16. Hangár 

 

 

Následující týdny uběhnou v krvavém oblouznění. Bojuju, zabíjím. Katana pracuje, čepel proniká bez odporu kůží, vyvrhuje a porcuje. Dav rozdrážděný smrtí skanduje moje jméno a mě všechno splívá v rudou mlhu.

Trix mě protáhne většinou místních pajzlů a velice rychle tu získávám pozornost. V téhle rovině nemám spoupeře. Umírají všichni. Rychle, potupně, hnusně, jak se na spodinu na tom nejnižším společenském žebříčku sluší. Překračuju jejich smrt a mrtvými těly krmím červy v kanálech. Postupně se stávám zvířetem, jako všichni ti okolo.

Už nespíme v hotelu. Trix nám pronajmul byt. Je to malá garsonka v suterénu s hajzlem na chodbě, ale hrdě ji nazývá naším domovem.

Když máme volno občas si i povídáme. Vypráví historky od Legie a já zase mluvím o aréně.

Někdy nám i vaří. Guláš z pytlíku, těstoviny s nějakým červeným habrajzem, smažené kotlety z genohmoty a k tomu hranolky z prášku.

Jednou v noci si přivede z města kurvu. Takovou malou vyhublou štětku za pár šupů. Na hlavě má blonďatou trvalou, okolo krku obojek se stříbrnými flitry, tělo obtažené červeným latexem a k tomu kozačky až po kolena na dost nevkusné pěnové platformě. Vlní boky a pomalu si rozepíná šaty naučeným způsobem. Když odhalí ňadra, všinmu si, vytetované růže na pravém prsu.

V hrudi mě bodne vzpomínka na Franie. Zatím dělám všechno pro to, aby dostala spolu s Tamarou od Schulze kulku do týla. Čas plyne a já se vůbec nikam neposunula. Meziměstské zápasy se konají za měsíc a pořád trčím v pajzlech, kam Gaulinčuk sotva zavítá a šanci to jakkoliv změnit mám prachmizernou.

„Jestli chceš, tak se k nám přidej, bude to v ceně,“ vyloží si holčina můj pohled po svém.

Zavrtím odmítavě hlavou a na oprýskaném tabletu si pustím do sluchátek film.

Když s někým sdílíte takhle malou cimru, má to svoje nevýhody. Třeba výhled na stahující se hýžďové svaly šoustajícího chlapa, co vypadá jako váš mrtvej kámoš. Buší do ní už docela dlouho, evidentně si dal víc panáků než je zdrávo a nemůže se udělat. Záda má za chvíli celý mokrý, kalhoty stažený na půl žerdi, opasek v pravidelném rytmu cinká o železný rantl postele.

Holka vzdychá, heká a tváří, se že ji to baví, ale podle všeho má co dělat. Co si pamatuju na Traxe, tak měl doslova sloní výbavu.

Zase to bodnutí v hrudi.

Člověk má výhled na soulož a místo, aby dostal chuť se přidat, nebo si to minimálně někde stranou sám udělat, myslí na mrtvý kámoše.

 

***

 

„Tvoje jméno se pomalu stává legendou,“ praví dalšího dne Trix, když dotáhne z města dvě pořádné flákoty genomasa a jakési měkké placky zatavené v igelitovém obalu.

Shodí ze sebe kabát, sundá z háku nad sporákem plechovou pánev, mrskne do ní kostičku tuku a začne maso opékat.

„Jo?“ vztyčím se na posteli. Když nezápasím, tak se povaluju a koukám na staré filmy nebo cvičím. Nic jiného se tu moc dělat nedá. Na jednu stranu je to pohoda, proti té rumařině v dolech nebo permanentnímu tréninku pod Gustavem a Mortym. Nikdy jsem neměla tolik volného času.

„Kontaktoval mě Sigmund Bren,“ zazubí se tajuplně.

Omastek prská všude okolo a jídlo začíná příjemně vonět. Ve srovnání s šedivým pudinkem z automatu je tohle hotový  ráj.

