera a zmizel. Vás navezl do vzpoury, abyste povraždili dozorce, neměl kdo aktivovat pojistku a poklop zůstal otevřený. Hrál to velmi přesvědčově na všechny strany. Vůbec mu nešlo o osvobození Genitů. Chtěl pouze oslabit důl jako takový, aby převzetí proběhlo, co nejhladčeji. Mělo k tomu dojít během včerejška. Na povrchu už čekaly Gaulinčukovy jednotky. Kdyby mě Maus včas nekontaktoval, nejspíš by se jim to i podařilo. Takhle došlo k bitvě, kterou jsme sice ustáli, ale díky zbytečným ztrátám na naší straně,“ sjede mu pohled k levici visící na pásce.

„Celý to byl podraz,“ hlesnu.

„Přesně tak. Skočili jste mu na špek. I kdyby se všehno nakrásně podařilo a důl převzali Gaulinčukovi žoldáci, nemysli si, že by vám dovolili utéct. Zahnali by vás zpět. A mnohé nejspíš pozabíjeli pro výstrahu, jako jsem to udělal já. Hugo Gaulinčuk rozhodně není žádný lidumil a mírotvorce,“ ušklíbne se. „Naopak. Nerespektuje vytyčené hranice. Nejraději by Thurwu ovládl celou. Nikdy si nedá pokoj, parchant nenažranej.“

Mlčky na něho zírám a v mé duši roste bezmocný vztek. Leon to s námi nehezky sehrál. Maus měl pravdu. Ve všem. Vlastně mu ani nemůžu vyčítat, že vzal roha a varoval generála. Kdysi pro něho dělal, nejspíš mu pořád zůstal loajální. Stejně jako Leon svému pánovi ze Suridu. Nás zradili oba úplně stejně.

„Gaberovo tělo se našlo v odpoledních hodinách u hraničního předělu. Použil jej, aby se bezpečně dostal z našeho území a pak se ho zbavil. Stačí ti to?“

„Gaber měl být pojistka nás všech,“ zlomí se mi hlas.

„Jemu o vás ale nikdy nešlo. Sledoval celou dobu jen svůj sobecký zájem. Měl jsem to tušit už tehdy, když se u vás objevil. Gaulinčuk by neporodal svého šampiona do našich dolů jen tak,“ skřípne zuby generál. I on má v celé situaci pěknou kupu emocí. „Udělal jsem chybu a díky ní zařvala zbytečná spousta lidí.“

„Byl jste odvelen jinam,“ poznamenám. Najednou jsme na jedné lodi a máme společného nepřítele.

„Obávám se, že i to bylo součástí plánu. Šlo o úplně zbytečnou potyčku vyvolanou v pohraničním pásu. Potřebovali mě dostat z baráku, zaměstnat jinde, aby mohli bez obav dotáhnout tuhle prasárnu,“ zavrčí vztekle.

„Naletěli jsme všichni,“ polknu. Když to takhle říká, zapadá to do sebe jako dílky perfektně vysoustruženého puzzle.

„No to je jedno, stalo se,“ změní tón hlasu. Aby nad svými emocemi získal opět kontrolu, zapálí si další doutník. „Teď k tomu, proč jsi tady. Umíš se rvát, nemáš problém zabíjet a nejspíš ani zemřít. Stáhnul jsem si ze sítě pár starých videí tvých mazurských zápasů a musím říci, že to nebylo vůbec špatné,“ pokývne mi. „Geniti tvého druhu nepatří do dolů, ale do arény.“

Překvapeně k němu vzhlédnu.

„I tady máme své arény. V Chabrunu i v Suridu. Párkrát za rok se konají mezi těmi nejlepšími meziměstské zápasy v centrálním cirku na hranicích. Kdekdo tady tím žije. Lidi se mají čím zabavit. Já tuhle kratochvíli zrovna nevyhledávám, mám krve a smrti dost z práce, ale takový Hugo Gaulinčuk to neskutečně prožívá. Dokonce se proslýchá, že nejlepší z jeho ženských gladiátorek dost často u něho skončí v posteli.“

„A co já s tím?“ polknu nasucho. Vůbec se mi nelíbí, kam to celé směřuje.

„Gaulinčuk sem poslal toho černovlasého bastarda, aby nám v dole Au zhroutil systém dohledu. Chtěl nám ten důl sebrat, připravit nás o naše vlastnictví. Touží po válce a bude ji mít! Zaplatí za všechny svoje podrazy a choutky podmanit si naše území. Zaplatí vlastním životem a zabiješ ho ty,“ ztvrdnou mu rysy.

