18. Leon 

 

Instinktivně couvnu.

Sjede mě překvapeným a zároveň značně nepřátelským pohledem, jakým sjíždíme mrtvoly, které nečekaně vstaly z hrobu.

„Přejete si, pane?“ obrátí se ke svému živiteli, přilbu si připne k opasku a dle protokolu poklekne na pravé koleno.

Gaulinčuk vstane a přijde až k němu.

„Vítej Leone, jsem rád, že jsi zpět. V plné síle živ a zdráv,“ pokývne mu.

Leon mírně zrůžoví a s překvapivou oddaností k němu vzhlédne.

„Pane,“ hlesne.

„V nedávné zkoušce jsi obstál. Svůj dluh splatil. Obhájil jsi nejen post mého gladiátora, ale navíc mě přesvědčil, že jsi muž mnoha talentů. Vůdčí osobnost, která by měla dostat příležitost plně rozvinout své schopnosti,“ praví obřadně.

Střeva se mi otočí naruby. Slyšet to takhle napřímo je masakr. Celou dobu nás krmil historkou o svobodě. A přitom sám měl na krku setsakra dlouhé vodítko!

 „Daruji ti příležitost, jak mi sloužit lépe než bojem. Tvé dny v cirku skončily,“ pokračuje Gaulinčuk.

Leon předpisově hledí před sebe. Je napjatý. Tvář mu nachoví očekáváním.

Ve mně roste zlá předtucha.

„Lamber mě zklamal. Už není tím velitelem, co býval. Změkl, zestárnul a musí být vyměněn. Někým novým, mladým, oddaným, kdo ještě bojuje ze všech sil a vítězství je pro něho vše.“

Všimnu si, že se Leon samolibě usměje.

Lamber zrudne.

„Daruji ti šanci dokázat, že jsi to ty. Učiním tě prozatimním vedoucím cvičiště. Připravíš mé gladiátory pro budoucí šampionát a přivedeš je k vítězství. Dostaneš na starost i tyto dva nováčky. Chci, aby nahradila Serenu. Aby pokořila Daniela Dareka a v příštím meziměstském zápase zabila Zoellu. Další pohár bude patřit nám. Rozumíš?“ ztvrdnou mu rysy.

„Jistě, pane,“ praví neutrálním hlasem Leon. „Děkuji za důvěru, udělám vše, co bude v mých silách, abych z téhle spodiny uhnětl nějaký použitelný materiál.“

 „Pokud zvítězí, učiním tě vrchním velitelem svého cvičiště a staneš se doktorem ludu pro příští časy. Pokud mě však zklameš…“ nechá viset ve vzuchu tichou výhružku.

„Nezklamu vás, pane,“ praví rychle Leon a na krátký okamžik se ke mně otočí. Jeho pohled je chladný, neústupný. Odhodlaný.

Žaludek mi obejme slizká ruka a stiskne. Tohle je skutečný Leon a jeho opravdová tvář. Ctižádostivý parchant pro kariéru schopný udělat vše. Obětovat stovky životů a bez váhání vraždit.

Vzpomenu na Traxe. Ne na mých, ale na Leonových rukách ulpívá jeho krev. Byl mu oddaný. Věřil mu. Stejně jako já a mnozí další, kteří už loví na onom světě. Nikdy mu na nás nezáleželo. Historka o slonech byla jenom obratná manipulace, jak nás vyhecovat ke vzpouře.

Stisknu zuby, až to skřípne, instinktivně sevřu pěsti a nechám vztekle prosvištět vzduch nosem.

Všimne si toho. Přimhouří oči a zavrtí hlavou. Poté se obrátí k Lamberovu ozbrojenému doprovodu.

„Spoutejte je, mohli by se při transportu dopustit něčeho, čeho by nakonec velmi litovali,“ praví mnohovýznamně.

Sráč!

Muži vyplní jeho přání bez zbytečného odkladu. Do kotníků se mi opět zaklesne kov a zápěstí mi obemknou pouta. Božanovi se nevede lépe.

Leon ke mně přijde a ještě je o maličko přitáhne.

„Srabe,“ zasyčím, tak aby to slyšel jen on.

Jeho odpovědí je tvrdá rána do obličeje, až mi hlava odletí ke straně a zuby mi cvaknou o sebe.

Gaulinčuka to zaujme.

„Znáš ji?“ zeptá se překvapeně.

