15. V Suridu

 

 

Schulzovo vznášedlo mě vysadí uprostřed noci v pohraniční zóně. Všude panuje tma. Jen vítr mi hvízdavě sviští v uších. Na cestu mi dal čutoru s vodou, karbidový kahan, misku s šedivou hmotou z automatu a Sochorovu katanu v mahagonovém pouzdře. K tomu jsem dostala přesné instrukce, kde by se měla nacházet díra v plotě, kudy zmizel i Leon. Vrátil mi i mou žlutou kombinézu špinavou od krve, aby vše vypadalo co nejvěrohodněji. Sebemenší chyba to celé může poslat do hajzlu a to nechce, ani jeden z nás.

Několik hodin se bezcílně motám v pusté krajině, klopýtám o vystouplé kameny, prodírám se pichlabými křovisky.  Keře mají holé větve bez listí a trny ostré jako jehly. Když se o jeden bodnu, začne mě rána příšerně svědit. Musím se drbat, až mám ranku rozškrabanou do krve. Světlo kahanu mi neustále zhasíná ledový vichr vířící prach. Zadírá se mi pod víčka, škrabe a pálí mě v očích. Obloha je zatažená hustými mračny, takže vůbec nejsou vidět hvězdy. Thurwa je temná, nepřátelská, studená.

Díru v pletivu se mi podaří najít až k ránu, když skoro svítá. Obrysy skalisek pomalu vystupují ze tmy a mezi tím vede plot opatřený žiletkovým drátem. Tu a tam jím projede jiskra. Je jasné, že je plot bude proudem. Musím si dávat majzla.

Otvor je naštěstí poměrně široký a dráty zahnuté, aby byl průchod bezpečný. Ten, kdo ho tu vytvořil, si na tom dal záležet a měl podle všeho dost času. Vše bylo připraveno k Leonovu úniku dopředu. A my za ním šli jako důvěřivé ovečky za svým pasákem.

Vztekle skřípnu zuby a stisknu ruce v pěst. Hrál to na mě skvěle. Vždycky udělal něco, čím mi vyrazil dech, přitáhl mě k sobě o kousek blíž a obmotal jako pavouk vláknem. Všechny jeho lichotky a slova podpory byla jen hnusná manipulativní lež. Nebyla jsem pro něj důležitá, hromadil jen rváče, co dokážou zabíjet.

Zhluboka se nadechnu a nechám prosvištět vzduch nosem, abych se zklidnila. Teď se potřebuju koncentrovat, pokud nechci dostat ránu.

Pomalu prostrčím dírou trup a instinktivně zatáhnu břicho. Jdu na všechny čtyři a nakročím co nejdále. Nad hlavou mi prolétne elektrický výboj. Zatajím dech. Rychle přitáhnu i druhou nohu a ocitnu se na druhé straně. Jsem na území Suridu.

 

***

 

Vyrazím nazdařbůh pustinou. Nevím, kde se nachází druhé město. Jakým směrem se vydat ani jak je daleko. K Chabrunu jsme letěli poměrně rychlým vznášedlem několik hodin. Předpokládám, že ani Gaulinčukovo hnízdo se nebude nacházet hned u hranice.

A tak se potácím směrem kupředu, mechanicky kladu nohy před sebe, bořím se do prachu, pod podrážkami mi křoupou kamínky. I tady se tu a tam objeví křovisko s nahnědlým listím a pichlavými trny. Příroda na tomhle měsíci dostává od podnebí nafrak. Nedivím, že se tu jídlo pěstuje pouze uměle. V těchhle podmínkách sotva něco poživatelného vyroste. Thurwa je pustá.

Nad hlavou se mi znenadání objeví dron.

Ztuhnu. Doufám, že není vybaven nějakým útočným mechanismem, který je schopný poslat zoufalého uprchlíka na onen svět. Odklopí se malý kulatý kryt, který odhalí objektiv kamery. Ta se zaměří na moji postavu a zazoomuje.

Stojím bez hnutí a napětím ani nedýchám. Pokud stroj někdo ovládá, jsem pro něj hodně snadný terč.