„To je kdo?“                                                    

„Majitel Hangáru.“

„Co je Hangár?“

„Hangár je místní špica,“ rozzáří se. „V ilegálu se tam točí největší prachy a i rváči mají vyšší úroveň než jinde. Navštěvuje ho sorta místních snobáků, co jsou ve vatě. Managment fabrik, Gaulinčukova ochranka, piloti meziplanetárních lodí, správcové dolů. Nad ním už je jen místní aréna, jenže tam se nezápasí tak často, tudíž smetánka chodí i sem.“

„Proč jsme tam teda ještě nebyli?“

„Bez pozvánky se do Hangáru člověk nedostane. Bren se stará, aby souboje za něco stály a bylo na co koukat. Zřejmě si tě někde všimnul a má o tebe zájem.“

„Hmh,“ pokrčím rameny. Je mi to jedno. Kariéra v místních dírách pro mě není důležitá.

„Měla by ses na to pořádně připravit. V Hangáru to nebudeš mít tak snadný jako dosud. Rvou se tam i šedesát šestky. Vyřazení gladiátoři z Gaulinčukovi arény, profesionální rváči nebo žoldáci, co si potřebují přivydělat. Místní šampion Božan se drží naživu už pátej měsíc. Bren ho chce proti tobě postavit. Je to jeho privilegovanej kůň. Bude se snažit, aby zůstal naživu.“

„Božan je dost blbá přezdívka.“

„Na pravici má vypálený genokód 666002475/BUH. Mě to přijde docela trefný,“ uchechtne se Trix. Je evidentně v dobrém rozpoložení. Pozvánka do Hangáru mu udělala radost.

„Co je zač?“

„Nikdo neví. Bren ho přitáhl z Unie. Nejspíš si ho nechal vyrobit v nějaké profi pěstírně. Většina zdejších na zakázkovou výrobu nemá prachy a bojujou pro ně socky, ale Bren je trochu jiná liga. Umí v tom chodit. Tak si dávej bacha. Nerad bych o tebe přišel.“

„Hmh.“

„Víc k tomu neřekneš?“ podiví se.

„Před pár měsíci jsem se pasovala se samými gladiátory vyrobenými v Unii. Znám je. Poradím si. Nemusíš mít strach. Mazurský Urban to byla opravdová  první liga. Tady je to všechno banda budoucích mrtvol.“

Trixovi se na čele zkrabatí vráska a zamračí se.

„Nepodceňuj soupeře, to se nevyplácí.“

„Neuč žraloka surfovat.“

„A pojď se najíst, ať na to máš dost sil,“ nabodne kotletu nožem, až z ní vytryskne trochu načervenalé šťávy a položí ji na talíř. K tomu přidá nahřáté placky.

Zvednu se z postele a usednu naproti němu. Jídlo báječně voní.

Zakrojím do masa a ochutnám, co navařil.

„Jako kuchařka by ses uživil,“ pokývnu mu uznale.

Všimnu si, že mírně zrudne.

„Chutná?“ zeptá se potěšeně. V očích se mu zrcadlí očekávání. Trix stejně jako Trax v sobě nosí někde hluboko touhu po rodině. A teď ji má. Získal ji na tržišti za tisíc babek. Vypadá spokojeně.

„Je to výborný,“ usměju se na něj s plnou pusou.

Po těch slovech celý zrůžoví a roztáhne svoje křivé rty od ucha k uchu.

„Tak na sebe hlavně dávej bacha, ať do sebe žrádlo zase nemusím ládovat sám.“

 

***

 

Hangár se nachází v severním cípu města, skora až u zdi. Jde o původní objekt Gaulinčukovy armády, kde kdysi jeho žoldáci parkovali vojenskou techniku. Budova je to obrovská, nyní značně zanedbaná. Vlnitý plech místy kvete rzí a barvu, která má bránit korozi, překrývá několik odstínů, od vyšeptalé růžové až po sytě rudou.

Hlavní vchod střeží čtyři chlápci v neprůstřelných vestách se samopaly přes rameno a nepřístupnými výrazy v hranatých tvářích. Před vstupem dovnitř nás pečlivě prohledají, načež nás vpustí do útrob podniku.