„Řekněme, že jsme se už potkali,“ zamumlá Leon. „ Na výsledek výcviku to ale nebude mít žádný vliv. Dostanu z ní maximum, vymlátím z ní třeba klidně duši. V zápase však obstojí, to vám slibuji, pane.“

„Meziměstské hry jsou za měsíc. Tak se čiň. Udělej z nich neporazitelné vrahy. Ať Suridu opět získá šampionát,“ praví Gaulinčuk slavnostně.

„Stane se, jak si přejete, pane!“

„To doufám. Každý je nahraditelný, rozumíme si.“

Poprvé se na Leonově tváři objeví náznak nevole, který však velmi rychle zmizí.

„A obarvi jim vlasy na černo. Nemám blonďáky rád.“

 

***

 

Ve výtahu, směřujícímu dolů, vládne dusná atmosféra. Jsme tu natěsnaní jak párky v konzervě. Já, Božan, osm dozorčích pohůnků, Lamber a Leon. Mlčky pozorujeme jeden druhého a napětí vzrůstá.

„Jsi parchant kariéristickej, nenažranej. Had, kterýho jsem si celý roky vyhříval na prsou“ vybuchne Lamber, když za námi zaklapnou dveře a zdviž začne tiše klesat směrem dolů.

„Hugo mluvil pravdu, jsi už starý,“ ušklíbne se Leon. Ve tváři samolibý výraz, který přímo vybízí dát si rande s mojí pěstí. Kdyby mě teda nenechal zbaběle spoutat.

„To já tě všechno naučil. To díky mě jsi, tam kde jsi,“ rozčiluje se Lamber.

„…a stáří musí jednoho dne přenechat místo mládí,“ pohlédne mu nadřazeně do očí Leon. „Zklamal jsi a to Hugo neodpouští.“

„I ty jednou zklameš. Každý jednou zklame.“

„Možná, ale rozhodně ne teď,“ obrátí se ke mně. „Teď udělám maximum, abych nezklamal.“

Ohrnu nevraživě ret a opovržlivě si odplivnu.

Atmosféra ještě o něco víc zhoustne.

Pohůnci v pancířích, postávající natěsno okolo nás, se po sobě zvědavě podívají.

Leon zavrtí hlavou a varovně zamlaská.

Výtah zastaví. Dveře se otevřou.

Počká až všichni vystoupí a pak po mě skočí. Chytí mě za krk a uštědří mi tvrdou ránu do břicha a za ní ještě jednu.

Ruce mám přikurtované k opasku a nemám sebemenší šanci se bránit.

„Zkurvenej hrdino,“ ušklíbnu se.

Další rána mi dopadne na čelist. Kousnu se do jazyka a krev mi vstoupí do úst. Místo, abych polkla, ji po něm plivnu.

V očích se mu zlobně blýskne. Vzápětí se však opanuje a setře si plivanec dvěma prsty.

„Promluvíme si jinde a jinak. O samotě,“ ztiší hlas.

Božan nechápe, co to vyvádím a překvapeně kroutí hlavou.

Lamber to se zájmem pozoruje.

„Myslím, že bys mi měl předat ovladač od jejich obojků,“ obrátí se k němu Leon.

Bývalý šéf si pro sebe něco otráveně zavrčí a vztekle si prohrábne své řídké vlasy. Pak k mé a Božanově nevoli vyloví z kapsy malý stříbrný ovladač. Jeho úloha zde skončila. Ať chce nebo ne, musí předat štafetu.

Leon ho převezme a protočí v dlani.

Žaludek se mi sevře. Tohle není fér. On drží v rukách všechny zbraně, já nemám nic. I ten pancíř mi na ošetřovně sebrali. Dali nám jen jakési šedivé volné úbory, které nemají žádnou ochrannou schopnost. Měla bych se chovat rozumně a na všechno se vysrat. Spolknout hořký kalich minulosti a přestat blbnout.

Jenže zrada pálí a nenávist mi stravuje vnitřnosti jako ti červi v kanálech shnilé maso.

 

***

 

  Do prostorného cvičiště mě o chvíli později dovedou v poutech Leonovi pohůnci. Je tam sám a proti imaginárnímu nepříteli provádí výpady mojí katanou! Když nás spatří, gestem naznačí mému doprovodu, že tu už nebudou potřeba.

Muži nás bez jediného slova opustí.