K mé neskonalé úlevě však dron po chvilce zasune objektiv, přetáhne přes něj kryt a vyrazí směrem k hranici. Pouze hlídkuje. Nepřináší smrt.

Uklidním se a pokračuju dál.

Po několika hodinách bezcílného motání sebou kecnu na šutr a vylovím z kapsy misku s jídlem. Strhnu obal a prsty se pustím do šedivé hmoty. Láduju do sebe hladově tenhle nevábný humus bez chuti a vůně, když se v dálce nad obzorem objeví černá tečka.

Zbystřím, protože se poměrně rychle blíží mým směrem. Začíná se ozývat cvakání, chrčení a bzučení.

Je to vznášedlo. Ovšem ne vojenské transportní, ale o dost menší, značně prorezlé a celkově v neuspokojivém technickém stavu. Podle všeho se chystá na přistání. Vysouvá podvozek a zvolna klesá k zemi. Za pár chvil přistane kousek ode mne.

Pravicí instinktivně sevřu oplet katany.

Plechové dveře se s rachotem otevřou a zajedou ke straně. V průzoru stojí dva muži.  Zarostlí, neupravení, na sobě hadry, co už mají něco za sebou. Možná se kdysi jednalo o vojenskou uniformu. Na první pohled to ale zjistit nejde. V dlaních třímají dost divné pušky, které svým tvarem připomínají jateční pistole.

Vyšší z mužů drží v ruce malý tablet a něco v něm studuje, pak pohlédne na mě.

„Je to ona,“ ucedí. Všimnu si, že mu chybí dva přední zuby a nos má nějaký nakřivo. Nejspíš se rád pere a dost často inkasuje rány do huby.

Po těch slovech druhý bez varování vystřelí. Ze zbraně vylétne šipka a zabodne se mi do břicha.

 „Co to doprdele…“

„Teď budeš spát, holčičko. Dlouho spát,“ ušklíbne se bezzubý.

„Co?“ vyhrknu a zapotácím se. Ti parchanti mě naprali uspávacími sedativy. Nechtěli nic riskovat.

Zaznamenám, že dron, který před pár hodinami mířil k hranici, se vrací svět. Vnímám, jak zoomuje celou situaci a pak mi zmizí ze zorného pole.

Katana mi ztěžkne v dlani. Všechno je vůbec takové nějaké těžké. Nejvíc moje nohy. Musím se posadit. Kecnu sebou na prdel. Oči se mi zavírají.

Z posledních sil vyškubnu šipku, a pak se bezmocně skácím k zemi.

 

 

***

 

 Suridu je úplně jiné než Chabrun. Strohé, šedé, betonové, s ulicemi naprojektovanými podle nějakého pravidelného mustru. Všechno je tu tak nějak stejné. Jedna krychle vedle druhé, občas kvádr pro někoho kdo má prachy a může si dovolit větší bejvák.

Alespoň to jsem stihla postřehnout, když mě sem přiváželi vznášedlem ti dva. Jsou dost otravní. Jeden nemluví a druhý naopak klapačku skoro nezavře. Pořád o něčem mele, nebo vypráví trapné vtipy, kterým se směje akorát on sám. Mě do smíchu moc není. Tržiště s otroky uprostřed tohohle šedivého hnízda, mi nepřijde vtipné ani trochu. Je to rozlehlý prostor obehnaný plotem zakončený ostratým drátem, ve kterém se prodávají lidé. Zotročení Geniti tu stojí za krk přivázaní k železným traverzám a s obavou v očích vyhlíží nové majitele.

I já stojím u jedné z těchhle traverz. Uvázaná na řetězu ledabyle provlečeném v ovládacím obojku a rukama spoutanýma před tělem. Vedle mě se vyzývavě pohupují dvě tělnaté ženy se značně vyvinutým poprsím a kulatými boky. Na sobě mají obepnuté leopardí korzety a na pobídnutí hlavice biče se pokoušejí svůdně vlnit do rytmu odrhovačky, která tu jede ve smyčce a pomalu mě připravuje o rozum. Thurwa je nejen studená a pustá, ale navíc tu nemají hudební vkus.