Do nosu mě udeří známý pach potu, moči, tlejícího masa a uniklých sraček, který se prolíná s výrazným odérem dražších pánských i dámských parfémů.

Rozhlédnu se okolo sebe. Trix měl pravdu, tenhle klubík navštěvuje opravdu kapánek jiná sociální vrstva.

Ring tu je kulatý, vysypaný pískem a pilinami, obehnaný místo rezavých řetězů černým drátěným pletivem. Za plotem jsou umístěné tři druhy sedaček. Vpředu vyvýšené s područkami, naducané molitanem kvůli pohodlí, za nimi strohé dřevěné lavice a vzadu plastové, místy popraskané židle, sebrané možná kdesi na skládce, protože je každá jiná.

Na polstrovaných seslích dřepí chlápci v kvádrech a košilých se svými manželkami nebo milenkami v přiléhavých šatech, na dřevěných lavicích obyčejní zaměstnanci různých rezortů a na židlích z plastu nejnižší vrstva místních obyvatel. Vše je uzpůsobené tak, aby to vzdáleně připomínalo arénu. Okrouhlý cirk osvětlují ohně hořící v železných hráních. Plameny se míhají po stěnách i tvářích hostů nedočkavě vyhlížejících další zápas.

Bojující otroci jsou zavřeni v klecích naproti vchodu. Nejsou však polonazí jako ve stokách, ale vlastní docela ucházející železnou nebo koženou zbroj.

Kožený pancíř má na plecích i starší muž, který sedí stranou na jedné z dřevěných lavic a přes něj ledabyle rozepnutý šedivý kabát. Překvapí mě, že mu krk obemyká obojek, stejně jako skupince svalnatých dozorců postávajících mu za zády. Světle hnědé vlasy má svázané do řídkého uzlu a zkoumavě se rozhlíží okolo sebe. Vypadá, že tu není za zábavou, ale pracovně.

Když mě spatří, zúží oči do štěrbin a přemýšlivě stáhne obočí.

Ten pohled se mi vůbec nelíbí. Předznamenává problémy.

Trix mě hrdě přivádí středem, a já vnímám, jak mnozí ožívají. Znají mě z mých předchozích zápasů a začínají mezi sebou tipovat sázky, někteří mě zdraví pokývnutím hlavy nebo zdvižením paže do vzduchu. Začínám být v Suridu doma.

Majitel tohohle podniku je štíhlý chlápek v elegantním, dobře padnoucím obleku a botách z hadí genokůže. Z pohledu mu čiší vypočítavost a prohnaná úskočnost.

„Jsem rád, že jste přijali mé pozvání,“ roztáhne ústa do úsměvu. Jeho oči však zůstanou studené jako vichr, co skučí tam venku.

„Je to pro nás čest,“ ukloní se mírně Trix. Neznám ho tak. Většinou se chová k majitelům pajzlů spíš přezíravě.

„Za chvíli vypukne půlnoční finále. Přišli jste právě včas. Není potřeba, aby se tvoje hvězda zaobírala podružnými souboji,“ praví úlisně Bren.

Trix se samolibě usměje a potěšeně na mě mrkne.

Mě to celé přijde nějaké podezřelé. Něco tu smrdí a nejsou to jen usmrcená těla v plastovém kontejneru vedle vchodu.

„Můj šampion se už celý třese, aby s ní mohl srovnat síly,“ máchne pravicí k jedné z klecí. Dřepí v ní na zemi, nohy zkřížené pod sebou, světlovlasý borec s vypracovaným tělem a brousí si meč.

Do žaludku se mi zaryje ostrý bodec.

Místo krátkého sestřihu má dredy, taky je o něco štíhlejší, s užšími rameny a tělo mu zdobí méně jizev. Nicméně ta podoba mi vezme dech.

Na krátký okamžik zanechá činnosti a vzhlédne ke mně.

Polknu.

Ty modrozelené oči, tak důvěrně známé, kdysi milované, pak nenáviděné…

Sjede mě zvědavě od hlavy k patě a pak se ukazovákem na pozdrav dotkne čela.

Nezná mě. Je čerstvý, nový. Nejspíš levnější série a nižší třída, přesto vypadá jako on.