„Cco…cože?“ zakuckám se.

„Už jsem pro to vymyslel vhodnou strategii. Gaulinčuk si nechává vyrábět svoje gladiátory na Nazairu nebo na Mazuru. Tady genopěstírny skoro nefungují. Je tu málo organické biohmoty. Mnohdy míváme problém se i uživit.  Většina věcí se sem dováží, včetně Genitů. Aby kdokoliv získal nového gladiátora, musí vypravit loď, což bývá drahé. Tudíž pro nižší lokální zápasy často používají odsouzenci na smrt, ulovení žoldáci nebo spodina, která se potřebuje vyplatit ze svých dluhů. V Suridu je na to takový trh. Musíš se na něj dostat, upoutat pozornost nákupčího a následně se procpat až do Gaulinčukova soukromého cvičiště. Tvůj úkol bude, stát šampionem Suridu.“

„Cože?“

„Cože není odpověď, kterou chci slyšet,“ zamračí se.

„Pokusím se, pane,“ skloním hlavu. Furt myslím na ty dvě v cele. Slíbila jsem jim, že je odtud dostanu. Slíbila jsem to sama sobě.

„To už je lepší.“

„Za dva měsíce se koná meziměstské klání. Probojiješ se až tam a zvítězíš. Gaulinčuk bude nadšen, zcela jistě tě pozve na oslavu, možná do svého lože. Vždycky to tak dělá. Vlísáš se mu do přízně, postaráš se, aby ti důvěřoval. A pak ho pošleš na onen svět,“ zaplanou mu oči.

Polknu. Vůbec netuším, jestli na něco takového mám dostatek schopností. Neumím moc lhát, přetvařovat se a někam lísat. Navíc po tom všem nejsem vůbec ve formě.

„Slíbila jsi, že se staneš mou zbraní. Nabroušeným mečem,“ praví obřadně.

„Slíbila, pane,“ hlesnu bezmocně, i když v hlavě mi zvoní na poplach a svítí dlouhá fronta rudých vykřičníků.

„Tak vzhůru do toho. Když zabiješ Gaulinčuka, máš mé slovo, že obě ženy, které s tebou spaly v cele, ode mne získají cejch propuštěnce a možnost pracovat za mzdu, nebo odtud navždy odejít kam budou chtít. To samé bude platit i pro tebe. Pokud by se ti po Gaulinčukově zavraždění nějakým zázrakem povedlo zmizet, zbavím tě otrockého obojku. Kdybys poté i nadále chtěla zůstat v mých službách, tak jedině za pravidelný plat, jako všichni ostatní vojáci…“

 „Pokud zabiju Gaulinčuka, rozervou mě na kusy.  Předpokládám, že má nějakou ochranku, osobní stráž nebo tak podobně. Jeho příbuzní ho budou chtít pomstít se vší parádou.“

„To není tak jisté. Hugo Gaulinčuk je neplodný. Jeho starší bratr kdysi zmizel za podivných okolností a jedinou dědičkou těžebního impéria je jeho o patnáct let mladší manželka Laura, která jej z celé duše nenávidí.“

„Jak to?“

„Už více než rok ji brousí Daniel Darek, můj zaměstnavatel. Kdyby se zbavili starého Gaulinčuka, spojí se a na Thurwě by po letech mohl konečně zavládnout mír,“ zapálí si další doutník Schulz. „Víš, on Daniel není dobrý šéf tady toho všeho. Nemá u lidí autoritu. Pořád se toulá hlavou kdesi v oblacích. Je to takový blázen, básník, snílek. Však se podívej, jakým způsobem nechal přestavět město,“ ohrne opovržlivě ret. „Nebýt mě a slibu, který jsem dal kdysi jeho otci, nedokázal by udržet pozice.“

„Rozumím.“

„Chci na Thurwě klid. Mám už nárok na whisky, děvky a trochu toho odpočinku. Už mě nebaví dívat se na všudypřítomnou smrt. Víš, jak dlouho jsem nebyl na dovolený?“

Pomalu přikývnu, žaludek stažený na šutr.

„Navlečeme to všechno jako korálky na niť. Staneš se uprchlou otrokyní z dolu Au. Povedlo se ti jako zázrakem překonat hranici, poblíž které tě dostali lovci lidí, zajali a prodali. Tenhle scénář nemá díru. Bude totiž reálný. Nad hranicí tu a tam brousí Gaulinčukovy drony, takže pokud tě zaznamenají, mohou ti poskytnout aliby. Mám na druhé straně pár, řekněme, externistů, kteří se o to postarají.“

„Aha. To zní… jako poměrně dobrý plán,“ uznám váhavě.

