23. Odsouzená    

 

U výslechu se na mě vystřídá několik maníků Gaulinčukovy vyšetřovací služby. Řvou na mě, bijí mě a pak nechají zregenerovat. Znovu a znovu. Můj malý svět se koupe v krvi a nervové bolesti. Pomalu ztrácím pojem o čase a prostoru.  Nevím jestli to trvá hodiny, dny nebo týdny.

Schulze však neprozradím. Trvám na své verzi, že jsem se prostě nechtěla nechat  Gaulinčukem vojet. Vím, že generál ocení, když jeho jméno nebude v tomhle příběhu figurovat. Chce na Thurwě mír a tohle by mohlo znamenat válku. Já už jsem na konci, pravda mi nijak nepomůže, ale jiné by mohla zničit.

Franie a Tamaru kupříkladu.

Když je mi nejhůř, tak na ně myslím. Povídám si s nimi, jako kdyby tu byly se mnou. Asi blouzním nebo blázním. Je to jedno. Jejich obličejíky se na mě dívají z narudlé mlhy, která pohlcuje okolní obrysy.

„Jsme tým,“ usmívá se Franie. V očičkách má vděčnost.

„Nenechte nás v tom,“ tváří se vážně Tamara.

Nenechám.

Utrpení se cyklicky střídá s chvilkovým odpočinkem na regeneraci. Jsem regenerát první kategorie, můžou takhle pokračovat roky. Vím to, ale doufám, že je to dříve či později přestane bavit. Nebo, že udělají nějakou chybu a zabijí mě.

Po poslední nakládačce zůstanu ležet na zemi. V cele, kde světlo nikdy nezhasne a kromě podlahy špinavé od krve a odtokového kanálku na sračky tu už nic není.

Jsem zmlácená, na pokraji vyčerpání. Zimnici střídají prudké návaly horka, které mi pokrývají tělo ledovým potem. Regenerací se tentokrát nikdo neobtěžoval. Že by se na to už vykašlali a nechali mě konečně chcípnout?

Záda mám rozbitá na kost, obličej a polonahé tělo plné vystouplých bolestivých podlitin, několik zlomených prstů a nejspíš i žeber, protože sotva sípu.

Upadám do spánku, spíš bezvědomí. Tentokrát ale nevidím holky, ale Ji. Vyzáblou stařenu s kosou přes rameno.

„Beng, beng, beng,“ brousí tu svoji kosu těsně nade mnou. Je tak blízko. Blizoučko. Už to nebude dlouho trvat…

„Beng, beng, beng…“

„Ty vypadáš,“ otočí mě kdosi na záda.

Au.

Proč mě proboha nenechá už jít?

Unaveně otevřu oči.

Je to Leon. Na sobě má titanový pancíř, v bocích pospojovaný koženými popruhy, plátovanou suknici a sandále do arény.

„Co chceš?“

Mlčí, jen se na mě tak podivně zadívá. Ústa má stažená do tenké čárečky.

„Nemohla sis tohle všechno odpustit?“ zašeptá.

„Co chceš?“ zopakuju.

Uhne pohledem a odkašle si. Je poznat, že se mu moc mluvit nechce.

„Tak co?“

„Dnes večer se bude konat tvoje poprava jako úplně poslední bod této gladiátorské sezóny,“ zamumlá.

„Moje poprava?“ vydechnu úlevně. No konečně, ale že si dávali načas, bastardi.

„Tvá smrt se stane věcí veřejnou. Udělá tečku za starými časy. Díky tomu, že jsi to vzala na sebe a neprozradila jakou úlohu v té vraždě hraje Helmuth Schulz, na Thurwě po letech zavládne mír,“ praví vážně.

„Tak se to přece jen asi vyplatilo,“ vypravím ze sebe s obtížemi. Zírám u toho do stropu. Je šedý a špinavý, jako všechno tady. Z očí mi najednou začnou stékat slzy. Jsou to slzy tolik potlačovaného vypětí a taky neskonalé úlevy, že konečně bude konec.

