19. Výcvik

V tělocvičně je zima. Skoro mráz, který se mi zakusuje do holých chodidel. Nikdo se tu nejspíš neobtěžoval zapnout topení a z otevřeného okna vane průvan.

Jsem tu sama. Z malé cely, ve které jsem strávila předchozí noc mě sem dovedli mlčenliví pohůnci, co se mnou nepromluvili ani jedno slovo, zřejmě mají zákaz. Vypadá to, že následující měsíc, bude měsícem samoty.

Zavřu okno a začnu se rozhlížet po cvičných zbraních visících na stěnách. Jde o krátké meče, dlouhé obouručáky, sekery, vidlice, sítě, štíty, dýky, nunčaky, vrhací hvězdice a ještě pár dalších, které neznám.

Zkusmo sejmu ze stojánku jednu z katan. Je z tuhého plastu se zaobleným břitem, zároveň dostatečně těžká a vyvážená, aby simulovala opravdový meč. Protočím ji v pravici a zkusím několik výpadů. Nepracuje se s ní špatně. Její výrobce věděl, co dělá.

Chvíli si s ní pohrávám, ale pak mě to přestane bavit a sednu si doprostřed tělocvičny.

Trvá to jen malý okamžik a vrznou dveře. Stojí v nich Leon. V pravici třímá tenký prut, který protáčí mezi prsty. Přejede cvičiště pohledem, načež ho zabodne do mě. Vypadá rozzlobeně.

„Vstávej,“ přetáhne mě jím přes záda.

Když se zamračím, dostanu další.

„Řekl jsem vstávej.“

Neochotně se zvednu.

„Čekal jsem, že se budeš snažit zahřát, nebo něco dělat, ale ty tu sedíš, jako kdybys měla neomezeně času.“

Chci něco odseknout, ale radši to spolknu. Ten prut mě dost sere. Z druhé strany lepší jak ovladač.

„Dej si sto kliků. Na pěstech,“ přikáže.

Mrsknu po něm nevraživým pohledem a couvnu. Všechno se ve mně vzpříčí. Úplně stejný pocit mě ovládnul, když jsem se poprvé setkala se Sochorem. Neumím poslouchat takhle na povel, ne tyhle sráče.

Leon se zamračí a protočí prut v dlani, pak jím švihne mým směrem.

Vykryju to plasovou katanou a couvnu.

„Chceš si hrát, no dobrá. Myslel jsem, že jsi minule pochopila pravidla. Ale jak se zdá, tak to budeme muset probrat znovu. Nejsi zrovna chápavá,“ ušklíbne se a zaútočí tentokrát o dost rychleji.

Kryt.

Nechá prut sklouznout po zbrani, obratně se uhne a pak mě udeří vší silou do krku.

Au.

„Jsi mrtvá,“ zavrčí.

Další útok.

Kryt.

Rána do žeber.

„Takhle tě přepere i želva,“ mračí se.

Má pravdu. Nějak jsem se pod Trixem zpomalila. Ve stokách to bylo jedno, teď se budu muset sebrat, nebo za chvíli budu celá pruhovaná.

Další ráně uhnu, prudký kopanec mu zasáhne podbřišek.

Cukne sebou do předklonu.

Zaútočím mu levým hákem na čelist, je však rychlejší. Sehne hlavu, čapne mě za druhou paži a úsporným chvatem mi vykroutí katanu z ruky. Hodí ji kamsi za sebe, abych se k ní nedostala a opět zaútočí prutem.

Couvnu do strany. První rána projde, druhá se mi obtiskne na předloktí, třetí opět dopadne na žebra.

„Sakra nech už toho,“ zaskučím.

Odpovědí mi je další úder.

„Nenechám toho, dokud se nenaučíš slušnému chování. Ani jednou jsi mě neoslovila, jak se sluší a patří. A místo splnění mého rozkazu se stavíš na zadní.“

Rána.

Tentokrát vykrytá předloktím.

Další do krku a ještě jedna do zad.

