17. Hugo

 

V policejním antonu, který s námi míří směrem k centru, je vydýchaný vzduch, který čpí mužským pyžmem a lacinými deodoranty. Sedíme s Božanem naproti sobě, ruce i nohy v železe a útrpně čekáme, až nám chlápek s culíkem napatlá rány regenerákem.

Díky mojí genetické výhodě rychlé obnovy buněk se mi proříznutá kůže začne poměrně rychle zatahovat. Božan je na tom hůř. Krev mu crčí z krku, stéká po plecích a pod ním na zemi tvoří kaluž. Bren na jeho schopnosti dát se rychle do kupy nejspíš pěkně škrtil. Není regenerát jako já. Je béčko.

„Jmenuji se Lamber,“ představí se chlápek s obojkrm na krku, když nám rány překryje čistým bílým obvazem.

„Glada,“ pokývnu mu. S tímhle maníkem je dobrý být zadobře. Skrz něho vede cesta do místní arény.

Božan mlčí, jen po něm mrskne nepřátelským pohledem. Evidentně o arénu nestojí. Byl doma v Hangáru.

„Vím, zaznamenal jsem tvé zdejší úspěchy. Občas zavítám do místních podniků a o tobě se začalo docela rychle mluvit. Dal jsem si tu práci a zjistil si i něco o tvé minulosti. Utekla jsi z chabrunských dolů, kam tě prodali, protože jsi zemřela na Mazuru.“

„Máte přehled,“ vzhlédnu k němu.

„Sleduju trendy. Jezdil jsem tam s pánem občas vybírat zboží. Urban Aréna je prvotřídní cirk. Udržet se tam tak dlouho naživu nebylo zadarmo. Musela jsi projít kvalitním výcvikem.“

„Ocel se kalí v ohni, ne v peřině.“

S úsměvem mi pokývne. Vypadá spokojeně.

Božan opovržlivě zakroutí hlavou. Můj řiťolezecký přístup ho evidentně dráždí.

„I v mém cvičišti probíhá kvalitní výcvik. Hugo Gaulinčuk si na svých velmi gladiátorech zakládá. Vítězství je pro něho důležité. Doslova žije meziměstskými zápasy. Šampioni jsou v jeho domě drženi v té nejvyšší úctě a i sebemenší prohra ho velmi mrzí a má dopad na celou gladiátorskou školu,“ přelétne mu po tváři temný stín. Nejspíš měl v poslední době nějaké trable.

„Jsem zvyklá vítězit.“

„Tche,“ odfrkne si Božan.

„Máš s tím problém?“ upoutá Lamberovu pozornost.

Božan výmluvně mlčí a tváří se tak, že s tím problém má.

„Pro ty co nebudou mít o spolupráci vážný zájem tady čeká důlní šachta. Mnoho důlních šachet. Těžbou utrania lze taky splatit dluh za nákup Genita,“ zpřísní jeho hlas.

Božanova tvář o odstín zbledne.

„Smrt může být buď milosrdně rychlá nebo pomalá a útrpná. Máš samozřejmě možnost si vybrat.“

Božan zapoulí očima, ale neřekne ani slovo.

„Kdo byl jednou v dolech, nechce se tam za žádnou cenu vracet,“ poznamenám.

Lamber mi opět spokojeně pokývne.

Říkám, co chce slyšet, potřebuju, aby mi věřil. Dal mi šanci dostat se do meziměstského zápasu. Nemám na výběr. Božan bojuje jen sám za sebe. Já za nás tři.

„Utekla jsi z dolu, vzepřela ses dozorcům, doufám, že ti vzpoura nezachutnala,“ zbystří náhle.

„Jsem gladiátor, ne horník. Dávám přednost rychlé smrti, před pomalou útrpnou,“ pohlédnu mu vážně do očí.

Chvíli se na mě dívá, jako kdyby odhadoval, zda svá slova myslím vážně, nebo si z něj jen dělám prdel. Pak znovu pokývne. Tentokrát se nepokrytě usmívá. Vypadá téměř nadšeně.

Tohle kolo jsem sehrála bezvadně. Schulz by byl spokojený.

 

***

 

 „Proč mu lezeš do prdele?“ zajímá Božana, když nám na ošetřovně zdravotníci mění obvazy. Zatímco jeho rána furt ještě mokvá a vytéká z ní nažloutlý hnis, já už se pozvolna hojím.

„Starej se o sebe,“ odseknu.