O kousek dál se krčí dívčina s nepřirozeně lesklýma očima a rozšířenými zornicemi, která se mírně třese. Za ní se mračí výrostek s cejchem uprchlého otroka na pravé tváři a na konci uličky se vzpíná jakýsi potetovaný rabiját bez jednoho oka.

Jak čas ubíhá, tržiště se pomalu plní prvními návštěvníky, kteří si nás zvědavě prohlíží. Nejvíce pozornosti sklízí dvě leopardí ženy. Špulí na zákazníky pusu a vyzývavě kroutí boky.

Já nekroutím vůbec ničím a z celé téhle společnosti se mi dělá mírně blivno. Dopadla jsem až na úplné dno místní sociální bubliny. Tady mě sotva někdo koupí pro Gaulinčukovu arénu. Skončím v nějaké místní díře, kde budu zápasit pro obveselení té nejspodnější lůzy a Franie s Tamarou dostanou kulku do zátylku, protože jsem nesplnila Schulzův úkol.

Do ohrazeného prostoru tržiště vstoupí obrovský chlap, který upoutá moji pozornost. Je robustní s kšticí zježených hustých tmavých vlasů a podmračenou tváří zarostlou dlouhými fousy ledabyle svázanými do copánků. Na sobě má obnošené maskáče, černé tílko a za pasem stočený provaz. Po masivních pažích se mu vlní tuhé provazce svalů tu a tam ozdobené srostlou jizvou. Něčím je mi vzdáleně povědomý, jen si to pro tento moment neumím spojit.

Na chvíli zastaví u potetovaného rabiáta a něco řeší s jeho majitelem. Takovým skrčkem s pichlavýma očima. Ten chvíli rozhazuje rukama, jak se zákazníka snaží přesvědčit o kvalitě svého zboží.

Obr ale jen odmítavě zavrtí hlavou a kráčí dále. Mine zfetovanou holku i zlodějského výrostka, u leopardic jen opovržlivě ohrne rty.

Houpavým krokem dojde až k nám.

Užvaněný blbeček, s chybějícími zuby mu zastoupí cestu.

„Neměl byste zájem o nové zboží, pane?“ praví podlézavě.

Svalovec po něm loupne nepřátelským pohledem, ale pak se zvědavě zahledí mým směrem. Má tvrdé oči, které odněkud znám. Jen si takhle narychlo nemůžu rozpomenout odkud.

„Co je to tvoje zbočí zač?“ obrátí se k mému prodejci. Ten hlas mi na chvíli vyrazí dech. Je blízký a důvěrně známý.

„Čapli jsme ji v pustině. Nejspíš utekla z dolů. Ale mrkněte na tetování. Pro zápasy by nemusela být marná,“ vyhrne mi rukáv.

Obr přijde blíž a drapne mě za paži. Krátký moment zírá na můj laserem vypálený cejch.

„Šedesát šestka,“ praví se zájmem. „Kolik za ni chcete?“

„Rovnou tisícovku. Ale dostanete k ní i tenhle meč. Měla ho u sebe,“ vytasí se žvanil s katanou v mahagonovém pouzdře, kterou mě vybavil na výlet Schulz.

Zrzoun vytáhne čepel z pochvy a palcem zkusí ostří. Potěšeně se usměje. Zbraň se mu líbí.

„Umíš s tím zacházet?“ otočí se ke mně.

Přikývnu.

„Možná bych ti mohl dát příležitost to předvést,“ zamyslí se.

„Nebudete litovat. Má skvělou fyzičku, je samý sval. Podívejte, “ rozepne mi ten parchant kombinézu a strhne mi ji do půli těla. Do kůže se mi zakousne chlad.

Stisknu zuby a útrpně hledím před sebe.

Muž mne obejde a ze všech stran si mě prohlíží.

„Bili tě často, asi ráda děláš problémy,“ ucedí s úsměvem, jakým se před chvílí díval na ostrou čepel.