Glad.

„Co se děje? Jsi bledá jako mrtvola,“ přitočí se ke mně Trix, když si všimne mého výrazu. Na bývalého žoldáka je poměrně vnímavý.

Mlčím, jen upřeně zírám před sebe a snažím se zvládnout vlnu emocí, která mě zasáhne přímo na střed.

„Je ti dobře?“ zaznamenám v jeho hlase obavu. Jde mu o všechno. O peníze především. Když tady zařvu, přijde o slípku, co mu snáší zlatá vejíčka a zase propadne na dno mezi socky, co jsou rády, když vůbec mají na kus žvance a nespí pod mostem.

Sotva znatelně přikývnu a uhnu pohledem. Tuhle kapitolu svého života jsem si před ním nechávala pro sebe. Neměla jsem zájem budit z hrobu noční můry, které už pomalu usínaly spánkem spravedlivých.

 Na okamžik se střetnu s vychytralýma očima Sigmunda Brena. Čtu v nich pobavení, takřka uspokojení. Je více než jasné, že on ví. Můj poslední souboj měl vysokou sledovanost a v určité sociální vrstvě vyvolal rozruch. Pokud lítá za nákupy na jiné planety, zřejmě to neuniklo ani jemu.

„Dnešní večer bude legendární,“ zavrní jako spokojený kocour a potěšeně se usměje.

„Moje legenda, rozpárá tohle blonďatý jehně a jeho vnitřnosti povečeří,“ ušklíbne se hrdě Trix a majetnicky mě obejme okolo ramen. Vůbec netuší, o co tady jde.

„Uvidíme. Nicméně to zcela jistě bude pro všechny zajímavá a napínavá podívaná,“ rozhodí rukama rozšafně Bren. Dívá se mi u toho do očí. Vysmívá se. Vlákal nás do pasti a ta teď za žádnou cenu nesmí sklapnout a zlomit mi vaz.

Bude potřeba sežrat emoce a postavit se tomu čelem. Srazit tomuhle sebevědomému panákovi úsměv z tváře a pokořit ho na jeho hřišti.

 

***

 

Narudlé světlo ohně je daleko příjemnější než jasné halogeny v urbanské aréně, minimálně tolik neoslňuje a nepíchá do očí. Vyvolává představu lovu a opékaného masa.

Můj soupeř nedočkavě přešlapuje naproti mně a smyslně pomrkává po zazobaných paničkách v prvních řadách, které rudnou a pohled mu opětují vzdušnými polibky. Na sobě má lesklý hrudní skelet, v dlaních svírá krátký gladius a malý kulatý štít. Vypadá jako gladiátor ze starých časů.

Mě nechal ušít Trix impozantní černou zbroj z tvrzené genokůže vyztuženou ocelí a pevné kožené chrániče holení a předloktí. Mou zbraní je pouze katana, se kterou jsem v posledních týdnech srostla v jedno. Se štíty mi to nikdy moc nešlo. Moje síla tkví v rychlém výpadu nebo instinktivním krytu. Potřebuju pracovat obouruč a štít by se mi akorát pletl.

Staneme naproti sobě a čekáme na povel.

Hlediště je napěchované k prasknutí a nedočkavě šumí. Muži i ženy nás sjíždějí lačnými pohledy a čekají na zahájení. Mezi hosty si klestí cestu polonahé Genitky s odhaleným poprsím, které štědře rozlévají alkohol. V očích návševníků tohohle pochybného podniku se odráží zvědavost. Kurz je 1:1 a není vůbec jasné, kdo se stane vítězem dnešní noci. Ve vzduchu je cítit napětí.

Tohle místo opět připomíná arénu se vším všudy.

Okrouhlým cirkem, smetánkou, co má prachy a chlápkem, co vypadá jako Glad.

Jenže není.

„Chcípneš, hvězdo,“ roztáhle rty do sebevědomého úšklebku. Tváří se úplně jinak než ten, kterého znám. Vypadá, že to nebere tak vážně. Nežere to, nežere sebe. Je uvolněný, pobavený, jistý si vítězstvím. Až dosud vyhrával.