„Ukradl nás.“

„Otroctví jako otroctví,“ pokrčím rameny.

„To tedy není. V Hangáru jsem byl někdo. Šampion. V aréně toho páprdy budou všichni takoví.“

„Tak se snaž, abys byl lepší.“

„To se ti lehko řekne, já nejsem GLD jako ty,“ praví roztrpčeně.

„Ne, jsi BŮH,“ uchechtnu se.

„V bohy už dneska nikdo nevěří.“

„Ani ty v sebe nevěříš, že tady fňukáš jako baba?“

„Nefňukám. Jen konstatuju fakta. Vůči tobě jsem měl výhodu. Bren mě velmi pečlivě připravil. Dal si s tím práci. Hustil do mě všechny tvoje triky, ukazoval mi na videu, kde máš slabiny. V aréně to ale bude úplně jiná hra. Gaulinčuk si všechny svoje gladiátory nechává vyrábět na zakázku a solí za to mastný sumy. Moje konkurence nebudou žádný béčka.“

„Myslela jsem, že jsi větší formát. Přitom umíš jen zabíjet ženský nebo socky a z opravdovejch gladiátorů jsi celej posranej,“ ušklíbnu se.

„Já jsem béčko. Regeneruju pomalu, moje reflexy nejsou topka. I ten frajer, co ti vrazil ostří mezi žebra měl daleko mohutnější muskulaturu…“

Po těch slovech stisknu rty a vrhnu na něho nenávistný pohled.

„Drž o tom hubu, nebo po tobě skočím!“

„Vypadal jako já, jen vyšší třída. Mě by do Urbanu vzali maximálně jako předskokana, co chcípne v masový scéně,“ praví hořce.

„Na předskokana, co má chcípnout v masový scéně, sis nevedl zase tak špatně. Jsi docela rychlej,“ snažím se tomu ufňukanci kapánek zvednout sebevědomí. Ani nevím proč. Možná proto, že vzdáleně připomíná Glada ještě v dobách, kdy jsme do sebe rýpali a začínali být kámoši. Připomene mi starý časy. Doby, kdy mě aréna a všechno to okolo bavilo a děsně jsem to žrala. Neviděla smrt jako bezednou bránu, která nás všechny brzy pohltí.

„Dřu na sobě jako kůň. Nic si neodpustím. Snažím se přemlátit geny vůlí,“ vystrčí prudce bradu, až ho zdravotnice prstem napomene. Ovazuje mu hnisající ránu a potřebuje, aby se nehýbal.

Mě zdravotník obvaz naopak sundavá. Rána se zatáhla. Zůstala jen ošklivě zarudlá jizva. Další do sbírky jizev na mém těle.

„Zato já pěkně zlenivěla. Na břiše se mi usadil tuk a svaly mi pomaličku ochabují,“ zamračím se. Trixova kuchyně a příliš laxní přístup si na mé kondici začaly vybírat daň. Koukat na filmy a ládovat se smaženými kotletami je sice bezva, ovšem v opravdové aréně tak člověk sotva obstojí. Potřebuju nějakého drsného trenéra, co se s tím nesere, jako byl Morty.

„Nebreč, většinu konkurence rozemeleš na kaši. Ve zdejší cirku se hraje podle pravidel, ne jako v undergroundu. Ženský na ženský, chlapi na chlapy. Jsi jednička z Urban Arény, ne béčko vyrobený, aby masakrovalo socky.“

„Nezáviď,“ utrhnu se.

„Nezávidím, jen chci zpátky do svého světa, pro který jsem byl vyroben.“

„Alespoň máš nějaký svět, kam se chceš vrátit. Já nemám nic.“

Po těch slovech na chviličku zmlkne. Pak mu to však nedá.

„A tím, že budeš tomu plešatícímu Genitovi lézt do prdele myslíš, že nějaký nový získáš?“

„Co o mě víš.“

„Dost. Byla jsi hvězda která zářila způsobem, o kterým mě se nikdy ani nesnilo,“ povšimnu si v jeho tónu stínu závisti.