Mlčím, jen po něm seknu nepřátelským pohledem.

„Umím si poradit s problémovými,“ ušklíbne se samolibě. Poté se otočí k mému prodejci.

„Vypadá zdatně. Mohla by na sebe vydělat.“

„To si piště. Není zdejší. Podle všeho ji vyrobili na Mazuru. Prošla výcvikem, má skvělou genetickou výbavu, za litra je skoro zadarmo,“ kuje žvanil železo, dokud je žhavé.

„Na Mazuru?“ praví se zájmem obr. Když mluví, dívá se mi do očí a prodejce zcela ignoruje.

Přikývnu.

Přistoupí ke mně, nasouká mi kombinézu zpátky na tělo a zatáhne zip. Pach jeho těla je mi důvěrně známý. Zatajím dech. Zkurvení bohové se mnou hrají hodně úchylnou hru.

„Beru ji. Nadiktuj mi ID. Převedu ti platbu,“ otočí se k prodejci.

Ten se celý zatetelí. Budou to pro něj snadno vydělaný prachy.

„Zvolil jste dobře,“ odemkne mi řetěz. „Je vaše.“

Chvíli spolu řeší obchodní záležitosti. Pak si muž odváže od pasu provaz a protáhne ho háčkem na mém obojku a nahraje si software do ovladače.

„Tak jdeme,“ trhne provazem.

Neochotně ho následuji. Připadám si jako dobytek vedený na jatka.

 

***

 

Chvíli se motáme šedivými ulicemi, dokud nedorazíme k jakémusi schodišti vedoucímu do podzemí. Táhne odtud vlhkost a syrový chlad. Do nosu mě udeří pach moči, hniloby a tlejícího lidského masa.

Žaludek se mi sevře a do úst mi vstoupí kyselé šťávy.

„Byla jsi už někdy ve stokách?“ obrátí se ke mně můj nový majitel.

„Co jsou stoky?“

„Tvůj nový cirk.“

„Nekoupil jsi mě pro arénu?“ zamračím se.

„Zbláznila ses? Vypadám snad jako snobák, co má zbytečnou vatu?“

„Nevím, co jsi zač.“

„Propuštěnec, žoldák z Unie, co si odsloužil svý a teď se snaží nějak udržet zobák nad vodou. A ty? Odkud tě vyhrabaly tyhle socky?“

„V pekle,“ ušklíbnu se.

„To rozveď.“

V krátkosti mu objasním události posledních týdnů.

Uznale hvízdne.

„Mazurská šampionka, vzpurná rebelka uprchlá z dolů. Ta tisícovka byla hodně dobře investovanej peníz.“

„Proč mě radši nevezmeš do zdejší arény, místo týhle smradlavý díry. Nevydělal bys víc?“ zkusím to znovu. Z tohohle místa se mi zvedá kufr a Gaulinčuka tady sotva potkám.

„Nemám povolení. Myslíš, že tam může každej?“

„Neznám místní pravidla. Můj bývalý majitel Gustav vlastnil úspěšný ludus. Měl kontakty, aby svoje gladiátory dostal na špici.“

„Já mám hovno a stoky jsou místo, kam smí každej. Bez povolení, úplatků, daní, pravidel. Prostě buď zvítězíš, nebo chcípneš. Tak jednoduchý to je.“

„A kdyby se mi nakrásně dařilo nechcípnout a vydělat ti slušný prachy, je nějaká šance dostat se odtud do místní arény?“ zjišťuju.

„Proč o to tolik stojíš?“ zarazí se.

„Nevím, dost to tu smrdí,“ pravím vyhýbavě.

„Stoky jsou ilegální díra pro spodinu. Čas od času to tu probere šťára a pro výstrahu místní zoufalce pozavírá. Ale jde tady trhnout i docela balík. Záleží na kurzu.“

„Skvělý vyhlídky,“ zahučím.

