20. Mezi smečkou 

 

Dva týdny uběhnou v narudlé mlze. Dopoledne dřu v posilovně a  odpoledne trénuju s Leonem. Je to peklo. Každým dnem tvrdší, horší a náročnější. Pohybující se těsně pod hranicí snesitelnosti a ten tlak se neustále stupňuje.

Večer mě pak ošetřuje. Je to jeho pravidelný rituál, který nikdy nevynechá, ani za sebe nepošle kohokoliv jiného. Nosí mi jídlo, stará se o mě. A schválně nechává viset ve vzduchu něco nevyřčeného, což mě dráždí den ode dne víc a víc.

Patnáctý den, k mému překvapení, na odpolední trénink nedorazí. Čekám na něho, ale neobjevuje se. Přijde mi to dost divné, obvykle bývá dochvilný. Teď tu však chybí. Měla bych cítit úlevu, ale dostavuje se podivný neklid. Zvykla jsem si na něho. Lidská mysl je neuvěřitelně přizpůsobivá. Stačí aby se ona osoba stala jediným člověkem, kterého vídáte a vznikne vztah. Rytmus setkání, které se nemění z toho vztahu udělá něco pravidelného s čím počítáte. A když to najednou není?

Sejmu ze zdi katanu a udělám pár obvyklých cvičných výpadů. Po očku ale furt koukám ke dveřím. Leon se však neobjevuje. Místo toho vrznou veřeje a do místnosti k mému překvapení vstoupí Lamber.

„Dneska tvůj trénink přeberu já,“ zamručí. Nevypadá dobře. Vlasy jako kdyby mu ještě o něco více zřídly, tvář má odulou, oči vodnaté. A v nich usídlenou podivnou škodolibost.

„Co se děje, kde je Leon?“ nechápu. Něco tu smrdí a  mě zajímá, co to je.

„Stýská se ti po něm?“ podiví se.

„Obykle odpolední cvičení nevynechává,“ pokrčím rameny.

„Dneska se budeš muset spokojit se mnou,“ praví podmračeně.

„Důvod?“

„Nepátrej po důvodech. Nic ti po tom není,“ odsekne. „Budeš se snažit, jako kdybych byl on a když ne, bude tě to úplně stejně bolet,“ vytáhne z kapsy ovladač.

Jen mlčky přikývnu.

„Tak se předveď, co tě ten zkurvysyn naučil,“ dojde si pro meč a štít. Katanu evidentně nepoužívá. Je to bijec klasického typu.

Zaútočí bez varování zleva. Není však příliš rychlý, bez problémů to vykryju, nechám sjet čepel po ostří a hrot mu vrazím do ohryzku.

„Jste mrtvý,“ usměju se.

Ignoruje to, couvne a zaútočí znovu.

Chvíli se naháníme po cvičišti. Všechny jeho útoky však skončí stejně. Jsou bezcenné. Chápu, že ho Gaulinčuk vyměnil za Leona. Už není schopen zvednout laťku. Funí a působí vyčerpaně. Z krabatého čela mu leje pot. Já se ani nestihnu zadýchat.

„Jsi ve formě,“ uzná neochotně. Je poznat, že z toho vůbec nemá radost.

Jen pokrčím rameny.

„V Hangáru jsi byla daleko pomalejší. Ten parchant si na tobě dal záležet. Určitou šanci uspět máš.“

„To mě těší,“ usměju se.

„Neusni ale na vavřínech. Kdo si je příliš jistý vítězstvím, obvykle skončí blbě.“

„Kdy se vrátí Leon?“ zkusím to znovu. Tuším, že pokud mě bude trénovat tenhle, nemusí to stačit.

„Si tě pěkně ochočil. To mu jde, minapulovat s lidmi. V tom je mistr. Obtočí je jako chobotnice svými chapadly a pak pomaličku utahuje smyčku. Ale všeho dočasu, na každou chobotnici se vaří voda,“ praví zlomyslnně. Ti dva se moc rádi nemají. No, aby ne, když mu přebral fleka.

„Jeho lekce znamenají moje přežití.“

„Tím chceš jako říct, že já jsem už na hovno. Vodepsanej kus,“ urazí se.