„Když spadneš do kupy sraček, zhasneš a snažíš se udržet rypák nad hladinou jako všichni ostatní. Když tě zabije parťák, co ti stál pět let po boku, bolí to. A když tě pak zradí chlap, kterému jsi začínala věřit, vytváří to v hlavě temný mrak…“

„Ten mrak mám v hlavě taky. Patřil jsem Brenovi. On byl můj pán a já jeho šampion. Fungovalo to. Kupoval mi děvky a dobrý žrádlo, vážil si mě. Jednal se mnou s respektem, občas jsme i popili. Byl jsem víc než jiní. Chápeš.“

„Protože si tě koupil, abys pro něho zabíjel. Tenhle vztah funguje, jen když jsi na špici a posloucháš. Jak se chceš udělat pro sebe, skončí.“

„Proč bych se, proboha, dělal pro sebe? Bylo mi dobře.“

„Po pěti letech ti není dobře, věř mi. Všechno se překoná. Skandující davy, umírající soupeři, fandové na síti lajkující každou fotku. Najednou je prázdno. Nechceš, aby to pokračovalo dál. Zatoužíš mít svůj život pod kontrolou.“

„Trochu podivné myšlenky od Genita,“ podívá se na mě nechápavě. Je nový. Obojek na krku má ještě velmi těsně utažený a řetěz příliš krátký.

„Spíš zoufalé. Chtěla jsem ukončit svůj poslední souboj a udělat se pro sebe, založit si fitko…“

„Fitko?“ překvapeně vzhlédne.

„Jo, problém?“

„Ne…e… Jen by mi to příšlo jako absolutní blbost. Začít podnikat jako Genit. Přece jen, všichni víme, jak k nám Eliti přistupují. Jako k něčemu podřadnému, nikdy by nás nenavštívili, nenechali u nás svoje prachy…“

„Na Mazuru už fungovala rovnoprávnost vůči propuštěncům. Přece jen, je to jedna z politicky nejvyspělejších planet. Tam jde spíš o ty lajky na síti než o původ. Mohlo to vyjít, kdyby do toho Glad nehodil vidle. On byl až příliš otrokem, neuměl si představit nic jiného. Myslím, že mu v té nesvobodě bylo dobře.“

„Co koneckonců se svobodou. Když má člověk dobrého majitele, není potřeba o ni usilovat.“

„A co když nikdy dobrého majitele neměl?“

 

***

 

Gaulinčukovo sídlo je na rozdíl od kýčovitého zlatého paláce šedé. Jedná se o rozlehlou kostku v centru města. Největší z kostek v Suridu. Je vylitá z betonu a chybí jí jakákoliv fasáda.

Od objektu cvičiště, ve které nás ošetřovali, je vzdálená na dohled.

Lamber nám překontroloval pouta a nahrál si do ovladače náš systém dohledu. Poté se s námi vypravil navštívit svého pána. Pěšky skrz dlouhý podzemní tunel, kterým je jeho sídlo s cvičištěm propojeno.

A tak mu kráčíme v zádech, ruce i nohy v železe a za námi pochoduje ochranka se samopaly přes rameno a elektrickými obuchy v rukách. Tady technologie už nejspíš fungují. Máme se na co těšit.

Betonové stěny odráží tlumený dusot kanad. Panuje ticho, nikdo nemluví.

Lamber spěchá a nám nezbývá než se přizpůsobit, což je s řetězy mezi nohama, dost obtížné. Máme, co dělat, abychom nehodli hubu.

Otočí se k nám, až když se dostaneme k výtahu. Jde o moderní zdviž s hlasovým ovládáním, jakou si pamatuju z Urbanu, ne jako ta zoufalost obehnaná rezavým plotem v dolech. Tady technologie šlapou. Tady je nic neruší.

„Doufám, že víte, jak se chovat?“ praví přísně. Je celý nervózní a holá leb pod řídkými vlasy se mu leskne potem.

Dívá se víc na Božana než na mě, který uhne pohledem a něco otráveně zamumlá.

„Na něco jsem se tě ptal!“ zavrčí Lamber.

„Jistě, pane,“ vstoupím mezi ně.

„To jsem rád,“ uklidní se. „Ono koneckonců jde hlavně o to nahradit Serenu. Mužských gladiátorů máme dost. Nezáleží na nich.“

Božan si odfrkne.

„Serenu?“ zbystřím.

„Pánova šampionka. Krásná a nadaná holka, mladá, nadšená. Nechal si ji vyrobit na míru. Její smrt mě stála pozici. Potřebuju, abys mi ji vrátila zpět,“ zahledí se mi do očí.

„Jak?“

„Tím, na sobě mákneš a vyhraješ další meziměstský zápas.“

„Nehodlám prohrát. Neprohrávám.“

„Zabili tě,“ upozorní.