Hrábnu mu vztekle po prutu, ale zachytí mě a chvatem shodí na zem.

Dopadnu tvrdě, rychle se však snažím dostat zpátky na nohy.

Prudký kopanec mi vyrazí dech a odhodí mě stranou. Zůstanu bezmocně ležet na břiše.

Za krkem ucítím tuhou podrážku jeho obuvi.

„Nechtěla jsi klikovat, tak teď začneš. A když ne, bude to bolet,“ švihne mě vší silou do odhalené paže.

„Hajzle,“ zasupím.

„To není oslovení, které mi přísluší.“

Další rána do stejného místa, až mi naběhne fialové jelito.

Vztekle praštím pěstí do koženky. Ten parchant si moje ponížení vysloveně užívá.

Odpovědí mi je další rána, ještě o dost brutálnější. Roztrhne mi kůži a z paže se mi vyřině krev.

Tlak na krku zesílí.

„Dělej, vstávej,“ umocní slova další ranou.

„Tímhle způsobem mě brzo zlikviduješ,“ zasupím vztekle.

„Nezlikviduju. Jsi regenerát první kategorie. Vydržíš, víc než si myslíš,“ praští mě znovu.

Takhle to nejde dál. Z všech sil se vzepřu.

„Řekl jsem na pěstech, zapoměla jsi?“ ozve se nade mnou. Tlak na chvíli povolí.

Poslušně si opřu ruce o pěsti.

Podrážka se mi přesune do páteře.

„A nezapomínej na oslovení,“ udeří mě do zátylku, až mi zabrní v obratlích.

Au.

Mlčky se pokusím o klik.

Rána mi tentokrát mlaskne o druhou paži.

Tlak v páteři neustává. Naopak je dalekho horší, protože přesunul celou váhu na přední nohu.

Paže se mi zachvějí.

Rána.

„Nerozumíš?“ vyštěkne.

Začínám toho mít plné zuby. Sto kliků nedotáhnu i kdybych se posrala.

„No!“

Rána.

„Rozumím, pane,“ zamumlám. Bože, jak já toho parchanta nenávidím.

Tlak ze zad k mé úlevě zmizí, člověk mu je za to div ne vděčný.

„Vidíš, že to jde,“ praví klidněji. „Taď tu stovku a rychle.“

Stisknu zuby, sežeru ego a pustím se do toho.

Postaví se tak, abych se při shybu do dolní polohy bradou dotýkala jeho boty. Stojí nade mnou rozkročený, ruce panovačně založené na prsou a neskutečně si to užívá.

Nevím, jestli jsem někdy k někomu cítila tak prudkou nenávist jako teď k němu. S Gustavem to nebylo osobní. Teď je.

Když dotáhnu stovku do finále, zvednu se a postavím naproti němu. Přerývavě dýchám, hruď se mi zdvíhá nahoru a dolů, halenu mám celou propocenou. A on se dívá. V jeho pohledu se odráží uspokojení dravce, který ulovil kořist a teď ho čeká hostina.

Přijde ke mně  blíž, chytí mě pod krkem a stiskne.

„Rozbila jsi mi nos, pamatuješ?“

Cítím, jak se mi do hlavy hrne krev. Snažím se zatnout krční svaly, ale druhou rukou mi objme zátylek a obtočí mě jako škrtič.

Svět okolo začne tmavnout.

„Slíbila jsi mi, že když tě zradím, zabiješ mě,“ zašeptá mi tichounce do ucha.

Ta doba mi přijde jako hrozně dávná minulost. Jiný život.

„Jsi slabá, na to abys mě zabila. Nezbývá ti než poslouchat. Rozumíš?“

Pokusím se narvat dlaně mezi jeho ruce a setřást ho ze sebe, ale nemám šanci.

„Nerozumíš,“ zavrčí a přitvrdí.

Svět okolo obejme temnota.

Několik facek a je zase světlo. Uvědomím si, že u vláčně visím v náručí.

„Proč to děláš?“ zachraptím a odtáhnu se od něho.

„Děláš si to sama.“

„Tebe to baví,“ dojde mi.