„To jste řekl vy, ne já.“

„A co když se nevrátí, he? Co uděláš?“

Překvapeně k němu vzhlédnu a čekám, jestli to nerozvede.

„Hrál si s ohněm a ten ho spálil. On si rád hraje s ohněm. Myslí si, že je něco víc, než my ostatní tady. Vždycky si to myslel a skončil díky tomu akorát tak v dolech.“

„V dolech skončil, protože ho tam poslal Gaulinčuk vyvolat vzpouru, nebo ne?“ pozvednu obočí.

„Do dolů ho poslal starej, protože mu vošoustal ženu. Za trest. Ale pak se nad tím svým privilegovaným „synáčkem“ smiloval a dal mu úkol, co mu umožnil smazat vinu.“

„Řekl jste synáčkem?“ zaujme mě.

„Gaulinčuk do některých gladiátorů nechává přimíchávat svoje geny. Nazývá je pak svými dětmi. Stojí ho víc než ostatní a taky mu na nich nejvíc záleží. Serena taková byla i Leon. Jistě chápeš, že tomu my ostatní nemůžeme konkurovat…“ zazní mu v hlase hořkost mísená se závistí.

„Aha,“ hlesnu zaraženě. Vyrazí mi tím dech. Thurwa je vážně úchylná. To by na Mazuru nikoho nenapadlo míchat svoje geny s gladiátory. Jenže Eliti odtud nebývají neplodní. Nikdo by si tam nelajsnul geneticky nevyčistit svoje potomstvo. Tady to nejspíš fungovalo jinak. Jestli má v sobě Leon Gaulinčukovy geny, pak se není co divit, že je takový mocichtivý krutý sráč. Ten vadný gen má po svém „otci“.

„Je to tady veřejné tajemství. Kdyby byl obyčejnej Genit jako ty nebo já, nechal by ho starej pro výstrahu domlátit před nastoupenou grupou nebo pověsit na kříž. Takhle dostal druhou šanci. Druhou jo, ale třetí už nedostane,“ ušklíbne se zlomysleně.

„Chcete tím říci…“ nechám překvapeně viset slova ve vzduchu. V hrudi mě podivně bodne. Možná je to obava, že účinné tréninky jsou u konce. Že Leon nezemře mou rukou, jak jsem mu slíbila a nebude u toho klečet. Že už se nikdy neuvidíme, aby mi mohl splatit dluh, který u mě má. A nebo… Eh? Rychle myšlenky zaplaším a zabodnu pohled od Lambera.

„Nic ti do toho není. Tvůj výcvik mám od teď na starost já. A nevidím důvod, proč tě separovat od ostatních. Pokud máš pocit, že jsem pro tebe chabý soupeř, nastává vhodný čas poměřit tvoje schopnosti se zbytkem týmu. Nejsi víc. Jsi jen jedna z mnoha. Šampionkou Suridu se úplně klidně může stát Idara nebo Grena. Taky dřou ze všech sil, aby uctily jméno svého pána v meziměstském zápase. Poslední dobou se hodně zlepšily. I na nich Leon odvedl pořádný kus práce,“ stáhne rty do čárečky.

„Aha,“ hlesnu. To, že nejsem jediná, na kom si dává záležet, mi na chvíli vezme slova. Jasně, za mnou chodil vždy odpoledne a dopoledne se taky neflákal. Dostal na starost celý ludus, a dával zabrat všem. Nemůžu být jediná. Jen se tvářil, že mi to tak připadalo. Balamutit lidi mu vždycky šlo.

„Vypadáš nějak zklamaně, snad ses do našeho hezouna nezakoukala,“ ušklíbne se Lamber.

Jen otráveně otočím oči v sloup. To bych musela být naprostý masocistický magor.

„No nic. Konec keců. Konec samotky. Od zítřka tě chci vidět ve venkovním cvičisti mezi ostatními.“

„Není problém,“ pokrčím rameny. Za ty dva týdny se ze mě stal asociál, co jen dostává od Leona do těla. Změna mi jen prospěje.

 

 ***

 

Když mě domovní ostraha dalšího rána dovede do centrálního Gaulinčukova cvičiště, slunce už opatrně nakukuje svými paprsky přes betonový ochoz. Muži i ženy ve volných cvičebních halenách se právě rozcvičují. Máchají zbraněmi do vzduchu, předvádí výpady nebo se protahují. Sotva vstoupím dovnitř, obrátí ke mně pozornost.