„Ty dřív,“ pravím suše. Minulost je potřeba konečně pohřbít do hodně hluboké hrobky a navalit na ni těžký kámen, který nikdo neodvalí. Není to Glad, ale jen další zoufalý osud v tomhle krvavém mlýnku na maso. Vyrobili ho, aby zemřel. Stejně jako mě. On mě nezabil. Ani mě nezná. Jsem pro něho cizí. To, že má stejné oči jako on, je jen shoda náhod. Dívá se jima jinak. Jestli ale někde existuje opravdový Bůh, tak je to pěkná kurva, že na mě minulost takhle vytahuje. Nejdřív Trax a teď tohle.

Beng!

Palice zvonivě udeří do železného gongu.

Naposledy přejednu pohledem hlediště. Vidím Trixe, panenky mu rozrušeně těkají sem a tam, prsty má propetené do sebe. Možná se začíná modlit.

Postavím se do krycího postoje.

Božan udělá to samé. Není idiot. Vyčkává. První úder člověka obnaží. Kdo zaútočí první, se odhalí až na dřeň.

Probodáváme se pohledy.

Napětí v hledišti graduje.

„Bij, zabij!“ zvolá Sigmund Bren teatrálně.

Ta slova mého soupeře aktivují. Pochopil, že já první útočit nebudu. Tohle je jeho hřiště, jeho svět, který musí ubránit před nezvaným hostem.

Vrhne se na mě přímým, překvapivě rychlým, výpadem.

Uhnu jen tak tak. Zbraň mě škrábne do paže a moje krev skropí písek smísený s pilinami pod našima nohama.

Hledištěm to rozrušeně zašumí.

„Chcípneš,“ zopakuje Božan přesvědčeně a vycení zuby. Má je dosud všechny. Zbrousili mu je však do špic, takže vzdáleně připomíná gruma z dolů. Tady se na žádné profily na síti nehraje. Tady se jede natural.

Prokmitne se střelhbitě kolem mě a zaútočí klamavě z boku. Je lepší, než by člověk čekal.

Blokuju to rychlým pravoúhlým krytem. Kov zařinčí o kov.

Couvnu, nechám čepel sjet až k zápěstí a učiním pokus o Gustavovu prasárnu. Tady se na image nehraje, tady se jede natural.

K mému překvapení to zná to a na poslední chvíli ucukne.

Hřbet dlaně mu však přetne ostří naplocho. Pravici má najednou celou od krve. Musí upustit štít a meč chytit oběma rukama.

Z hlediště zaznamenám shluk nadšených výkřiků. Nejspíš si na mě vsadilo dost místňáků. Nic moc pro jeho sebevědomí.

„Krvácíš, hvězdo,“ našpulím provokativně ústa. Začíná mě to bavit.

„Ty budeš víc,“ zavrčí a zatočí zbraní v zápěsí okolo osy těla. Jeho sebevědomí a dobrá nálada je ta tam. Tuší, že začíná boj o život.

V tu ránu se z něho stane stroj na zabíjení. Rychlý, vražený, nelítostný. Jde dopředu, klame, útočí. Mě nezbývá než se krýt a vymýšlet vhodnou strategii, jak ho dostat do úzkých.

Tohle není Glad. Není to parťák, se kterým jsme spolu sdílěli roky celu, šoustali a bojovali si bok po boku. Je cizí, nezáleží mi na něm. Žádné skrupule a svědomí mě nebrzdí.

Naše ostří se míhají vzduchem a odrážejí přízračný svit ohně.

Publikum ani nedutá, je napjaté jako struna. Tu a tam se ozve rozrušené vykřiknutí.

Zápas graduje.

Bren se usmívá, právě poskytuje svým klientům prvotřídní zábavu, o které se bude ještě dlouho mluvit.

Děvky rozlévají pití a nechají se osahávat. Od lůzy, snobáků i jejich manželek, kterým alkohol stoupnul do hlavy a ztrácejí zábrany.

Trix, tiskne palce v sevřených dlaních, až má klouby celé bílé.

Chlápek v pancíři někam telefonuje.