Jen pokrčí rameny a podivně se usměje.

„Ubližovat je stejně zábavné jako poskytovat rozkoš. Obzvlášť těm, co se tak rádi staví na zadní. Lámání osobnosti je pozvolný proces. Nic nejde hned. Ten proces má svá pravidla.“

 Ještě včera jsem si myslela, že to všechno dělá jen z vypočítavosti, aby se zalíbil svému šéfovi. Ale zmýlila jsem se. On si to užívá. Sebemenší příčina mu poskytne důvod mě týrat.

„Líbilo se mi, jak vzdoruješ Sochorovi, zaujala jsi mě tím. Ne proto, že vzhlížím k hrdinům, ale protože jsem si představoval, jak bych si tě podal já sám,“ přelétne mu po tváři spokojený úsměv.

Couvnu. Žaludek se mi sevře. Tohle je opravdový Leon bez masky. Krutý sadistický parchant, co si rád hraje na pány a otroky.

„Bavilo mě tě bít. Držela jsi jazyk za zuby docela dlouho, přesně jak to mám rád. Ale nakonec jsi začala řvát. Každý nakonec začne. Nikdo nevzdoruje věčně. Každý jde zlomit, když se přiblíží smrti.“

„Proč sis vybral zrovna mě?“ hlesnu. V krku mám sucho. Jeho slova se do mě zařezávají jako ostří vroubkovaného nože.

„Líbíš se mi, v tomu jsem ti nelhal,“ mrkne na mě.

 „Cože?“ vytřeštím oči.

„Ubližovat někomu, kdo mě nezajímá, by byla nuda,“ ušklíbne se a vytáhne z kapsy ovladač.

Zavrtím hlavou.

Pobaveně stočí koutky směrem vzhůru a pak do mě pustí plnou fázi. Jen tak bez jakéhokoliv důvodu.

„Ne…“ vypravím ze sebe s obtížemi.

„Odteď chci absolutní poslušnost, nemáme čas si hrát.  Rozumíš?“

„Parchante zasranej,“ procedím skrz zuby.

„Stejně to brzy vzdáš!“ usmívá se. Černé oči se do mě propalují, pro tuhle chvíli zosobňují celý vesmír.

 „Máš to tak lehký…“ prsknu vztekle.

„To jen ty si to děláš zbytečně těžký,“ nasampluje maximum. Do mozku mi vystřelí prudká salva a ovládne každý neuron mého těla.

„Už ne…“ vypravím ze sebe z posledních sil.

Dá hlavu na stranu a provokativně ohrne koutek. Čeká.

„…pane,“ vydechnu a stisknu pěsti. Ponížení bylo dokonáno.

Bolest ustane.

„Ráda se dostáváš až za hranici. Ego je pro tebe důležitější než život,“ zamumlá si pro sebe potěšeně.

Mlčím. V puse se mi hromadí tisíc nadávek, ale nechci už za žádnou cenu další bolest. Včera jsem měla v plánu poslouchat, hrát hru v jeho hře, ale celé se mi to nějak sesypalo. To mezi námi je až příliš osobní.     

Sehne se pro katanu, podá mi ji a sám si dojde pro druhou.

„Tak rozcvičku máme za sebou a nyní se konečně můžeme pustit do tréninku,“ ušklíbne se pobaveně. „Nebo máš snad jiný názor?“

„Nemám, pane.“

Po tváři mu přelétne spokojený úsměv.

„To jsem rád,“ zatočí cvičnou zbraní ve vzduchu a postaví se do krycího postoje.

Neuro bolest člověka velmi rychle promění v psychický sliz, tvárný a poddajný. Všehoschopný, jen aby se už znovu neopakovala. Osobnost se rozteče jako vosk a ve vnitřnostech se usídlí strach. Tuhle partii vyhrál tenhle sráč na celé čáře.