„A hele, naše separovaná hvězda,“ ušklíbne se Božan, který se nachází nedaleko. Vypadá sebevědomě. Z béčka se proměnil v alfu. Cítím to z něho. Zamakal na sobě a je to na něm znát. Má na sobě černé tílko bez rukávů a na pažích se mu vlní svalstvo. Vrazí si pěsti v bok a udělá krok vpřed. Vyzývá.

Ignoruju ho a pokračuju doprostřed cvičiště. Jde o rozlehlý okrouhlý prostor ohrazený vysokou betonovou zdí, na které i tady visí neuvěřitelné množství různorodých cvičných zbraní. Jak se blížím, všichni se začínají zvedat a pomalu kolem mě utvoří kolečko.

Muži si mě přeměřují od hlavy k patě. Cítím z nich zvědavost, nikoliv nepřátelství. Pro ně neznamenám konkurenci. V očích některých žen se však nebezpečně blýská. Je poznat, že mě nevidí rády.

Skupinkou si proklestí cestičku urostlá stíhlá bojovnice s uhlově tmavými vlasy svázanými do tlustého copu. Má tmavší pleť a temné oči. Že by další Gaulinčukova dceruška?

„Naše mazurská šampionka, kterou si Leon celou dobu držel stranou, zavítala mezi obyčejný plebs,“ poznamená. Z očí jí čiší výzva. Chce se servat, upevnit pozici. Nebo minimálně zjistit, jak moc ji můžu ohrozit.

„Problém?“

„Já žádný nemám, ale ty budeš mít. Porušila jsi pravidla zdejší hierarchie a za to zaplatíš,“ dojde ke stěně, na které visí cvičné zbraně a sundá z něj dlouhý gumový bič.

„Máš ráda westernový filmy?“ ušklíbnu se.

Místo odpovědi bič bleskurychle rozvlní a práskne jím mým směrem. Kdybych zavčasu neuhla, zakousne se mi do krku. Ta holka je pěkná svině.

Nezaváhá ani na vteřinku a práskne znovu.

Tentokrát zvednu paži do výše, stisknu zuby, sežeru bolest a nechám si spletenou gumu obmotat kolem předloktí. Počkám na vhodný moment, a vší silou trhnu směrem k sobě.

Rukojeť jí bezmocně vyletí z dlaně. Najednou má prázdné ruce.

A já na předloktí rudý pruh.

Chce boj, má ho mít. V nový smečce je vždycky dobrý srovnat včas skóre. Ukázat, kdo je alfa a kdo béčko.

S opovržlivým úšklebkem zahodím bič na zem a vyrazím směrem k ní. Mám ráda, když jsou síly vyrovnané. Nepotřebuju tyhle bdsm pomůcky, abych ji dostala na lopatky.

Holka rozšíří oči a začne couvat. Je zhruba stejně vysoká, ale má o něco křehčí kostru a menší svalovou muskulaturu. Je takové bidlo, co se snadno zlomí.

K mému překvapení se jí však po boku objeví ostatní holky. Je jich asi deset. Všechny tmavovlasé. Ani jedna blondýna nebo třeba rusovláska. Všimnu si, že většina z nich má dlouhé vlasy. Úchylný tatínek si potrpí na princezny. Ani nevím proč, ale vzpomenu na Gustava Korzu. Proti tomuhle páprdovi mi najednou přijde jako docela férovej chlap. Tady to smrdí něčím odporným. Slizkým, co ulpívá za nehty a jen tak nevyvane.

Některým holkám se v rukách objeví cvičné zbraně z tvrzeného plastu. Meče, tyče, nože, jedna třímá dlouhý oštěp s oboustraným ostřím. Naštěstí plastovým.

„Tady se evidentně hraje podle pravidel,“ ušklíbnu se.

„Ty jsi pravidla porušila,“ zapluje tmavovláska mezi svoje družky, které se před ní srotí do formace želva. Sestřičky drží spolu.

Seknu pohledem k Božanovi, co on na to. Jestli mi třeba nepíchne, nebo tak něco.