„Tvoje vyhlídky jsou asi takovýhle. Buď to nedáš a tvoje tělo skončí rozřezaný v kanále na kusy, nebo si mákneš a vysloužíš si večeři.“

„Večeři…“ zopakuju rezignovaně.

„Jo večeři. Není zadarmo.“

 

***

 

Stoky jsou fakt hnusná díra. Vlhká, špinavá, s placem kluzkým od krve trčícím nad odtokovými kanály páchnoucími hnijícím masem, ve kterém se hýbou červi.

 Za hrazením improvizovaně vyrobeným z rezavých řetězů a vyřazených kabelů se tiskne lůza s očima lesknoucíma chtíčem po krvi. Žádný císař nebo mazurská smetánka, ale spodina s pár yerriny na účtech. To teď bude moje nové publikum.

I tady postávají Geniti přivázaní provazy k železným okům zasazeným do betonu. Polonazí, ranění, s těly poznamenanými bojem nebo surovým bičováním. Vypadají zdivočele, jako zvířata. Oči jim planou a neuroticky těkají ze strany na stranu, v tvářích jim zůstalo máloco lidského. Tohle místo lidskost pomalu požírá.

Můj nový majitel vstoupí a převede mě k poslednímu ze zbylých ok a začne k němu pevně uvazovat provaz.

„Cos to přivlekl za socku, Trixi?“ osloví ho hrbatý skček s vypoulenýma očima. Je poznat, že často šňupe, protože má rudý frňák, roztěkaný výraz a rozšířené zornice.

Trixi? No jasně, nemůže být pochyb. Tenhle pořez je další TRX, Traxův sériový genoklon. Husté neupravené fousy a koudel tmavých vlasů až dosud tuhle skutečnost maskovaly. Bůh je pěkná kurva. Zlomyslná s dost divným smyslem pro humor.

 Trix něco nesrozumitelného zavrčí a dál se věnuje provazu.

„Naposledy jsi to pěkně prosral. Ten tvůj ubožák ani nestihnul tasit a už lovil na onom světě. Zorzan ho přepůlil první ranou a teď přitáhneš holku? Takhle za chvíli skončíš v ringu sám,“ ušklíbne se skrček, načež vyloví z kapsy nějaký nadrcený bílý prášek, vysype ho na palcovou hranu a zkušeně ho vtáhne do sebe. Očka se mu ještě o něco víc rozšíří.

„Starej se o sebe. Na první zápas sázím stovku. Tak si to někam zapiš,“ ucedí můj nový majitel.

„Stovku? Jsi pěknej žebrák, Trixi.“

Trix to přejde mlčením.

„Dneska tu žádná jiná ženská není. Nemám, koho bych proti ní postavil,“ rozhlédne se skřet okolo sebe.

„Tak proti ní postav chlapa.“

„Aby ji vojel všem před očima?

Trix to nekomentuje. Místo toho se přitočí ke mně.

„Doufám, že si dokážeš poradit s chlapem…“

Pokrčím rameny.

„Na něco jsem se tě ptal?“ zavrčí.

Mlčím, jen po něm vrhnu otrávený pohled.

Chytí mě za krkem a bolestivě stiskne.

„Chceš mě nasrat? Vzdát to a připravit mě o prachy?“ zvýší výhružně hlas.

Zavrtím hlavou. Nemám v úmyslu cokoliv vzdávat. Slíbila jsem Tamaře a Franie happy end. Teď není vhodná doba pro smrt.

„No proto,“ pustí mě. „Snaž se. Kurzy na tebe budou nejdřív hrozně nízko. Oni neví, co jsi zač. Vypadáš jako socka, co uprchla z důlní šachty. Nikdo netuší, že jsi vítězila na Mazuru. Čím déle to tak zůstane, tím pro nás líp. Když vyděláš vatu, vyspíme se v posteli, když ne, tak venku.“

„Venku?“

„Nezírej na mě tak blbě. Koupil jsem tě za posledního litra. Jsem úplně švorc.“

 

***

 

První koho na mě pošlou je zavalitý plešoun s ornamentálním křížem uprostřed pupku. Je asi o hlavu vyšší než já a v rukách třímá velkou sekeru na štípání dřeva. V očích se mu zrcadlí absolutně prázdný výraz.

