24. Epilog

 

Na čele cítím malou měkkou dlaň. Je teplá a trochu zpocená.

 Otráveně otevřu oči. Nemám ráda malé zpocené ruce na čele. Dost mě otravují.

Pichlavé světlo zářivky mě bodne do očí. Rozhlédnu se okolo sebe. Ležím v nějakém zeleném stanu a u postele mi sedí ty dvě. Tamara s Franie. Oběma povyrostly vlasy a šedivé, pohublé tváře jim zrůžověly a získaly zase nádech zdraví.

 „Probrala se, Glada je vzhůru!“ zazvoní do ticha vysoký hlásek mladší z obou.

„Neřvi,“ ztlumím jí. Odráží se mi v lebeční stěně a není vůbec příjemný. Pokusím se pohnout. Jde to ztuha. Tělo mi vězí v obvazech, dlaň mám v sádře a v předloktí zabodnuté kanily.

Ozve se zašustění papučí a v zorném poli se mi objeví bílý plášť.

Zaostřím. Tvář je mi důvěrně známá. Šilhavá očka, tlusté brýle, buclaté tváře a oprýskaná butylka v levé náprsní kapse.

Maus.

Přikolébá se až ke mně a chvíli mě s úsměškem pozoruje.

„Jaké to je, uvěřit zrádci?“ zeptá se.

„Na hovno,“ pohlédnu mu s tichou výčitkou do tváře. Leon nebyl jediný, kdo nás tehdy podrazil.

Maus si odkašle, přiloží placatku k ústům a zhluboka si lokne.  

„Já na rozdíl od něj, jsem vám nic nesliboval. Jen jsem nechtěl  čekat, až to tam banda otroků opilých krví celý zapálí. Neveřil jsem, že mě necháte naživu. Nepatřil jsem k vám,“ praví ochraptěle. „A upřímně radši patřit pod Schulze než pod Gaulinčuka.“

„Gaulinčuk je mrtvý.“

„Já vím,“ pousměje se a v očích se mu objeví náznak vděčného respektu. „Jeho smrt ukončila válku. Za to ti patří velký dík. A nejen můj. Myslím, že všem vojclům obou armád se nesmírně ulevilo, protože konečně přestanou zbytečně umírat v nesmyslných pohraničních potyčkách. Budou se poflakovat na základnách, tloustnout, čumět na porno a dohlížet jenom na doly. Možná někteří přijdou o práci, ale nebudou mít problém se zrekrutovat v dozorce. Těch tady bude potřeba vždycky dost.“

„A Geniti v dolech budou dál trpět a umírat jako dosud.“

„To ovšem není tvoje starost. Buď ráda, že dejcháš. Nevyřešíš všechnu nespravedlnost světa. S některými věcmi nezbývá než se smířit. A teď si odpočiň, ať brzy nabereš sílu,“ zvedne se k odchodu.

Má pravdu, není to moje starost. Já jsem udělala, co jsem mohla pro svůj malý vesmír. Vesmír skládající se ze dvou osob…

„Jsem tak ráda, že jsi naživu!“ vyhrkne Franie a přitisknse se ke mně svým teplým tělem. Má na sobě černé vypasované tílko a vojenskou halenu. K mému překvapení jí na krku chybí obojek.

Opatrně, abych si nevytáhla kanylu, vztáhnu ruku ke svému hrdlu. Překvapeně vydechnu. Není tam. V žaludku se mi usídlí podivný pocit klidu. To je snad poprvé, kdy někdo dodržel, co slíbil.

„Moc vám děkujeme, víme, co jste pro nás udělala. Nikdy vám to nebudeme moci splatit,“ ozve se Tamara.

„Nebýt vás neriskovala bych. Nebýt vás, nebyla bych tu. Byla bych mrtvá.“

„Jsme prostě skvělý tým, já to pořád říkám,“ rozzáří se růžovka.

„Proč máš na sobě tu uniformu?“ změním téma.

„Nevím, napadlo mě, že bych vstoupila do armády. Se sapíkem mi to jde,“ nafoukne se jako holub.

„Zapomeň.“

„Proč? Byla by to jistá práce. Navíc dobrodružná.“

„Ale houby. Budeš sedět na základně, cpát se bagetama a naroste ti akorát prdel.“

„Juj,“ nadskočí. Jestli se něčeho bojí, tak je to přesně tohle.

„Jsme tým ne?“ mrknu na ni.