„Máš strach?“ pochopí Schulz.

„Jsem realista. Bude to peklo. Zápasy a všechno to okolo. Šance, že mě zabijí během některého ze soubojů, je poměrně vysoká. Jsem teď absolutně z formy. Když budu mít kliku jako prase a náhodou se mi to povede dotáhnout a zavraždit Gaulinčuka, moje smrt nebude nic, na co by se měly dívat malé děti. Nikdo se nenechá zabít šefíka jen tak. Dělal by to pak každý.“

„Ty už jsi mrtvá,“ poznamená tvrdě generál. „Zemřela jsi už tehdy na Mazuru, při zápase o svobodu. A pak podruhé, když jsem překazil váš pokus o útěk. Nechal jsem tě naživu, jen proto, abych tě využil.“

„Já vím.“

„Samozřejmě, můžeš to odmítnout. Máš na to svrchované právo. Nelze tě násilím nutit k takovému úkolu. Spočívá v důvěře, že uděláš maximum, abys obstála,“ probodne mě pohledem. „Pokud odmítneš, dostaneš kulku do zátylku, jako ji dostali všichni vzpurní Geniti z dolu. Ty i tvoje dvě kolegyně. Bude to rychlé, bezbolestné, definitvní. Zbabělé,“ vyndá zbraň a významně ji položí na stůl.

„Nejsem zbabělec, pane,“ urazím se.

„Já vím, že ne. Tvoje obavy jsou opodstatněné. Kdybys neměla strach, byla bys blázen.“

„Když mě zabijí předčasně a nedokončím úkol, nebo se něco absolutně posere, aniž bych za to mohla, co provedete s těma dvěma?“ vrhnu na něj kosý pohled.

„Zemřou.“

„To není spravedlivé.“

„Já o ceně nesmlouvám. Jejich svobodu za mrtvého Gaulinčuka. Taková jsou pravidla pro náš obchod. Ber nebo nech bejt.“

„Chápu,“ vyjde ze mě ochraptělý zvuk, který mi zní cize. V krku mi vyschne.

„Takže?“ pozvedne obočí.

Zhluboka se nadechnu a nechám prosvištět vzduch nosem.

„Nezbývá mi, než to zkusit.“

Po tváři mu přelétne krátký velmi úsporný úsměv.

„Jsem rád, že jsi to pochopila.“

 

 

***

 

Laura Gaulinčuk se rozvalila na prostorném loži povlečeném do smetanového damašku a nalila si sklenku perlivého sektu. Vyčkávala.

Objekt meziměstské arény s přilehlými apartmány v okolí, nazývaný Zóna míru - byl jediným územím, kam moc jejího manžela nesahala. Toto místo spravovovala externí bezpečnostní firma z Torenu a bylo díky tomu vnímáno jako neutrální prostor, kde panovalo křehké příměří mezi oběma oligarchy.

V době, kdy zde zrovna neprobíhaly hry, bývalo využíváno jako rekreační objekt pro zámožnější obyvatele z obou stran. Kromě luxusně vybavených apartnámů, restaurací s meziplanetární kuchyní, různých wellnes a zábavních komplexů, se zde nacházelo i velké obchodní centrum napěchované nejmodernějšími výdobytky pocházející z Unie středu.

Nebylo tudíž nic divného, že sem znuděné manželky výše postavených občanů Thurwy jezdily na masáže, za nákupy nebo na schůzky intimnějšího rázu.

Laura zívla a netrpělivě si upravila lem černého krajkovaného prádla, aby působila, co nejsvůdněji.

Během dne absolvovala proceduru vyčištění pleti v místních lázních, zašla si k holiči, aby její uměle nastřelené vlasy působily, jako přírodní lokny mladé slečny a koupila si troje šaty s výrazným výstřihem z nejnovější kolekce Goldberga Zacha. Její jediná práce byla reprezentovat svého manžela na oficiálních událostech, a tak se jí věnovala se vší péčí. Šlo koneckonců o jednu z mála příležitostí, kdy se jí z něho dařilo vymáčknout, alespoň nějaký ten yerrin pro vlastní potěšení, tak se toho snažila maximálně využít.