 

***

 

Sedím v cele, která teď bude na nějaký čas mým domovem. Je malá, neútulná strohá. Jen postel a sprcha s hajzlíkem v rohu. Jinak tu není už nic. Přitáhnu si kolena pod bradu a přehodím přes sebe deku. Dává se do mě zima. Jsem zbitá jako pes, pruhovaná jak pyžamo, plná šrámů, modřin a tržných zranění. Navíc mám pochroumanou pravou ruku a začíná mi natýkat okolo palce. Leonův trénink byl fakt maso. Trval zhruba pět hodin a ani minuta nepřišla na zmar. Už dlouho jsem nedostala tak do těla. Možná kdysi na začátku, pod Mortym, když mě vyzvedl v pěstírně. Jenže to bylo něco úplně jiného. Morty byl rovnej chlap, co jen dělá svoji práci. Leon je parchant, co mu zasvítí oči, kdykoliv mi ublíží. Vidím to na něm. Tu touhu po krutosti. Má vadnej gen. U gladiátorů tohle nebývá zvykem. Jsme vychovaní zabíjet, ne zbytečně ubližovat. Jeho ale moje utrpení baví, což mi v žaludku míchá šťávy se žlučí. Nechce se mi to přiznávat, ale mám z něj strach. Ví, jak na mě. Ví, jak mě sundat velmi rychle až úplně dolů. Drží v rukách všechny zbraně a má nade mnou absolutní moc. A nejhorší na tom, je že máme společný cíl. Nemůžu to jen tak vzdát a nechat se domlátit k smrti. Musím dokončit Schulzův plán.

V zámku zarachotí klíč a dveře se otevřou. Unaveně pohlédnu tím směrem. Nejspíš mi nějaký Genit nese večeři. Zasloužím pořádný nášup. Žaludek mám prázdný jak lokál po zavíračce.

Místo obyčejného pohůnka je to Leon.

Cuknu sebou, až zády narazím do zdi. Co tady proboha zase dělá? To mi nedá pohov ani před spaním. Tentokrát je bez pancíře. Má na sobě volnou halenu a plátěné kalhoty jako já. V ruce drží tác s horkým uvařeným pokrmem, který příjemně voní.

„Za práci zasloužíš odměnu,“ usmívá se a položí tác vedle mě na postel.

„Dík,“ zahučím.

Je to pečené kuře s rýží a zelný salát. Vezmu si příbor a ochutnám první sousta. Musí se nechat, že to je výborné. Už dlouho jsem nejedla tak dobré kuře. Má medovou chuť a k tomu příjemně pálí.

Vzhlédnu k Leonovi, jestli mě nechá najíst v klidu, ale neodchází. Stojí naproti, zády opřený o dveře, ruce založené na prsou a dívá se na mě.

Otráveně si odfrknu, ale pak se do toho hladově pustím.

Počká dokud neoblíznu poslední kost, poté vezme tác a odloží ho na zem.

Polknu. Ani teď se nechystá odejít. Místo toho mě vezme za zhmožděnou pravici a začne ji prohmatávat poměrně bolestivým způsobem.

„Potřebuješ ošetřit,“ pokývne mi, když zkroutím obličej.

„To už tady bylo,“ poznamenám hořce. Vzpomínka mi sevře útroby nenávistným vztekem. Tehdy jsem mu věřila a byla vděčná. Jeho doteky na mě měly opojné účinky. Teď je mi za to stydno.

„Svlékni se,“ přikáže.

„Cože?“ cuknu sebou.

Dá hlavu na stranu a důrazně jí zavrtí. Stále mě drží za pochroumanou ruku.

„Zrychlená regenerace nám ušetří čas,“ vytáhne z kapsy známou tubu.

„Abys mě zítra mohl zase bez výčitek seřezat,“ stisknu rty.

„Přesně tak.“

„Jsi…“

„Co?“ ušklíbne se vyzývavě.

„Nic.“

„Tak dělej, nemáme na to celou noc. Potřebuju se vyspat a ty taky,“ pustí mě.

Chvíli váhám, a pak si přetáhnu halenu přes hlavu.

Zálibně mě přejede pohledem. V očích se mu cosi zaleskne.