„Zabil mě můj druh, protože jsem v tu chvíli neuměla být stejně tvrdá. Připravili ho na to. Mě ne. Potřebovali se mě zbavit. Bylo to domluvené. Znovu se to už opakovat nebude. Už nemám žádného dalšího druha.“

„To doufám, další neúspěch by mě stál život.“

„To nás oba.“

Pokývne a hledí mi u toho do očí. Má je šedé. Vyhořelé a zároveň vystrašené. Přesluhuje, dělá tu práci dlouho a začíná v ní ztrácet smysl. Prvotní nadšení už dávno odvanulo, teď mu jde jen o to, udržet si hlavu na krku. Neskončit jako doktor ludu. Neskončit v dolech.

„Řiťko,“ naznačí Božan rty, tak abych to viděla jen já.

Vrhnu po něm pohled plný opovržení. Co to béčko ví, proč to dělám. Nebýt těch dvou pipin, nebyla bych tu. Nebýt těch dvou pipin, byla bych mrtvá.

 

***

 

Soukromé prostory Hugo Gaulinčuka mají vysoké stropy, strohé vybavení a velká okna s výhledem do cvičiště. Nejspíš na své gladiátory kouká místo filmů na síti. Má odtud docela výhled, jak se muži i ženy snaží ze všech sil vypotit ze sebe maximum.

I já tím směrem stočím pozornost, je to zábavné na chvíli vidět, jak ten pot a krev potí někdo jiný. V zorném poli mě upoutá známá silueta. Je však příliš daleko, na to aby šla přesně rozeznat. Přimhouřím oči a snažím se tím směrem zaostřit.

„Přivedl jsem dva nové koně do vaší stáje,“ skloní hlavu Lamber a poklekne na jedno koleno. „Náhradu, za Serenu, jak jste si přál, pane,“ dodá tiše.

V tu ránu nás chlápci z ochranky strhnou na kolena. Bez varování nám prokopnou holeně a najednou klečíme. Výhled od cvičiště zmizí.

Božan se chce zvednout, ale dostane pažbou do zad, takže zakňučí a je hodný. Já si tyhle blbosti můžu odpustit. Klečím a předpisově hledím před sebe. Žádné vzdorné pohledy, žádné provokace, potřebuju se zalíbit.

Hugo Gaulinčuk kouří a rozvaluje se na prostorném gauči z černé genokůže a zvědavě si nás přeměřuje. Má temné, tak trochu divoké a nevypočitatelné oči, ostře střiženou bradku a tmavé vlasy, které už místy kvetou stříbrem. Na první pohled působí jako usedlý boháč, ovšem, když mu člověk pohlédne do očí, je poznat, že v něm stále nezemřela touha po dobrodružství. Určitý druh nadšení, který zpomaluje stárnutí a nutí muže vyššího věku být stále kluky.

Vstane, odloží doutník do okrouhlého kameninového popelníku a obejde nás do kolečka. Pak svůj pohled zabodne do mě.

„Co jsi byla před tím, než tě donutili rvát se jako zvíře v podsvětí?“

„Horník,“ pravím po pravdě.

„Utekla jsi z mých dolů,“ podiví se.

„Utekla jsem z Darek Company.“

„Z dolu Au?“ zbystří.

Přikývnu.

„Myslel jsem, že Schulz povstání potlačil a rebely popravil,“ zamračí se. Je dobře informovaný. No jak by ne, když vzpouru sám zosnoval.

„Ne všechny rebely.“

„Mám ti věřit, že jsi utekla?“ hrábne na stole po krátkém ostrém noži, kterým si předtím krájel bílý navinulý sýr a zabodne mi ho pod bradu. Zatlačí vzhůru, takže mu musím chtě nechtě hledět do očí.

Nevěří mi. Není idiot.

Pokrčím rameny a sklopím pohled k zemi.

„Dívej se mi do očí,“ zavrčí.

Poslušně vzhlédnu vzhůru.

„Tak jak to bylo, chci slyšet detaily, podrobnosti. Pokud, odhalím, že mi lžeš, podříznu tě,“ přesune ostří k mojí krkavici, která posílá do mozku ze srdce životadárný kyslík.

„Žoldáci Chabrunu jsou amatéři, špatně mě spoutali. Nedostatečně utáhli plastovou pásku,“ ukážu mu dlaně, jejichž palcové hrany stále nesou stopy, toho jak jsem si strhla kůži i s masem, ve snaze zachránit Franie.

Přiklekne a pečlivě si moje ruce prohlíží. Poté přikývne.