Zóna míru byla místem, kde se alespoň na chvíli cítila šťastná a svobodná. Budovy zde nebyly z šedého betonu, jako v celém Suridu, ale architektonicky kreativní a tolik odlišné od jejího domova. Nyní se nacházela v apartmánu připomínajícím luxusní plážový dům z Mazuru. Měl dokonce i malý bazén se slanou vodou, vlnobitím a zvuky suplujícími šumění moře a křik racků. Holoprojekce nahrazovala rudé mraky a žluté pláže tolik typické pro tuto planetu.

Laura shodila spodní prádlo, prošla tlumeně osvětlenou halou a vstoupila do vody. Byla příjemně teplá.

Udělala několik temp a zavřela oči. Šumění vlnek, vůně soli a vzdálené zvuky ptáků jí připomněli skutečný Mazur. Hugo ji tam tenkrát pozval na svatební cestu. Chtěl se předvést před jejím otcem a ukázat, že na to má.

Byl v té době o dost mladší, urostlý, svalnatý a uhrančivě temný. Připadala si proti němu maličká a on jí přišel tak důležitý.

Strávili tehdy na Mazuru rovný měsíc. Ve dne s koupali v moři, večer navštěvovali kluby a bary. Celé noci se milovali. Nemohl se tenkrát nabažit jejího mladého, pružného, ani ne třicetiletého těla. Vždycky si dávala záležet, aby byla perfektní.

V poslední týdnu ji vzal do Mazurské arény. To místo se jí však vůbec nelíbilo. Přišlo jí odporné, hlučné, špinavé, plné smrti. Toužila po klidu mořského příboje. Prosila ho, aby šli odtud pryč.

Nereagoval. V tu chvíli poznala pravého Huga. Oči mu svítili nadšením, byl jako smyslů zbavený. Vsadil vysokou sumu na  jednu z gladiátorek a každý večer pak musel být u jejího zápasu.

Mrzelo ji to. Začala dělat scény, vyhrožovat, že s ním nebude spát.

Bylo mu to jedno. Vyměnil lože se svou ženou za tuhle krvavou zábavu.

Odstěhovala se uraženě na gauč v pronajatém hotelu a čekala, až za ní přijde.

Nepřišel, ztratil o ni úplně zájem.

Poslední noc jejich svatební cesty ho našla s vítěznou gladiátorkou v posteli…

 

Laura otevřela oči a vztekle plácla pěstí do vody, až to vyšplouchlo. Nitro jí ovládnul vztek. Vzpoměla, jak po návratu na Bellan prosila svého otce, aby jí nenechával tomuhle bezcitnému  muži, ale ten o tom nechtěl ani slyšet.

Sepsali dohodu.

Obrovská půjčka za pravidelné dodávky utrania pro jeho nákladní lodě, kterými pašoval do Unie všechno možné. Od craxu po zakázané zbraně. Muži se dohodli, ona se stala pojistkou. Pečetí na smlouvě. A nezbývalo jí, než to ustát. Smířit se s tím a najít si svoje malé štěstí někde jinde.

 

Jako v ozvěně jejích myšlenek za sebou zaslechla tiché cvaknutí dveří a pak kroky. Nechala prosvištět vzduch nosem a nasála nasládlou vůni, která znamenala jediné.

„No konečně jsi tady,“ poznamenala, aniž by se k němu otočila.

„Vznášedlo mělo poruchu. Musel jsem ho vyměnit a to chvíli trvalo,“ pravil omluvně Daniel Darek.

„To nevadí, hlavně, že jsi tu,“ pohlédla k němu přes rameno. Tentokrát měl na sobě místo okázalého stříbrného saka koženou bundu, tmavé brýle, paruku hustých hnědých vlasů a kšiltovku stažnou do čela.

Maskoval se. I stěny mohly mít uši, i když se Zóna míru okázale propagovala absolutní diskrétností, člověk musel být opatrný.

„Stýskalo se mi,“ zašeptala a svůdně našpulenými rty naznačila polibek.

Viděla, jak se svléká, odhazuje oblečení na zem a pomalu za ní vchází do lázně.

Otočila se k němu čelem a nahmatala jeho mužství.

Usmála se. Alespoň někdo po ní toužil.

Usedla na něho a nechala jej do sebe hladce vklouznout. Jejich spojení bylo rychlé, překotné, jako vždy, když se nějaký čas neviděli.

Když bylo po všem, zabalili se do nahřátých županů a přesunuli do ložnice.

Laura nalila nachlazený sekt do dvou připravených sklenek a naznačila přípitek.

„Na naši budoucnost.“

„Věříš v ní?“ podivil se.

„Člověk musí něčemu věřit, jinak by se zabil,“ zamračila se.

