Kapky. Kapitolka třetí

Přivírám víčka, slunce mi zahřívá tvář a soustředím se jen na třpytící se vodní hladinu přede mnou. Teplé sluneční paprsky se mi vpíjí do kůže jako jeho pohled. Cítím jej na své tváři. Jeho oči mě probodávají. Nesmím se otočit. Nechci do toho spadnout. Soustředím se na obraz přede mnou, na tančící vlnky na přehradě, ve kterých se odráží snad první jarní slunce. Občas zavane poryv větru, který mi připomíná, že na vrcholcích blízkých hor je ještě sníh. Rozhází mi vlasy, které se marně snažím zkrotit a dát si je za ucho. Stejný nápad měl asi taky a naše prsty se jemně dotknou. Asi se lekne a sjede svou dlaní na má záda. Rozhodí mě to.

Měsíc od našeho telefonátu mlčel. Nenapsal, nezavolal. S Markem jsme to zkoušeli oprášit a začít znovu. Ale pořád jsem mu nedokázala odpustit. Stále jsem myslela na to, jak se se mnou ze dne na den rozešel bez vysvětlení. Prostě jen tak. Jak mě půl roku zneužíval a já jen čekala, až napíše. Vlastně nedokáži vysvětlit, proč jsem člověka, který se ke mně choval jako ke kusu hadru, vzala zpátky. Nemohu být sama? Bojím se, abych nezůstala sama?

Najednou vnímám ten pocit, kdy celá ztuhnu, projede mnou vlna, při které se každičký nerv v mém těle ozve, vyskočí mi husí kůže kromě jednoho místa, pravého boku, kde se zastavila jeho dlaň. Trochu si mě přitáhne k sobě. Odtrhnu pohled od kol na vodní hladině a podívám se na něj. Musím lehce naklonit hlavu, aby mi sluneční paprsky nesvítily přímo do očí.