Přiklekne ke mně a začne mi je utírat papírovým kapesníkem.

Mlčí. Nic neříká. Vyčkává, dokud se neuklidním.

„Já budu tvým katem. Dnes večer v aréně,“ zašeptá posléze.

„Cože?“ otočím se k němu. To si snad dělá srandu?! Tváří se však až příliš vážně, na to aby žertoval.

„Chtěli tě pověsit na kříž. Tvoje zápěstí a nárty prošpikovat železnými hřeby a nechat tě na dřevě dlouho potupně umírat. Rozmluvil jsem jim to. Něco takového si nezasloužíš. Jsi gladiátor. A gladiátor má zemřít v aréně.“

Vytřeštěně na něj zírám. Pomalu mi to dochází.

„Máš neuvěřitelně silný žaludek,“ vydechnu šokovaně. „Ale asi bych ti měla bejt vděčná,“ neodpustím si sarkasmus.

„Myslíš, že by pro tebe bylo lepší, kdybych se do toho nepletl a nechal to být?“

„Ne to ne. Tys byl vždycky můj zachránce,“ neodpustím si sarkasmus.

„Potřeboval jsem tě.“

Polknu, jeho pragmatický přístup mě navzdory všemu bodne.

„Už nepotřebuješ.“ Lidi doopravdy poznáte, až když už vás nepotřebují.

„Ne, už ne,“ postaví se. Jeho hlas zní hluše. „Tvůj konec se stane určitým symbolem. Něco skončí a něco nového začne. Na hrách bude dokonce prý přítomen i sám císař. Nacházel se nedaleko. Laura s Danielem ho pozvali ke společnému jednání. Rádi by sepsali nové dodavatelské smlouvy s Unií. Chtějí požádat o vstup.“

„Děláš si legraci!“ nadzvednu se na loktech. A pak, že se historie neopakuje. Člověk prý dvakrát nevstoupí do stejné řeky… Jestli jsem před chvílí byla apatická a rezignovaná, teď mi začíná ve spancích vztekle tepat.

Mám se znovu nechat popravit, poté co mě všichni využili? Jako ta ovce jdoucí na porážku, odevzdaná svému osudu? To tedy ne. Budu se bránit. Bojovat ze všech sil. Nedám jim zadarmo ani kapku svojí krve!

„Jen jsem ti to přišel říct,“ obrátí se k odchodu.

„Táhni do horoucích pekel, Leone!“

Naposledy se na mě podívá.

„Nemohla sis tohle všechno odpustit?“ zopakuje.

 

***

 

Je tma, prostoru okrouhlého cirku protínají ostré halogeny a nad hlavami nám víří kamerové drony, aby zabraly každičký detail pro plazmovku nad našimi hlavami

Jestli předtím bylo hlediště napěchované k prasknutí, tak teď přímo přetéká do všech světových stran. Lidi se tísní v uličkách, posedávají na rantlech, někteří sledují představení z malých soukromých vznášedel, visících ve vzduchu.

Kamery zaberou i visutou lóži, v níž se rozvaluje sám císař. Je stále stejně znuděný, jako u mé první popravy. Když mě však spatří, poposedne. Vypadá, jako kdyby lovil v paměti, jestli moji tvář už někde neviděl.

Vedle něho sedí Laura Gaulinčuk v odvážné rudé róbě s odhalenými zády a po jejím boku Daniel Darek v blyštivém stříbrném saku. Po jeho levici spatřím generála Helmutha Schulze.

Naše zraky se na krátký okamžik propojí. Tváří se však netečně, jako kdybychom se nikdy nesetkali. Mise pro něho skončila.

Raději odvrátím zrak, z toho pohledu je mi hořko.

Nedali mi ani pancíř a místo zbraně jen hodně špatně vyvážený meč s rezavějícím ostřím. Teď už vím, proč mě dnes nikdo nevyléčil. Nejde o férový souboj, ale o popravu.