„A dál?“

„Umím zabíjet rychle. Vycvičili mě k tomu, pane,“ neopomenu oslovení. Výše postavení týpci, bývají nervózní, když se před nimi nepanáčkuje a já potřebuji udělat, co nejlepší dojem.

„To bych rád prověřil. Pokud nelžeš, mohla bys být zajímavým přírůstkem do mojí stáje,“ mlaskne. „Ale měli by ti obarvit vlasy. Nemám rád blondýny, připomínají mi manželku,“ zamračí se v zápětí.

„To nebude problém,“ vloží se do toho rychle Lamber.

Mlčím a předpisově hledím před sebe. Ostatně mi to může být jedno. Moje krátké strniště, ať obarví třeba na růžovo. Hlavně, když se mi povede splnit Schulzův úkol.

Úkosem na něho pohlédnu. Pokud se mi zadaří, stane se poslední mrtvolou na mé dlouhé cestě plné smrti.

„Chci vidět, co umíš a jestli vůbec má smysl do tebe investovat,“ usedne ztěžka do gauče a zamyšleně usrkne červené víno. „Rozvažte jim pouta a pusťte je na sebe.“

Lamber polkne a v ruce se mu objeví ovladač od našich obojků. Nechce nic riskovat, nezná nás a neví, čeho jsme schopní.

Muži za našimi zády začnou zápolit se zámky od pout. Netrvá to dlouho a za okamžik jsme volní.

„Kdo se první vzdá, skončí v dolech,“ převalí Gaulinčuk výhružku mezi rty.

Vstaneme. Vzhlédnu ke svému soupeři, abych zjistila, co se mu děje v hlavě.

Božan uhne pohledem.

Chvilku stojíme naproti sobě a masírujeme si zápěstí, aby se nám v nich rozproudila krev a získali jsme potřebnou citlivost do promodralých dlaní. Ti parchnanti nám je utáhli pevně.

„Boj!“ zvedne pravici Gaulinčuk. V očích se mu mihne zájem. Je poznat, že v něm tahle zábava stále vyvolává emoce.

Božan zaváhá. Působí, jako kdyby s tím měl problém. Nechce se mu do toho. Beze zbraě má až příliš velkou váhovou převahu.

V ten moment Lamber bez varování stiskne tlačítko na ovladači a oba dva se koupeme v bolesti.

Božanovi zkroutí úsměv útrpná grimasa. Já sebou trhnu. Ten pocit bezmoci jsem už skoro zapomněla.

Lamber palec uvolní a bolest ustane stejně náhle jako začala. V obličeji se mu však objeví výhružka. Vidím, jak přesouvá prst k čudlíku vyšší intnenzity a udělá se mi nevolno. Nenávidím to. Vrací se mi roky a měsíce pod  Gustavem Korzou. Kdykoliv se cokoliv nepovedlo, mučil mě tím s železnou pravidelností. Upevňoval tak svoji moc. Nutil mě strachem k vyšším výkonům. Teď je to tu znovu.

I Božan vypadá otřeseně. Bren to na něho zřejmě ještě nepoužil. Spolupracoval dobrovolně a vítězil snadno. Nebylo to potřeba.

Vidím, jak se jeho až dosud bohorovný výraz promění ve škleb týraného zvířete. Zaskučí a vyrazí mým směrem. Je rychlý, ale poměrně předvídatelný. Hbitě uhnu do strany. Koleno mu vší silou vrazím do žaludku a když hekne a předkloní se, podrazím mu nohu a za krk ho strhnu k zemi dřív, než získá rovnováhu. Je poznat, že žádným výcvikem, na boj beze zbraně dosud neprošel. Najednou leží na podlaze a já mu holení drtím zátylek. Koleno nacpu do žeber, až přijde kyslík. Cuká sebou, ale nemůže se z toho dostat.

Pohlédnu na Gaulinčuka. Uznale mi pokývne, v tmavých očích mu jiskří, usmívá se.

Božan se naopak dusí, svíjí se jako klubko hadů, ale nemá šanci. S plnou vahou usazenou na jeho krku, se mi z toho nevysmekne. Vím to. Ani Glad se z toho nedostal, když jsme se prali v cele. A tenhle je furt béčko. Nemá šanci.

„Co jsi dělala, než jsi tě prodali do Darekových dolů?“ položí zvědavě otázku majitel Suridu.

„Zápasila na Mazuru, pane.“

„Vážně?“ poposedne. Oči mu zazáří. „A proč se tě zbavili a prodali do dolů? V čem byl problém a  chci slyšet pravdu.“

V krátkosti mu osvětlím neveselý příběh z mé minulosti. Nemá cenu lhát, může si všechno bez problémů zjistit.