„No to jsme.“

„Tak se nám o práci postarám já.“

 

***

 

Po několika týdnech Mausovy usilovné péče a pár tubách regeneráku se dám vcelku do kupy. Jen dva prsty mi pořád trčí v sádře a žebra tlačí, ale s tím se dá žít. Tvrdé tkáně se hojí déle než měkké, chce to trpělivost.

Holky mě navštěvují a Franie mele, až ji musím okřikovat. Nicméně po událostech minulých dní mám pocit, jaký jsem už dlouho neměla. Bezpečí. Vlastně možná nikdy, když se nad tím tak zamyslím. Pomalu se uklidňuju, uvolňuju a z mých snů mizí noční můry. Už žádné ostří mezi žebry. Účty s osudem mám srovnané. Konečně můžu klidně spát.

Dnešního rána za mnou však ty dvě nedorazí. Místo toho se objeví úplně jiná osoba.

Ruka už mu nevisí na pásce a místo kabátce s vyznamenáními má na sobě jen zelený sepraný svetr.

„Vypadá, že z nejhoršího jsi venku,“ praví místo pozdravu.

„Generále,“ pokývnu mu. Přece jen, pořád jsem na jeho hřišti a dokud odsud nevypadnu, je potřeba hrát podle jeho pravidel.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ přelétne mu po strohé tváři náznak úsměvu a usedne na židli vedle mojí postele.

„To sedí od člověka, co mě střelil do břicha,“ rýpnu si a i já se posadím. Shodím ze sebe deku, nohy zkřížím pod sebe a zády se opřu o zeď.

„Byla to uspávací střela. Potřeboval jsem tě dostat k zemi dřív, než tě střelci z kukaní provrtají jako řešeto. Bylo to jediné, co jsem v tuhle chvíli pro tebe mohl udělat. Do únikového modulu jsi nedorazila. Čekali tam na tebe až do časných ranních hodin.“

„Chytil mě Leon. Tušil, že moje přítomnost v Suridu není jen tak.“

„Ten gladiátor byl chytřejší, než vypadal,“ poznamená zamyšleně Schulz.

„Dostal na starost můj výcvik, svým způsobem za mě zodpovídal.“

„Bylo to peklo?“ objeví se mu v očích stín zájmu.

„Jsem na peklo zvyklá. Adaptuju se rychle.“

„Takže jsem zvolil dobře. Byla to odvážná loterie. Sám jsem nevěřil, že to dopadne a vyhrajeme jackpot.“

„Hmh,“ zamračím se. Vzpomínka, jak mě Leon bez skrupulí předhodil Lauře Gaulinčuk a jejím vyšetřovatelům, mě nehezky bodne do střev. Byla jsem bezbranná v jeho rukách. Prosila ho, ponižovala se. Byl tvrdý a neoblomný. Nechal mě jim napospas. Objevil se až s oznámením, že dostal na starost mou popravu.

„Ustála jsi to. Je to pryč,“ odkašle si generál.

„Je.“

„Oceňuji, že jsi nezmínila moje jméno. Vynechala mě z toho. Mohlo by to vytvořit zbytečné problémy v křehkých vztazích počínající spolupráce. Nějaký mocichtivý magor z řad jeho velitelů by se toho mohl chytit a pokusit se uchopit moc válkou.“

„Neměla jsem už co ztratit. Vypnula jsem se a nechala do sebe řezat. Když se člověk vypne, vydrží víc,“ pokrčím rameny.

Schulz přikývne. V očích se mu objeví náznak respektu. Chvíli je ticho. Pak si znovu odkašle.

„Když jsem se dozvěděl, že máš zemřít v cirku, chtěl jsem tvoje tělo zachránit stůj co stůj. Dlužil jsem ti to. Nečekal jsem však, že svého soupeře porazíš. Byl proti tobě příliš silný, navíc v plné zbroji. A ty jen dobitá holka, co sotva stojí na nohách. Měla to být poprava, ale udělal chybu.“

„Jo? Jakou?“ zbystřím.

„Zaváhal. V ten moment, kdy ti měl uštědřit smrtelný úder, na několik vteřin zaváhal.“

„Vážně?“ vydechnu překvapeně. Nějak jsem to nezaznamenala. Všechno se dělo tak rychle. Byla tma, do očí mě píchalo světlo halogenů, nad hlavou nám jako dotěrný hmyz bzučely drony. Blížil se a já věděla, že se musím zvednout. Přesvědčovala se silou vůle, i když ve mně už žádná síla nebyla…

„Kdyby nezaváhal, nestihla by ses dostat na nohy. Věř mi. Celou dobu jsem ho pozoroval. Měl nad tebou příliš navrch.“

„Aha,“ hlesnu překvapeně.