Dveře cvaknou a my osamíme v tělocvičně s podlahou obloženou žíněnkami a stěnami ověšenými zbraněmi.

Leon obratně protočí katanu v pravici a pak mi opře hrot o hruď.

„Tak povídej, kde ses tady vzala?“ zavrčí. V tmavých očích se mu skrývá výhružka, kterou maskuje bohorovným úsměvem.

„A kde ty? Neměl jsi náhodou unést Gabera a počkat na nás pod poklopem?“ zasmečuju. Nejlepší obranou je koneckonců útok.

„Já se ptám a ty budeš odpovídat,“ přitlačí na hrot, až mi z kůže vyhrkne několik kapek krve.

„Na to, abys mě zabil nemáš koule, tak nemachruj,“ odseknu.

„Smrt není to nejhorší, co tě může potkat,“ vytáhne z kapsy ovladač a dotkne se zlehka tlačítka ON.

Udělá se mi blbě. Na některé věci si nejde zvyknout ani po letech. Třeba na nervovou bolest prýštící z obojku, která z člověka vyždímá všechnu vůli a promění jeho psychiku ve všehoschopný rosol.

„Co po mně chceš,“ zeptám se přiškrceně.

„Vědět, jak je možné, že se někomu povedlo zdrhnout ze Schulzem obšancovaného území. Ten chlap není žádný zelenáč a nepracují pro něho zrovna béčka.“

„Každý někdy udělá chybu,“ obzvlášť když toho má moc,“ pokrčím rameny a natočím palcové hrany se strženou kůží směrem vzhůru.

Sehne se a chvíli si moje ruce prohlíží.

„Vypadá to věrohodně, ale já ti nevěřím,“ zamračí se.

„Vidíš a já ti věřila,“ rýpnu si sarkasticky.

Uhne pohledem, odkašle si a chvíli zírá stranou. Poté do mě opět zabodné své tmavé oči.

„Udělal jsem, co jsem musel a teď to nebude jiné,“ ztvrdne mu hlas.  Slova umocní prudká bolest, která se mi zakousne do krku.

Zkroutím obličej a prosebně zavrtím hlavou.

V tmavých očích se však neodráží ani stopa soucitu. Jsou chladné, zaměřené na cíl.

„Co po mně, sakra chceš?“ zaúpím.

„Chci slyšet pravdu. Jak je možné, že ze všech Schulzových zajatců se povedlo utéct zrovna holce s kódem GLD?“ trefí se přímo na střed. Hloupý není, to se musí nechat. „Navíc ve chvíli, kdy Hugo přišel o šampionku a nemá čas nechat si do dalších her vyrobit novou?“

„Náhoda?“ pokusím se o nesmělý úsměv, který mi však stahuje bolestivá grimasa.

„Nevěřím na náhody,“ zvýší intenzitu.

 Podlomí se pode mnou nohy a bezmocně klesnu do kleku. Pokusím se postavit, ale další vlna prudké bolesti mě strhne zpátky.

„Tak ještě jednou, co tu děláš?“ procedí mezi zuby.

Mlčím a klepu se jak drahej pes, co ho někdo vyhodil na mráz.

„Zabila jsem dva vojáky, co mě hlídali a zmizela, dřív než si toho někdo stačil všimnout,“ vypravím ze sebe s obtížemi.

„A pak jsi nabrala kurz přímo do Suridu, tomu tak budu věřit…“

„V pohraničí mě chytli lovci a prodali na trhu do stok.“

„Docela smůla,“ pustí ovladač.

Na krátký okamžik se mi uleví.

„Štěstněna není zrovna moje kámoška. Posílá mi do cesty samý sráče…“

Po těch slovech přemáčkne doprava a stiskne.

„Arrrgh!“ vydere se mi bezmocně z hrdla.

„Nevěřím ti ani slovo. Nejsi tu jen tak. Má to nějaký cíl. Čím si pojistili tvoji loajalitu? Mluv! Jinak se bolest bude stupňovat, dokud nezešílíš.“

„Když zešílím, zklameš Huga. Nechce šílenou gladiátorku, chce šampionku.“

„Zlomím tě jako čepel, pak roztavím a z té hmoty ukuju novou, pevnější a  oddanou.“

„Člověk není kus kovu,“ procedím skrz zuby, protože bolest se pomalu stává nesnesitelnou. Ještě chvíli a křupne to. Ani Gustav se nikdy nedostal tak daleko. Nemusel. Spolupracovala jsem s ním dobrovolně. Chtěla jsem pro něho vítězit, věřila jsem ve svobodu. Ta víra byla bláhová a hloupá. Věřit komukoliv je hloupé. Teď už to vím.