Stojíme naproti sobě uprostřed vyhrazeného ringu. Beton klouže mazlavou krví, výkaly a močí. Tady se umírá hnusně, potupně a nikdo to tu nečistí. Žaludek se mi zhoupne. Tlející maso je nejodpornější smrad vůbec. Jsem vděčná za fasovaný bagančata z dolu.

Můj soupeř je bosý a nahý. Jediný jeho oděv jsou roztrhané kožené trenýrky, zařízlé do tučné prdele způsobem, že vypadají jako tanga.

Úder palice obalené molitanem do kovového gongu signalizuje počátek zápasu.

Plešoun vycení zuby. Pár mu jich chybí. Zvedne sekeru nad hlavu a zaútočí zvrchu.

Je příliš pomalý.

Plynulým tasením projdu pod jeho zdviženými pažemi a vodorovným sekem mu přetnu břišní dutinu.

Rána odhalí bílé klky střev. Z pupku se vyvalí směs krve, žluči a sraček.

Muž zavrávorá, upustí sekeru a chytne se za podbřišek ve snaze uchovat vnitřnosti uvnitř.

Pár sekund to útrpně pozoruju, ale pak ho milosrdně utratím přesným bodnutím do srdce.

Ostří bez odporu vnikne mezi žebra a on překvapeně otevře hubu, jako kdyby se chystal něco říci. Pak obrátí oči v sloup a jeho bezvládné tělo dopadne k zemi

Mlaskne to a začne se pod ním rozlévat rudá kaluž.

Z hlediště se ozve překvapené zahuhlání.

Hrbatý skrček se zamračí, nejspíš vsadil proti mně.

Trix naopak září jako hvězda a zdvihne palec vzhůru.

První kolo mám za sebou.

„To bylo skvělý,“ zavrní spokojeně. „Vydělala jsi mi patnáct stovek. Jsi tak rychlá, hbitá, smrtonosná. Rozemeleš tuhle lůzu na karbanátky.“

„Nepatřím sem. Sotva tady najdu soupeře,“ zamračím se.

„A to je přece skvělý.“

„Ne, to je pěkně na hovno.“

 

***

 

Po tučeném plešounovi následuje kostnatý čahoun, pak rezavý skřet se zahnutým kynžálem, hrbáč se dvěma meči a šílenec, kterého nejspíš někdo nedávno skalpoval. Když dopadne jeho rudá žilnatá lebka na beton, křupne to.

Těsně po půlnoci překročím svalnaté tělo, kterému se se na pravici černá genokód 669234411/ZRZ a nohy se pode mnou podlomí únavou.

Obecenstvo řičí jako zběsilé.

„Glada! Glada! Glada!“

Teď už tady moje jméno zná každý. Porazila jsem místního šampóna a nedalo to ani příliš práce. Geniti, kteří tu bojují, zdaleka nemají za sebou, to co já. Ani jejich výbava není tak kvalitní. Trpí zpomalenými reflexy, chabým výcvikem, nebo rudým šílenstvím, co jim zatemňuje mysl plíživými halucinacemi. Stoky jsou hnusný místo. Musím odtud pryč, než sežerou i moji duši.

„Netušil jsem, že budeš taková hvězda,“ bručí spokojeně Trix, když si prohlíží peněžní zůstatek na omláceném displeji.

„Potřebuju se vyspat,“ zašeptám.

„Dneska se vyspíš královsky, nemusíš mít strach. Koupím nám nějaký hotel s pohodlnou postelí, teplou sprchou a dobrým žrádlem. Zaloužíš si to,“ mrkne na mě.

Zarazím se. To je snad poprvý, co se mě někdo za mou práci snaží odměnit. Trix se mnou jedná jako rovný s rovným. Jako člověk s člověkem. Propuštěnec a jeho nový otrok.

„Jsi úplnej zlatej důl, holka. Až si odpočineš, vyrazíme do Díry,“ plánuje.