„Skoro to působilo, jako kdyby měl problém tě zabít. Nejspíš by to dotáhnul, ale ten krátký moment jeho nerozhodnosti, zahrál v tvůj prospěch.“

Mlčím a s otevřenou hubou na něj zírám. Tou informací mi kapánek vyrazil dech.

„Tys ho naoplátku donutila klečet a ponížila ho před celým jeho světem,“ ušklíbne se.

„Slíbila jsem mu to. Snažím se sliby plnit.“

„Bodla jsi ho mezi žebra, ale hlavu jsi mu neusekla jako Zoelle, proč?“ probodne mě pohledem.

„Neměla jsem zrovna sílu sekat hlavy. Navíc mi přišlo, že takhle se ten příběh skvěle uzavře. Bude mít pointu.“

„Jak to myslíš?“

„Viděl jste na síti můj poslední zápas?“

„Už chápu,“ přikývne. „Regeneráta první kategorie však nezabije jedno bodnutí, pokud má někdo zájem, aby přežil.“

„Co naznačujete?“ popsednu.

„Nic konkrétního. Jen, že Leon neskončil v drtiči na biomasu, stejně jako jsi kdysi neskončila ty. Sledoval jsem to. Jeho tělo vyzvedli pod rouškou tmy Geniti sloužící Lauře Gaulinčuk a odnesli ho bůhvíkam.“

„Eh?“

„Je to jedno. Tohle už nemusí být tvoje starost. Pro arénu a veřejný život je mrtvý. Pokud si ho Laura nechá jako svůj soukromý vibrátor, nemusí nás to trápit. Daniel je hlupák. Neprokoukne to. Znám ho roky. Je to naivní trouba a každého naivního troubu si dříve či později osedlá nějaká mrcha. Thurwě jako takové však jejich spojení přinese mír a to je důležité. Císař podepsal smlouvu o nižším clu při obchodování s Unií a převzal naši žádost o vstup. Zda ji i schválí, je ve hvězdách, nicméně i tak to bude posun k lepšímu. Nebýt jednoho malého bezvýznamného pěšáka s kódem GLD na rameni, by se to nestalo. Rozhodně ne takhle rychle,“ pohlédne mi od očí.

„Takže?“

„Svůj úkol jsi splnila přesně podle zadání a teď je řada na mě, abych splnil i já svou část naší dohody. Jistě sis všimla, že tvůj krk ani krky tvých dvou spolutrestankyň už netrčí v obojcích dohledu.“

„Všimla a vážím si toho.“

„Nuže jste svobodné. Je jen na vás, co si se tou svobodu počnete. Pokud budeš mít zájem, rád tě zaměstnám v armádě Chabrunu. Sice už nehrozí bezprostřední válka, ale schopných lidí není nikdy dost. Myslím, že se nějaké místečko najde i pro tvoje kamarádky. V účtárně, kantýně nebo tak. Nabízím vám pravidelnou mzdu podle tabulek a ubytování. Pokud…“

„Děkuji, ale nemám zájem na sebe oblíkat uniformu, mám už zbraní a zabíjení po krk,“ přeruším ho. „Navíc je na Thurwě děsná kosa. Vítr tu fičí a víří prach, že skoro nejde být venku. Nic tu neroste a k jídlu člověk sežene akorát genofood nebo hnusný šedý separát. Ráda bych se vrátila zpátky na Mazur,“ pravím pevně. Je troufale neskromné hodit mu jeho nabídku na hlavu, ale musím to zkusit.

„Rozumím. Takže ode mne budeš chtít tři letenky pro meziplanetární přesun.“

Přikývnu.

„A co tam chceš dělat. Co vím, tak do arény v Unii už nesmíš. Jakým způsobem se chceš uživit?“

„Kdysi jsem si chtěla založit fitko. Něco v tom smyslu jako silový trénik kombinovaný s funkční sebeobranou. Je to jediné co umím. Na Mazuru jsem měla vybudovanou značku, sledovala mě spousta lidí.“ zamumlám a čekám výsměch, jako dosud od všech.

Generál však jen povytáhne obočí. Po tváři mu přelétne mírný úsměv.