Mučení   k mému překvapení ustane. Leon si klekne ke mně, položí katanu na zem a uchopí mě za bradu.

„Ne není. Je daleko měkčí. Křehčí. Byl bych raději, kdybys pochopila, že vzdor je bláhový. Kdybys byla pro tuhle chvíli chytřejší.“

„Nejsem chytrá,“ naseru se. „Kdybych byla chytrá, tak ti nevěřím. Kdybych byla chytrá, tak tě nabonzuju Gaberovi už první večer. Když mě před tebou varoval Maus, hájila jsem tě, chtěla věřit pohádce, o tom že sloni mohou přetrhnout šňůru a rozdupat svoje věznitele na krvavou kaši. To jsem ale netušila, že ve skutečnosti tvoje šňůra vede až do sousedního města a druhý konec drží v rukách bohatý  páprda, co rád gladiátory.“

Cukne sebou a pak mi jednu ubalí, až se mi z nosu spustí krev. Paradoxně mě to uklidní. Rozhodila jsem ho. Pustil ovladač a začal se věnovat starému dobrému násilí, co tak zkurveně nebolí a je člověku daleko přirozennější.

„Varoval tě Maus?“ stiskne rty a nevěřícně na mě pohlédne.

„Prohlédl tě, došlo mu, kdo krade utrix z jeho skladiště. Tvrdil, že nás jenom zneužíváš. Nevěřila jsem mu. Nechtěla jsem mu věřit…“

„Proč jsi mi neřekla, že mě z něčeho takového podezřívá? Znal se s generálem Schulzem, mohl se s ním spojit a varovat ho…“

„Spojil se s ním a varoval ho. Přišli spolu. I se Sochorem. Ten zbabělec raději včas zdrhnul, než aby čelil naší vzpouře. Díky tomu nebyl důl nakonec dobyt a Gaulinčuk ho nepřevzal.“

„Tohle mu ovšem nepovíš,“ je najednou celý zelený. Po bohorovném Leonovi a jeho sebevědomém výrazu není ani památky. Bojí se. Strach z něj kape jako voda z mokrý cejchy.

„Nepovíš mu to proto, protože tě k němu nepustím. Nepůjdeš ani do cvičiště k ostatním. Dám si na tvém výcviku osobně záležet. Zlomím tě a pak z té hmoty ukuju novou, oddanou mé osobě. Stanu se tvým pánem a tvoje jediná touha bude učinit mě šťastným.“

„Jsi blázen,“ odfrknu si.

Prudká bolest mnou trhne nazad, až upadnu. Prudká a impulsivní, vystřelující mi do obojku připojeného k páteři. Prolínající se s mými nervovými zakončeními, jako nadrženej chlap se svou kurvou.

Začnu řvát, skučet, svíjet se…

Jeho reakcí je jen vyšší  inzenzita.

„Prosím, už ne,“ zašeptám vyčerpaně.

„Prosím, už ne, pane,“ zdůrazní.

„Prosím, už ne, pane,“ zopakuju mechanicky, aby to konečně přestalo.

 Bolest zmizí. Najednou je ticho, prázdno. Jen v páteři mi doznívají ozvěny toho hnusu a ve spáncích pulzuje zpěněná krev.

„Vlastně mi je jedno proč jsi tady. Nezáleží na tom,“ postaví se. „V meziměstském zápase zvítězíš. Postarám se o to. Budeš ronit slzy a potit krev, dřít na maximum svých možností. Z měkého se zase stane ocel a tu ocel nabrousím, jako tuhle katanu,“ sehne se pro meč, který před chvílí odložil.

Mlčím. Neodvažuju se na něho ani pohlédnout, aby si nepřečetl, jak se mi jeho slova příčí.

„Nebo máš snad jiný názor?“

„Ne,“ zavrtím rychle hlavou.

V levici protočí ovladač.

„Ne, pane,“ pravím rezignovaně.

„Zlomit člověka není tak těžké, má-li k tomu vhodné nástroje,“ praví s úšklebkem a odemkne mi malým klíčkem pouta, rozepne kožený opasek a nechá je spadnout k zemi.

„Postav se,“ přikáže. Ovladač uschová zpět do kapsy.