„Jsi rychlá, jako had,“ zasyčí Božan vyčerpaně, když se mu po dalším bezmocném pokusu nepodaří mě zranit.

„A ty prachant nesmrtelnej,“ zamračím se. Několik mých posledních výpadů bez problémů vykryl. Vypadá to, že zná moje prasárny a triky. Nejde ho dostat do úzkých. Všechno předvídá.

Souboj začíná být dlouhý, vleklý. Brní mě zápěstí a začínají tuhnout svaly. Cítím únavu.

Vzduch tu je těžký. Z kouře hořících ohňů mě pálí oči. Parfémy z prvních řad mi jitří chřípí, dusí mě. To se ti paňácové musí tak vonět? Potřebuju to ukončit. Uvědomuju si, že moje forma není stoprocentní. Trix nebyl Morty a nechal mě zlenivět. Změkla jsem a teď mi ta síla a energie chybí.

„Kdo tě, kurva, trénoval?! Odkud znáš všechny moje fígle?“ rozčílím se, když mi opět na poslední chvíli uhne  z dosahu.

„Bren mi stáhnul ze sítě všechny tvý zápasy. Znám tě. A taky vím, jak dopadl tvůj poslední zápas. Kdo tě zabil,“ zasvítí mu oči.

 „Eh?“ hlesnu. Vyrazí mi tím dech. Tohle je opravdová prasárna.

Zaznamená mou chvilkovou nepozornost a vyrazí do útoku.

Čepel zbrzdím jen tak tak pažním chráničem. Ostří však přetne švy a zakousne se mi do masa. Rána je tentokrát o dost hlubší, protože trefil sval na předloktí. Do písku chrstne rudá a krev mi steče do dlaně. Oplet katany se stane kluzkým.

Nasere mě to, seberu v sobě zbytky sil, nashromáždím je a pak vrhnu kupředu přímým útokem na jeho krk. Uhne na poslední chvíli a ostří mu sjede po klíční kosti.

Krvácí, ale žije.

„Do prdele,“ vydechne překvapeně. Chce něco dodat, ale od vchodu se ozve halas a ruch.

Oba se otočíme tím směrem.

Do Hangáru vběhnou fízlové v jednotných šedých uniformách a začnou řvát.

„Ve jménu zákona, všichni odhoďte zbraně!“

Pohlédnu na Božana.

Otráveně so odfrkne. Pak však pomalu přikývne a položí meč na zem.

Udělám totéž.

„Ruce vzhůru! Kdo bude mít u sebe zbraň bude okamžitě bez milosti zastřelen!“ zvolá jakýsi vysoký kostnatý chlap autoritativně.

V hledišti vypukne panika. Hangár je ilegální a přítomnost se v těchto místech trestá vysokými pokutami, mnohdy i vězením.

Zaznamenám podmračený výraz ve tváři Sigmunda Brena a obavu v očích Trixových.

Tohle je v hajzlu.

Lidé z hlediště začínají zhasínat ohně a mizet do tmy. Nikdo nechce být na ráně, aby ho tu našli a ztotožnili.

„Lehněte se ksichtama na zem, dělejte,“ zařve za námi kdosi. Nemáme kam utéci. Nejde opustit klec. Je zamčená zvenčí.

Poslechneme.

Pod břichem cítím písek prosáklý krví.

Nalevo ode mne leží Božan a vztekle poulí oči.

Policajti přestřihnou pletivo a vstoupí dovnitř. Spoutají nám ruce za zády a donutí nás se postavit. Jsou vybaveni krátkými zbraněmi a teleskopy u opasku. Když někdo dělá problémy, tak ho tím teleskopem přetáhnou. Nedělají rozdíly mezi lůzou a smetánkou, je vidět, že tu mají neomezenou moc a mohou si dělat, co chtějí.

Ucpou východ a rozsvítí několik silných halogenů. Vysoký kostnatý chlápek nechá zdejší osazenstvo nastoupit do řady. Několik jeho podřízených si postupně nahrává čtečkami jejich doklady a pak je po jednom propouští ven.

„Ti zachránili kejhák, holka,“ zavrčí Božan.