„Co je, kurva, zase Díra?“ zkazí se mi okamžitě nálada. Jako kdyby stoky nestačily.

„Bejvalá důlní šachta v nejstarší části města. Jeden z prvních dolů tady na Thurwě.“

„Ale tam bude záření.“

„Kdysi se v těch místech těžila měď a lithium. Žádný záření tam není. Za to tam chodí o trošku lepší klientela než do stok. Většinou bachaři z dolů, stánkaři z města, profesionální gembleři. Seženu ti nějakej vhodnější vohoz, abys udělala dojem…“

„Na Mazuru jsem bojovala před samotným císařem a tady mám být odvázaná z bachařů, stánkařů a gemblerů?“ ušklíbnu se.

„Bojovala jsi před císařem?“ přelétne mu po tváři mrak. „Před tím samolibým zmrdem?“

„Znáš ho?“

„Na jeho rozkaz jsem na Rogunu vypaloval osady modrých dětí. Takových malých hubených skrčků, co se vůbec neuměli bránit a byli nám sotva po pás. Oni snad slovo boj ani neznali. Bydleli v kulatých chatrčích slepených z bláta, listí a trávy. Tak jsme je vzali plamenometem. Aby tam bylo čisto a bezpečno, až si v těch místech budou stavět hotely cestovky Unie. Nechali jsme jen pár osad, jako sknazeny, ale zbytek jsme spálili na uhel. Pištěli a naříkali, když jim pukaly oči a škvařila se kůže...“ stáhne se mu obličej nenávistí.

„Nevěděla jsem, že se něco takovýho děje,“ pravím zaraženě.

„To nikdo. Proto na tuhle všivou rubárnu vyrobili Genity a neposlali tam běžnou armádu. Genit se nevrátí domů a nebude o tom nikde žvanit, navíc když má na planety Unie zakázanej vstup.“

„Taky máš za sebou pěný sračky,“ uznám.

„Nebránili se. Nenávidím zabíjet někoho, kdo se nebrání,“ zavrčí.

„Tak to jsme dva.“

„Taky tě k něčemu takovýmu nutili?“ pohlédne na mě překvapeně. „Myslel jsem, že gladiátoři vraždí v rovným boji před publikem. Mají svoje jméno, fanklub. Podobný prasárny se jim vyhýbají.“

„Poslední člověk, kterýho jsem zabila, byl spoutaný. Klečel. Díval se do země, smířený s tím, že to musím udělat. Nechtěl mi to dělat těžší. Byl to přítel,“ ztiším hlas.

„Co byl zač?“

„Vymahač prodaný do dolů, protože udělal chybu. Zamiloval se totiž do Elitky, kterou měl srovnat do latě.“

„Takže nějakej vůl,“ ušklíbne se.

„Měl genokód vypálený na pravém stehně. Končil písmeny TRX.“

Zarazí se.

„Chceš říci, že jsi mě zabila,“ polkne. Všimnu si, že jeho tvář zbělá.

„Přesně tak.“

„To abych se bál vedle tebe usnout.“

„Nemusíš se bát. Mám u něj dluh. Splatím ho tobě. Srovná mi to účty při cestě na věčnost.“

Vidím, že mi příliš nevěří. Naopak. Utáhne pouta na mých zápěstích, aby mi znemožnil jakýkoliv volnější pohyb.

„Vážně se nemusíš bát. Nemám v úmyslu ti ublížit.“

„Máš dojem, že z tebe mám strach?“ nasere se.

„Působíš tak. Ale je to zbytečný. Šla bych s tebou i bez pout na rukách a obojku na krku. Nemám kam jinam jít.“

„Zabila jsi mého bratra, zabiješ i mně,“ zamumlá.

„Bolelo mě to, ještě pořád to bolí,“ přiznám.

Po těch slovech se mi zkoumavě zahledí do očí. Pak však zatřese hlavou a výraz tváře se mu promění. Trhne za provaz.

„Splatíš ten dluh. O to se postarám.“

Splatím. Nemám na výběr.

---