Ruce má založené na prsou a pobaveně to pozoruje. Je jasné, že nehne ani prstem. Už vklouzl do jejich týmu a nehodlá na tom nic měnit. Jsem sama.

Nejbližší z tmavovláska zaútočí přímým bodlem tyčí na střed těla, cuknu do strany, nechám ji projít a když je nadosah, chvatem jí vytrhnu plastovou zbraň z dlaní a odhodím holku pryč.

Je slabší a o něco menší, nedá to zase tolik práce.

V tu chvíli se jako jedna na mě vrhne všech pět ostatních. Ty zbylé si jdou rychle pro zbraně ke zdi.

Plastový hrot mě bodne do žeber, inkasuju ránu do zad, jedna mě škrábne do krku.

Obklíčí mě ze všech stran.

V tmavých očích se jim blýská. Jsou jak chumel pyraní. Krvežíznivé. Ještě, že jsou zbraně jen z plastu a nemají opravdová ostří. I tak to, ale nebude prdel. Pokud prošly Leonovým výcvikem, smrdí to průserem.

Jedna útočí zleva, druhá zprava a třetí mi bez skrupulí vrazí ostří svého oštěpu do podbřišku. Všechno proběhne současně.

Cítím, že mi roztrhla kůži.

Zatímco jsem se holku nalevo snažila setřást, ta napravo mi mezitím na zádech udělala pěknou modřinu.

Začnu se ohánět tyčí. Ozve se několik vzteklých bolestivých syknutí.

Já vám dám deset na jednoho!

Vzduchem se mihne síť spletená z pevných nylonových vláken s těžkými závažími na okrajích.

Kurva!

Nestihnu včas zareagovat a zamotám se do ní. Uvíznu pod ní a holčiny do mě začnou řezat hlava nehlava.

Nezbývá, než upustit tyč, skulit se do klubíčka a krýt si nejcitlivější místa.

Jsem v hajzlu a bylo to dost rychlý. Deset na jednoho není dobrý poměr.

Plastové zbraně se míhají vzduchem a mě po těle naskakují bolestivé podlitiny. Dávají do toho všechnu sílu. To mě tolik nenávidí? Proč?

Trvá to dlouho, když se z toho snažím dostat, přidupnou síť k zemi a kopnou mě do břicha.

Jsem v prdeli. Tohle Lamber podělal. Nebo to byl úmysl? Co jsem komu udělala!

„Tak to by stačilo!“ ozve se znenadání ode dveří známý hlas. Z hrudního koše mi spadne šutr velikosti menšího pohoří. Člověk by nečekal, že zrovna tenhle hlas někdy tak ráda uslyším.

„Co se to tu děje? Nemáte posilovat?“ zahřmí. Vypadá rozzlobeně.

Rány přestanou dopadat. Uslyším cupkání bosých nohou po žíněnce. Sestřičky mizí.

S úlevou se posadím. Kůži mám v jednom ohni, ale nic zlomeného snad naštěstí ne. Plastové zbraně pruží. A holky přes veškerý vácvik nemají takovou sílu.

Leon prudce zatáhne za síť a sundá ji ze mě.

Vděčně k němu vzhlédnu.

Překvapeně zamrkám. Je celý bledý, tvář má fialovou podlitinami, které se ještě nestačily zregenerovat. Paže mu pokrývají rudé pruhy od toho nejsurovějšího bičování. Sice už nekrvácí, ale je jasné, že to šlo až na kost.

Gaulinčuk si ho podal, ale žije.

Vypadá večerpaně. Přešlápne z nohy na nohu a zapotácí se.

„Co tu děláš. Zakázal jsem ti sem chodit,“ zamračí se.

„Příkaz Lambera,“ pokrčím rameny.

Jeho tvář potemní. Skřípne zuby. A na moment odvrátí tvář.

Všimnu si dlouhé rudé jizvy, co se mu táhne od šíje přes páteř a končí kdesi pod halenou a stále hnisá.

„Jak jsi na tom,“ podá mi ruku a pomůže mi se zvednout.

Periferně pozoruju, jak to gesto budí u tmavovlasých holčiček vlnu nevole. Doslova mě probodávají nenávistnými pohledy. Ty holky jsou do něj normálně zamilované. Ovládá je tou svou charizmatickou přitažlivostí jako loutky. Proto mě tak nenáviděly. Myslely si, že se mnou něco má, když mi věnuje tolik času.