„Spíš tobě.“

„Si tolik nefandi, zatím mě tu nikdo nepřemohl.“

„Tak to jsme dva.“

Mrskne po mě vzteklým pohledem. Z krku mu crčí krev a mě z předloktí stříká rudá na všechny strany a vsakuje se do písku. Potřebujeme ošetřit a zastavit krvácení, nebo to za chvíli bude průser. Nikoho to však nezajímá.

Fízlové se věnují šokovaným hostům a nás nechají stát v stranou. Začínají mi před očima rotovat červená kola. Vzdalují se a přibližují. A krev tryská. Nejspíš trefil tepnu. Je jí všude hromada.

Z ničeho nic se před námi objeví kostnatý muž v uniformě spolu s chlápkem, co mu trčí krk v obojku a už předtím někam telefonoval.

„To co jste dneska předvedli bylo chabý,“ ušklíbne se a mimovolně si porhrábne řídké vlasy svázané do culíku

Mlčky na sebe pohlédneme.

„Píchali jste do sebe jak dva teplouši, co jim to nedávno někdo udělal poprvý do prdele,“ zamračí se. Uniformovanému přelétne po tváři krátký úsporný úsměv.

Božan sebou cukne, na předloktí mu naběhne svalstvo a vrhne po něm nevraživý pohled.

Periferně vnímám, jak Trix ukazuje doklady dvěma fízlům a naštvaně jim něco odsekává.  Pak bezmocně přikládá platební čip k terminálu a ve tváři má zmučený výraz.

„Ale není všem dnům konec. Máte potenciál. Jen je ho potřeba usměrnit profesionálnějším tréninkem,“ mlaskne chlápek s vlasy v culíku.

Tázavě na sebe z Božanem pohlédneme, ani jeden z nás netuší, co to má znamenat. Najednou jsou z nás spojenci. Máme společného nepřítele. Tohohle parchanta, co nás označil za teplouše, co jim to někdo udělal poprvý do prdele.

„Co to má sakra znamenat?“ zjeví se u nás Trix, který právě zaplatil pokutu a byl díky tomu propuštěn. Ve tváři má stále ještě trochu otřesený výraz, zřejmě to bylo mastný.

„Ty jsi její majitel?“ obrátí se k němu muž v pancíři.

„Problém?“ narovná se Trix v celé své velikosti a promne si pěst.

Muž se však jeho postojem nenechá nijak rozhodit. Má za sebou až příliš ozbrojenců, aby ho mohl jakkoliv ohrozit.

„Koupím ji.“

„Není na prodej.“

„Každý je na prodej. Všechno je jen otázka ceny.“

„Co to má sakra znamenat?“ dorazí i Sigmund Bren. Je rozčilený. V jeho podniku řádí šťára a zápas ještě nedospěl ke svému konci. „Neplatím snad na daních dost?“ mračí se.

„Myslíte na úplatcích?“ vstoupí do toho kostnatý muž s potutelným úšklebkem na úzkých rtech.

„To je snad jedno. Myslel jsem, že mi to zajistí bezúhonnost.“

„Provozujete podle zdejších zákonů ilegální podnik. Za to můžete jít i sedět. A ve zdejším vězení by se vám nelíbilo, to mi věřte,“ mrkne na něho pobaveně.

Bren zrudne.

„Co po mně sakra chcete?“

Muž mu místo odpovědi ukáže nějaký průkaz zatavený v obalu.

Bren polkne.

„Z vůle nejmocnějšího máme povolení zabavit nejlepší zápasníky pro věc veřejnou,“ vloží se do toho chlápek s culíkem. Na rozdíl od svého uniformovaného druha je Genit, přesto tady má větší moc než kdejaký svobodný občan. Kdoví, co je zač.

„Ale to je můj šampion. Zaplatil jsem za něho tučnou sumu v mazurské genopěstírně,“ stiskne Bren vzdorně své úzké rty. Po samolibém úsměvu ani památky. Čiší z něj tiché zoufalství.

Všimnu si, že s pohledem na průkaz Trix couvne. Ve tváři se mu objeví rezignovaný poraženecký výraz.