Připotácím se doprostřed cirku. Nikdo mě nezdraví a neprovolává moje jméno. Všichni útrpně pozorují zbitého vraha odsouzeného k smrti. Část hlediště na straně Suridu začne bučet a na má záda dopadne několik ohryzků a zmačkaných plechovek od piva.

Sotva však vsoupí Leon, ozve se bouřlivý aplaus a halasný ryk. Pamatují si svého šampiona a mají radost, že ho zase vidí. Vypadá impozantně ve své titanové zbroji která se blyští a odráží jasné světlo barevných halogenů. V pravici svírá moji katanu. Parchant!

Všimnu si, že i Laura Gaulinčuk mu pošle vzdušný polibek. Poté se však zvedne, vezme si mikrofon a začne řečnit. O nových časech, míru, možnosti spolupráce se sousedním Chabrunem a v neposlední řadě Unií středu. Představí císaře a několik minut mu aktivně leze do prdele. Poté však její výraz potemní a začne dštít oheň a sýru na vražedkyni jejího milovaného manžela.

Bubny zavíří, techno zaduní.

Leon pozdraví publikum zdvižením meče a pak se ke mně otočí.

Krátký okamžik si zíráme do očí. Jeho temný pohled je neproniknutelný. Nejde poznat, co si myslí.

Ozve se známý zvuk sirény, upozorňující na začátek souboje.

Sevřu meč v pravici. Moje tělo už částečně nastartovalo regeneraci a cítím se o malinko lépe než ráno. Rudá mlha, co mi zastírala okolní svět, se pomalu vyjasňuje. Ne, nedám mu zadarmo svůj život! Slíbila jsem mu, že ho zabiju a bude u toho klečet a on mě zradil mnohokrát. Celý náš vztah byl na zradě založen.

Semkne rty a zatočí mečem ve vzduchu. Poté zaútočí horním sekem na můj krk.

Zvednu zbraň v obranném gestu a úder zablokuju, až mě zapraští v lokti. Naražená chrupavka o sobě dává vědět.

Držím ten posraný gladius obouruč, protože mám na pravé ruce dva zlomené prsty. Jsem zbitá jak podvraťák, co ho někdo zkopal do kuličky. Cítím, že mi brzy dojdou síly.

Leon je naopak v plné formě.

„Nikdy to nevzdáváš,“ zavrtí hlavou. Místo respektu v jeho hlase čtu spíš výsměch.

Tlak povolí. Couvne a zaútočí znovu, tentokrát klamavě, z boku. Já ten trik, ale znám. Byl mým učitelem, naučil mě všechny svoje triky.

Kov zařinčí o kov.

Útok.

Kryt.

Úhyb.

Rána pěstí do obličeje.

Krev v puse.

Au.

Nový útok, tentokrát rychlejší. Chce to ukončit. Nelíbí se mu, jak to zdržuju. Měla to být poprava, ne zápas. Myslel, že jsem vyřízená.

Taky jsem si to myslela. Ale dokud má člověk hlavu na krku, má se snažit, aby tam zůstala. Říkal vždycky Morty.

A měl pravdu!

Já nejsem oběť. Ovce určená na porážku! Prostě ne!

Tvrdý kopanec do břicha mě odhodí. Dopadnu na záda, v žebrech mi ošklivě křupne. Zalapu po dechu. Najednou mám problém nabrat vzduch do plic. Rozkašlu se.

A Leon se blíží. V pravici vítězoslavně protáčí katanu. Přichází mi uštědřit poslední úder.

Už zase ta mlha.

Beng, beng, beng.

Ne!

Sevřu rty a stisknu zuby.

Už jen dva kroky…

Tyčí se nade mnou jako horský masiv. Obchází mě zezadu a napřahuje se k finálnímu bodnutí.

Kamerové drony nám rotují nad hlavami jako dotěrný hmyz. Bzučí a zoomují, ve snaze urvat ten nejkrvavější záběr.

„Glado, nevzdávej to!“ uslyším výkřik odkudsi z hlediště.

Trix.

Můj jediný fanoušek.

