Tolika věcí

To bude tím, že věřím tomu, co dělám, i když určité pochybnosti má každý tvůrce. 

Já vím právě. 

Obdivuji tvoji odolnost vůči názorům ostatních. Mě vždycky všechno hned rozhodí...ale tebe ne. 

momoi,

rytmus a rýmy tu nejsou na úkor smyslu obsahu, ale neopak jej podporují. Vše plyne přirozeně, ve stylovém a záměrně tak pojatém vázaném verši. Zvolené prorýmování básně je ale takto jazykově a technicky vysoce náročné a vyžaduje právě důkladné znalosti vázaného verše. Já mířím opačnou cestou, od klasického a velmi již otřelého vázaného verše do nových, experimentálních básnických forem. 

Když ono to u tebe nemá moc smysl. 

Ale tak, když jinak nedáš.

Rizika vázanýho verše vnímám hlavně v tom, že málokdo ho umí nechat přirozeně plynout. Necpat se do rýmů a rytmu na úkor smyslu. Myslím, že bys to mohl umět... jednou. Obsahově za sebe vnímám jakousi nenaplněnost nebo nenaplnitelnost, což je mi hodně blízké. Možná neumíme zachytit podstatné věci, pokud nás přímo nekopou do holeně... vědci v klecích vlastní optiky. To jsme všichni, nebo ne? Snažíme se to rozlousknout, ale máme svoje limity dané... nevím... zkušeností, intelektem... pokud je to obžaloba, pak bys touhle optikou nemohl věřit nikomu.

Celkově to má nápad, ale působí to nepřístupně... prostě to není druh básně, kterej by mě nějak usadil. 

Spisovný výraz, na víc se nezmůžeš?

Tolika... to je děsný slovo

Společná touha a snaha, aby se lidem žilo dobře. 

ten konec jsem asi nějak nepochopil