Zamyšleně mě poslouchá.

„Tady si vybojovat časem svobodu gladiátoři nemohou. Jsou vychováváni, aby byla pro ně čest pro mne zemřít. Budeš ochotná pro mě zemřít?“ pohlédne na mě zkoumavě.

„Ještě raději pro vás budu vítězit, pane,“ skloním podřízeně hlavu. Vím, co se sluší a patří, jsem slušně vychovaná holka. Vychovali mě přísně.

Lamber mi pokývne, jakože dobrý.

V ten moment Božan z ničeho nic ochabne. Přestane se vzpouzet. Leží, jako kdyby byl mrtvý, což mi přijde podezřelé.

Gaulinčuk se potěšeně ušklíbne. Vypadá, že mu ego povyrostlo až někam do oblak.

„Jako ukázka to stačilo. Přijímám tě do svých služeb.  Pokud se ti skutečně podaří vítězit ve jménu mém a jménu tohoto města, dobře se ti povede. Moji šampioni jsou jako mé děti. Starám se o ně s pečlivostí otce,“ roztáhne ústa do podivného úsměvu, který ci člověk může vykládat všelijak.

V ten moment Božan využije mé chvilkové nepozornosti, přetočí se na zad a strhne mě k sobě. Nohy mi zahákne okolo zad, dlaně mu vystřelí vzhůru a prsty se mi obtočí kolem krku.

Vypoulím oči, do hlavy se mi nahrne krev. Lapnu po dechu  a snažím se ho setřást. Je však daleko silnější, převalí se přese mne a začne mě škrtit.

„Zemřeš, šprtko,“ zavrčí tiše. V očích mu svítí zuřivost. Moje smrt je v tuhle chvíli jediný způsob, jak se uchránit dolů.

„Dost!“ tleskne Gaulinčuk.

Božan však neposlechne a škrtí mě dál. Není poslušný.

Svět okolo začíná tmavnout.

Lamber však bryskně zareaguje a do obojku mu vpustí silnou nálož bolesti.

Božan zaskučí a pustí mě. Odvalí se na záda. Řve a svíjí se.

„Neee! Prosím neee!“

Lamber vzhlédne ke svému pánu, ten netrpělivým máchnutím pravice bolest ukončí.

Božan zůstane vysíleně ležet, přerývavě dýchá a pokouší se vzpamatovat.

„Nevzdal se, snažil se bojovat až do konce. To oceňuji. Dám jim šanci oběma. Opravdových bojovníků není nikdy dost,“ poznamená Gaulinčuk. „V dolech může koneckonců skončit vždycky.“

„Ujmu se jejich výcviku, pane,“ přikývne Lamber.

„Ne, to tedy neujmeš,“ ochladne mužův hlas. „Jako šéf mého ludu jsi zklamal. To, že jsi vcelku rychle přivedl náhradu, sice zachrání tvůj mrzký život před doly, ale svoji vedoucí pozici přenecháš jinému.“

„Cože?“ vypraví ze sebe nevěřícně Lamber. Tvář mu zešedne, ramena spadnou. Najednou jako kdyby zestárnul o deset let.

„Přemýšlel jsem o tom. Děláš tuhle práci až příliš dlouho. Začíná ti chybět tolik potřebná invence a nadšení pro hru. Jsi jako starý stroj, mechanický a opotřebovaný. Můj ludus potřebuje nového leadra, který mu vdechne opět svěží vzduch do plic.“

„Ale pane…“

„Už jsem se rozhodl a nehodlám o tom smlouvat,“ stiskne přísně rty Gaulinčuk. Poté vyloví z kapsy malý stříbrný telefon a vyštěkne do něho několik rozkazů.

Všichni napjatě čekáme, co z toho bude.

Po chvíli, která trvá snad věčnost, se ozve tiché zabzučení.

Gaulinčuk stiskne tlačítko na stole a železné pláty se rozjedou do stran.

Do místnosti vpluje urostlý muž v koženém gladiátorském pancíři a plátované suknici. Na hlavě má usazenou titanovou přilbici, ve tvaru lví hlavy. Postoupí do středu místnosti, srazí k sobě paty a přilbici sejme z hlavy.

Božan si ho zvědavě přeměří.

Lamber se ošklivě zamračí.

Já ztuhnu a zalapám po dechu.

Je to Leon.

---