„To mi nepřijde úplně hloupé,“ uzná. „Jak jsem říkal, já svou část dohody splním. Nemáš-li zájem zůstávat na Thurwě, což na jednu stranu chápu, dostaneš ode mne tři letenky a dvacet tisíc yerrinů na tvůj nový soukromý účet, ať si máš za co nakoupit žíněnky a činky,“ mrkne na mě.

Překvapeně na něho pohlédnu. Nebo na něj spíš čumím jak puk. Je to snad poprvé, kdy se mě nějaký Elit nesnažil jen zneužít a vydělat na mě. Naopak, splnil svou část dohody, lépe než musel. Předčil má očekávání.

„Co na mě tak zíráš? Já sliby plním.“

„To jste asi jediný.“

„Na jednu stranu se hodí, že odtud zmizíš. Náhoda je blbec. Někdo by tě mohl poznat a začít klást zbytečné otázky. Mazur je daleko, úplně jiný svět a většina místních tam odsud ani netrefí. Navíc mi fitko nepřijde jako špatný nápad. Co jiného by měl dělat gladiátor, který už nechce zabíjet,“ odmlčí se. Vytáhne doutník a zapálí si. „Loď z Mazuru sem dorazí zhruba za měsíc. Zajistím vám tam místa, můžeš se na mě spolehnout.“

„Jste férovej chlap generále,“ pokývnu mu.

„Jsme vyrovnaní,“ zvedne s k odchodu.

„Jsme. A děkuju.“

 

***

 

„Chceš si založit fitko?“ valí svoje ostře nalíčená kukadla Franie, když společně s Tamarou nasedáme do přepravního vznášedla mířícího k orbitě. Moc nás tu není. Jde o náklaďák vezoucí utranium na Mazur, takže kromě genitských dělňasů a palubní ostrahy poletíme jen my tři.

„A proč by ne. Co jiného má dělat gladiátor, který už nechce zabíjet.“

„Já ale nejsem gladiátor,“ semkne rtíky.

„Nevadí. Fitko potřebuje i recepční, někoho kdo lidem řekne, kde mají skřínku a vybere od nich prachy.“

„Tlustou učitelku ale ne,“ zamračí se Tamara.

„Nemusíš být tlustá věčně, od toho fitka jsou,“ mrknu na ni. „Navíc, kdo jiný by se měl starat o papíry a účetnictví, než ty?“

„Já?“ zapýří se nad projevenou důvěrou.

„Jasně, umíš číst, psát, počítat. Jsi studnice vědomostí a co neumíš, to se naučíš, jsi učitelka, nebo ne?“

„No jo,“ hlesne a stále na mě nechápavě zírá. Rovná si to v hlavě a je vidět, že tomu moc nevěří. Sobě nevěří.

„Nebo chceš radši zůstat na studený Thurwě a dělat pro zelený mozky?“

„Ne to ne. Jen nevím, jestli to zvládnu.“

„Člověk někdy zvládne víc než tuší, když musí. A pak získá mnohé. Svobodu třeba,“ cvrnknu se do krku. Jsem plná euforie. Můžu se vydat, kam budu chtít. Už není žádný Elit, co by mi něco přikazoval. Nikdo, koho bych se musela bát. Už žádná neurobolest, žádné bití. Konečně můžu narovnat páteř, protože není nikdo, kdo by mě přes ni přetáhl bičem.

„A co když nám do toho fitka nebudou chodit lidi?“ zamračí se Tamara. Je pořád taková negativní. Jako kdyby ani pozitivní myšlenky neznala.

„Dáme si reklamu na síť,“ rozzáří se Franie. Ta s pozitivním myšlením problém nemá. Jsou jako oheň a voda, černá a bílá. Pohřební urna a dámská kosmetická taštička.

„Dáme,“ přikývnu.

„A nebo vydáme knihu. O tom jak jsme se potkaly. Jak je to v dolech hnusný a jak nás z toho Glada nakonec vytáhla.“

„Knihu?“ zamračí se Tamara. „Lidi nečtou knihy. Je jich moc. Dneska skoro nejde prorazit s knihou, aby si jí někdo všiml.“

„Tohle ale bude dobrá kniha. Zábavná, čtivá, plná sexu a násilí, jak to mají lidi rádi.“

„Stejně to nebude nikdo číst.“

„Dáme jí nějaký hustý název. Něco, čeho si lidi všimnou.“

„A jaký asi, he?“

„Nevím,“ vložím se do jejich hádky s úsměvem. „Co třeba „Císař je pýča.“

 

 

 

 

KONEC

 

---