S obtížemi si stoupnu a vyčerpáním přešlápnu, zamotá se mi hlava.

Vyjme katanu z mahagonového pouzdra a obnaží její ostří. Poté mi ji k mému překvapení podá.

V dlani sevřu kožený oplet.

„Máš koule mě zabít?“ vzhlédne ke mně a rozhodí rukama.

„Co to zkoušíš?“ nechápu.

„Tak ano nebo ne? Další příležitost nedostaneš. Buď mě zabiješ hned teď, nebo přede mnou znovu poklekneš. Tentokrát však dobrovolně, z vlastí vůle, protože to bude tvoje rozhodnutí.

Stisknu rty a ještě pevněji sevřu meč v dlaních.

„No?“

Bylo by to tak snadné. Nechat projít ostří jeho hrudí. Zabít ho a pak se dívat jek sebou cuká v louži krve. Jenže já nemám na snadnou cestu nárok. Slíbila jsem holkám, že je v tom nenechám. Staly by se další z jeho nesmyslných obětí. Vzala bych je na onen svět spolu s ním, aniž by za cokolov mohly. Smrt nadřízeného se trestá popravou napříč vesmírem. Pochybuju, že tady to chodí jinak.

„Tahle rovnice nemá jiné řešení. Ten kdo nedokáže zabít, prohrál a poražení klečí,“ ušklíbne se a provokativně si nechá opět ovladač vklouznout do dlaně.

Nehýbu se. Ví jak mě ponížit, je schopný manipulátor a vypočítavý sráč.

Ruka s mečem se mi zachvěje.

Když ho zabiju, tak to ukončím. Všechno. Teď, ale není ještě správný čas. Je potřeba sežrat ego a přizpůsobit se. Začít hrát svoji hru v té jeho. Bez emocí, bez pocitu ponížení.

Položím katanu na tatami a pak si kleknu. Podřízeně skloním hlavu.

„Jsem rád, že jsi pochopila pravidla.“

„Pochopila, pane.“

 

 

***

 

„Co se mračíš a vůbec nemluvíš?“ drcne do mě ramenem Božan, když nám dvě mladé holčiny s otrockými obojky na krku, barví hlavu. Koudel světlých vlasů se mu válí pod nohama a na pětimilimetrový sestřih mu natírají v pruzích gumovým štětečkem černou hmotu.

„Starej se o sebe,“ odseknu.

„Souvisí to nějak s tím borcem, co nám bude šéfovat?“ zajímá ho.

Když nereaguju, pokračuje.

„To nechápu, nejdřív tady všem lezeš do prdele a snažíš se zalíbit a pak tomu, co nás bude mít na starost, pliveš krev do ksichtu. Co spolu máte?“

„Do toho ti nic není.“

„Spali jste spolu?“

„Proč bychom spolu sakra měli spát?“ naseru se. Je zvědavej jak pavlačová drbna. S Franie musí mít nějaký společný gen.

„Vypadá dobře, kdybych byl ženská, tak si dám říct.“

„Jsi teplej nebo co?“

„Říkám, kdybych byl ženská. Má takovou přitažlivou auru, nevím jak to říct. Prostě vypadá dobře.“

„Hmh,“ zamračím se.

„Neříkej, že tobě se nikdy nelíbil. Jinak by ses nechovala tak idiotsky. Ženský se chovaj idiotsky, jen když se jim chlap líbí.“

„Ty tu hubu nezavřeš, co?“

„Třeba mě naháněla jedna panička asi měsíc. Byla to manželka ředitele jednoho z největších seperátorů biohmoty v Suridu. Táhlo jí na padesát a zaplatila Brenovi docela mastnou sumu, když ji vošustím. Vůbec se mi do toho nechtělo. Byla taková celá umělá od vlasů až po nehty na nohách. Měl jsem, co dělat, aby se mi postavil. Navíc jí už měknula prdel a to se vytahovala, že má jedničkovou výbavu. Když bylo po všem, nedala mi pokoj. Chodila na všechny moje zápasy a chtěla víc. Sexu, mýho času. Dokonce Brena překecávala, ať mě jí prodá, nabízela třicet táců, ale naštěstí nebyl debil…“

„Mohl jsi mít pohodu. Šukal bys Elitku a nemusel v cirku nasazovat kejhák,“ pohlédnu na něho úkosem.