Ostří se zableskne ve vzduchu.

Seberu poslední zbytky sil, mrsknu sebou doleva a odkutálím se do postoje. Nohou švihnu směrem k Leonovu zápěstí. Trefím se přesně. Kopy mi vždycky šly parádně.

Katana odsviští kamsi do tmy.

Hledištěm to překvapeně zašumí. I císař poposedne.

Najednou má Leon prázdné ruce.

Couvne. V jeho tváři spatřím překvapený úžas, jako kdyby mu stále nedocházelo, co se právě stalo.

Pokusí se mě obejít a dostat se ke ztracené zbrani, ale další kopanec mu zasáhne stydkou kost.

„Argh,“ zalomí se v pase.

Tvář mu zkroutí bolest, nevěřícně na mě zírá.

Vrazím mu meč pod krk, až mu vytryskne několik krůpějí krve.

„Klekni,“ zadívám se mu do očí.

„Co?“ nechápavě vyhrkne, ruce instinktivně nacpané mezi nohama, kryje si svoje nádobíčko.

„Řekla jsem klekni, poražení vždycky klečí,“ zavrčím.

Když nereaguje, prokopnu mu koleno obzvlášť surovým způsobem.

Zaúpí, nohy se pod ním podlomí.

Klečí a z krku mu crčí krev.

Hledištěm to hučí a duní. Lid nemá jednotný názor. Ta, co měla být popravená, se stává katem.

Pohlédnu k císaři. V ten moment ho zabere i několik nejbližších dronů a jeho tvář se objeví na velké plazmovce.

Vypadá zaujatě. Znuděný výraz nahradilo plné soustředění.

„To nemyslíš vážně, to nemůžeš…“ zašeptá Leon vyprahlými rty.

„Myslíš?“ ušklíbnu se.

„Odtud stejně neodejdeš živá. Byla jsi odsouzená k smrti.“

„To ovšem neznamená, že tě nevezmu sebou.“

Cítím, že má poprvé strach. Najednou to je on, kdo se nachází smrti nadosah.

„Slíbila jsem ti, že pokud mě zradíš, zabiju tě a budeš u toho klečet. Pamatuješ?“ roztáhnu rty do úsměvu.

Mlčí. S nadějí vzhlíží k císaři.

Ten vysune svou masivní pěst. Po tváři mu přelétne škodolibý výraz plný opovržení a pak stočí palec k zemi. Drony to gesto zaberou v tom nejostřejším detailu.

Publikum překvapeně vybuchne. Takový závěr nikdo nečekal.

Leon polkne, jeho tvář zesiná.

„Game over,“ pohlédnu mu naposled do očí a pak mu vrazím ostří z boku mezi žebra v místech, kde pancíř spojují kožené pásky.

Cukne sebou a začne se chvět. Z úst mu unikne několik krvavých bublinek

A pak, že dvakrát člověk nevstoupí do stejné řeky. Vstoupí, jen to někdy holt vezme z druhého břehu.

„Sejdeme se v pekle,“ stisknu rty a vyrvu meč ven. Z těla se mu vyvalí proud krve.

Naposled na mě pohlédne. V tom pohledu už není ani stopa výsměchu. Poté padne hrudí do písku.

Vstanu a utřu si čepel do kalhot.

Najednou je ticho. Tohle nikdo nečekal.

Periferně vnímám, jak střelci v kukaních odhalují hlavně.

K mému překvapení si zbraň nabíjí i generál Schulz.

Co? Proč?

Ve tváři má soustředěný výraz. Namíří na mě a stiskne kohoutek jako první. Prskne to a do břicha se mi zakousne něco ostrého.

Zavrávorám. Tak nějak nechápu, co to má zase být. Nerozumím už vůbec ničemu. Svět ztěžkne. Nohy se pode mnou podlomí a růžová mlhla mě obejme ze všech stran. Kousek ode mne leží Leon. Díváme se do očí. Už se mu mlží výhledem na onen svět.

Radši je zavřu.

---