Polknu a vytřeštím na něj oči.

 „Neboj se, nevojedu tě. Není to můj styl. Leda, až budeš sama chtít,“ stočí koutek vzhůru.

Zalapám po dechu. Nějak mi dojdou slova. Co si o sobě jako myslí!

„Hranice mezi láskou a nenávistí je křehká. A ty ráda hranice překračuješ…“

„Zapomeň!“

Rozšroubuje tubu a začne mi vtírat regenerák do kůže. Postupuje vláčně, nespěchá. Je blízko, voní čistotou, zřejmě už se na rozdíl ode mne vysprchoval. Pak mě zničeho nic políbí na rameno.

Ztuhnu.

„Jsi krásná,“ zašeptá zastřeným hlasem.

„Co to zkoušíš?“ odtáhnu se.

„Tehdy jsem nelhal. Když jsem tvrdil, že se mi líbíš, nebyla to hra, ale pravda.“

„Ta pravda dost bolí.“

„Bolest je součást života. Všechno, co za něco stojí, bolí.“

„A že to vždycky bolí jenom mě,“ neodpustím si sarkasmus.

„To je přece v pořádku, nebo ne?“ zašeptá mi do ucha s tichou výhružkou.

„Jistě, pane,“ stisknu rty. Nechci další bolest. Tohle je o dost příjmenější. Člověk by se to toho snadno propadnul. Utonul v tom. Leon má pravdu. Láska je děsně blízká nenávisti a hranice mezi nimi vede velmi tenká.

„Jsi učenlivá,“ přejede mi ukazovákem po páteři až ke křížové kosti. Na zádech mi vyskáče husí kůže a zježí se mi chlupy.

Poté si opět vytlačí gel na prsty a začne mi ho vtírat do krku.

Syknu bolestí. Napuchlá kůže je citlivá jako prase.

„Ale no tak, tohle přece nebolí,“ zavrtí hlavou.

Jen něco otráveně zabublám.

„Bolet tě to bude až zítra, pokud budeš zase tak pomalá jako dneska,“ uchopí mě opět za zhmožděnou ruku a otočí mě k sobě čelem.

Uhnu pohledem. Tahle hra je pěkná sviňárna, sotva člověka na  chvilku uklidní, okamžitě hned zaútočí. Je potřeba být pořád ve střehu.

„Máš vykloubený palec,“ prohmátne mi zkušeně dlaň.

„Jo?“ vzhlédnu k němu.

„Nahodím ti ho zpátky, tak se na to připrav,“ chytne mě za palcovou hranu. „A neřvi,“ pohlédne mi do očí.

Stisknu zuby.

Zkušeně trhne, v kloubu mi lupne a zavalí mě vlna prudké bolesti. Do očí mi vhrkne několik bezmocných slz. Jedna z nich si proklestí cestu po tváři.

Setře mi ji lehkým dotykem bříška prstu.

„Slzy ti sluší, víc než nesmyslný vzdor,“ usměje se podivně a dlouze na mě hledí.

Cuknu očima do strany a nervózně poposednu. Začínám mít téhle bipolární hry plné zuby. Naleptává mě jako kyselina a vytváří uvnitř těla chemický koktejl protichůdných pocitů.

„O co ti sakra jde?“

Nereaguje a mlčky mi začne vtírat do dlaně regenerák a následně ho stahovat pevným obvazem.

„Tak o co?“ skřípnu zuby.

Když má hotovo, zvedne se k odchodu.

„Uvidíme se zítra odpoledne, dobře se na to vyspi,“ popřeje. Ve tváři má mírumilovný výraz, jako kdybychom byli nejlepší přátelé.

Zmateně zamrkám. Proměnil se jako chameleon a ta proměna mě děsí možná víc, než půvdní verze. Je daleko větší parchant, než jsem si prve dokázala představit. Překračuje bezostyšně všechny hranice. Nemá skrupule, svědomí a člověk netuší, co vymyslí příště. Dostane ho až na okraj a pak náhle změní pravidla hry.

---