„Už není. Hugo Gaulinčuk si všiml jeho nadprůměrného talentu a ve své blahosklonnosti se rozhodl mu umožnit bojovat na počest Suridu. Měl byste být za tuto příležitost vděčný,“ praví přísně.

„Stál mě spoustu peněz,“ fňukne bezmocně Bren.

„Kolik?“

„Eh… mno… deset tisíc yerrinů.“

„Dostaněš je na účet, ale ani o jednotku víc.“

„Ale…“

„Můj pán o ceně nesmlouvá. Nebo se snad chceš dostat za svou ilegální činnost k soudu?“

„Ne to ne…“

„V tom případě jsme dohodnutí,“ odmítne se s ním dál chlápek bavit a otočí se k němu zády.

„A ty, kolik chceš za ni?“ obrátí se k Trixovi. „Nadějná bojovnice mé gladiátorské školy nedávno zemřela. Pán mi to dává za vinu a požaduje za ni náhradu.“

„Jak jsem řekl, není na prodej,“ stiskne Trix sveřepě rty.

„V tom případě bude zabavena ve jménu vyššího cíle,“ vstoupí do toho kostnatý muž stroze. Má takový nepříjemný nakřáplý hlas, že se z toho člověku ježí chlupy na krku.

„Ale to nemůžete.“

„Ale můžeme. S pověřením pana Gaulinčuka můžeme vše.“

„V tom případě dvacet táců,“ vyhrkne rychle Trix.

„Dostaneš deset jako on. Nemá vyšší cenu. Pokud s tím máš problém, pošli stížnost do oddělení stížností.“

Trix mlčí. Cítím, jak v něm bublá vztek. Vyčítá si, že sem dneska vůbec lezl. Kdyby se držel pajzlů a netoužil se vyšplhat o stupínek výš, nepřišel by o mě.

„Peníze ti budou zaslány na účet. A teď uhni. Ta tvoje hvězda je nějaká zelená, krvácí z tepny. Za její mrtvolu ti nikdo nezaplatí ani deset babek,“ strčí do něho hrubě chlápek s obojkem

Trix couvne a poraženecky mi pohlédne do očí.

Promiň, čtu v nich.

Stisknu rty a uhnu pohledem. Nechci, aby viděl, že místo lítosti cítím neskutečnou úlevu. Konečně, navzdory všem místním trablům, se mi podařilo dostat se na správnou cestu. Konečně se začíná dařit Schulzem naplánovaný scénář a já se setkám s Hugo Gaulinčukem.

„Omlouvám se,“ přijde až ke mně.

„Budeš si muset nějak poradit beze mě,“ pohlédnu mu do očí. Vypadá poraženě.

Mlčí. Rty semknuté pevně k sobě, ve snaze zvládnout bublající emoce. Nemůže se na ty chlapy vrhnout. Je jich moc a mají zbraně. On nemá nic, jen prázdné ruce. Do Hangáru smějí se zbraněmi jen fízlové.

„Bude to dobrý,“ zašeptám.

„Nebude, tohle je konec,“ zavrtí hlavou.

„Konec je, až když si na člověku pochutnávají červi. Vykašli se na tyhle sračky a začni dělat něco pořádnýho.“

„Co asi?“

„Nevím, zařiď si třeba fitko,“ pokusím se o humor.

Pohlédne na mě, jako kdybych se zbláznila. Ohrne ret a opovržlivě si odfrkne. Pak se však na mě naléhavě zadívá.

„Nenech se zabít, slib mi to.“

Odvrátím tvář. Mlčím. Šance, že dotáhnu Schulzův plán do zdárného finále a zůstanu naživu, je naprosto mizivá. Nerada lžu. Ne přátelům.

To už nás ale čapnou fízlové v šedých uniformách za paže a táhnou nás pryč.

„Měj se Trixi a utrať ty prachy za něco rozumnýho.“

„Slib mi to!“ zvolá. Z hlasu mu čiší zoufalství.

Naposledy se ohlédnu. Pokusím se na něho povzbudivě usmát.

Tváří zdrceně. Možná je to těmi ostrými halogeny a nebo něčím jiným, ale ten obrovský rabiját má lesklé oči.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---