„To by byla škoda,“ přejel jí dlaní po vlasech.

Přivřela oči a nechala se hladit. Bylo to příjemné, bezpečné, vzácné.

„Rád bych se ti s něčím svěřil,“ odkašlal si.

„S čím?“ rozevřela víčka dokořán.

„Nosím v sobě takový sen. Je to už delší čas, co o tom přemýšlím.“

„O čem?“ poposedla. Tón jeho hlasu se jí nelíbil. Zněl až příliš vážně.

„Rád bych, aby Thurwa vstoupila do Unie.“

„Zbláznil ses?“ nadskočila, jako kdyby ji do zadku kousl jedovatý štír.

„Prospělo by to obchodu.“

„Ale vždyť obchodujeme s Unií.“

„Jistě, ale za cenu vysokých a pro nás nesmírně nevýhodných cel. Jakýkoliv finanční převod musíme draze zaplatit.“

„Unie nestojí o takhle nestabilní lokality, jako je ta naše. Opovrhují námi. Označují nás za gangstery.“

„Ale naše utranium jim je dobré,“ zamračil se.

„Tak jistě, málokde ho lze nalézt v tak čisté kvalitě. Z druhé strany, vstoupit do Unie znamená přijít o svobodu, muset se řídit meziplanetárním právem. Nechat si kecat od těch úřednických mamlasů do každého uprdnutí.“

„Máš na mysli práva Genitů?“

„Například. Jsou to naši Geniti, je jen na nás, co s nimi provedeme. Nevím, proč by nám do toho měl kdokoliv vstupovat.“

„Jít cestou humanity za cenu vyšších zisků mi nepřijde tak špatné. Je to cesta k prosperitě. Civilizaci…“

„Hugo s tím nikdy souhlasit nebude. Pro něho je humanita sprosté slovo. Nesmíří se s tím, aby mu někdo kecal do zákonů, které v Suridu zavedl. Navíc sám ze své vůle nikdy nepřijme definitivní mír, který by nám vstup do Unie umožnil.“

„Hugo možná ne. Ale co ty? Kdyby ses ty stala paní tady toho všeho?“ upřel na ni zkoumavě svůj zrak.

Nervózně poposedla.

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlela,“ špitla.

„Netoužila ses nikdy otevřít světu? Obchodovat na meziplanetrání burze s rovnými podmínkami, nezatížená celní koulí?“

„Já na burze neobchoduju. To Hugo. Nemám k byznysu vůbec přístup. Dává mi jen kapesný, pár kostí blahosklonně shozených ze stolu,“ zamračila se.

„To by se právě změnilo, naučil bych tě co a jak. Líbilo by se ti to.Věř mi.“

„Unie kdysi odvrhla Bellan, protože ho vytěžila a přestal pro ni být lukrativní a teď těm snobákům máme lézt do prdele?“

„Bellan se utrhl sám. Až příliš lidí tam žilo v bídě. A když je někde příliš bídy, zpravidla dojde k revoluci. Válce. Nenásledujme tento osud.“

„Unie se povstání vůbec nesnažila zvládnout, vykašlala se na to. Nestálo jí za to udržet na Bellanu pořádek.“

„Už tam nebylo, co těžit, přesunula své kolonie na Bellan 2.“

„Proč se snažit vlísat do takhle sobeckého společenství?“

„Každé společenství je sobecké. Jde spíš o míru humanity, která je pro ně standartem. Navíc tady bude co těžit ještě po mnoho dalších generací. Buďme bohatí, udělejme z Thurwy luxusní lokalitu. Místo, o kterém se mluví s respektem a úctou, ne jako o měsíci gangsterů.“

„Ale my jsme měsíc gangsterů.“

„Rád bych to změnil,“ zadíval se jí do očí. Vypadal odhodlaně. „Tvrdila jsi, že chceš muže, co kráčí kupředu. Má vizi. Nuže, tohle je moje vize.“

Laura ho takto neznala. Obvykle skleslý, sebelítostivý Daniel, jako kdyby procházel proměnou. Líbil se jí tak o dost víc.

„Podpořím tě, pokud to bude v mých silách,“ chytila ho za ruku a s uspokojením si povšimla, jakým způsobem na to reaguje jeho tělo.

„Vážně?“

„Máš pravdu, tenhle gangsterský měsíc je třeba otevřít civilizaci. Má to však jeden háček. Nejdříve se musíme zbavit Huga. Dokud bude žít, na něco takového v žádném případě nepřistoupí a parchanti žijí dlouho.“

---