By mě zajímalo, jestli to co na mě po večerech hraje, patří k další jeho manipulativní póze. Nejde přečíst, co si opravdu myslí. Co je jen hra a co pravda.

„Líp než ty,“ postavím se.

Do hlavy se mi nahrne krev a všechno okolo na chvíli zčerná. Přešlápnu, abych získala stabilitu a začnu kmitat víčky ve snaze zahnat temnotu.

„Jo?“ ušklíbne se.

„Jsou to krávy, deset na jednoho je moc,“ přiznám neochotně.

„Tohle cvičiště je jediné, co mají a ty jim vyžereš šampionát. Nediv se jim,“ zašeptá.

Šampionát a šampiona, pomyslím si v duchu.

„Nebo snad chceš, abych je za to potrestal?“ zasvítí mu oči a zvědavě dá hlavu na stranu. „Udělám to pro tebe, je-li to tvoje přání,“ zvedne hlas, tak aby to každý slyšel.

Všimnu si, že holky polknou a začnou nervózně šmejdit očima jedna po druhé. Leon si evidentně nebere servítky ani tady a jeho trestům se každý radši vyhne.

Božan stále všechno pobaveně pozoruje. Stojí na tom samém místě, co předtím. Ruce stále založené na prsou. Nehnul se odtud ani o píď. Kretén.

Všichni na mě zírají a čekají, co udělám. Chlapi zvědavě, ženský s obavou.

„To myslím nebude nutné,“ vypravím ze sebe ochraptěle. Hlas mě moc neposlouchá, stále se vyrovnávám s šokem.

„Jak myslíš,“ ušklíbne se Leon tím svým sebevědomým způsobem, že on je tu pán a závisí jen na něm, co se komu v příštích minutách přihodí.

Holčinám se viditelně uleví. Nepřátelství v jejich očích nahrazuje vděk. Několik mi i pokývne.

„Tak zábavy bylo dost. Je čas na práci. Dejte si sto kliků na pěstech, stovku schybů a dřepů. Pak si vemte zbraně, co patří k vaší výbavě a najděte si sparing partnera,“ tleskne Leon.

Všichni okamžitě vyplní bez sebemenšího odkladu jeho příkaz. I tady má nespornou autoritu, jako tehdy v dole Au.

Poté se otočí ke mně.

„Lamber to podělal. Je to zmetek. Pokud tě sem chtěl vzít, měl na tebe dohlédnout. Hořkost a závist mu zatemnila mozek.“

„Tvrdil, že jsi skončil. Definitivně,“ poznamenám.

„To bys byla ráda, nebo ne?“ pozvedne obočí.

„Ráda si účty vyřizuju osobně.“

„Tak to jo,“ přelétne mu po rtech zase ten sebevědomý úsměv. Má je napuchlé a popraskané s brázdičkami pokrytými zaschlou krví. „Zajdi si na ošetřovnu, ať tě prohlédnou a dají do kupy. Odpoledne se sejdeme tam co vždycky. Teď můj čas patří jim,“ trhne hlavou ke klikujícím Genitům. Záda mají vzorně v rovině a klikují o sto šest. Jako kdyby soupeřili, kdo bude rychlejší, výkonnější, lepší.

Přikývnu a vydám se ke dveřím. Jsem mu vděčná, že mě nenutí se toho účastnit. Už mě zase vylovil z průseru. Zkurvenej zachránce.

„Díky,“ pokývnu mu, ještě než opustím tělocvičnu.

„Vyberu si to,“ ušklíbne se mnohoznačně a otočí se ke mně zády.

To je mi jasné. I s úroky. Stejně ale cítím podivnou úlevu, že je naživu. Že ho Gaulinčuk nedomlátil, protože se mu už zase vyspal se starou. Alespoň tak jsem to pochopila z toho, co říkal Lamber. By mě zajímalo, proč to udělal a komu je tedy vlastně loajální. Na kolik stran to hraje a kdo je pro něho doopravdy důležitý. Co je jeho motorem k tomu neustále pokračovat dál?

 

 

 

 

---