„Zbláznila ses? Přijdu ti jako srab, co se bojí do arény? Cirk je to, co dává mý existenci smysl. Paničky, ať šukaj gigolové. Ty bys snad zápasy vyměnila za to, že budeš roztahovat nohy nějakýmu bohatýmu páprdovi?“ otočí se ke mně.

„Žádnej páprda, kterej by o něco takovýho stál, se nikdy nenašel,“ pokrčím rameny.

„A byla bys toho schopná?“

„Nevím, nikdy jsem o tom neuvažovala. Gustav neměl tyhle nápady. Byli jsme s Gladem dvojka. Prodával naši značku jako mileneckou. Neměl zájem tenhle dojem u věřejnosti nějak poškodit.“

„Tady to chodí jinak. Vydělává se na všem. A o Gaulinčukovi se proslýchá, že se svejma nejlepšíma holkama spí. Co budeš dělat, když vyhraješ a pozve tě do postele. Už jsi o tom přemýšlela?“

„Jsem Genit, otrok. Co mi zbyde?“ pokrčím rameny, na jednu stranu ráda, že se hovor přesunul do bezpečné vzdálenosti od Leona.

„A nebude ti to vadit? Mě to tenkrát vadilo hrozně. Ponížilo mě to. Připadal jsem si podřadnej. Gigolové jsou podřadní.“

„Možná si to samé myslí o gladiátorech.“

„To je blbost. Gladiátoři jsou elita. Šedesát šestky jsou víc než třicettrojky. To ví každý.“

„Myslíš každý gladiátor. Znávala jsem třicettrojku a byla s tím v pohodě. Furt se mi snažila nacpat do postele, aby se nějak odvděčila za… no to je jedno,“ zavrtím hlavou a promnu si oči.

„Holka, jo?“ zarazí se Božan.

„Jo. Vyrobili ji obojetnou. Šukal ji jeden bijec, co úplně zbytečně zařval. Tak moc potřebovala k někomu patřit. Udělala by pro to všechno. Sama se cítila nejistá.“

„Že by i tobě vlezla do postele,“ uchechtne se Božan té představě.

„Jo.“

„Asi tě vnímala jako chlapa.“

„Dík,“ zamračím se.

„Já bych se ti rozhodně do postele necpal. Mám rád holky, malý, měkký, poddajný, co se snaží vyhovět. Ty určitě ráda šéfuješ. Já nerad ženský, co rády šéfujou. Proto mě taky ty Brenovy nápady s paničkama sraly.“

„Jsme Geniti, můžou si s námi dělat, co chtějí. Náš úděl je poslouchat.“

„Nevypadáš, že bys s tím byla moc v pohodě,“ ušklíbne se.

„Koho prosím tě zajímá, s čím je Genit v pohodě.“

„Brena to zajímalo. Když jsem mu řekl, že už žádnou paničku nikdy obhospodařovat nechci, vyšel mi vstříc. Byl to dobrej šéf.“

„Teď nám bude šéfovat Leon a to není dobrej šéf, ale pěknej sráč. Skřípnu zuby.“

„Znáš ho z dřívějška, co? Myslel jsem si to. Jinak by ses tak blbě nechovala.“

„Je schopnej pro kariéru udělat všechno. Jít přes mrtvoly. Na nikom mu nezáleží. Obětuje kohokoliv.“

„To tak v aréně chodí, ještě sis nezvykla?“ podiví se.

Mlčím. Najednou vypadám jako naivní husa, co je na světě pár tejdnů.

„My se nepotkali v aréně, ale v dolech.“

„V dolech?“ zarazí se.

„Jo, v utraniových dolech Darek Company.“

„A? Na hornících nikomu nezáleží. S jejich smrtí se počítá. Proto jsou taky tak levní. Jsou určení na odpis.“

„To myslíš vážně?“

„Kdyby to tak nebylo, jejich cena by byla vyšší. Ale pracanta pro důl seženeš za pár šupů, narozdíl od gladiátora. My jsme elita, říkám to furt. Taky bych pro Brena obětoval horníky, kdyby si to přál. Můj život je cennější než jejich.“

Zmlknu a kousek si odsednu. Tady opravdu nemá cenu věřit vůbec nikomu. Glad, Leon, Božan. Všichni jsou stejní. Ani jeden z nich nikdy netoužil po svobodě. Jejich jediným cílem bylo přinést, co největší kořist svému pánu a složit mu ji k nohám.

---